Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2619/2022

23 Cdo 2619/2022-1757

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně MVM TECHNIK s. r. o., se sídlem v Karlových Varech, Dvory, Chebská 38/5, PSČ 360 06, identifikační číslo osoby 27989003, zastoupené JUDr. Tomášem Nielsenem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 618/14, proti žalované AMT s. r. o. Příbram, se sídlem v Praze 5 – Smíchově, U Nikolajky 382, identifikační číslo osoby 47053925, zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, o zaplacení částky 3 280 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2022, č. j. -1680, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění:( )

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „ “

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Ustanovení stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolání proti napadenému rozhodnutí, jež má dovolatelka za přípustné proto, že rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, i na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, Nejvyšší soud přípustným neshledal.

Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněném pod č. rozh. obč., že má-li být dovolání přípustné podle proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.

Pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. , či ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. , která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na jeho webových stránkách). Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu. Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , uveřejněného pod č. 45/2017 SbNU a pod č. 460/2017 Sbírky zákonů, bod 39). Vymezení důvodu dovolání (formulace dovolacích námitek) se má pohybovat na půdorysu vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, avšak samotným vymezením důvodu dovolání ještě není formulována nezbytná otázka (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. , ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. , a ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. , jež jsou dostupná, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na jeho webových stránkách).

Není přitom nutné, aby byla otázka v dovolání explicitně formulována jako věta tázací či měla jinou konkrétní formu; vyplývá-li tato otázka z obsahu dovolání, je na Nejvyšším soudu, aby ji náležitě reflektoval. Zároveň však není úlohou Nejvyššího soudu, aby svým výkladem textu dovolání fakticky doplňoval či domýšlel některé jeho náležitosti (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. , uveřejněný pod č. 97/17 SbNU).

V posuzovaném dovolání dovolatelka žádnou otázku hmotného ani procesního práva výslovně nezformulovala. Právní otázka, kterou má za dosud judikatorně nevyřešenou a kterou by měl Nejvyšší soud vyřešit právě v této věci, nevyplývá nejen z pasáže pod bodem 6 dovolání, věnované přípustnosti dovolání, ale nepodává se zřetelně ani z ostatního textu. Bylo by v rozporu nejen s účelem úpravy přípustnosti dovolání (srov. k tomu například Stanovisko Ústavního soudu sp. zn. , bod 32 a násl.), ale též s ústavní zásadou rovnosti účastníků řízení, kdyby dovolací soud tento nedostatek zhojil vlastní aktivitou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. , a ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. ).

Jinak je tomu s právními otázkami, které měl odvolací soud řešit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ty totiž, i když ani je dovolatelka nezformulovala, označila nepřímo odkazem na konkrétní rozhodovací praxi, v níž se dovolací soud, popřípadě Ústavní soud, k té či oné právní otázce vyjadřuje. Potud má Nejvyšší soud požadavky na obligatorní náležitosti dovolání za splněné. Jde však o odkazy nepřípadné, takže dovolatelka jejich prostřednictvím otevírá jiné otázky než ty, které odvolací soud řešil a na jejichž řešení jeho rozhodnutí závisí. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle (srov. například již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. ).

Odvolací soud dovodil, že oznámení žalované o výběru nabídky dovolatelky jako nejvhodnější ještě nevedlo k uzavření smlouvy; k závazné akceptaci nabídky mělo dojít až uzavřením konkrétní smlouvy. Tento závěr zpochybňuje dovolatelka argumentem, že prostřednictvím analogie práva, jejíž podstatu objasnil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 1. 6. 2006, sp. zn. , uveřejněném pod č. rozh. obč., bylo třeba dovodit, že k uzavření smlouvy došlo – v situaci, kdy nabídky ostatních uchazečů byly z výběrového řízení vyřazeny – již přijetím její nabídky a oznámením o jejím přijetí. Otázku použití analogie jako jedné z metod soudcovského dotváření práva však odvolací soud neřešil a neměl důvod řešit, jestliže neučinil závěr o existenci tzv. otevřené nepravé (teleologické) mezery v právu (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. ), nýbrž ve shodě se soudem prvního stupně dospěl na základě zadávací dokumentace a Pravidel Operačního programu Podnikání a inovace (dále jen „OPPI“) k názoru, že k uzavření smlouvy o dílo mělo dojít až následnými projevy vůle žalobkyně a žalované.

Nad rámec uvedeného lze dodat, že argumentace dovolatelky, podle níž došlo k uzavření smlouvy o dílo již oznámením žalované o výběru uchazeče, je ve zjevném rozporu nejen s jejími vlastními původními žalobními tvrzeními, nýbrž zejména se zcela jasnou zákonnou úpravou. , o veřejných zakázkách, zrušený k 1. 10. 2016, totiž upravoval oznámení o výběru nejvhodnější nabídky v , zatímco úprava uzavření smlouvy jakožto následného (a tudíž odlišného) kroku je obsažena v ustanovení .

Případný není ani odkaz dovolatelky na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč. (dále jen „R 56/2004“), podle něhož porušení smluvní povinnosti je protiprávním úkonem i ve vztahu k poškozenému, který není účastníkem smlouvy, měl-li závazek, k jehož porušení došlo, dopad do právní sféry poškozeného. Odvolací soud totiž nevycházel z opačného názoru, ani implicite (jeho rozhodnutí na opačném názoru nespočívá). Argumentaci dovolatelky porušením smluvních povinností žalované vůči poskytovateli dotace totiž odmítl s odůvodněním, že by jednak šlo o porušení povinností veřejnoprávních, jednak by se porušení takových povinností muselo promítnout do právní sféry samotné žalobkyně, k čemuž dojít nemohlo, neboť není dána příčinná souvislost. K těmto úvahám se závěry R 56/2004 nevztahují, dovolatelka je tudíž námitkami odkazujícími právě na toto rozhodnutí dovolacímu přezkumu neotevřela.

Je ostatně třeba dodat, že rozhodnutí odvolacího soudu je primárně založeno na posouzení, že žalovaná coby příjemce dotace závazek vůči třetí osobě, poskytovateli dotace, neporušila, neboť ve věci výběrového řízení postupovala v souladu s příslušným usnesením vlády, Závaznými postupy pro zadávání zakázek spolufinancovaných ze zdrojů EU, nespadajících pod aplikaci , o veřejných zakázkách, v programovém období 2007 – 2013, Pravidly OPPI, Pravidly pro výběr dodavatelů č. 7/1 s platností od 17. 5. 2010 a se zadávací dokumentací; výkladem těchto dokumentů odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná nebyla při zrušení výběrového řízení omezena na důvody stanovené v , o veřejných zakázkách. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby či naopak k vyhovění žalobě pro nedůvodnost obrany žalovaného, není dovolání ve smyslu přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč., a dále například usnesení ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. ). O takovou situaci jde též ve zde souzené věci. Jestliže se dovolatelce nezdařilo zpochybnit závěr, podle něhož žalovaná své povinnosti vůči poskytovateli dotace neporušila, pak by nemohla založit přípustnost dovolání otázka, zda jde o povinnosti veřejnoprávní či soukromoprávní či zda by se jejich porušení promítlo v právní sféře dovolatelky či nikoliv.

Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že žalované svědčilo právo zrušit za daných okolností zadávací řízení bez uvedení důvodu, pak neměl důvod posoudit výkon tohoto práva (zrušení zadávacího řízení, popřípadě oznámení o zrušení zadávacího řízení) jako absolutně neplatný právní úkon. Od závěrů týkajících se absolutní neplatnosti, které Nejvyšší soud prezentoval ve svém usnesení ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. , se proto odchýlit nemohl.

Výtkou, že odvolací soud nerespektoval závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. , uveřejněného pod č. 160/2005 SbNU, co do požadavků na vypořádání se s její argumentací, dovolatelka předkládá námitku procesního pochybení odvolacího soudu (nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí pro nedostatek důvodů), aniž by otevřela otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem. Námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem nesplňují kritéria stanovená v (vzhledem k nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. Například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. , ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. , ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. , a ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. ). Proto také věta druhá stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.

Jde ostatně o námitku neopodstatněnou. Odvolací soud náležitě vysvětlil, z jakých důvodů odmítl argumentaci dovolatelky, podle které žalovaná byla oprávněna zrušit zadávací řízení jen podle , o veřejných zakázkách (srov. body č. 23 až 29 odůvodnění).

Zbývá ještě upozornit, že k závěru odvolacího soudu, podle něhož je (bylo by v případě, že by vzniklo) uplatněné právo co do částky 2 113 640 Kč promlčeno, se dovolatelka vymezit předpoklad přípustnosti ani nepokusila, též z tohoto důvodu v tomto rozsahu není rozhodnutí odvolacího soudu otevřeno dovolacímu přezkumu.

Přípustnost dovolání proti té části prvního a proti druhému výroku napadeného rozsudku, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, je vyloučena ustanovením

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání žalobkyně podle jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 28. 11. 2023

JUDr. Pavel Příhoda předseda senátu