Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 688/2022

23 Cdo 688/2022-266

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce J. Č., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Markem Bukovským, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Na Příkopě 814, proti žalovanému P. H.,narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Liborem Holemým, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Meziříčská 774, o neúčinnost darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2021, č. j. -239, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobce se v řízení proti žalovanému domáhal určení, že darovací smlouva ze dne 21. 9. 2012, na základě které převedli dárci R. H., narozený XY, a Z. H., narozená XY, žalovanému jakožto obdarovanému s právními účinky vkladu práva ke dni 20. 12. 2012 tyto nemovitosti: pozemek parc. č. St. XY, jehož součástí je stavba bez čp./če. (zemědělské stavení), pozemek parc. č. XY a pozemek parc. č. XY, vše v k. ú. XY, obec XY, je vůči žalobci právně neúčinná.

Okresní soud ve Vsetíně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 3. 2021, č. j. -198, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 3. 2021, č. j. -204, vyhověl podané žalobě a určil, že darovací smlouva ze dne 21. 9. 2012 v části, v níž převedli dárci R. H., narozený XY, a Z. H., narozená XY, žalovanému jakožto obdarovanému s právními účinky vkladu práva ke dni 20. 12. 2012 výše uvedené nemovitosti, je vůči žalobci právně neúčinná (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v plném rozsahu dovoláním, ve kterém namítal, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné z důvodu absence řádného odůvodnění naplnění hypotézy , (dále jen „obč. zák.“), co do úmyslu dlužníka zkrátit svého věřitele. Žalovaný dále namítal, že se odvolací soud i soud prvního stupně odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. ), neboť se nezabývaly otázkou prokázání úmyslu dlužníka zkrátit věřitele. Žalovaný taktéž uváděl, že prvostupňový soud a odvolací soud pochybily, pokud určily neúčinnost právního úkonu ve vztahu k pozemku parc. č. St. 1189/1 bez dalšího, přestože před podáním žaloby došlo ke sloučení uvedené parcely s parcelami parc. č. St. XY a parc. č. St. XY, vše v k. ú. XY, obec XY. Tuto námitku žalovaný předložil jako otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Žalovaný dále zpochybňoval závěr odvolacího soudu, že žalovaný nevynaložil náležitou pečlivost k poznání úmyslu dlužníka zkrátit věřitele a uvedl, že o úmyslu dlužníka nemohl vědět, jelikož dlužník takový úmysl neměl. Dále žalovaný uváděl, že vynaložil náležitou pečlivost, jelikož se o dluzích informoval u dlužníka, kdy předložené výpisy z účtů jej dostatečně přesvědčily o tom, že dlužník své závazky vůči žalobci uhradil. Ohledně později vystavených směnek žalovaný vycházel z toho, že dlužník žalobci nic nedluží a že tyto směnky nemají reálný základ, přičemž žalovaný nepovažoval za potřebné informovat se o dluzích svého otce u žalobce samotného. Konečně žalovaný brojil proti výroku o náhradě nákladů řízení, protože otázka, dle jakého právního předpisu má být stanovena výše nákladů řízení, je dle názoru žalovaného v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena rozdílně.

Žalobce se k dovolání žalovaného nevyjádřil.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII ), dále jen „ “.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením

Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

K námitce žalovaného, že soudy obou stupňů pochybily, pokud se nezabývaly otázkou úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, dovolací soudu uvádí, že tato otázka byla odvolacím soudem (jakož i soudem prvního stupně) vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Prokázání vědomosti o úmyslu dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti právního úkonu tehdy, jestliže „druhou stranou“ jsou osoby dlužníkovi blízké (například osoby uvedené v ustanovení § 116 obč. zák.); vědomost osob blízkých o úmyslu dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele tehdy (tj. v době právního úkonu) nemohly ani při náležité pečlivosti poznat (srov. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. , ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. , ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. , ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. , ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. , ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. , ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. , ze 24. 10. 2018, sp. zn. , ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. ). Jelikož v projednávané věci byla „druhou stranou“ darovací smlouvy osoba dlužníkovi blízká (syn dlužníka), nepochybil odvolací soud (ani soud prvního stupně), nezabýval-li se vědomostí žalovaného o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, neboť vědomost žalovaného o zkracujícím úmyslu dlužníka zákon v daném případě předpokládá. Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, nemohla uvedená námitka žalovaného založit přípustnost dovolání podle

Námitka žalovaného, že nebyly splněny podmínky pro určení neúčinnosti předmětné darovací smlouvy z důvodu, že před podáním žaloby došlo ke sloučení pozemků parc. č. St. XY a parc. č. St. XY do pozemku parc. č. St. XY, vše v k. ú. XY, obec XY, v důsledku čehož se výměra pozemku parc. č. St. XY zvýšila o 9 m2, přípustnost dovolání podle rovněž nezakládá. Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se totiž podmínky odporovatelnosti právního úkonu posuzují ke dni vzniku právního úkonu; týká-li se právní úkon nemovitostí zapisovaných do katastru nemovitostí, je jím den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. , ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. ). Jestliže tedy podmínky odporovatelnosti právního úkonu (darovací smlouvy) byly odvolacím soudem posuzovány ke dni, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí, postupoval odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu; skutečnost, že po tomto rozhodném dni došlo k přisloučení dvou parcel o celkové výměře 9 m2 do pozemku parc. č. St. XY, nemohla mít na uvedené posouzení vliv. Ani tato námitka žalovaného tak není způsobilá založit přípustnost dovolání podle

Rovněž námitku žalovaného týkající se vynaložení náležité pečlivosti ke zjištění úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Z ní vyplývá, že úspěšná obrana osoby dlužníkovi blízké ve smyslu § 42a odst. 2 obč. zák. spočívá nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání toho, že o tomto úmyslu nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula náležitou pečlivost k poznání tohoto úmyslu dlužníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. , nebo ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 35/2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. , nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. ). Vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti věci a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Jestliže se jí to při vynaložení náležité pečlivosti nepodařilo, pak se může ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. ubránit odpůrčí žalobě. Zákon po dlužníkovi blízké osobě požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, tímto způsobem přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka; v případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka nabyla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2019, sp. zn. ).

S ohledem na výše uvedenou judikaturu dovolacího soudu se tak lze plně ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že za situace, kdy žalovaný věděl o vystavení dvou směnek dlužníkem na řad žalobce dne 27. 1. 2012, přesto však spoléhal na tvrzení dlužníka o tom, že žalobci nic nedluží a spokojil se pouze s předložením výpisů z účtu, které ovšem časově předcházely vystavení předmětných směnek, nevyložil žalovaný náležitou pečlivost k poznání zkracujícího úmyslu dlužníka. S ohledem na to, že odvolací soud i tuto otázku posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, nemůže ani tato námitka přípustnost dovolání dle založit.

K námitce žalovaného, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, dovolací soud uvádí, že jejím prostřednictvím žalovaný namítá toliko vadu řízení, neformuluje však otázku hmotného či procesního práva ( ). Nutno konstatovat, že přípustnost dovolání podle nemohou založit námitky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy námitky týkající se vad řízení. Takovými námitkami není uplatněn jediný možný dovolací důvod uvedený v , tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. ). Z ustanovení věty druhé pak vyplývá, že dovolací soud k vadám řízení přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což v posuzované věci není.

Nejvyšší soud nadto konstantně judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. ), což v případě žalovaného nebyly.

Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení odmítl.

V projednávané věci žalovaný dovoláním napadl rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, tedy rozhodnutí o nákladech řízení. Takové dovolání je však podle nepřípustné, proto je v tomto rozsahu Nejvyšší soud rovněž odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 6. 2022

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.

předseda senátu