Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1357/2022

21 Cdo 1357/2022-206

USNESENÍ

T. Š.

Fiamm Automotive Czech, a. s.

se sídlem v Mladé Boleslavi, Nádražní č. 1436, IČO 46352562, zastoupené Mgr. Tomášem Procházkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova č. 26/15, o neplatnost výpovědi a okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2021, č. j. -186, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2021, č. j. -186, není přípustné podle ustanovení , neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

K otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení srov. při obdobné právní úpravě v předchozím například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. , uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., nebo – přímo ve vztahu k ustanovení – například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. , uveřejněný pod č. 25/2013 Sb. rozh. obč. Nejvyšší soud v nich dospěl k závěru, že pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu (újmu), apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. K výjimečnosti okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení srov. (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě) například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. , nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. , uveřejněného pod č. 32/2007 Sb. rozh. obč.

Výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek; k některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. ). Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. ).

V posuzovaném případě odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil) z těchto obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházel a k okolnostem významným po posouzení intenzity vytčeného porušení pracovních povinností žalobcem náležitě přihlédl. Odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – dospěl k závěru, že intenzita porušení pracovních povinností vytčených žalobci v dopise žalované ze dne 10. 7. 2020 naplnila důvod okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení , když přihlédl zejména k osobě žalobce a jeho funkci (žalobce „zastával vedoucí funkci XY, na kterou lze klást vyšší morální požadavky, než na řadového zaměstnance“) a vzal do úvahy „celkovou zavrženíhodnost jednání žalobce, nedostatek sebereflexe, kdy žalobce své jednání zlehčoval, aniž by dal najevo, že si alespoň dodatečně uvědomil jeho závažnost a nepřípustnost a vyjádřil upřímně míněnou lítost ze svého selhání“. Odvolací soud přihlédl též ke „konkrétním důsledkům“, které mělo chování žalobce pro žalovanou („žalobce opakovaně vztáhnul ruku na osobní majetek jiného zaměstnance, který měl právo od svého zaměstnavatele očekávat, že žádné takové excesy ve svých prostorách nepřipustí“, tímto svým jednáním „ohrozil nepřímo žalovanou v plnění jejích povinností ve vztahu k jejím zaměstnancům a jednal v rozporu s jejími zájmy“, což vyústilo „ve významnou ztrátu důvěry žalované v žalobce“ – srov. závěry soudu prvního stupně uvedené v bodě 36 odůvodnění jeho rozhodnutí, na které odvolací soud odkázal).

Vzhledem k tomu, že vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nelze určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn hodnotit a do jaké míry má (nemá) k těmto okolnostem přihlížet. Námitky dovolatele o tom, že se v případě vytýkaného jednání „rozhodně nemohlo jednat o zvlášť závažné porušení pracovní kázně“, že žalobce „byl vždy hodnocen jako řádný zaměstnanec, svou funkci vykonával po celou dobu 5 let svědomitě, směna žalobce měla nejvyšší produktivitu“, že „žalované, ani jinému zaměstnanci nevznikla škoda“, nemohou obstát, neboť jde o pouhou polemiku s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud (a soud prvního stupně) při posuzování intenzity porušení pracovních povinností žalobcem přihlížel a jak tato hlediska hodnotil, ačkoli – jak výše uvedeno – odvolací soud (i soud prvního stupně) v projednávané věci vymezil hypotézu právní normy obsaženou v ustanovení vzhledem ke všem okolnostem případu správně a úplně; ve věci tedy bylo rozhodnuto v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.

Dospěly-li soudy – na základě posouzení všech rozhodných okolností – k závěru, že žalobce svým jednáním porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, nelze v jejich postupu spatřovat „přepjatý formalismus“ [kterého se měly soudy podle dovolatele dopustit tím, že přijaly „bez dalšího tvrzení žalované“ spočívající v tom, že „vypůjčí-li si zaměstnanec od svého kolegy lžičku kávy (kterou následně násobně vrátí) a vezme-li si bez dovolení od kolegy jeden bonbón, jedná se o útok na majetek zaměstnavatele, dokonce zveličovaný jako krádež“]. Dovolatel v této souvislosti nebere náležitě v úvahu, že žalobce – jak správně uvedl též odvolací soud – svým jednáním narušil nezbytnou vzájemnou důvěru ve vztazích mezi ním a žalovanou a zpochybnil svou spolehlivost ve vztahu k majetku žalované ve smyslu ustanovení (srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. , rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2020, sp. zn. , nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. ), což v posuzovaném případě představuje podstatně významnější okolnost, než množství kávy a „bonbónů“, které žalobce „odcizil“.

Namítá-li dovolatel, že vytýkaným jednáním „nebyla fakticky porušena žádná pracovní povinnost“, vyjadřuje tím nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem. V rozporu s ustanovením zde však důvod dovolání nevymezuje tak, aby bylo zřejmé, v čem podle dovolatele spočívá nesprávnost závěru odvolacího soudu o tom, že žalobce svým jednáním povinnost zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci porušil, a dovolání postrádá též údaje o splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení , z nichž by vyplývalo, které z hledisek uvedených v ustanovení dovolatel považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. uveřejněné pod č. 116/2004 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ), a pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat.

K otázce, za jakých podmínek je možné použít obrazový záznam pořízený bez vědomí a souhlasu nahrávané osoby jako důkaz v občanském soudním řízení, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., a v něm uvedený závěr, že zvukový nebo obrazový záznam, který se týká člověka nebo jeho projevů osobní povahy a který byl pořízen soukromou osobou bez vědomí nahrávané osoby, lze použít jako důkaz v občanském soudním řízení pouze tam, kde má vést k prokázání skutečnosti, kterou není možné prokázat jinak (pomocí důkazů, které nezasahují do absolutních osobnostních práv dotčené osoby), a kde i další okolnosti případu vedou k závěru, že nelze upřednostnit právo na ochranu osobnosti dotčené osoby před právem na spravedlivý proces toho, komu je použití důkazu zvukovým či obrazovým záznamem týkajícím se této osoby nebo jejích projevů osobní povahy na prospěch. Vzhledem k okolnostem projednávané věci (kdy žalobci bylo vytýkáno, že vstupoval bez oprávnění do kanceláří jiných zaměstnanců v době, kdy se v nich nikdo nenacházel), je třeba dospět k závěru, že vytýkané chování nebylo možné prokázat jinak (způsobem nezasahujícím do osobnostních práv žalobce). Připustily-li soudy za těchto okolností provedení důkazu obrazovými záznamy, nelze jim – jako to činí dovolatel – důvodně vytýkat odklon od shora uvedených závěrů judikatury Nejvyššího soudu. Nepřípustnost důkazu obrazovým záznamem nemůže dovolatel úspěšně dovozovat z formulace odvolacího soudu obsažené v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, podle které „předmětný videozáznam (videozáznamy) není jediným důkazem prokazujícím jednání žalobce“, neboť z odůvodnění je dále patrno, že za tento „důkaz“ odvolací soud nepřiléhavě považoval procesní pasivitu žalobce, který „nepopírá, že je na předmětných obrazových záznamech zachycen“, a „netvrdí, že by se žádného či některého z vytýkaných skutků vůbec nedopustil“.

Namítá-li žalobce s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2013, č. j. -49, že se soudy při posouzení otázky přípustnosti provedení důkazu obrazovým záznamem pořízeným soukromou osobou bez vědomí nahrávané osoby odchýlily od „přiléhající judikatury“ a nesprávně posoudily zachování „proporcionality mezi právem na ochranu osobnosti žalobce a právem žalovaného k prokázání svých skutkových tvrzení“, potom pomíjí, že soud ve zmiňované věci řešil otázku ochrany osobních údajů při pořizování kamerového záznamu, nikoliv možnost použití obrazového záznamu jako důkazu v občanském soudním řízení.

Svůj nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, podle kterého ke skončení pracovního poměru žalovaná přistoupila ve dvouměsíční subjektivní lhůtě podle ustanovení , dovolatel založil jen na nesouhlasu se skutkovými zjištěními a skutkovými závěry, z nichž odvolací soud vycházel (že žalovaná „první informaci o vytýkaných skutcích žalobce získala až z e-mailu svého zaměstnance J. D. ze dne 18. 5. 2020“), namítá-li, že „soudy přijaly účelové tvrzení žalované, že o jednání žalobce dříve nevěděla a obrazové záznamy získala teprve po třech měsících od ukončení soustavného dlouhodobého monitorování žalobce“ a že „z mnoha skutečností a především z logiky věci vyplývá, že žalovaná o záznamech musela vědět již dříve (byla na dané pracoviště v nočních hodinách vyslána kontrola)“. Takové námitky však přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení nezakládají.

Kromě toho je rozhodnutí odvolacího soudu v otázce počátku běhu dvouměsíční subjektivní lhůty podle v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce počátku běhu dvouměsíční subjektivní lhůty uvedené v ustanovení srov. ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 6/1997 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. , uveřejněný pod č. 75/1998 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. , z nichž vyplývá právní názor, že pro určení počátku běhu dvouměsíční subjektivní lhůty k okamžitému zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem uvedené v ustanovení není významné, kdy zaměstnavatel důvod okamžitého zrušení zjistil, že právní úprava nedává ani prostor pro výklad, že by tato lhůta začala běžet již na základě předpokladu (jakkoliv by byl pravděpodobný), že takový důvod nastane, nebo na základě domněnky, že zaměstnavatel o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem mohl či dokonce musel k určitému datu vědět, a že dvouměsíční lhůta, během které musí zaměstnavatel přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru (aby šlo o platné právní jednání), začíná plynout ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru prokazatelně (skutečně) dozvěděl].

K otázce výkonu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů v rozporu s dobrými mravy (namítaného dovolatelem) srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. , uveřejněný pod č. 126/2000 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2017, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. , z jejichž odůvodnění (mimo jiné) vyplývá, že chování směřující k zákonem předpokládanému výsledku není zneužitím výkonu práva (a tedy ani výkonem práva v rozporu s dobrými mravy), i když je jeho vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu, za zneužití výkonu práva lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu. O takový případ se v projednávané věci nejedná. Ostatně sám dovolatel takové okolnosti ani nenamítá.

V části dovolání dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení , a ze kterého nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení , zpochybňuje-li hodnocení důkazů odvolacím soudem a skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel [namítá-li, že žalovaná „uměle vytvořila fikci údajného hrubého porušení pracovní kázně“, že „faktickým důvodem pro rozvázání pracovního poměru je nepotřebnost zaměstnance z důvodu zhoršení ekonomické situace v době pandemie“, že „obě ‚sporné listiny‘ byly výsledkem snahy žalované zbavit se nadbytečného zaměstnance“, že „ani znalecký posudek Ing. Jiřího Bergera nevyvrátil podezření žalobce o manipulaci s e-mailem“, že „pořízené záznamy“ předložené k důkazu „jsou nekompletní a vytržené z kontextu“, že „nebyl zjištěn skutečný stav na pracovišti“ (a v této souvislosti nevěrohodnost svědkyně H.), a že „pracoviště, kde působil p. D., nebylo soukromou kanceláří, nýbrž průchozím prostorem, hojně využívaným i ostatními THP z důvodu nedostatečné kapacity odpočinkových místností“], a na základě tohoto zpochybnění činí své vlastní – od odvolacího soudu odlišné – právní posouzení věci. Tyto námitky přípustnost dovolání podle ustanovení o. ř. nezakládají. V procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 nelze v dovolacím řízení důvodně zpochybnit správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů, neboť dovolací přezkum je ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ).

Namítá-li dovolatel, že „nebyl zjištěn skutečný stav na pracovišti“ také proto, že „nebyly provedeny důkazy navrhované ze strany žalobce (výslech navrženého svědka K.)“, pak přehlíží, že uvedená námitka není dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle ustanovení , ale mohla by (kdyby byla důvodná) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení ; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení věty druhé – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. ). Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 7. 2022

JUDr. Pavel Malý předseda senátu