Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2800/2018

-435

USNESENÍ

Gold-Net a. s.

hlavnímu městu Praze

, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o zaplacení částky 27.531.290,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2018, č. j. -393, t a k t o :

Dovolání

se odmítá

.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně (nájemkyně

„nebytového prostoru v přízemí budovy č. p. XY na adrese XY, zapsané na LV číslo XY pro k. ú. XY“

– dále jen „nebytové prostory“) se – po spojení dvou věcí ke společnému řízení a po připuštění změny (rozšíření) žaloby, uplatněné v jejím podání ze dne 26. února 2014 – domáhala, aby jí žalovaný (podnájemce nebytových prostor) zaplatil částku 27.531.290,- Kč s příslušenstvím. Mělo jít o dlužné podnájemné za dobu od 1. března 2011 do 19. srpna 2012, kdy měl uplynutím sjednané dvouleté doby skončit podnájemní vztah vzniklý na základě „smlouvy o nájmu a podnájmu nebytových prostor ze dne 19. 8. 2010“ (dále jen „Smlouva“).

Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. června 2017, č. j. -346, ve spojení s usnesením ze dne 8. září 2017, č. j. -355, žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 27.531.290,- Kč s tam uvedeným příslušenstvím (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení státu (výrok II.) a účastníků řízení (výrok III. ve spojení s výroky I., II. a III. citovaného usnesení).

Soud prvního stupně pokládal Smlouvou založený vztah za vztah podnájemní. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. (správně 19.) března 2014, sp. zn. , pak dovodil, že v daném případě mohl podnájemce podnájemní vztah ukončit i během sjednané doby podnájmu, a to aniž by výpověď odůvodnil, neboť žádnými výpovědními důvody omezen nebyl. Zde uvedl, že

„žalovaný svou vůli skončit nájemní (

správně podnájemní

) vztah projevil písemným úkonem, který nazval odstoupením, dne 10. 2.2011“

(dále jen „písemný úkon ze dne 10. února 2011“)

.

Obsahuje-li však Smlouva ujednání o povinnosti podnájemce předat nebytové prostory nájemci ke dni skončení podnájmu, k čemuž ze strany žalovaného, který navíc neprokázal ani jejich úplné vyklizení, nedošlo, pokládal nárok za oprávněný až do uplynutí sjednané doby podnájmu, tj. do 19. srpna 2012.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. února 2018, č. j. -393, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. potvrdil ohledně částky 27.531.290,- Kč (dále jen „potvrzující výrok“) a zrušil v části týkající se úroku z prodlení; současně ho zrušil v nákladových výrocích II. a III. a v rozsahu zrušení mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně posoudil vztah mezi účastníky jako vztah z podnájemní smlouvy, podléhající ustanovení a 6 , obchodní zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 – dále jen „obch. zák.“). Jde-li o možnost jeho předčasného ukončení, odkázal sice na právní závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2014, sp. zn. , avšak poté v poměrech dané věci dovodil, že podnájemní vztah i nadále (až do uplynutí sjednané doby podnájmu, tj. do 19. srpna 2012) trval, a to s odůvodněním, že účastníci si ve Smlouvě fakultativně nesjednali možnost její předčasné výpovědi; proto ani nepřihlížel k písemnému úkonu ze dne 10. února 2011. Současně – s odkazem na tam citovanou judikaturu Nejvyššího soudu – mimo jiné rovněž dovodil, že (pod)nájemce je povinen platit dohodnuté (pod)nájemné až do doby skončení podnájmu i přesto, že mu byly nebytové prostory odevzdány ve stavu nezpůsobilém ke smluvenému účelu nájmu a že je z tohoto důvodu neužíval, a to bez ohledu na jejich jednostranné faktické opuštění či jejich (předčasné) vyklizení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalovaného (dovolatele), které – s přihlédnutím k jeho obsahu – směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu a k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění účinném od 30. září 2017, tj. ve znění po novele provedené (dále jen „“).

Především nelze – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – přehlédnout, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci ( a 3 ) dovolatel uplatnil rovněž nezpůsobilý důvod, jehož prostřednictvím se pokusil zpochybnit správnost zjištěného skutkového stavu.

Z pohledu dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dovolací soud posuzoval práva a povinnosti účastníků vyplývající z (pod)nájemního vztahu podle dosavadních právních předpisů ( věta první za středníkem , , ve znění pozdějších předpisů).

Za předchozí právní úpravy se soudní praxe ustálila v názoru (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. , uveřejněný pod č. 40/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že týká-li se smlouva o nájmu nebytových prostor podnikatelské činnosti smluvních stran ( obch. zák.), podléhá co do zvláštních ustanovení týkajících se tohoto typu smlouvy režimu (, ve znění do 31. prosince 2013 – dále jen „“); ve všem ostatním, včetně možnosti dohodnout si sazbu úroků z prodlení, platí obecná ustanovení daná pro obchodní závazkové vztahy obchodním zákoníkem ( obch. zák.). Uvedený závěr lze bez rozumných pochybností vztáhnout i na závazkové vztahy podle (a 6) obch. zák., o něž jde podle ničím nezpochybněného závěru i v projednávané věci.

V soudní praxi (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. ) není pochyb o tom, že není-li v zákoně č. výslovně omezena možnost ukončit podnájemní smlouvu uzavřenou na dobu určitou, a tuto úpravu neobsahuje ani obecná úprava v , je nutné při posuzování možností skončení podnájmu před uplynutím dohodnuté doby vycházet ze základní zásady regulace soukromého práva, že co není zakázáno, je dovoleno. Strany podnájemní smlouvy si proto mohou sjednat libovolné výpovědní důvody bez ohledu na právní úpravu skončení nájmu nebytových prostor, kterou obsahuje Jinými slovy řečeno, účastníkům podnájemního vztahu nic nebrání v tom, aby si v podnájemní smlouvě sjednali omezení možnosti předčasného skončení podnájmu, a to např. sjednáním konkrétních důvodů, pro něž lze podnájemní vztah na dobu určitou vypovědět. Pokud si však takovéto omezení nedohodli, platí, že účastník může podnájemní vztah vypovědět, aniž by výpověď odůvodnil, neboť žádnými výpovědními důvody nebyl omezen (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2014, sp. zn. , proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. září 2014, sp. zn. ). V citovaném rozsudku pak Nejvyšší soud uzavřel, že podnájemce nebytových prostor může vypovědět podnájem na dobu určitou i před uplynutím sjednané doby; není-li dohodnuto jinak, omezení výpovědních důvodů stanovené v , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“) se u podnájmu neuplatní. V jeho odůvodnění mimo jiné uvedl, že jestliže si účastnice v podnájemní smlouvě omezení výpovědních důvodů nesjednaly, žalovaná (podnájemnice) proto mohla výpovědí skončit podnájem i během sjednané doby podnájmu, a to aniž by výpověď odůvodnila, neboť žádnými výpovědními důvody nebyla omezena. Jelikož stejná situace nastala i v posuzovaném případě (účastníci si ve Smlouvě omezení výpovědních důvodů nesjednali), mohl dovolatel výpovědí skončit podnájem i během sjednané doby podnájmu, aniž by výpověď byl povinen odůvodňovat; to proto, že žádnými výpovědními důvody omezen nebyl. V rozsudku ze dne 19. března 2014, sp. zn. , Nejvyšší soud rovněž uvedl, že neobsahuje zvláštní úpravu skončení podnájmu sjednaného na dobu určitou před uplynutím této doby a ani neodkazuje na úpravu skončení nájmu na dobu určitou. Vzhledem k tomu a také s ohledem na akcesorickou povahu podnájemního vztahu neexistuje rozumný důvod bránit se tomu, aby za podmínek upravených v ustanovení obč. zák mohl od smlouvy odstoupit podnájemce, může-li za těchto podmínek od smlouvy odstoupit nájemce.

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu však nebyl zaznamenán odklon od názoru, že užíváním předmětu nájmu nájemcem i po skončení sjednané doby nájmu je i stav, kdy nájemce předmět nájmu nevyklidil. Soudní praxe je totiž dlouhodobě ustálena v názoru, že povinnost byt (zde nebytový prostor) vyklidit je považována za splněnou v případě, že ten, kdo ho má vyklidit, se z něj odstěhuje dobrovolně a zároveň jej odevzdá oprávněné osobě (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. prosince 1983, sp. zn. , uveřejněné pod č. 27/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. října 1985, sp. zn. , uveřejněné pod č. 8/1987 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. ). Z toho plyne, že nebytový prostor nebyl vyklizen, jestliže nebyl odevzdán; jinak řečeno, je-li ve vyklizení obsaženo i odevzdání, pak nebytový prostor nebyl vyklizen (a byl i nadále užíván) i v případě, kdy nebyl rovněž odevzdán (např. předáním klíčů).

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena i v názoru, že nájemce je povinen platit dohodnuté „nájemné“ (viz další výklad) i přesto, že mu byly nebytové prostory odevzdány ve stavu nezpůsobilém ke smluvenému účelu nájmu a že je z tohoto důvodu neužíval, neboť jejich neblahý stav mu byl znám od počátku (od okamžiku jejich odevzdání) a nijak na něj v průběhu nájemního vztahu nepoukazoval (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 30. července 2003, sp. zn. , uveřejněné pod C 2068 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 20. července 2010, sp. zn. , z 16. ledna 2013, sp. zn. , a z 19. února 2013, sp. zn. ).

V dlouhodobě ustálené soudní praxi je standardně zastáván také názor, že rozhoduje-li soud o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu uplatňovaný nárok takto posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněný pod č. 178/2002 časopisu Soudní judikatura). Rovněž v rozsudku ze dne 31. července 2003, sp. zn. , uveřejněném pod č. 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že je-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění vycházející ze skutkového tvrzení, že na základě smlouvy o nájmu žalovaný užíval nebytové prostory a neposkytl za to žalobci smluvené protiplnění (nájemné), avšak podle názoru soudu je nájemní smlouva neplatná a jiný důvod užívání není tvrzen, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení. Přitom Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudky z 15. června 1999, sp. zn. , uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 30. listopadu 1999, sp. zn. , uveřejněný pod č. 17/2000 časopisu Soudní judikatura, či z 20. března 2001, sp. zn. , a z 29. listopadu 2007, sp. zn. , uveřejněné pod C 314 a C 5713 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) zaujal názor, že majetkovým vyjádřením prospěchu získaného subjektem, jenž užíval cizí věc, aniž ho k tomu opravňoval platný právní titul, je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobné věci i s přihlédnutím k druhu právního důvodu (smluvního typu či věcného práva k věci cizí), kterým se zpravidla právo užívání věci vzhledem k jeho rozsahu a způsobu zakládá; nejčastěji jde o nájemní smlouvu, kdy se výše náhrady poměřuje s obvyklou hladinou nájemného, které by byl nájemce za obvyklých okolností povinen plnit, užíval-li by věc na základě platné nájemní smlouvy.

V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že je-li vztah z bezdůvodného obohacení obchodním závazkovým vztahem (jako v dané věci podle § 261 odst. 2 obch. zák.), je promlčecí doba ve smyslu § 397 obch. zák. čtyřletá (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 18. června 2003, sp. zn. , uveřejněné pod č. 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. z 16. června 2016, sp. zn. ). V uveřejněném rozhodnutí Nejvyšší soud dovodil, že skutečnost, že obchodní zákoník nemá vlastní úpravu bezdůvodného obohacení, neznamená, že závazkový vztah vzniklý mezi tím, kdo se obohatil, a tím, na jehož úkor se takto obohatil, nemůže být svou povahou vztahem obchodním. Jelikož obchodní zákoník neupravuje veškeré závazkové vztahy, do nichž podnikatelé, popř. osoby uvedené v § 261 odst. 2 obch. zák. vstupují, nelze jen z toho, že určitý závazkový vztah je upraven pouze v zákoníku občanském, vyvozovat, že jde o vztah občanskoprávní.

Jde-li o odepření uplatněného nároku pro rozpor s dobrými mravy, je zapotřebí zdůraznit, že v projednávaném případě nevyšly najevo žádné mimořádné okolnosti odůvodňující závěr, že nárok skutečně v rozporu s dobrými mravy je. Za takovou okolnost zejména nelze bez dalšího považovat odevzdání nebytových prostor dovolateli ve stavu nezpůsobilém smluvenému účelu nájmu. Tato okolnost totiž nemůže sama o sobě odůvodnit závěr o rozporu výkonu práva s dobrými mravy, jestliže dovolatel ani po odstoupení od smlouvy, resp. po výpovědi smlouvy, nebytové prostory nejméně do konce sjednané doby podnájmu zcela nevyklidil a žalobkyni neodevzdal.

Lze uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu je sice v rozporu s citovanou judikaturou v otázce možnosti ukončení podnájemního vztahu sjednaného na dobu určitou, a to výpovědí, resp. odstoupením od smlouvy, avšak z pohledu následně uvedené judikatury napadené (vyhovující) rozhodnutí v konečném důsledku obstojí. Za této situace nemůže být dovolání přípustné podle , a proto je dovolací soud podle odmítl – se souhlasem všech členů senátu ( ) – pro nepřípustnost.

Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 48 v sešitě č. 6 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. 3. 2019

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu