Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1471/2022

26 Cdo 1471/2022-921

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně AVIM PRAHA, s.r.o., se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Sokolovská 352/23, IČO: 25137018, zastoupené JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní 344/23, proti žalované FORTE s.r.o., se sídlem v Praze 7, U Papírny 9/614, IČO: 63076446, zastoupené JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně spolku "HABEAS CORPUS", se sídlem v Praze 9 – Černém Mostě, Ocelkova 643/20, IČO: 70108102, zastoupeného JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní 344/23, o prodloužení nájemní smlouvy a zdržení se zásahů do užívání, o vzájemném návrhu žalované na vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně a vedlejšího účastníka na její straně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2021, č. j. -634, takto:

I. Dovolání

se odmítají

.

II. Žalobkyně a vedlejší účastník na straně žalobkyně

jsou povinni

zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.082,- Kč k rukám JUDr. Petra Voříška, Ph.D., LL.M., advokáta se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. března 2021, č. j. -493, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala prodloužení tam specifikované nájemní smlouvy do 1. prosince 2029, nahrazení souhlasu žalované s tímto prodloužením a uložení tam uvedených povinností žalované (výroky I. – VI.), vyhověl vzájemnému návrhu žalované a uložil žalobkyni povinnost vyklidit a vyklizené předat žalované do 15 dnů od právní moci rozsudku tam specifikované nebytové prostory (výrok VII.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok VIII.).

K odvolání žalobkyně a vedlejšího účastníka na její straně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. října 2021, č. j. -634, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).

Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobkyně a vedlejší účastník na její straně; k dovoláním se žalovaná prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání vedlejšího účastníka na straně žalobkyně proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu odmítl podle věty první ve spojení s ustanovením , , ve znění po novele provedené (dále jen „ “), neboť vedlejší účastník není k podání dovolání ve věci samé oprávněn (subjektivně legitimován).

Podle v řízení má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností.

Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu současně vyplývá, že uvedené pravidlo nedopadá na oprávnění vedlejšího účastníka podávat opravné prostředky. Oprávnění vedlejšího účastníka podat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně proto upravuje ustanovení a oprávnění vedlejšího účastníka podat žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost upravuje ustanovení Protože zákon nestanoví, že vedlejší účastník je oprávněn podat i dovolání, není podle právní úpravy účinné od 1. ledna 2001 vedlejší účastník oprávněn k podání dovolání ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. května 2003, sp. zn. , uveřejněné pod č. 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 31. ledna 2020, sp. zn. /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl ústavní soud usnesením z 14. dubna 2020, sp. zn. ).

Vedlejší účastník na straně žalobkyně dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“. Byť dřívější judikatura dovodila, že vedlejší účastník je oprávněn podat dovolání pouze proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o jeho právu či povinnosti k náhradě nákladů řízení (srov. opět již citované usnesení Nejvyššího soudu z 27. května 2003, sp. zn. , uveřejněné pod č. 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále též usnesení Nejvyššího soudu z 25. července 2007, sp. zn. , či z 15. února 2022, sp. zn. ), podle současné procesněprávní úpravy (viz ) není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. V tomto rozsahu bylo proto dovolání vedlejšího účastníka na straně žalobkyně odmítnuto podle

Dovolání žalobkyně (dovolatelky) pak Nejvyšší soud odmítl podle , neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením , přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatelka včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání), neodstranila ( ).

Konkrétně v dovolání schází relevantní údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila v názoru, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné (jako v této věci) jen podle , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž z dovolání (z jeho celkového obsahu) musí být patrno, která konkrétní otázka hmotného nebo procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. , či z 3. května 2017, sp. zn. ). Dovolatelka však v dovolání ve vztahu k jeho přípustnosti pouze odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 14. června 2016, sp. zn. , a v něm vyslovený závěr, že Nejvyšší soud je „povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces“. Ani z celkového obsahu ( ) dovolání přitom nelze dovodit, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1/ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2/ která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Tato situace pak dovolacímu soudu znemožňuje, aby se přezkumem napadeného rozhodnutí, resp. konkrétní právní otázkou, na jejímž řešení rozhodnutí spočívá, mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 18. července 2017, sp. zn. , či z 6. srpna 2019, sp. zn. ). Okolnost, že s napadeným rozhodnutím dovolatelka nesouhlasila proto, že určitou právní otázku („otázku aplikovaného práva“) měl odvolací soud posoudit jinak (než jak ji posoudil v napadeném rozhodnutí) a že tedy – jinými slovy řečeno – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem podle a 3 ; už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

K rozsáhlým námitkám vztahujícím se k tvrzenému porušení dovolatelčiných základních práv a svobod Nejvyšší soud připomíná, že v řadě svých rozhodnutí opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatele o jeho správnosti, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ve vazbě na vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva. To platí i tehdy, vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že při rozhodování porušil jeho základní ústavní právo. Ústavní soud se konformitou požadavku vylíčit, v čem dovolatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, zabýval zejména ve stanovisku pléna z 28. listopadu 2017, sp. zn. , uveřejněném pod č. 460/2017 Sbírky zákonů, v němž konstatoval, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti, není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením d; v usnesení z 28. dubna 2015, sp. zn. , pak naznal, že „pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“. Bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dovolacímu soudu nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti dovolání jen proto, že tvrdí, že došlo k porušení jeho ústavních práv; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 14. června 2017, sp. zn. , z 28. července 2020, sp. zn. , či z 3. května 2022, sp. zn. ).

S přihlédnutím k charakteru většiny uplatněných dovolacích námitek dovolací soud uvádí, že výše uvedenému požadavku vztahujícímu se k přípustnosti dovolání dovolatelka z velké části objektivně ani vyhovět nemohla, neboť namítla-li v dovolání především vady řízení (zejména výtkami, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vycházel ze skutečností a rozhodnutí zjištěných z jiných řízení, že nebyly dány podmínky řízení, neboť žalovaná nemá způsobilost být účastnicí řízení, že soud prvního stupně jednal v nepřítomnosti dovolatelky a vedlejšího účastníka, ač byli řádně a včas z jednání omluveni a požádali o jeho odročení, a že soudy obou stupňů nebyly nezávislé a nestranné) a současně také nedostatečná (a tudíž vadná) skutková zjištění, resp. nesouhlasila-li ani se způsobem hodnocení důkazů, neuplatnila v tomto ohledu způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (viz a contrario). Ani samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení totiž nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. března 2017, sp. zn. , uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze 17. února 2011, sen. zn. , uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu z 6. ledna 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nadto skutková zjištění, k nimž odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl, nejsou vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných d; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz opět již citované stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. , uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v , a b/ a ), pak dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle ) nezakládají.

Nad rámec řečeného dovolací soud přesto pokládá za potřebné dodat, že rozhodnutí odvolacího soudu je pochopitelné a srozumitelné a nelze ho považovat za nepřezkoumatelné, jak namítla dovolatelka. Současně – pro úplnost – připomíná, že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko z 19. dubna 1994, stížnost č. 16034/90, Ruiz Torija versus Španělsko z 9. prosince 1994, stížnost č. 18390/91, Higgins versus Francie z 19. února 1998, stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I, a Hirvisaari versus Finsko z 27. září 2001, stížnost č. 49684/99; shodné názory zastává i Ústavní soud České republiky – srov. např. odůvodnění nálezu z 11. května 2004, sp. zn. , uveřejněného pod č. 67/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a také nález z 12. února 2009, sp. zn. , uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž Ústavní soud dovodil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře /a vyvracení/ jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná).

Konečně dovolací soud nepřehlédl ani dovolatelčino sdělení, že dovoláním napadá rozhodnutí odvolacího soudu „v celém rozsahu“, tedy jakoby i jeho nákladový výrok. Zde však opět – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. 8. 2022

JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu