Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 367/2022

28 Cdo 367/2022-494

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně Y. P., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614/11, proti žalovaným 1) R. O., nar. XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Miroslavem Schüllerem, advokátem se sídlem v Čáslavi, R. Těsnohlídka 420/5, a 2) R. P.,nar. XY, bytem v XY, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, zaplacení 31 911,50 Kč a o vzájemné žalobě o zaplacení 126 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2020, č. j. -432, takto:

I. Dovolání seodmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

1. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 12. 2020, č. j. -432, rozsudek Okresního soudu v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 11. 10. 2019, č. j. -291, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 6. 12. 2019, č. j. -323, v odvoláním napadeném výroku IX. změnil tak, že žalobkyni uložil zaplatit žalované 1) částku 80 603,33 Kč odpovídající bezdůvodnému obohacení vzniklému užíváním společné nemovité věci nad rámec spoluvlastnického podílu, daný výrok potvrdil v části, v níž byla vzájemná žaloba žalované 1) co do částky 45 396,67 Kč zamítnuta, a potvrdil i výrok XII. rozsudku soudu prvního stupně o úhradě soudního poplatku (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. – V. rozsudku odvolacího soudu). Odvoláním nedotčenými výrokovými částmi přitom soud prvního stupně rozhodl o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví žalobkyně a žalované 1) ke stavební parc. č. XY, jejíž součástí je budova č. p. XY, a pozemkové parc. č. XY v k. ú. XY a spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného 2) k pozemkové parc. č. XY v k. ú. XY.

2. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně. Předestřela otázku, zda vzájemnou žalobou vznesený nárok žalované 1) na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého dovolatelce užíváním společných nemovitých věcí nad rámec svého spoluvlastnického podílu se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu neodporuje dobrým mravům. Měla za to, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazovala přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. , ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. , a ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. , ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. .

3. Žalovaná 1) navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl.

4. Nejvyšší soud dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „ “.

5. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením , podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

6. Obecně platí, že i výkon práva na vydání bezdůvodného obohacení je možno poměřovat tím, zda není v rozporu s dobrými mravy (judikaturu přijatou k problematice rozporu s dobrými mravy podle , účinného do 31. 12. 2013, lze přiměřeně aplikovat i na výklad , – viz jeho , či ; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. ). Aplikace uvedených ustanovení si však žádá, aby byly doloženy takové mimořádné okolnosti, v jejichž světle by se jevilo namístě v podstatě popřít dopady zákonné úpravy, a narušit tak důvěru v právní normy, a tedy i právní jistotu dotčených osob. Zákonná ustanovení chránící dobré mravy přitom patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu tak musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. ), aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. ). Účelem zmíněného korektivu je nalezení spravedlnosti v případech nepřiměřené tvrdosti zákona, neboť dává soudu možnost uplatnit pravidla slušnosti v situacích, v nichž by prostá aplikace právních norem mohla vést ke zjevné nespravedlnosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. , a ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. ), jakož i širokou možnost uvážení, aby jeho rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. ). Výkon práva se přitom protiví dobrým mravům tehdy, dostane-li se do rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaké má být jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti, a to bez ohledu na smluvní volnost (svobodu), na to, kdo rozpor s dobrými mravy zavinil, a na okolnost, zda druhá strana byla v dobré víře či nikoliv (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. ).

7. Oprávnění aplikovat ustanovení o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy by pak mělo z povahy věci náležet převažující měrou soudům nižších instancí, jež jsou – vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu a disponují tudíž náležitými skutkovými podklady pro vyhodnocení tohoto aspektu daného sporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. , ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. , či ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. , odkazované dovolatelkou). Právě provázanost úsudku soudu se skutkovými zjištěními soudů v nalézacím řízení přitom v zásadě brání jeho přezkumu v dovolacím řízení, přičemž ze strany Nejvyššího soudu může být korigován toliko, je-li zjevně nepřiměřený. Dovolací soud totiž, jakožto instance přezkumná a nikoliv nalézací, nedisponuje patřičnými nástroji ke zjišťování okolností věci a přijímání konkrétních skutkových závěrů, což přísluší zejména soudům prvních stupňů a soudům odvolacím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. , a ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. ).

8. Závěry odvolacího soudu o tom, že nárok žalované 1) na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním společné věci dovolatelkou nad rámec spoluvlastnického podílu bez právního důvodu (k opodstatněnosti nároku srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. , publikovaný pod č. 17/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) neodporuje dobrým mravům (není v rozporu s obecně uznávanými principy ekvity), přitom není zjevně nepřiměřený individuálním skutkovým okolnostem posuzovaného případu. Konfliktní jednání žalovaného 2) /bývalého manžela/ vůči dovolatelce (domácí násilí, dluhy na výživném pro společnou dceru) či způsob nabytí spoluvlastnického podílu žalovanou 1) /darem od žalovaného 2) bez souhlasu dovolatelky, usilující o vypořádání podílového spoluvlastnictví, i peněžního u disponujícího ve vztahu k dotčeným nemovitostem zástavním právem/ totiž samy o sobě nepředstavují ony mimořádné důvody, pro něž by nároku žalované 1) – jež se na posuzovaném „nevhodném“ jednání vůči dovolatelce bezprostředně nepodílí – plynoucímu ze spoluvlastnictví předmětu užívání bylo namístě právní ochranu pro rozpor s dobrými mravy odepřít. Z hlediska povinnosti spoluvlastníka, který užíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu, vydat, oč se takto obohatil, pak není bez dalšího rozhodující ani to, zda druhý spoluvlastník neužíval společnou věc dobrovolně, či do jaké míry mu bylo v užívání společné nemovitosti bráněno (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. , či ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. , popřípadě rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. , ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. , ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. , a ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. ). Odvolací soud se tedy svými konkluzemi o tom, že vzájemnou žalobou vznesený nárok žalované 1) na vydání bezdůvodného obohacení není (za soudy nižšího stupně zjištěného skutkového stavu věci, jehož přezkum dovolacímu soudu dle účinné procesněprávní úpravy nepřísluší) pro rozpor s dobrými mravy vyloučen z právní ochrany (s dobrými mravy nekoliduje), výše citované judikatuře (na níž není důvodu čehokoliv měnit a jež – v obecné rovině – koresponduje i dovolatelkou označeným rozhodnutím) nikterak nezpronevěřil.

9. Zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání tak vzhledem k výše uvedenému v posuzovaném případě naplněny nebyly ( ).

10. Brojí-li dovolatelka rovněž proti doměření soudního poplatku, je přípustnost jejího dovolání v této části vyloučena již ustanovením

11. Napadá-li snad dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i v nákladových výrocích, pak ve vztahu k nim žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle – neuplatňuje; nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné není (srov. ).

12. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věty první ), podané dovolání jako nepřípustné odmítl ( ).

13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , věty první, , a v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a k nákladům žalované 1), která podala v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna advokáta ve výši 4 340 Kč [srov. , , , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby ( téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ), dohromady ve výši 5 614 Kč.

14. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. 4. 2022

Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu