Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

24 Cdo 2443/2020

24 Cdo 2443/2020-160

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce O. P., narozeného dne XY, bytem vXY, zastoupeného JUDr. Jakubem Sýkorou, advokátem se sídlem v Praze 8, Prvního pluku č. 320/17, proti žalovaným 1) P. P., narozenému dne XY, 2) J. P., narozenému dne XY a 3) A. P., narozené dne XY, všichni bytem v XY, zastoupeni Mgr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání všech žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2020, č. j. -132, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

V řízení zahájeném žalobou žalobce podle odkazu soudu v pozůstalostním řízení po O. P., zemřelé dne 17. 11. 2017 (dále jen „zůstavitelka“), Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 27. 6. 2019, č. j. -101, určil, že žalobce je dědicem zůstavitelky (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 2. 2020, č. j. -132, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud považoval „dokazování provedené soudem prvního stupně za dostatečné a řádné“ a „(z)a situace, kdy byl zpracovatel posudku v řízení o určení dědice vyslechnut jako svědek a vypovídal o tom, co bezprostředně ve vztahu ke zdravotnímu stavu zůstavitelky vnímal, nejeví se další dokazování znaleckým posouzením soudem ustanoveným znalcem potřebné a účelné – už jen vzhledem k tomu, že lze provést jen opakované posouzení tehdejší dokumentace a nikoliv nové posouzení zdravotního stavu zůstavitelky.“ Za správné a přiléhavé považoval i právní závěry soudu prvního stupně, na které v podrobnostech odkázal.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Přípustnost dovolání vymezili tak, že položili následující otázky: „zda soud může, pakliže jde o řešení otázek odborných, vyslechnout znalce, který podal znalecký posudek v jiném řízení, jenž byl proveden jako listinný důkaz, jako svědka“ (první otázka) a „zda může být jako znalec vyslechnuta osoba soudního znalce, která nebyla nikdy za znalce v řízení ustanovena“ (druhá otázka), které má za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu za neřešené. Dále odvolacímu soudu vytkli vady řízení. Navrhli, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Podle ustanovení , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. IV a XII , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. II bod 1 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „ “, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), vysvětlil, že podle výkladu formulovaného soudní praxí mají písemné znalecké posudky zpracované mimo řízení v konkrétní věci (např. v jiném řízení) povahu důkazu u ( ), nikoli důkazu podle (dále srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. ). Na takto zformulovaný závěr navázal dovolací soud v rozsudku ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. , a dále vysvětlil, že záměna svědecké výpovědi za znalecký důkaz (výslech znalce), převezme-li soud odborné závěry svědka, představuje vadu řízení, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí.

Z uvedeného předně vyplývá, že první otázka není otázkou rozhodovací praxí dovolacího soudu neřešenou. Z hlediska přípustnosti dovolání je významné, že žalovaní zpochybňují správnost jejího řešení na základě jiného procesního stavu, než z jakého vyšel při řešení první otázky odvolací soud.

Pokud soud prvního stupně mimo jiné provedl důkaz znaleckým posudkem vypracovaným znalcem P. N. v řízení o úpravu způsobilosti k právním úkonům zůstavitelky vedeném Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp. zn. , jehož zpracovatele, aniž by jej v tomto řízení (o určení dědického práva) jako znalce ustanovil, také vyslechl, měl znalecký posudek v tomto řízení pouze povahu listinného důkazu podle , nikoliv povahu důkazu znaleckým posudkem podle , a výpověď P. N. před soudem prvního stupně byla pouze jeho svědeckou výpovědí ve smyslu , nikoliv výpovědí znalce ustanoveného v řízení soudem, což odvolací soud respektoval. Uvedenému odpovídá, že odvolací soud ze svědecké výpovědi převzal pouze to, co svědek „bezprostředně ve vztahu ke zdravotnímu stavu zůstavitelky vnímal“, tedy nepřevzal odborné závěry svědka (srov. bod 11 odůvodnění napadeného rozsudku).

Žalovaní první otázku – jinými slovy vyjádřeno – upínají k převzetí odborných závěrů znalce slyšeného v procesním postavení svědka. K tomu v poměrech posuzované věci nedošlo, a proto se uplatní dovolacím soudem již mnohokrát vyslovený závěr, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového, resp. zde procesního stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (k tomu obdobně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z těchto důvodů první otázka přípustnost dovolání nezakládá.

V případě druhé otázky – přestože z výše uvedeného lze na její řešení usuzovat – je nutno poukázat na to, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že P. N. byl vyslechnut jako svědek, pak neřešil (neměl důvod řešit) druhou otázku. Přitom skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. ). Není-li tento předpoklad naplněn, nemůže taktéž druhá otázka založit přípustnost dovolání.

Jde-li o námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva, která prima facie nevyplývá ani z obsahu příslušné části dovolání, kritériím stanoveným v ustanovení neodpovídají (vzhledem k nejsou způsobilým dovolacím důvodem) a přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. například závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. , ze dne 7. 11. 2014, sp. zn. , ze dne 14. 11. 2014, sp. zn. , a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. ). Proto také věta druhá výslovně stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.

Protože Nejvyšší soud České republiky neshledal dovolání žalovaných přípustným, podle ustanovení je odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 5. 2022

JUDr. Roman Fiala předseda senátu