Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4618/2014

28 Cdo 4618/2014

U S N E S E N Í

P. K.

I. M.

, zastoupené Mgr. Pavlem Hrtánkem, advokátem se sídlem Brno, Ječná 29a,

o zaplacení 111.468,- Kč s příslušenstvím

, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2014, č.j. – 149, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ):

Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky 111.468,- Kč s příslušenstvím. Uvedl, že od počátku roku 2009 poskytoval žalované přibližně v měsíčních intervalech finanční podporu z důvodu její tíživé sociální situace, která měla být žalovanou vrácena v okamžiku, kdy se zlepší její finanční situace. Od roku 2010 se vztahy účastníků řízení zhoršovaly, a proto žalobce přestal žalované poskytovat finanční výpomoc, avšak vrácení poskytnutých prostředků stále nepožadoval. S ohledem na velmi nepřátelské chování žalované vůči žalobci a na riziko promlčení, vyzval žalobce žalovanou dne 3. 3. 2011 k vrácení finančních prostředků a z důvodu, že tak neučinila, podal dne 4. 4. 2011 žalobu.

Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Uvedla, že žalované částky od žalobce skutečně obdržela, nejednalo se však o půjčku z důvodu tíživé sociální situace, nýbrž o doplatek mzdy, jež byla vyplácena vkladem na účet žalované žalobcem, který je předsedou představenstva zaměstnavatelky žalované – společnosti RU2 a.s. Dále poukázala na to, že se ve společnosti RU2 a.s. jednalo o běžnou praxi, kdy byly tímto způsobem doplatky mzdy vypláceny i jiným zaměstnancům. Navíc částky vkládané na účet byly zaokrouhlovány na koruny, přičemž lze předpokládat, že pokud by se jednalo o půjčky z důvodu tíživé sociální situace žalované, zaokrouhloval by žalobce vkládané částky alespoň na stokoruny. Vkládání částek zaokrouhlených na koruny naopak dokládá, že se jednalo o doplatek mzdy.

Obvodní soud pro Prahu 4, jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 1. 2013, č.j. -75, žalobu v celém rozsahu zamítl. Své rozhodnutí založil na závěru, že žalobce neprokázal vznik bezdůvodného obohacení žalované a neunesl tak břemeno tvrzení a důkazní.

Městský soud v Praze, jako odvolací soud rozsudkem ze dne 13. 8. 2013, č.j. -114, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, avšak z jiného důvodu, neboť dospěl k závěru, že poskytnuté finanční prostředky byly darem žalobce žalované. V uvedené souvislosti se zabýval otázkou, zda může žalobce požadovat vrácení daru a uvedl, že žalobce v průběhu řízení netvrdil takové chování žalované, které by jej opravňovalo požadovat vrácení daru a netvrdil ani existenci právního úkonu, jímž by vrácení daru požadoval. Dále se však zabýval i otázkou, zda nelze za výzvu k vrácení daru ve smyslu , , považovat výzvu žalobce k vrácení finančních prostředků ze dne 3. 3. 2011 a dospěl k závěru, že uvedená výzva není dostatečně určitá, když neobsahuje vymezení konkrétního chování žalované, které by odůvodňovalo požadavek na vrácení daru. Uzavřel proto, že výzvu žalobce ze dne 3. 3. 2011 nelze považovat za výzvu k vrácení daru a rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací rozsudkem ze dne 6. 3. 2014, č. j. -136, výše uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že odvolací soud rozhodl překvapivě, když oproti soudu prvního stupně odlišně právně kvalifikoval poskytnutí finančních prostředků žalované jako dar, aniž by žalobce o této právní kvalifikaci předem poučil a umožnil mu tak navrhnout doplnění dokazování ohledně naplnění předpokladů pro vrácení daru.

Pokud jde o samotný závěr odvolacího soudu, podle něhož bylo poskytnutí finančních prostředků žalované darem, dovolací soud shledal tento závěr náležitě odůvodněn zejména proto, že byl založen na tvrzení samotného žalobce, že finanční prostředky, které poskytoval zaměstnancům společnosti RU2 a.s. nebyly půjčkou, nýbrž bonusem (č.l. 37), dále na výslechu svědků, kteří potvrdili poskytnutí finančních prostředků, které po nich žalobce doposud nepožadoval (č.l. 38, 60, 69) a nakonec na závěru, že se jednalo o kompenzaci krácené mzdy (č.l. 38, 40, 58 - 60, 63, výpis z účtu svědka K. založený v přílohách žalované).

Městský soud v Praze, jako odvolací soud ve věci opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 10. 6. 2014, č.j. – 149, a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Na jednání dne 10. 6. 2014 poskytl zástupci žalobce poučení o tom, že věc lze po právní stránce posoudit jako dar a vyzval jej k navržení důkazů o tom, že dostatečně určitým způsobem vyzval žalovanou k vrácení daru. Zástupce žalobce navrhl výslech dalších svědků, kteří od žalobce obdrželi finanční prostředky, které mu však následně vrátili, čímž chtěl prokázat, že finanční prostředky poskytnuté žalované nebyly darem. Odvolací soud o těchto důkazních návrzích opomněl rozhodnout (srov. č. l. 143 – 144), nicméně v odůvodnění svého rozhodnutí v tomto směru uvedl, že „

další dokazování neprováděl, neboť dospěl k závěru, že pro posouzení věci není rozhodné, zda ostatní zaměstnanci v průběhu tohoto řízení byli žalobcem vyzváni k vrácení žalobcem poskytnutých finančních částek a zda je k výzvě žalobce skutečně vrátili.

“. Za této situace odvolací soud žalobcem poskytnuté finanční prostředky stejně jako ve svém předchozím rozhodnutí v souzené věci právně kvalifikoval jako dar, jehož účelem bylo kompenzovat krácení mzdy žalované a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2014, č.j. – 149, podal žalobce dovolání, v němž rozporoval závěr odvolacího soudu o tom, že finanční prostředky poskytnuté žalované jsou darem, když zejména poukázal na skutečnost, že žádná ze stran poskytnutí finančních prostředků jako dar právně nekvalifikovala. Uvedená námitka nemůže přípustnost dovolání založit, neboť podle ustálené judikatury dovolacího soudu soud není vázán právní kvalifikaci žalobce a může žalovaný nárok posoudit po právní stránce odlišně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. ). Tím spíš lze dospět k závěru, že soud není vázán právní kvalifikací věci stranou žalovanou. Ve výsledku tak soud může věc právně posoudit odlišně od všech účastníků řízení. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že i pokud odvolací soud žalobcem poskytnuté finanční prostředky právně kvalifikoval jako dar, není vyloučeno, že účelem daru bylo dorovnat snížení mzdy žalované, jak tvrdila žalovaná, a že se tedy jednalo o „načerno“ vyplácené doplatky mzdy. V uvedeném smyslu se nakonec v odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil i odvolací soud.

Dále dovolatel namítl vadu řízení spočívající ve skutečnosti, že odvolací soud usnesením nerozhodl o zamítnutí důkazních návrhů jeho právního zástupce vznesených na jednání dne 10. 6. 2014, ačkoliv navržené důkazy neprovedl. Jinými slovy, dovolatel vznesl námitku tzv. opomenutých důkazů, čímž vznesl i procesněprávní otázku povinnosti soudů rozhodnout o důkazních návrzích účastníků řízení. V uvedeném směru je třeba vycházet z judikatury Ústavního soudu, podle níž je povinností soudu rozhodnout o důkazních návrzích účastníků řízení a v případě, že jim nevyhoví, vyložit v odůvodnění svého rozhodnutí, proč navržené důkazy neprovedl (nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. ). S právě uvedenou povinností soudu souvisí imperativ, podle něhož z odůvodnění soudního rozhodnutí musí vyplývat „

vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry soudu, i když není samozřejmě nutno každé rozhodnutí odůvodňovat natolik obsáhle, že by bylo třeba vyžadovat podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení

.“ (nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. ). V jiném rozhodnutí Ústavní soud uvedl, že pokud soud „

implicitně zamítl citované důkazní návrhy stěžovatele, aniž by tento svůj postoj řádně a logickým způsobem odůvodnil

“ naplnil pojem tzv. opomenutého důkazu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. ). Konečně lze odkázat na nález ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. , v němž Ústavní soud uvedl, že pokud „

soud provedení důkazu odmítne, je nezbytné odmítnutí návrhu na provedení důkazu důsledně odůvodnit, v odůvodnění reagovat na námitky uplatněné účastníkem řízení i ve vazbě na ostatní skutečnosti, které vyšly najevo, a rovněž pochyby nevyvolávajícím způsobem zdůvodnit závěry učiněné na základě skutkového stavu, zjištěného bez provedení odmítnutých důkazů. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté y (především , ), a v důsledku toho též i v rozporu s y.

“. Z výše uvedeného vyplývá, že těžiště judikatury týkající se otázky tzv. opomenutých důkazů vychází z povinnosti obecných soudů odůvodnit neprovedení navržených důkazů. V souzené věci odvolací soud neprovedení žalobcem navržených důkazů odůvodnil, neboť v odůvodnění rozhodnutí uvedl: „

Odvolací soud další dokazování neprováděl, neboť dospěl k závěru, že pro posouzení věci není rozhodné, zda ostatní zaměstnanci v průběhu tohoto řízení byli žalobcem vyzváni k vrácení žalobcem poskytnutých finančních částek a zda je k výzvě žalobce skutečně vrátili.

“. Dále v uvedené souvislosti uvedl, že na „

právním posouzení věci odvolacím soudem nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobce posléze (v průběhu tohoto řízení) i na ostatních spoluzaměstnancích žalované začal vymáhat poskytnuté finanční částky zpět.

“. Nadto je skutkový a na něm stojící právní závěr odvolacího soudu logicky konzistentní (jak uvedl dovolací soud již ve svém posledním rozhodnutí ve věci), když se opírá o tvrzení samotného žalobce, že finanční prostředky, které poskytoval zaměstnancům společnosti RU2 a.s. nebyly půjčkou, nýbrž bonusem (č.l. 37), dále o výslech svědků, kteří potvrdili poskytnutí finančních prostředků, které po nich žalobce doposud nepožadoval (č.l. 38, 60, 69) a nakonec na závěru, že se jednalo o kompenzaci krácené mzdy (č.l. 38, 40, 58 - 60, 63, výpis z účtu svědka K. založený v přílohách žalované). V souzené věci tak nedošlo k naplnění pojmu tzv. opomenutých důkazů ve smyslu nálezů Ústavního soudu. Na druhé straně se však odvolací soud dopustil vady řízení spočívající ve skutečnosti, že opomněl o zamítnutí důkazních návrhů žalobce usnesením rozhodnout (srov. č. l. 143 – 144). Nicméně za situace, kdy neprovedení žalobcem navržených důkazů v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud odůvodnil, nemohla mít zmíněná vada řízení za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jinými slovy, z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že se důkazními návrhy žalobce zabýval a stejně tak je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu by pro žalobce nevyznělo lépe, pokud by o těchto důkazních návrzích usnesením rozhodl. Jestliže namítaná vada řízení nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud dospěl k závěru, že na vyřešení dovolatelem nastolené procesněprávní otázky související s namítanou vadou řízení, napadené rozhodnutí nezávisí a nastolená procesněprávní otázka nemůže založit přípustnost žalobcova dovolání.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce bez jednání ( ) odmítl podle

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobce u dovolacího soudu neuspěl a žalované prokazatelné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 19. ledna 2015

JUDr. Iva Brožovápředsedkyně senátu