Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1829/2022

30 Cdo 1829/2022-333

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl pověřeným členem senátu Mgr. Viktorem Sedlákem v právní věci žalobce M. K., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Slimákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Lazarská 1719/5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 5 730 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2021, č. j. -302, takto:

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 2. 2021, č. j. -275, vyslovil povinnost žalované zaplatit žalobci částku 50 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zatímco ve vztahu ke zbývajícímu žalobnímu požadavku představovanému částkou 5 680 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II). Závěrečným výrokem soud prvního stupně uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok III).

Městský soud v Praze jako soud odvolací poté v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl, a to zčásti podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II ), dále jen „ “, pro jeho vady, a zčásti z důvodu, že se jedná o dovolání podané někým, kdo k dovolání není oprávněn [ věta první ve spojení s ].

Žalobce svým dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu pouze v rozsahu, ve kterém bylo rozhodnuto o jeho požadavku na náhradu nemajetkové újmy, jež mu byla způsobena nezákonným trestním stíháním. V této souvislosti však nezohlednil skutečnost, že z celkové částky 3 000 000 Kč s příslušenstvím, která na uvedený nárok připadala, mu soud prvního stupně částku 50 000 Kč s příslušenstvím přiznal, přičemž potvrzující výrok napadeného rozsudku odvolacího soudu se vztahuje jak na zamítavý výrok prvostupňového rozhodnutí, tak i na jeho výrok, jímž bylo žalobě ve vztahu ke zmíněné částce vyhověno. Žalobce tak svým dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu také ve výroku, ve vztahu k němuž není jeho dovolání subjektivně přípustné. Judikatura Nejvyššího soudu je totiž ustálena v závěru, že k podání dovolání je účastník řízení oprávněn jen tehdy, vznikla-li v jeho poměrech rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Dovolání tudíž může podat jen ten účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla soudem uložena povinnost (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. , dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. ). U potvrzujícího výroku napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vztahujícího se k té části rozsudku soudu prvního stupně, kterou bylo žalobě co do částky 50 000 Kč s příslušenstvím vyhověno, však v žalobcově případě tato podmínka zjevně splněna není.

Stran zbývající části žalobcova dovolání je namístě poukázat na , v souladu s nímž v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení , aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. ). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu , popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. ). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť.

Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. ). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením d“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. ). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ve vazbě na vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. ).

Způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu přitom nepředstavuje ani alternativní vymezení situací, které uvedené ustanovení uvádí. Z povahy věci totiž vyplývá, že v konkrétním případě může být ve vztahu k řešení téže právní otázky splněno z pohledu judikatury dovolacího soudu vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení stejné otázky bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu (konkrétní) právní otázku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. ).

Požadavkům plynoucím z uvedených zákonných ustanovení a na ně navazujících judikatorních závěrů však žalobcovo dovolání nevyhovuje, neboť z jeho obsahu není zřejmé, který ze zákonem stanovených předpokladů přípustnosti dovolání upravených v § 237 o. s. ř žalobce považuje za naplněný, a to ve vztahu k jaké konkrétní právní otázce. Žalobce se ve svém dovolání totiž omezil pouze na obecné konstatování, že přípustnost podaného dovolání spatřuje v tom, že „… částečně jde o vyřešení otázek, které ještě v rozhodování Nejvyššího soudu nebyly vyřešeny, a částečně by již vyřešené otázky měly být posouzeny jinak, příp. jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně“, přičemž nespecifikoval, jaká právní otázka má být s tím kterým zmíněným důvodem přípustnosti dovolání spojena. Namísto toho odvolacímu soudu pouze vytkl nedostatečnou výši přiznané náhrady a procesní vady, jimiž mělo být řízení postiženo, načež zrekapituloval průběh trestního stíhání, z něhož svůj nárok odvozuje, a připomenul obsah rozhodnutí, kterými oba soudy nižších stupňů rozhodly o jeho žalobě, aby následně podrobil kritice závěr těchto soudů týkající se medializace předmětného trestního stíhání a uvedl, k jakým skutečnostem provázejícím posuzované trestní řízení soudy obou stupňů nepřihlédly, byť na ně žalobce poukazoval.

Žalobcovo dovolání tedy za popsané situace nelze ani ve zbývající části věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené ve zmíněném odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. 7. 2022

Mgr. Viktor Sedlák

pověřený člen senátu