Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 648/2022

28 Cdo 648/2022-180

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Kaplice,identifikační číslo osoby 65025725, se sídlem v Kaplici, Farské náměstí 80, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10,za účasti České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o vydání nemovitých věcí a nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2021, č. j. -151, takto:

Odůvodnění:

1. Rozsudkem ze dne 18. 5. 2020, č. j. -124, Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vydání pozemků parc. č. 1342/13, 1342/31, 1342/36 a 1473/4 v katastrálním území Blansko u Kaplice a v tom znění nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 19. 11. 2019, č. j. 566345/2018/R26526/RR26919 (výrok I.); k tomu zamítl i návrh na „přistoupení“ dalšího účastníka do řízení – Lesů České republiky, s.p. (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

2. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 11. 2021, č. j. -151, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že se žalobkyni vydávají pozemky parc. č. 1342/13, 1342/31, 1342/36 a 1473/4 v katastrálním území Blansko u Kaplice a tím se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 19. 11. 2019, č. j. 566345/2018/R26526/RR26919 (výrok I.), ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení u soudu prvního stupně a nákladech odvolacího řízení (výroky III. a IV.).

3. V posuzované věci se žalobkyně domáhala projednání věci, o níž bylo rozhodnuto správním orgánem (pozemkovým úřadem) shora označeným rozhodnutím o nevydání výše uvedených pozemků parc. č. 1342/13, 1342/31, 1342/36 a 1473/4 v katastrálním území Blansko u Kaplice (dále jen “předmětné pozemky“) církevní právnické osobě podle , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů.

4. Oba soudy vyšly z nesporných skutečností, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu , jíž byly nárokované pozemky odňaty v důsledku skutečnosti podle 5 písm. a) téhož zákona, a že jde o pozemky lesní, s nimiž původně hospodařily Lesy České republiky, s. p., jež se je „pokusily“ převést na město Kaplice, které proto bylo zapsáno v katastru nemovitostí po určitou dobu jako jejich vlastník. Ovšem v řízení iniciovaném žalobou oprávněné osoby dle bylo rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 12. 2016, č. j. -250, určeno, že vlastníkem pozemků je stát, který byl po právní moci rozhodnutí zapsán do katastru nemovitostí, v němž je příslušnost hospodařit s předmětnými pozemky zatímně zapsána ve prospěch Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Spornou otázkou zůstalo, kdo je ve smyslu povinnou osobou. Oba soudy přitom konstatovaly, že pro přibrání Lesů České republiky do řízení jako dalšího účastníka nejsou dány procesní předpoklady, neboť tento subjekt nebyl účastníkem správního řízení a nejde ani o tzv. opomenutého účastníka. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) po právní stránce uzavřel, že povinnou osobou je Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, tedy povinná osoba podle

5. Zatímco soud prvního stupně žalobu zamítl pro nesplnění podmínky funkční souvislosti pozemků (s jinými oprávněnou osobou již vlastněnými či vydávanými pozemky) podle (jež nebyla prokázána ba ani tvrzena), soud odvolací (s odkazem na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. , dodávaje, že při „normálním běhu věcí“ by s předmětnými pozemky ve vlastnictví státu hospodařil státní podnik Lesy České republiky, jenž byl nadto „ochotný“ po skončení tohoto restitučního řízení jednat o převzetí předmětných pozemků) dospěl k závěru, že nelze aplikovat ustanovení s poukazem na (v něm obsažené pravidlo ex favore restitutionis), neboť by tím došlo k podstatnému zhoršení postavení žalobkyně coby oprávněné osoby ve vztahu k jejímu bývalému majetku z důvodu nutnosti prokazování splnění podmínky dle [což však není třeba u osoby povinné dle tamtéž]; odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně výše uvedeným způsobem ve výroku I. (jímž bylo rozhodováno o věci samé) změnil.

6. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále i jen jako „dovolatelka“); splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, reprezentované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. . Dle mínění dovolatelky odvolací soud překročil zákonný režim majetkového vyrovnání státu s církvemi, jestliže nezkoumal naplnění podmínek podle ustanovení , ačkoli vyslovil, že povinnou osobou je Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, tedy osoba povinná podle ustanovení tohoto restitučního předpisu. Dovolatelka se také domnívá, že otázka „změkčení“ podmínek pro vydání věci v režimu je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, jestliže Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. , toto „změkčení“ připustil. Podle dovolatelky v dané věci nemůže být povinnou osobou státní podnik Lesy České republiky, jemuž pozemky dosud nebyly „smluvně převedeny“ a podle mínění dovolatelky ani není v kompetenci soudu zkoumat, kdo je příslušný s předmětnými pozemky hospodařit. Okruh účastníků řízení zahájeného žalobou podle části páté je přitom vymezen tak, že se jej účastní tytéž subjekty, které byly účastníky řízení správního. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá, popřípadě aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

7. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání označila argumentaci dovolatelky za nepřípadnou, naopak napadený rozsudek považuje za správný a řádně odůvodněný. Podle žalobkyně jednal stát v daném případě účelově, jestliže – vědom si toho, že s předmětnými pozemky je příslušný hospodařit státní podnik Lesy České republiky – tuto skutečnost odmítl akceptovat s odkazem na zjevně chybný zápis své vlastní příslušnosti k hospodaření s pozemky do katastru nemovitostí; nezkoumal-li potom odvolací soud splnění podmínky dle , nejednal v rozporu se zákonem. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.

8. Nejvyšší soud, jako soud dovolací ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ “), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), za niž jedná pověřená zaměstnankyně s právnickým vzděláním ( ), ve lhůtě stanovené a obsahuje povinné náležitosti podle , se zabýval tím, zda je dovolání přípustné.

9. Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

10. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v ), je třeba poměřovat ustanovením (hledisky v něm uvedenými).

11. Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

12. Podané dovolání je přípustné podle , neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení právní otázky (naplnění předpokladů pro vydání nemovité věci oprávněné osobě povinnou osobou podle ustanovení , jde-li o povinnou osobu vymezenou v ustanovení ), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz dále citovanou judikaturu).

13. Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení , jež takto provedl bez jednání ( věta první ) a v hranicích otázek vymezených dovoláním, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.

14. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

15. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle věty první ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

16. Podle ustanovení je povinnou osobou a) Pozemkový fond České republiky, b) Lesy České republiky, s. p., c) stát, za který jedná příslušná organizační složka státu, d) státní příspěvková organizace, státní fond, státní podnik a jiná státní organizace, za podmínky, že tato osoba je oprávněna hospodařit s majetkem státu nebo vykonávat správu majetku státu, který se stal v rozhodném období předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v .

17. Podle ustanovení povinná osoba podle a b) vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v .

18. Podle ustanovení povinná osoba podle a d) vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v , pokud a) funkčně souvisela nebo souvisí s nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba vlastní, nebo která se vydává podle tohoto zákona, nebo b) oprávněné osobě nebo jejímu právnímu předchůdci v rozhodném období sloužila k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům nebo jako obydlí duchovních.

19. Z právní úpravy vyplývá, že sice preferuje naturální restituci, přesto však zákonodárce zakotvil do zákona u povinných osob uvedených v ustanovení a d) jednak podmínku funkční souvislosti s jiným nemovitým majetkem vydaným či vydávaným oprávněné osobě [ ] a dále podmínku účelového určení věci, která oprávněné osobě nebo jejímu právnímu předchůdci v rozhodném období (tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) sloužila k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům nebo jako obydlí duchovních [ citovaného zákona], jež nelze pomíjet. Povinné osoby uvedené v ustanovení a d) tak nevydávají veškerý majetek, ale pouze ten majetek, u nějž je riziko, že v důsledku nevydání určité požadované nemovité věci nemohla by jiná věc či jiné věci náležející či vydávané církevnímu subjektu řádně fungovat podle svého funkčního určení, a nemovité věci, které v rozhodném období bezprostředně sloužily některému z taxativně vyjmenovaných účelů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. , uveřejněný pod č. 151/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. ). Je možno odkázat i na odbornou literaturu (srovnej Chocholáč, A. In: Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, dostupný též v systému ASPI), která zaujala k ustanovení a názor, že „na rozdíl od vydání nemovitých věcí Státním pozemkovým úřadem a Lesy České republiky, s.p., musí být pro vydání nemovité věci dalšími povinnými osobami splněny dodatečné podmínky. Úmysl zákonodárce zde směřoval k omezení rozsahu vydávaných nemovitých věcí oproti . To musí být důležité interpretační vodítko při výkladu některých obecných pojmů v tomto ustanovení obsažených (funkční souvislost, administrativní účel apod.). Pokud by totiž měly být oprávněným osobám vydány všechny věci z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností, se kterým hospodaří povinné osoby uvedené v a d), nebylo by důvodu pro existenci samostatného “.

20. Z uvedeného vyplývá, že úmysl zákonodárce vyjádřený v ustanovení jednoznačně směřoval k omezení rozsahu vydávaných nemovitých věcí povinnými osobami uvedenými v ustanovení a d) tohoto zákona oproti vydávání nemovitých věcí podle ustanovení ; jinak by ustanovení ztratilo svůj smysl.

21. Rozsudek odvolacího soudu vydaný v předmětné právní věci nemůže v konfrontaci s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu obstát již jen z toho důvodu, že nepoměřuje předpoklad pro naturální restituci církevního majetku s kritérii vymezenými v ustanovení , měl-li odvolací soud za to, že povinnou osobou je Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Sluší se přitom připomenout, že ani interpretační pravidlo ex favore restitutionis (v poměrech obsažené v jeho ustanovení ) a z něj vyvozovaná snaha o volbu interpretace vstřícné vůči (potenciálně) oprávněným osobám, nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi; zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru a soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. , a ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. , jakož i dovolatelkou citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. , a v něm odkazovaná rozhodnutí).

22. Minimálně předčasná je ovšem i konkluze odvolacího soudu o určení osoby příslušné k hospodaření s předmětnými pozemky, a tím i osoby povinné podle ustanovení Pozemkový úřad, respektive soud v řízení podle části páté , je povinen zajistit, aby se řízení účastnila povinná osoba, tj. osoba, která je oprávněna hospodařit s majetkem státu nebo vykonávat správu majetku státu, který se stal v rozhodném období předmětem majetkové křivdy ( ); případný chybný závěr v tomto směru je vadou řízení, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. ), k níž dovolací soud v případě přípustného dovolání přihlíží ve smyslu věty druhé i tehdy, není-li namítána (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. ).

23. Jak v hmotněprávních vztazích, tak i v procesněprávní rovině je jednání jak organizačních složek státu, tak ostatních subjektů za stát odvislé od práva hospodařit s majetkem státu. Okolnost, že je v katastru nemovitostí takové právo zapsáno pro jiný subjekt než pro organizační složku státu či státní organizaci, jimž toto právo svědčí, sama o sobě existenci takového práva nezakládá (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. ). Pro určení příslušnosti organizační složky či jiného subjektu k hospodaření s majetkem státu je podstatný charakter (povaha) majetku; stát pak hospodaří se svým majetkem prostřednictvím těch organizačních složek, které jej potřebují k plnění funkcí státu nebo jiných úkolů v rámci své působnosti nebo stanoveného předmětu činnosti, případně těch (samostatných) subjektů, jimž právo hospodaření svěřuje zvláštní reglementace. Stejně jako je – ve vztahu k zákonu o majetkovém vyrovnání – podstatný charakter (povaha) majetku pro určení příslušnosti organizační složky k hospodaření s majetkem státu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. ), je tento charakter (povaha) podstatný i pro určení, zda právo hospodaření svědčí státnímu podniku Lesy České republiky či nikoli.

24. Podle „rozhodnutí o založení organizace Lesy České republiky, státní podnik“ ze dne 11. 12. 1991, č. j. 6677/91-100, je základním předmětem činnosti m. j. správa lesního půdního fondu a lesních porostů na něm rostoucích (lesů), lesních cest, provozních budov, staveb a jiných pozemků sloužících lesnímu hospodářství, které jsou ve vlastnictví nebo v užívání České republiky, a to podle , o lesích, a navazujících právních předpisů. Podle . 7. statutu Lesů České republiky, s. p., podnik má právo hospodařit s majetkem státu a nemá vlastní majetek. Podle téhož statutu hlavní předmět činnosti podniku se řídí , kterým se rozumí zejména řádné obhospodařování lesního majetku ve vlastnictví státu, jeho zachování, zušlechťování a rozvoj.

25. Státní podnik Lesy České republiky není organizační složkou státu, jde o samostatný subjekt založený podle , o státním podniku, respektive podle , o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů (dále „ “). Jestliže se nevztahuje (mimo jiné) na státní podniky založené podle , včetně těch, které se považují za založené podle uvedeného zákona, což jsou státní podniky podle , o státním podniku, které se na základě považují při splnění tam stanovených podmínek za založené dle , pak je zřejmé, že do působnosti nespadá státní podnik Lesy České republiky (viz věta čtvrtá ). je přitom lex specialis k (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. ). Státnímu podniku Lesy České republiky pak přísluší hospodaření s majetkem státu podle zakládací y; tento státní podnik zásadně hospodaří s lesy ve vlastnictví státu (nejde-li o lesy, s nimiž hospodaří jiné subjekty – Vojenské lesy a statky, s. p., Česká republika – Kancelář prezidenta republiky, Česká republika – Správy národních parků). Pravidla vyplývající ze , o lesích, a ze , o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), se – pokud jde o hospodaření s lesy ve vlastnictví státu – neodlišují.

26. Před soudy nižších stupňů bylo postaveno najisto, že předmětné pozemky jsou lesními pozemky; v tom byly zajedno žalobkyně i dovolatelka a odpovídalo to i stavu evidenčnímu (co do druhu pozemků jde o lesní pozemky a co do způsobu ochrany o pozemky určené k plnění funkce lesa). Jde o pozemky vlastněné státem, s nimiž do jejich neplatného přechodu vlastnictví na město Kaplice a jejich nedůvodnému zapsání na list vlastnictví vedený pro město Kaplice hospodařil státní podnik Lesy České republiky. V řízení o žalobě podle ustanovení pak Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 6. 12. 2016, č. j. -250, rozhodl, že vlastníkem pozemků je Česká republika. V řízení iniciovaném žalobou podle ustanovení přitom jde primárně o posouzení, zda věc – před účinností – byla převedena (přešla) na třetí osobu v souladu se zákonem či nikoliv, a tudíž v takovém řízení soud vydává deklaratorní rozhodnutí, kterým pouze autoritativně konstatuje, zda určitý (sporný) právní vztah či právo existuje či neexistuje. Jestliže pak podle ustálené judikatury dovolacího soudu platí, že absolutní neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní práva a povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. ), je namístě konstatovat, že rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 12. 2016, č. j. -250, bylo deklarováno vlastnické právo státu k předmětným pozemkům tedy i k okamžiku, kdy právo hospodaření s předmětnými pozemky příslušelo státnímu podniku Lesy České republiky; zmíněné deklaratorní rozhodnutí tudíž ničeho nemění ani na příslušnosti státního podniku Lesy České republiky k hospodaření s předmětnými pozemky (k tomu srov. i závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 2. 2. 2022, sp. zn. , vydané ve věci skutkově a právně podobné).

27. Také v nyní posuzované věci je úvaha odvolacího soudu stran subjektu, jenž je v konkrétním řízení povinnou osobou podle , neúplná a tudíž nesprávná. V řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, podle části páté nejde o přezkum správnosti rozhodnutí a jeho procesního postupu, ale o nové projednání a meritorní rozhodnutí věci, o níž podle zákona dříve rozhodl tento správní orgán. Soud v řízení podle části páté proto usnesením dle přibere do řízení účastníka, který byl účastníkem řízení před správním orgánem, ale dosud není účastníkem soudního řízení (tedy i takového účastníka, s nímž sice správní orgán nejednal, ale jednat měl – vymezení účastenství v řízení o vydání zemědělské nemovitosti podle srovnej větu druhou tohoto zákona), a naopak s účastníkem, kterého žalobce označil za účastníka řízení, avšak který nebyl účastníkem řízení před správním orgánem (resp. jím být neměl), přestane jako s účastníkem soudního řízení jednat (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. ).

28. Pro úplnost sluší se dodat, že předestírá-li dovolatelka k posouzení i otázku související s nahlížením na daný spor optikou „změkčování“ podmínek pro vydání věci dle , považujíc ji za judikaturou dovolacího soudu řešenou rozdílně, přehlíží, že jde o problematiku, jíž se dovolatelkou označený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. , nezabývá, neboť ve zmíněném rozsudku Nejvyšší soud uvedl tolik, že charakter požadovaného pozemku je třeba vzít v potaz při určování osoby povinné dle

29. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a uplatněný dovolací důvod (dle věty první ) byl tudíž naplněn.

30. Protože rozsudek odvolacího soudu není správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil (srov. ) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( věta první ).

31. V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí ( , ).

32. V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení ( , věta druhá, ).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. 4. 2022

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu