Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 370/2022

23 Cdo 370/2022-79

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce T. K., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Janem Pořízkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kováků 554/24, proti žalované městské části Praha 3, se sídlem v Praze 3, Havlíčkovo náměstí 700/9, identifikační číslo osoby 00063517, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2021, č. j. -55, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce

je povinen

zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Žalobce se v řízení na žalované domáhal nahrazení projevu vůle žalované spočívajícího v tom, že žalovaná učiní žalobci nabídku na uzavření smlouvy o převodu bytu č. XY na adrese XY. Žalobce svůj návrh zakládal na tom, že dne 1. 2. 2014 se na základě směnné dohody stal nájemcem uvedeného bytu, čímž vstoupil do právního postavení původního nájemce bytu, kterému v době vzniku nájmu mělo z harmonogramu přípravy privatizace bytového fondu schváleného usnesením Rady městské části Praha 3 ze dne 31. 10. 2012 č. 628 vyplývat právo na odkup předmětného bytu. Žalovaná však následně žalobci sdělila, že na odkup bytu nemá nárok z důvodu nedostatečné doby trvání nájemního vztahu.

Obvodní soud pro Prahu 3 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 9. 8. 2021, č. j. -31, řízení zastavil (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II), zrušil usnesení ze dne 8. 3. 2021, č. j. -17, jímž byl žalobce vyzván k doplacení soudního poplatku (výrok III), rozhodl o vrácení již zaplaceného soudního poplatku žalobci (výrok IV) a vyzval žalobce ke sdělení čísla účtu, na který mu poplatek bude vrácen (výrok V).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I a II (výrok I napadeného usnesení), odmítl odvolání proti výrokům III, IV a V (výrok II napadeného usnesení) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III napadeného usnesení).

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 3. 4. 2020, č. j. -23, zamítl žalobu, kterou se žalobce na žalované domáhal uložení povinnosti žalované uzavřít s ním smlouvu o převodu vlastnického práva k témuž bytu jako v nyní posuzované věci. Soud v uvedené věci dovodil, že nebyla zjištěna existence žádného rozhodnutí žalované o prodeji bytu žalobci, přičemž za takové rozhodnutí nemohou být považovány ani zásady privatizace vydané žalovanou dne 25. 9. 2012 (usnesení Zastupitelstva městské části Praha 3 č. 308), neboť představují pouze záměr žalované do budoucna s uvedenými nemovitostmi disponovat a rámcově pro to stanovují podmínky.

Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil závěrem soudu prvního stupně, že návrh, který žalobce uplatnil v nyní posuzované věci, vyplývá ze stejných skutkových tvrzení jako návrh, o kterém již bylo pravomocně rozhodnuto v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , a jeho projednání a rozhodnutí tak brání překážka věci pravomocně rozhodnuté.

Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I dovoláním, ve kterém namítl, že projednání jeho návrhu nebránila překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť se opíral o novou skutečnost, jež spočívala v tom, že po právní moci rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 ve věci sp. zn. došlo dne 16. 2. 2021 k vydání usnesení Zastupitelstva městské části Praha 3 č. 262, kterým byl schválen prodej některých bytů v předmětné budově oprávněným nájemcům, avšak žalobci nebyl předmětný byt k odkoupení nabídnut.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že usnesení o schválení prodeje konkrétních bytových jednotek se vztahovalo pouze na oprávněné nájemce podle privatizačních pravidel účinných od 18. 3. 2014, mezi které však žalobce nespadal. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud podané dovolání zamítl.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII ), dále jen „ “.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením

Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu dlouhodobě ustálena v názoru, že totožnost řízení, která je rozhodná pro posouzení překážky věci rozhodnuté, je dána totožností jejich předmětu a totožností účastníků. Předmětem občanského soudního řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok, který je vymezen jak právně relevantními skutkovými okolnostmi, tak žalobním petitem určujícím povinnost či právo, o nichž má na základě podané žaloby být rozhodováno (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn.20 Cdo 463/99, a ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. , uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod čísly 60/2001 a 85/2003, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. , nebo ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. ).

V řešeném případě není sporu o tom, že je dána totožnost účastníků jako ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. . Současně je dána i totožnost předmětů řízení, když se žalobce v obou řízeních domáhal téhož nároku na podkladě stejných skutkových tvrzení. Skutečnost, že žalovaná po vydání rozsudku ze dne 3. 4. 2020, č. j. -23, rozhodla o prodeji konkrétních bytových jednotek oprávněným nájemcům, není v tomto ohledu relevantní, neboť nic nemění na podstatě sporu, zda žalobci vyplývalo právo na odkup bytu z usnesení Zastupitelstva městské části Praha 3 ze dne 25. 9. 2012 č. 308. Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že v nyní posuzované věci je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, neodchýlil se tím od výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a příslušná námitka žalobce tak přípustnost dovolání ve smyslu nemůže založit.

Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 29. 3. 2022

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu