Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2375/2022

-724

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně M. K., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Ladislavou Koňák Jasanskou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, Revoluční č. 2330/28, proti žalované BAYER s. r. o. se sídlem v Praze 5 – Stodůlkách, Siemensova č. 2717/4, IČO 00565474, zastoupené JUDr. Natašou Randlovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 4, Budějovická č. 1550/15a, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2022, č. j. -682, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2022, č. j. -682, není přípustné podle ustanovení , neboť rozhodnutí odvolacího soudu [jeho právní závěr o tom, že žalobkyně se stala pro žalovanou nadbytečnou následkem provedené organizační změny ze dne 19. 10. 2016, kterou bylo od 29. 11. 2016 zrušeno pracovní místo žalobkyně XY a která měla za cíl restrukturalizaci činnosti žalované za účelem snížení jejích nákladů, a byl proto naplněn výpovědní důvod podle ] je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Ke splnění předpokladů výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení , zejména k otázce nadbytečnosti zaměstnance a příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně, srov. při obdobné právní úpravě v předchozím například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. , uveřejněný pod č. 57/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 11/1999, s. 374, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. , uveřejněný pod č. 54/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. , nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. , uveřejněného pod č. 11/2004 v časopisu Soudní judikatura, anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. , a v nich vyslovený právní závěr, že pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení je současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud podle pracovní smlouvy konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů organizace, technického vybavení, o snížení stavu pracovníků za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Zákon zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám. O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel a soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat, rozvázání pracovního poměru výpovědí pro nadbytečnost zaměstnance není podmíněno absolutním snížením počtu zaměstnanců a může k němu dojít i při zvyšování počtu zaměstnanců (a to tehdy, bylo-li organizační opatření zaměřeno na změnu ve složení zaměstnanců z hlediska jejich profesí a kvalifikace), neboť zákon zaměstnavatelům umožňuje, aby regulovali nejen počet svých zaměstnanců, ale i jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnávali jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jejich potřebám (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. , nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 50/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K otázce příčinné souvislosti mezi organizační změnou u zaměstnavatele spočívající ve zrušení pracovního místa zaměstnance a nadbytečností zaměstnance srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 24/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. , nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , z nichž plyne, že bylo-li zaměstnavatelem (příslušným orgánem) přijato rozhodnutí o organizační změně, jehož provedení u zaměstnavatele mělo za následek zrušení pracovního místa, které zaměstnanec dosud zastával, je odůvodněn závěr, že tu je také příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatou organizační změnou. Na uvedených právních názorech, které již v minulosti vyslovil, dovolací soud i nadále setrvává a neshledává žádné důvody na nich cokoliv měnit.

V souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu je též závěr odvolacího soudu, že zaměstnavatel nemusel prokazovat, že organizační změna splnila jím očekávaný účel [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 54/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 24/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. , odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2021, sp zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. , z jejichž odůvodnění vyplývá, že bylo-li rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) opravdu přijato (posuzováno podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, byl splněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení ; to platí i tehdy, nebyl-li organizační změnou sledovaný efekt později dosažen nebo ukázala-li se přijatá organizační změna posléze jako neúčinná]. Také na tomto právním závěru dovolací soud nadále setrvává a nemá důvod na něm cokoliv měnit. Otázka žalobkyně, „zda existence úspory nákladů u zaměstnavatele je conditio sine qua non platnosti výpovědi a absence takové úspory zakládá nesplnění výpovědního důvodu“, přípustnost dovolání založit nemůže.

K otázce oprávnění zaměstnavatele rozhodnout, že určité činnosti dosud vykonávané jeho zaměstnanci bude nadále zajišťovat jinak než prostřednictvím osob zaměstnávaných v pracovněprávním vztahu, pak srov. například již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. , uveřejněný pod č. 11/2004 v časopise Soudní judikatura, a v něm (ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím ) vyslovený právní názor, že rozhodne-li zaměstnavatel, že činnost dosud vykonávanou zaměstnancem bude nadále zajišťovat jinak než prostřednictvím osob zaměstnávaných v pracovněprávním vztahu, a že proto tímto zaměstnancem zastávané pracovní místo bude z důvodu úspory finančních prostředků zrušeno, je dán důvod k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení [nyní podle ustanovení ], ledaže jde o plnění běžných úkolů zaměstnavatele, vyplývajících z předmětu jeho činnosti [ve vztahu k současné právní úpravě srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. , uveřejněný pod č. 88/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. , a v nich vyjádřený právní názor, že zaměstnavatelé mohou plnění běžných úkolů vyplývajících z předmětu jejich činnosti (stejně jako plnění ostatních úkolů) zajišťovat i jinak než prostřednictvím osob zaměstnávaných v základním pracovněprávním vztahu, nejde-li o výkon závislé práce na základě smluv (dohod), jimiž se zakládají jiné než pracovněprávní vztahy].

K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení nejsou způsobilé takové námitky, kterými dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je (jako jediný) uveden v ustanovení , a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž soudy vycházely při posuzování, zda byl ve vztahu k žalobkyni naplněn důvod výpovědi podle ustanovení , nesouhlasí-li se způsobem, jakým soudy k těmto skutkovým zjištěním dospěly – s hodnocením důkazů (že „odvolací soud nevzal v úvahu některé důkazy, které v kontextu případu byly podstatné pro posouzení skutečného záměru opatření zaměstnavatele o organizační změně, … nedal do souvislostí výpověď z pracovního poměru i hodnocení žalobkyně jako zaměstnankyně a skutečnost, že práce žalobkyně byla ve svém souhrnu zcela přerozdělena na ostatní zaměstnance v pracovním poměru, na zaměstnance na DPČ a na externí firmu“), a předestírá-li jiné skutkové závěry, na jejichž základě pak buduje své vlastní, od soudů odlišné právní posouzení věci (že „nebyl tak naplněn výpovědní důvod podle “)]. Ostatně na skutkovém závěru, že práce žalobkyně „byla ve svém souhrnu zcela přerozdělena na ostatní zaměstnance v pracovním poměru, na zaměstnance na DPČ a na externí firmu“ není rozhodnutí odvolacího soudu postaveno.

Namítá-li dovolatelka s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. , že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když při zkoumání toho, co zaměstnavatel opravdu sledoval svým opatřením, neposuzoval jednání zaměstnavatele v jeho úplnosti a logické návaznosti, přikládá – poukazem na okolnosti uvedené v dovolání – skutkovým zjištěním jiný význam než odvolací soud a zároveň přehlíží, že soudy v jí uváděné věci aplikovaly stejné obecné závěry, avšak vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než který byl zjištěn v projednávané věci.

Dovolací přezkum je ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sama dovolatelka (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. , uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. ).

Předestírá-li dovolatelka vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. , uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněného pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 11. 2022

JUDr. Pavel Malý předseda senátu