Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 942/2022

20 Cdo 942/2022-621

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněného A. R., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vítem Berkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jánský Vršek č. 323/13, proti povinnému R. Š., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Mgr. Markem Orságem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Národní třída č. 300/24, pro 121 500 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. , o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. května 2021, č. j. -518, t a k t o:

I. Dovolání oprávněného se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Hodoníně dne 18. ledna 2017, č. j. -15, a dne 5. ledna 2018, č. j. -28, pověřil soudního exekutora JUDr. Milana Makaria, Exekutorský úřad Praha-západ (dále též jen „soudní exekutor“), vedením exekuce na majetek povinného pro vymožení pohledávky oprávněného ve výši 1 221 500 Kč, úroků z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 7. listopadu 2016 do zaplacení, smluvního úroku ve výši 219 870 Kč, smluvní pokuty ve výši 50 500 Kč a smluvní pokuty ve výši 109 900 Kč za každý započatý kalendářní měsíc prodlení za období od 7. listopadu 2016 do 11. května 2017, jakož i pro náklady oprávněného a této exekuce, podle notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti ze dne 6. května 2016, sp. zn. NZ 472/2016, N 560/2016, sepsaného JUDr. Jaroslavou Voclovou, notářkou se sídlem v Praze (dále též jen „exekuce“).

Exekuční soud usnesením ze dne 25. dubna 2018, č. j. -52, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. října 2018, č. j. -213, částečně zastavil exekuci ve vztahu k částce 1 100 000 Kč, úrokům z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 100 000 Kč za dobu od 7. listopadu 2016 do zaplacení a smluvnímu úroku ve výši 198 000 Kč.

Okresní soud v Hodoníně usnesením ze dne 12. února 2020, č. j. -420, zamítl návrh povinného ze dne 4. dubna 2018 na zastavení exekuce (výrok I.). Řízení o návrhu povinného ze dne 13. dubna 2018 na částečné zastavení exekuce vedené přikázáním pohledávky povinného z účtu č. XY u Raiffeisenbank, a. s., podle exekučního příkazu soudního exekutora ze dne 21. března 2018, č. j. 156 EX 1594/16-108, pro zpětvzetí návrhu zastavil (výrok II.). Exekuci v části, ve které bylo podle exekučního příkazu soudního exekutora ze dne 13. února 2017, č. j. 156 EX 1594/16-36, rozhodnuto o jejím provedení přikázáním pohledávky povinného z účtu číslo XY vedeného u Komerční banky, a. s., ohledně částky 29 182 Kč, zastavil (výrok III.). Ve zbytku návrh povinného ze dne 13. dubna 2018 na částečné zastavení exekuce v části, ve které bylo podle exekučního příkazu soudního exekutora ze dne 13. února 2017, č. j. 156 EX 1594/16-36, rozhodnuto o jejím provedení přikázáním pohledávky povinného z účtu číslo XY vedeného u Komerční banky, a. s., zamítl (výrok IV.). Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že smlouva o zápůjčce ze dne 6. května 2016, jež byla podkladem pro sepis notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti (dále též jen „smlouva o zápůjčce“), v částce 121 500 Kč platně vznikla, když povinný převzetí této částky potvrdil ve smlouvě o zápůjčce, na ě zvané Potvrzení o převzetí peněz ze dne 6. května 2016 i v exekučním titulu, jenž je veřejnou u ve smyslu ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, dále jen „ “, a ustanovení , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „notářský řád“, a neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že předmětnou částku při podpisu smlouvy neobdržel (tato skutečnost nevyplynula ani z dalších soudem provedených důkazů). K povinným namítané neplatnosti sjednaných smluvních pokut a úroku soud prvního stupně uvedl, že v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. , je možné ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích považovat za neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, pouze v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, a to i případně ve spojení se skutečností, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, přičemž o takovou situaci se ve zde projednávaném případě nejednalo. Výši sjednané smluvní pokuty a úroku soud považoval za přiměřenou (k tomu odkázal na obdobnou věc vedenou Nejvyšším soudem pod sp. zn. ). Částka 29 182 Kč byla v této exekuci nepostižitelná, neboť se jednalo o cestovní náhrady poskytnuté zaměstnavatelem povinného.

K odvolání povinného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. května 2021, č. j. -518, změnil ve výroku I. a IV. usnesení soudu prvního stupně tak, že exekuci zcela zastavil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Byť se odvolací soud ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, považoval odvolání povinného za důvodné, neboť ten v odvolacím řízení uplatnil novou námitku, a to že je třeba nahlížet na smlouvu o zápůjčce jako na smlouvu spotřebitelskou, v důsledku čehož byl oprávněný povinen podle ustanovení , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném ke dni 6. května 2016 (den uzavření smlouvy o zápůjčce), dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“, posoudit úvěruschopnost povinného. Jelikož své povinnosti nedostál, ačkoliv smlouvu o zápůjčce uzavíral z pozice podnikatele (v době uzavření smlouvy byl osobou zapsanou v živnostenském rejstříku s živnostenským oprávněním v oblasti „Poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru“, ve smlouvě byl mimo jiné označen svým identifikačním číslem, s povinným se před uzavřením smlouvy neznal, ani se s ním nikdy nesetkal, ve stejném časovém období jako s povinným uzavřel další dvě zápůjčky s fyzickými osobami), měl odvolací soud smlouvu o zápůjčce za neplatnou pro rozpor s výše citovaným ustanovením (k tomu rovněž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2018, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. ). Zároveň neshledal, že by účel zápůjčky, jak je vymezen v článku I. bodu 3 smlouvy o zápůjčce („výhradně na bytové účely“), vylučoval působnost zákona o spotřebitelském úvěru, neboť drtivá většina zapůjčených finančních prostředků měla být poskytnuta na účty jiných osob než povinnému a okolnosti při uzavírání smlouvy byly nestandardní (uzavření smlouvy o zápůjčce iniciovala společnost RITO money office s. r. o., právě které byly téměř všechny peníze ze zápůjčky poskytnuty, a se kterou nikoliv ojediněle oprávněný spolupracoval). Nadto v případě smluv týkajících se financování bydlení je neobvyklá pouhá půlroční doba splatnosti poskytnuté finanční částky. Výše uvedené a procesně právní charakter notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti, který je zde exekučním titulem, tak vedly odvolací soud k zastavení exekuce podle písm. 1 odst. h)

Usnesení odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v tom, že napadené usnesení závisí na vyřešení právních otázek, které dovolací soud dosud ve své praxi neřešil, a to zda 1. „má být oprávněný považován za podnikatele podle ZSÚ v situaci, kdy sice má živnostenské oprávnění, avšak tuto činnost fakticky soustavně nevykonává, podniká v jiné oblasti a nemá na poskytování spotřebitelských úvěrů ani zřízenou provozovnu; 2. znamená uvedení IČO oprávněného na smlouvě o zápůjčce, že se jedná o podnikatele podle ZSÚ, když na téže smlouvě je i r. č. oprávněného, stejně jako na exekučním titulu a na zástavní smlouvě je jen r. č. oprávněného; 3. lze považovat za spotřebitelský úvěr zápůjčku, kterou povinný (spotřebitel) vědomě v rozporu s jejím účelem po předchozí dohodě s třetí osobou nepoužil na dohodnutý účel (bydlení), ani jinak pro své potřeby, ale peníze ze zápůjčky po předchozí dohodě zapůjčil této třetí osobě, která mu za to poskytla materiální výhodu (odpuštění dluhů). Uvedl, že poskytování spotřebitelských úvěru nebyla soustavná, natož jeho hlavní aktivita (skutečně podnikal v oblasti stavebnictví a elektroinstalací), v době uzavření smlouvy o zápůjčce již neměl ani provozovnu na tento předmět podnikání a krátce na to živnostenské oprávnění na tento předmět podnikání zrušil. Ve smlouvě o zápůjčce bylo uvedeno nejen jeho identifikační číslo, ale i rodné číslo, přičemž na jiných listinách dokonce jen rodné číslo, v souhrnu všech listin vztahujících se k předmětné zápůjčce tak nebyl označen jako podnikatel. Dovolatel dále shledal přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení právní otázky, zda smlouva o zápůjčce byla sjednána pro bytové účely ve smyslu ustanovení § 2 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru, a to konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2020, sp. zn. , ve kterém odvolací i dovolací soud považovaly za nerozhodné pro posouzení povahy smlouvy, pokud dlužník ve skutečnosti finanční prostředky z úvěru použil v rozporu se sjednaným účelem (nikoliv pro účely bydlení). Část peněz (193 688 Kč) ze zápůjčky zde přitom byla použita na bytové potřeby. Skutečnost, že se zbytkem peněz nebylo nakládáno v souladu s účelem stanoveným ve smlouvě o zápůjčce, nemůže jít k tíži dovolatele, který nemohl nijak předpokládat, že povinný byl již předem domluven se společností RITO money office s. r. o., že jí finanční prostředky převede. Povinný při sjednávání smlouvy o zápůjčce nejednal jako spotřebitel, který si pro své potřeby opatřuje peníze, ale v podstatě je z oprávněného vylákal pro svou ekonomickou činnost, když je za účelem vlastního prospěchu zapůjčil dále společnosti RITO money office s. r. o.. Námitka povinného, že se jedná o spotřebitelskou smlouvu, tak představuje zjevné zneužití práva. K prokázání této skutečnosti oprávněný navrhoval důkazy, které odvolací soud v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2015, sp. zn. , neprovedl, ani jejich provedení usnesením nezamítl. S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhl, aby bylo napadené usnesení odvolacího soudu zrušeno a vráceno k dalšímu projednání.

Povinný se k podanému dovolání vyjádřil tak, že jej považoval za nepřípustné, neboť oprávněný napadá správnost zjištěného skutkového stavu a hodnocení důkazů odvolacím soudem, nikoliv právní posouzení. Navrhl proto, aby dovolací soud dovolání oprávněného odmítl a zavázal ho k náhradě nákladů řízení povinného.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II bod 2 ) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu byla podána oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Ačkoliv dovolatel uvádí, že důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, z obsahu dovolání takovou skutečnost nelze dovodit. Dovolatel toliko rozporuje závěr odvolacího soudu o tom, že při uzavírání smlouvy o zápůjčce byl v postavení podnikatele a že tuto zápůjčku nelze posuzovat podle § 2 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru za poskytnutou pro účely bydlení, kritikou hodnocení důkazů soudem druhé stupně a jeho skutkových závěrů, což však přípustnost dovolání bez dalšího založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. ). Samotné hodnocení důkazů přitom nelze se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů, zakotvené v , úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. ). Dovolací soud nezjistil žádný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy odvolacího soudu. Hodnocení důkazů nevykazuje žádné znaky libovůle, odvolací soud skutková zjištění dostatečným a logickým způsobem odůvodnil, přičemž k tomu, proč některé důkazy neprovedl, se vyjádřil dostatečně.

Vzhledem k tomu, že dovolání oprávněného není přípustné, Nejvyšší soud jej podle ustanovení odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , , , Jelikož oprávněný neměl ve věci úspěch, má povinný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, jež sestávají z odměny za jeden úkon právní služby advokáta (vyjádření k dovolání) ve výši 5 980 Kč ( , , , vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů, dále „AT“), a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč ( a odst. 4 AT), v souhrnu na částku ve výši 6 280 Kč.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. 4. 2022

JUDr. Zbyněk Poledna

předseda senátu