Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1372/2022

26 Cdo 1372/2022-740

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Michaely Janouškové ve věci žalobkyně Gold-Net a.s., se sídlem v Praze 4 – Chodově, Kloknerova 2249/9, IČO: 26694841, zastoupené Mgr. Petrem Krátkým, advokátem se sídlem v Pardubicích, K Blahobytu 2500, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o zaplacení částky 27.531.290,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2021, č. j. -702, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti měnící části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2021, č. j. -702, k němuž se žalovaný prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřil, odmítl podle , , ve znění po novele provedené (dále jen „ “), neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením , přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatelka včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání), neodstranila ( ). Konkrétně v dovolání schází relevantní údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části, aniž by bylo z dovolání (z jeho celkového obsahu) zřejmé, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. , z 3. května 2017, sp. zn. , či z 5. února 2019, sp. zn. ). Předkládá-li pak dovolatel k dovolacímu přezkumu více právních otázek, je zapotřebí, aby předpoklady přípustnosti řádně vymezil ke každé z nich; jinak řečeno, u každé předložené otázky hmotného nebo procesního práva musí být z dovolání patrné, které z hledisek uvedených v ustanovení považuje dovolatel ve vztahu k ní za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 14. května 2019, sp. zn. , či ze 4. ledna 2022, sp. zn. ).

Takto nastolenému požadavku vztahujícímu se k přípustnosti dovolání však dovolatelka nevyhověla. Dovolacímu soudu sice předložila k posouzení otázku, zda „právní úkon žalovaného ze dne 10. února 2011 je odstoupením od smlouvy nebo výpovědí smlouvy“ (dále jen „první právní otázka“), a je-li výpovědí, pak také otázku, zda „šlo o výpověď platnou“ (dále jen „druhá právní otázka“). Ohledně přípustnosti dovolání však pouze obecně uvedla, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“.

Z dovolání tedy není především zřejmé, zda se zmíněné vymezení přípustnosti vztahuje k první či druhé právní otázce či k oběma. Navíc má-li být dovolání přípustné podle proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jak avizovala dovolatelka), musí být z jeho obsahu patrná nejen konkrétní otázka hmotného práva, na níž napadené rozhodnutí spočívá, nýbrž i to, od které ustálené rozhodovací praxe (jež může být vymezena i pouhým slovním popisem, bez uvedení konkrétní spisové značky či značek /srov. nález Ústavního soudu z 18. prosince 2014, sp. zn. ) se při řešení této otázky odvolací soud odchýlil (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 2. dubna 2019, sp. zn. ). Údaj o rozhodovací praxi (vyjádřený popřípadě i slovně), od níž se měl odvolací soud při řešení nastolených otázek (popřípadě některé z nich) odchýlit, se však z obsahu dovolání nepodává. Odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. března 2019, č. j. -435 (vydané v této věci), za takový údaj z posléze uvedených důvodů pokládat nelze. První právní otázkou se totiž dovolací soud v citovaném usnesení vůbec nezabýval. Ve vztahu k druhé právní otázce pak dovolatelka netvrdila, že se měl odvolací soud při jejím řešení od tam vyslovených závěrů odchýlit; naopak je si vědoma, že postupoval v souladu s nimi a používá je pouze jako východiska pro formulaci vlastního právního názoru, jenž však z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nevyplývá (což ostatně ani sama netvrdí). Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se přezkumem napadeného rozhodnutí, resp. konkrétní právní otázkou, na jejímž řešení rozhodnutí spočívá, mohl blíže zabývat (srov. např. již citované usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení z 18. července 2017, sp. zn. , z 1. června 2018, sp. zn. /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 30. října 2018, sp. zn. , či z 21. dubna 2020, sp. zn. ). Zbývá již jen dodat, že okolnost, že s napadeným rozhodnutím dovolatelka nesouhlasí proto, že určité právní otázky měly být odvolacím soudem posouzeny jinak (než jak byly posouzeny v tomto rozhodnutí) a že tedy – řečeno jinak – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem podle a 3 ; už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání.

S přihlédnutím k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek nelze přehlédnout, že takto nastolenému požadavku vztahujícímu se k přípustnosti dovolání dovolatelka alespoň zčásti objektivně ani vyhovět nemohla, neboť v dovolání namítla také nedostatečná (a tudíž vadná) skutková zjištění, resp. nesouhlasila především se způsobem hodnocení důkazů (zejména právního úkonu žalovaného ze dne 10. února 2011 označeného jako „odstoupení od smlouvy“). Avšak ani samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. března 2017, sp. zn. , uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze 17. února 2011, sen. zn. , uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu z 6. ledna 1997, sp. zn. ). V tomto ohledu tedy neuplatnila jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (viz a contrario). Nadto skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných d; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. , uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).

Konečně dovolací soud nepřehlédl ani dovolatelčino sdělení, že dovoláním napadá rozhodnutí odvolacího soudu též v jeho nákladových výrocích IV. a V. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , a a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání sepsaným advokátem nelze za účelné považovat proto, že v daném případě jde o spor, který tvoří relativně běžnou agendu žalovaného, jenž je hlavním městem a lze u něj presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy, aniž by musel využívat právní pomoci advokátů (srov. nález Ústavního soudu České republiky z 23. listopadu 2010, sp. zn. ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. 8. 2022

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu