Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3605/2021

22 Cdo 3605/2021-367

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Povodí Labe, státní podnik, IČO 70890005, se sídlem v Hradci Králové, Víta Nejedlého 951/8, proti žalované VODNÍ ELEKTRÁRNĚ ŽELEZNÝ BROD, akciovéspolečnosti, IČO 64789641, se sídlem v Semilech, Riegrovo náměstí 15, zastoupené JUDr. Lenkou Vidovičovou, LL. M., advokátkou se sídlem v Olomouci, Zámečnická 497/3, o zaplacení 718 080 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 9. 2021, č. j. -323, takto:

II. Dovolání se odmítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 27 781 Kč k rukám advokátky JUDr. Lenky Vidovičové.

Odůvodnění:

Žalobce se u Okresního soudu v Semilech (dále soud prvního stupně) domáhal, aby žalované bylo uloženo zaplatit mu 718 080 Kč s příslušenstvím. Ohledně pozemků, k nimž má právo hospodařit, požadoval náhradu za strpění vodního díla - jezu žalované na těchto pozemcích podle , o vodách a změně některých zákonů – „vodní zákon“.

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 3. 2021, č. j -268, žalobu zamítl. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. , považoval námitku promlčení uplatněného nároku, vznesenou žalovanou, za opodstatněnou.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. 9. 2021, č. j. -323, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že soud prvního stupně správně vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2021, sp. zn. , podle kterého se vlastník pozemku, na kterém se nacházelo vodní dílo umístěné v korytě vodního toku, mohl domáhat náhrady za jeho umístění již od 1. 1. 2002, a novelizace vodního zákona v podobě § 59a neměla na běh promlčecí lhůty žádný vliv.

Proti rozsudku odvolacího podává žalobce (dovolatel) dovolání, jehož přípustnost opírá o , , ve znění pozdějších předpisů („ “), a uplatňuje dovolací důvod uvedený v Přípustnost dovolání zdůvodňuje tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a také v tom, že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka (obsah odůvodnění rozsudku) posouzena jinak

V dovolání zpochybňuje již ustálenou judikaturu dovolacího soudu, podle které ustanovení § 50 písm. c) a ustanovení § 59a vodního zákona jsou ve vztahu speciality a obecnosti (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. ), a navazující závěr, že nároky na náhradu za omezení vlastnického práva uložením povinnosti strpět na pozemku v korytě vodního toku cizí vodní dílo, se promlčely k 1. 1. 2005 (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. ).

Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolatel v průběhu dovolacího řízení podal ústavní stížnost v obdobné věci (věc vedená Ústavním soudem pod sp. zn. ). V nyní projednávané věci proto navrhl přerušení řízení až do vyřízení této ústavní stížnosti a meritorního posouzení otázky ústavnosti výkladu § 50 písm. c) vodního zákona, zastávaného dovolacím soudem. Tomuto návrhu dovolací soud vyhověl.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně v podrobnostech dovolací soud pro stručnost ( ) odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Dovolací soud neshledal důvod, proč by právní otázka řešená odvolacím soudem [vztah § 50 písm. c) a § 59a vodního zákona] podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne sp. zn. , měla být posouzena jinak, než v jeho dosavadní judikatuře.

Nejvyšší soud vyhověl návrhu dovolatele a usnesením ze dne 28. 3. 2022, č. j. -362, dovolací řízení přerušil až do rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. . Ústavní soud usnesením ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. , ústavní stížnost dovolatele odmítl, přičemž judikaturu dovolacího soudu ohledně sporné otázky, jejíž změny se dovolatel domáhá, shledal ústavně konformní. Přitom vzal v úvahu zásadní argumenty, které dovolatel uplatnil i v tomto dovolání. Důvod pro přerušení řízení tedy odpadl.

Nejvyšší soud nadále považuje právní závěr vyslovený v uvedeném rozsudku za správný a jeho judikatura, z hlediska ústavnosti aprobovaná Ústavním soudem, z toho vychází. Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. , ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. ; dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. , ústavní stížnost odmítnuta unesením Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2022, sp. zn. .

Za této situace dovolací soud nevidí důvod ke změně své judikatury a tudíž ani naplnění uplatněného předpokladu přípustnosti dovolání.

Dovolatel též spatřuje naplnění předpokladu přípustnosti dovolání v tom, že odvolací soud řádně neodůvodnil své rozhodnutí, neboť pominul argumentaci dovolatele ohledně tvrzené nesprávnosti právního názoru dovolacího soudu a odkázal na toto rozhodnutí. Nejde tu o případ, že by rozhodnutí zcela postrádalo základní odůvodnění, a tak by tvrzený nedostatek mohl nanejvýš založit vadu řízení, která by navíc – i s přihlédnutím k uvedenému rozhodnutí Ústavního soudu - nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z hlediska přípustnosti dovolání je proto uvedené tvrzení irelevantní.

Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle věty první odmítl.

V souladu s věta druhá neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 29. 6. 2022

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu