Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
+ 7 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (12)50822F8102DE5632C1257A4E0068ECB2.html
HTML · 22.14 KB
No categories available
22 Cdo 1452/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
O d ů v o d n ě n í
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 8. 2004, č. j. 10 C 353/2003 -45, určil, že je žalobce výlučným vlastníkem pozemku – parc. č. 2421/7 o výměře 694 m² v k. ú. L., obec P., zapsaného na listu vlastnictví č. 1683 pro k. ú. L. u Katastrálního úřadu P. a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce nabyl v roce 1955 dědictvím po svém otci J. V., parcelu č. 2421/7 v k. ú. L. Ta byla posléze zastavěna stavbou státní silnice Z. – B. – J. Vzhledem k tomu, že v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu P. je na listu vlastnictví 1683 duplicitně veden jako další vlastník téhož pozemku Česká republika s právem hospodaření pro Technickou správu komunikací h. m. P., soud prvního stupně shledal, že žalobce má naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva žalobou ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ právě proti státu. Protože nevyšlo najevo, že by došlo k výkupu či vyvlastnění pozemku, případně, že by žalobce jiným způsobem pozbyl k pozemku vlastnictví, soud prvního stupně vyhověl jeho žalobě na určení vlastnického práva. V řízení před soudem prvního stupně muselo být posuzováno, kdo jedná za stát, který byl v důsledku zápisu v katastru nemovitostí k uplatněnému nároku pasivně legitimován a za který nemohla vystupovat Technická správa komunikací h. m. P., pro níž je v katastru nemovitostí vyznačeno právo hospodaření, protože není organizační složkou státu ani státní organizací ve smyslu zák. č. 219/2000 Sb. , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ale je příspěvkovou organizací h. m. P. Jako příspěvková organizace obce tedy nemůže vystupovat ve smyslu § 21a OSŘ za stát. Soud prvního stupně vycházel z toho, že podle § 4 odst. 1 zák. č. 2/1969 Sb. , o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky je Ministerstvo financí ústředním orgánem státní správy kromě jiného i ve věcech hospodaření s majetkem státu. Proto dovodil, že v dané věci přísluší za stát vystupovat Ministerstvu financí jako organizační složce státu ve smyslu § 3 odst. 1 zák. č. 219/2000 Sb. Soud prvního stupně vyloučil, že by mohl za stát vystupovat Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Nejedná se totiž o případy předvídané v § 3 odst. 1 , a § 4 zák. č. 201/2002 Sb. , o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových.
Městský soud v Praze jako odvolací soud rozsudkem ze dne 18. 1. 2005, č. j. 21 Co 459/2004 -63, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně včetně toho, že v dané věci nemůže za Českou republiku vystupovat Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových ani podle § 10 písm. b) a § 11 odst. 2 zák. č. 219/2000 Sb. Z textu § 10 písm. b) tohoto zákona vyplývá, že s majetkem státu, o němž se zjistí, že s ním žádná organizační složka podle tohoto zákona nehospodaří, hospodaří organizační složky příslušné podle § 11 , který v odstavci 2 stanoví, že mimo výčet případů uvedených v odstavci 1, hospodaří v ostatních případech s majetkem státu Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. V daném případě však má k předmětnému pozemku právo hospodaření Technická správa komunikací a proto nejde o majetek, o němž se zjistí, že s ním žádná organizační složka nehospodaří, když navíc ustanovení § 10 písm. b) zák. č. 219/2000 Sb. nepoužívá pojem organizační složka státu, ale pouze pojem organizační složka, a tak neřeší situaci, kdy s majetkem státu hospodaří subjekt, který není organizační složkou státu ani státní organizace a neřeší ji ani ustanovení § 11 odst. 2 zák. č. 219/2000 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítala, že soudy obou stupňů učinily nesprávný právní závěr o tom, která organizační složka státu jedná za stát v případě, že se řízení před soudem týká majetku, který je v katastru nemovitostí evidován jako majetek České republiky, ale zápis ohledně příslušnosti hospodařit s majetkem obsahuje údaj odporující platné právní úpravě. V dané věci je ohledně pozemku parcely č. 2421/7 v katastru nemovitostí jako duplicitní vlastník zapsána Česká republika a jako příslušná s majetkem hospodařit je vedena Technická správa komunikací, která je však příspěvkovou organizací h. m. P. Je tedy bez dalšího zřejmé, že zápis v katastru nemovitostí není v souladu s právními předpisy, neboť s majetkem státu nepřísluší hospodařit příspěvkové organizaci h. m. P., když není organizační složkou státu ani státní organizací v působnosti zákona č. 219/2000 Sb. V těchto případech je třeba podle názoru dovolatelky vycházet z § 10 písm. b) zák. č . 219/2000 Sb. a takový pozemek pokládat za majetek státu, o němž je zjištěno, že s ním žádná organizační složka podle zák. č. 219/2000 Sb. nehospodaří, a proto s ním podle § 11 odst. 2 zák. č. 219/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů přísluší hospodařit Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Nesprávný je argument odvolacího soudu, že v § 10 písm. b) zák. č. 219/2000 Sb. se nehovoří o organizační složce státu, ale o organizační složce. Ustanovení § 3 odst. 1 zák. č. 219/2000 Sb. zavádí legislativní zkratku „organizační složka“, která je důsledně používána v celém zákoně, tedy i v § 10 písm. b) zák. č. 219/2000 Sb. Zápis v katastru nemovitostí je jakýmsi reziduem z doby, kdy Technická správa komunikací byla státní organizací vykonávající právo hospodaření s majetkem státu. Její hospodaření však zaniklo nejpozději dnem 1. 1. 2001, kdy se přímo ze zákona stala příspěvkovou organizací hlavního města Prahy (§ 57 odst. 1 a 5 zák. č. 219/2000 Sb. ). V ustanovení § 57 odst. 5 zák. č. 219/2000 Sb. je výslovně uvedeno, že věci, k nimž právo hospodaření podle tohoto odstavce zaniklo, jsou majetkem podle § 10 písm. b) zák. č. 219/2000 Sb. Zápis v katastru nemovitostí tak neodpovídá právnímu stavu. Pokud podle současné úpravy provedené v § 21a odst.1 písm. b) OSŘ za stát před soudem vystupuje „organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu“, pak musí jít o předpis, který odpovídá povaze věci. Nelze za něj pokládat zák. č. 2/1969 Sb. (kompetenční zákon), který předpokládá, že Ministerstvo financí jako ústřední orgán státní správy ve věcech hospodaření s majetkem plní úkoly povahy koncepční, metodické, koordinační a legislativní, a nikoliv postavení univerzálního zástupce státu ve věcech týkajících se majetku státu. Tímto zvláštním právním předpisem je zák. č. 219/2000 Sb. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu byla podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ .
Podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho první rozhodnutí ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde tedy tehdy, je-li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.1.2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000 , publikovaný pod C 23, ve svazku 1, ročník 2001, Souboru rozhodnutí).
Odvolací soud v dané věci řešil otázku, kdo je oprávněn vystupovat za stát v případě, že je v katastru nemovitostí jako vlastník zapsán, ale právo hospodařit je vyznačeno pro příspěvkovou organizaci obce. Dovolací soud považuje otázku v rozhodovací praxi zatím za neřešenou a dovolání je proto přípustné.
Podle § 21a odst. 1 OSŘ za stát před soudem vystupuje
a) Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových v případech stanovených podle zvláštního předpisu.
b) organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu v ostatních případech.
Zvláštním předpisem podle odstavce a) je zákon č. 201/2002 Sb. Z ustanovení zák. č. 201/2002 Sb. nelze pro daný případ povinnost Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových dovodit a netvrdí to ani dovolatelka. Přichází tedy v úvahu posoudit, zda v daném případě Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových vystupuje za stát jako jeho organizační složka ve smyslu § 21a odst. 1 písm. b) OSŘ . Postavení organizačních složek státu a jejich vystupování za stát upravuje zák. č. 219/2000 Sb. Podle § 7 odst. 1 tohoto zákona činí jménem státu právní úkony vedoucí organizační složky, jíž se tyto právní úkony týkají, pokud zvláštní předpis nebo zákon (§ 28 odst. 2 ) nestanoví jinak. Je tedy zřejmé, že jak v hmotněprávních vztazích, tak i v procesně právní rovině, je jednání organizačních složek za stát odvislé od práva hospodařit s majetkem státu. Přitom právo hospodařit s majetkem státu náleží podle zák. č. 219/2000 Sb. jen organizačním složkám státu a státním organizacím. Okolnost, že je v katastru nemovitostí takové právo zapsáno i pro jiný subjekt, než pro organizační složku státu či státní organizaci (v daném případě příspěvkovou organizaci obce), sama o sobě existenci takového práva nezakládá. Na takový majetek je zapotřebí nahlížet jako na majetek, o němž se zjistí, že s ním žádná organizační složka podle zák. č. 219/2000 Sb. nehospodaří. Podle § 10 písm. b) zák. č. 219/2000 Sb. s majetkem, o němž je zjištěno, že s ním žádná organizační složka podle tohoto zákona nehospodaří, hospodaří organizační složky příslušné podle ustanovení § 11 ; není-li dále stanoveno jinak (§ 20 ), tyto organizační složky s majetkem rovněž nakládají, a to způsoby a za podmínek podle tohoto zákona. Ustanovení § 11 odst. 1 zák. č. 219/200Sb. se týká jen majetku, který připadl státu z deliktní činnosti a majetku vyžadující zvláštní nakládání. V ostatních případech hospodaří podle § 11 odst. 2 zák. č. 219/2000 Sb. s majetkem uvedeným v § 10 Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. V daném případě, kdy nejde o majetek, který by souvisel s deliktní činností či o majetek vyžadující zvláštní péči, je tedy oprávněn vystupovat za stát v řízení před soudem Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových jako organizační složka státu [§ 21a odst. 1 písm. b) OSŘ ]. Právní posouzení otázky, která organizační složka měla za stát v dané věci vystupovat, odvolacím soudem je nesprávné.
Nesprávný výklad § 21a odst. 1 písm. b) OSŘ se pak projevil i jako vada řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Právní úprava provedená v § 21a odst. 1 OSŘ je totiž kogentní povahy. Jejím nenaplněním, by za stát vystupoval někdo, jehož zájmů se nemusí uplatňovaný nárok týkat a kdo za řádné uplatňování práva či obranu proti uplatněnému nároku nenese vůči státu odpovědnost. K tomu, že jde o jinou vadu, jejímž důsledkem mohlo být nesprávné rozhodnutí ve věci srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky 33 Odo 67/2004 , ze dne 28. 4. 2004, publikovaný pod C 2724, ve sv. 30, Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck.
Další vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 OSŘ , § 229 odst. 2 písm. a) a b) OSŘ a § 229 odst. 3 OSŘ , jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž je dovolací soud povinen přihlížet ve smyslu § 242 odst. 3 věta druhá OSŘ , je-li dovolání přípustné, i když nebyly v dovolání uplatněny, zjištěny nebyly.
Vzhledem k výše uvedenému dovolací soud napadený rozsudek podle § 243b věta za středníkem OSŘ zrušil. Protože důvody pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá OSŘ ).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný (§ 243d odst. 1 OSŘ ). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o nákladech řízení včetně nákladů dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá OSŘ ).
Proti tomuto rozsudku není opravný rozsudek přípustný.
V Brně dne 27.července 2005
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu