Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1646/2000

U S N E S E N Í

I. Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. prosince 1999, čj. -27, určil, že žalobce „je vlastníkem nemovitostí, a to parcel původního pozemkového katastru č. 360 - lesní pozemek o výměře 116841 m2 v kat. území O. u Z. a dále parcel dle pozemkového katastru č. 85/2 - lesní pozemek o výměře 11271 m2 a č. 102/1 - lesní pozemek o výměře 1539 m2 v kat. území Š.“, a rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně prokázala na určovací žalobě naléhavý právní zájem ve smyslu (dále jen „OSŘ“), neboť v katastru nemovitostí je jako vlastník sporných nemovitostí veden žalovaný, a žalobkyně tvrdí, že vlastnicí je ona. Vlastnické právo k těmto nemovitostem přešlo na žalobkyni na základě trhové smlouvy z 24. 1. 1939, uzavřené mezi prodávajícím K. S. a kupující obcí Š. V pozemkové knize nebyl nedopatřením proveden zápis vlastnictví podle zmíněné trhové smlouvy, ačkoliv A. S., jako kolizní opatrovnice v té době nezletilého syna K., udělila do protokolu u Okresního soudu v Mirovicích 21. 9. 1946 se smlouvou souhlas a jmenovaný soud ji usnesením z 30. 9. 1946, čj. -871, schválil. Soud prvního stupně konstatoval, že přestože byla pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 14. září 1999, čj. -49, ve věci stejných účastníků řízení, zamítnuta žaloba obce Š. ohledně určení, že je vlastníkem sporných nemovitostí, nebyla tím založena překážka věci rozhodnuté, neboť v obou věcech bylo žalováno na základě naprosto odlišných právních titulů. Ve věci pod sp. zn. se žalovaná domáhala svého práva podle , zatímco pod sp. zn. se svého práva domáhá s odkazem na právní režim založený č.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 12. dubna 2000, čj. -44, rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení. Konstatoval, že předcházející řízení, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. , které bylo skončeno rozsudkem z 14. 10. 1999, který nabyl 8. 10. 1999 právní moci, se týkalo stejného předmětu řízení, tj. určení vlastnictví k týmž nemovitostem a stejných účastníků. Překážka věci rozsouzené podle brání tomu, aby věc byla znovu projednána.

Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, ve kterém uplatňuje dovolací důvod podle ve znění před novelou provedenou Nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že v dané věci bylo již pravomocně rozhodnuto a existuje překážka věci rozsouzené. Ve věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. se sice jednalo o spor týchž účastníků o vlastnické právo k těmže parcelám a v žalobě byl navrhován stejný výrok rozsudku, ale v každé z těchto věcí bylo žalováno z jiného právního titulu. V první věci byla žaloba opřena o , o majetku obcí, ve znění pozdějších předpisů, v druhém případě se žalobkyně domáhala svého práva na základě č. O tento důvod opřel svůj rozsudek i soud prvního stupně. Proto navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000 (hlava první, bod 17, , tedy podle ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem), a po zjištění, že dovolání je přípustné podle , že je uplatněn dovolací důvod upravený v a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména , ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

V dané věci jde o to posoudit, zda nárok žalobce, o kterém bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 14. září 1999, čj. -49, je totožný s nárokem, uplatněným žalobcem v ve věci sp. zn. téhož soudu.

Podle jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být projednávána znovu. Totožnost řízení je dána totožností jejich předmětů a totožností účastníků. Předmětem občanského soudního řízení je žalobci uplatněný procesní nárok, který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.12.1999, sp. zn. , publikovaný v Soudních rozhledech 3/2000, viz též Vážný 9626).

Povinností žalobce ve sporném řízení je i vylíčení rozhodujících skutečností (srov. ), tedy údajů nezbytných k tomu, aby bylo jasné, o čem má soud rozhodnout. Nestačí tu pouhé všeobecné označení právního důvodu, o nějž žalobce svůj nárok opírá (např. „z kupní smlouvy“, „ze smlouvy o dílo“, apod. – navíc zde jde o právní kvalifikaci, která je již nadbytečná), nýbrž je třeba, aby byly všechny skutkové okolnosti jednotlivě, tak jak jdou za sebou a jak se jedna od druhé odvíjejí, vylíčeny, sice stručně, přesto však úplně. Právní kvalifikace těchto tvrzení je věcí soudu a žalobce ji nemusí uvádět (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.5.1998, sp. zn. ). O jiný předmět řízení jde zpravidla v případě, že skutkové okolnosti jsou – při stejném žalobním petitu – vylíčeny tak, že uplatněný nárok je třeba opřít o jiné ustanovení zákona, než umožňovaly původně vylíčené skutečnosti.

Právním důvodem žaloby je třeba rozumět tvrzený hmotněprávní nárok, který lze ovšem identifikovat jen na základě skutkových tvrzení uplatněných žalobcem. „Totožnost věci je dána totožností účastníků řízení (žalobce a žalovaného) a totožností předmětu řízení. O totožnost předmětu řízení jde v případě, že v novém řízení se jedná o tentýž nárok, opírající se o tentýž právní důvod, a to za podmínky, že tento důvod plyne ze stejného skutkového stavu jako v předchozím řízení. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozsouzené, není však významné, jak byl skutek, který je předmětem řízení, posouzen soudem po právní stránce“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3.1999, sp. zn. , Soudní judikatura 11/1999).

Žalobce podal dne 26. 8. 1999 u Okresního soudu v Kutné Hoře proti žalovanému návrh na určení vlastnického práva k lesním pozemkům uvedeným shora; návrh byl projednán pod sp. zn. a bylo o něm pravomocně rozhodnuto. Rozhodující skutečnosti vylíčil tak, že pozemky nabyl na základě trhové smlouvy z 24. 1. 1939, a že k těmto pozemkům uplatnila fyzická osoba neúspěšně restituční nárok. Žalobce byl až do roku 1999 zapsán jako vlastník v katastru nemovitostí, nyní je takto zapsán žalovaný, který jeho právo popírá, neboť nedošlo ke vkladu práva do pozemkových knih (intabulaci). Zbývající text žaloby obsahuje jen právní posouzení věci; mimo jiné se zde uvádí, že „předmětné pozemky patřily do historického majetku obce ve smyslu Sb“.

Dne 24. 9. 1999 pak podal žalobce tentýž návrh u stejného soudu proti stejnému žalovanému. Uvedl, že pozemky nabyl na základě trhové smlouvy z 24. 1. 1939, a že do znárodnění k těmto pozemkům vykonávala obec vlastnické právo. Žalobce byl až do roku 1999 zapsán jako vlastník v katastru nemovitostí, nyní je takto zapsán žalovaný, který jeho právo popírá, neboť nedošlo ke vkladu práva do pozemkových knih (intabulaci).

Je zjevné, že i skutková tvrzení vznesená v obou žalobách jsou totožná. Z obou žalob se podává, že žalobce opírá tvrzené právo o koupi sporných pozemků a o jejich následné znárodnění a pozdější restituci. Obě žaloby pak umožňovaly, aby soud prohlásil, pokud by byly shledány k tomu potřebné předpoklady, pozemky za vlastnictví žalobce buď na základě , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, anebo, pokud by snad vyšlo najevo, že žalobce se stal na základě zmíněné kupní smlouvy jejich vlastníkem a k jejich pozdějšímu přechodu na stát nedošlo, na základě obecných občanskoprávních předpisů.

Je tedy zřejmé, že v obou zmíněných věcech byl uplatněn stejný procesní nárok a že šlo o totožná řízení. Proto odvolací soud nepochybil, když řízení pro překážku věci rozhodnuté zastavil.

Rozhodnutí odvolacího soudu je proto správné. Dovolací důvod upravený v tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v a b) , k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolatelkou tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout ( odst. l , věta před středníkem).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelka nebyla úspěšná a žalovanému náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl právo ( , , a ), nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. března 2002

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu