Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1645/2016

28 Cdo 1645/2016

U S N E S E N Í

Honey Real, s.r.o.

I.H.

, zastoupené Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská 1383,

o zaplacení částky 84 000 Kč s příslušenstvím

, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. září 2015, č. j. -186, takto:

I. Dovolání

se

odmítá

.

II. Žalovaná

je povinna

zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 280 Kč k rukám advokáta Mgr. Jakuba Sýkory do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í ( ) :

V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Praze změnil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 14. května 2015, č. j. -148, ve výroku pod bodem IV stran určení výše nákladů řízení, jež je žalovaná povinna nahradit žalobkyni; ve zbývajícím rozsahu, včetně výroků I a V (jimiž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 72 000 Kč s určeným úrokem z prodlení a současně rozhodnuto o nákladech státu) rozsudek potvrdil (výrok I) a přitom rozhodl i o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci jsou rovnodílnými podílovými spoluvlastníky nemovitostí (každý s podílem o velikosti jedné poloviny) v kat. území S. (pozemek parc. č. st. 76, s budovou), jež užívala výlučně, tedy nad rámec svého podílu žalovaná, kdy způsob užívání nemovitostí spoluvlastníky nebyl dohodnut a nebylo o něm rozhodnuto většinou spoluvlastníků ani soudem. Podle závěru odvolacího soudu tak žalované vzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení, které je povinna žalobkyni vydat ( a násl. , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Ani se zřetelem na další okolnosti případu předestřené žalovanou (zejména co do nabytí spoluvlastnického podílu žalobkyní) odvolací soud neshledal, že by uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení bylo lze kvalifikovat jako výkon práva, jenž odporuje dobrým mravům ( obč. zák.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, spatřujíc jeho přípustnost podle ) v tom, že rozhodnutí (jde-li o věc samu) závisí na vyřešení právních otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených, a ohlašujíc jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem ( ).

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) postupoval v řízení o dovolání podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo zahájeno před 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem ( ) a v zákonem stanovené lhůtě ( ), se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání.

Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu nepatří do okruhu rozhodnutí (usnesení) vyjmenovaných v ustanovení (proti nimž je dovolání přípustné bez dalšího), je třeba přípustnost dovolání proti němu poměřovat ustanovením (hledisky v něm uvedenými).

Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle dovolání lze podat jen z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

V otázce hmotného práva, na jejímž řešení závisí (a vskutku je také založeno) napadené rozhodnutí, se odvolací soud přidržel ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle které „dojde-li k omezení či k vyloučení z užívání společné věci některého ze spoluvlastníků, vzniká tomuto spoluvlastníkovi nárok za omezení jeho spoluvlastnického práva vůči tomu spoluvlastníkovi, který společnou věc užívá nad rámec svého vlastního spoluvlastnického podílu. V případě, že došlo k omezení spoluvlastnického práva právem aprobovaným způsobem (dohodou, rozhodnutím většiny či rozhodnutím soudu), vzniká spoluvlastníku vyloučenému z užívání nárok za omezení v užívání v rozsahu svého spoluvlastnického podílu podle § 137 odst. 1 obč. zák. Naopak v případě, že došlo k omezení spoluvlastnického práva svévolným jednáním některého ze spoluvlastníků, vzniká spoluvlastníku vyloučenému z užívání nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 obč. zák.“ (k tomu dále srovnej např. i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. , ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 27/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. , ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. , nebo ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. , dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu

www.nsoud.cz

).

V souladu s ustálenou judikaturou – shora citovanou – je pak i závěr odvolacího soudu o určení počátku doby, za kterou žalobkyni přísluší peněžitá náhrada za bezdůvodné obohacení (§ 458 odst. 1 obč. zák.), jež se zde spojuje s okamžikem přechodu vlastnictví na tuto nyní aktivně legitimovanou účastnici (kdy současně trval žalovanou dříve navozený stav užívání věci nad rámec podílu).

K argumentaci dovolatelky korektivem dobrých mravů (§ 3 odst. 1 obč. zák.) nelze než odkázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž oprávnění aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy by mělo z povahy věci náležet převažující měrou soudům nižších instancí, jež jsou – vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu a disponují tudíž náležitými skutkovými podklady pro vyhodnocení tohoto aspektu daného sporu; dovolací soud by mohl tuto právní otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. ).

Tato východiska ostatně akcentuje i dovolatelkou předestřený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. , dle nějž otázku souladnosti vymáhání bezdůvodného obohacení a dobrých mravů ve věcech užívání nemovitosti jedním ze spoluvlastníků je nutné přezkoumávat vždy individuálně a s přihlédnutím ke všem skutečnostem daného případu.

I tomuto úkolu odvolací soud – jak vidno z odůvodnění jeho rozhodnutí – v dané věci dostál, přičemž jeho úvahy (ústící v závěr, že výkon práva žalobkyně se dobrým mravům nepříčí) nelze kvalifikovat jako nepřiměřené.

Námitky žalované, založené na argumentaci o porušení předkupního práva, nemohou být významné v situaci, kdy se žalovaná nejenže nedovolala (relativní) neplatnosti převodní smlouvy z namítaného důvodu ve smyslu § 40a obč. zák. (kdy by jí však povinnost k vydání bezdůvodného obohacení tak či onak tížila v poměru k předchůdci žalobkyně), a kdy následně nevyužila ani oprávnění (podložené zde i soudním rozhodnutím) koupit věc od nabyvatele (§ 603 obč. zák.). Důvody, pro něž se tak stalo, leží toliko na straně žalované, jež nedisponovala dostatkem peněžních prostředků k výplatě nemovitosti, a to již v době uplatnění předkupního práv (jak uzavírá odvolací soud v rovině skutkových zjištění, připomínaje další splatné závazky žalované; k přezkumu skutkových zjištění rozsudek odvolacího soudu otevřen není a jejich kritikou nelze založit přípustnost dovolání – k tomu srov. ). Na úrovni neprokázané hypotézy zůstává tak i obrana žalované založená na tvrzení (konstrukci), že nebýt porušení předkupního práva převodcem (jehož nadto nelze ztotožnit s žalobkyní coby nabyvatelkou), stala by se vlastníkem celé věci a nevznikla by jí povinnost k vydání bezdůvodného obohacení za užívání věci nad rámec podílu.

Přípustnost dovolání nemohou pak založit ani námitky žalované směřující vůči rozhodnutí o lhůtě k plnění (pariční lhůtě), jíž soud v souladu s ustanovením určil v délce tří dnů od právní moci rozsudku. Důvody, pro které soud takto rozhodl (neshledávaje předpoklady pro určení lhůty delší nebo stanovení, že peněžité plnění bude zaplaceno ve splátkách) byly vyloženy v odůvodnění rozhodnutí a ani ty se závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nepříčí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. ). Sluší se připomenout, že ustanovení je právní normou s relativně neurčitou hypotézou a vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. V souladu s ustálenou soudní praxí (srov. např. rozhodnutí publikované pod číslem 67 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1966) se zpravidla důvody pro rozhodnutí ve smyslu ustanovení věty za středníkem odvíjejí od povahy projednávané věci, přiznaného nároku a osobních a majetkových poměrů účastníků. Vedle toho je soud současně povinen posoudit (což učinil i v projednávané věci – byť se závěrem pro žalovanou nepříznivým), zda případné zaplacení peněžitého plnění ve splátkách v určité výši nepředstavuje s ohledem na výši dlužné částky a délku prodlení s placením dlužné částky neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele; uvedeným hlediskům totiž nelze vždy nadřadit osobní a majetkové poměry dlužníka.

Přestože žalovaná v dovolání výslovně uvádí, že jím napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k dalším výrokům o náhradě nákladů řízení (včetně výroku o nákladech vzniklých státu) žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu – nevznáší, nehledě na to, že těmito dalšími (akcesorickými) výroky rozsudku bylo rozhodnuto o peněžitých plněních, jež nepřevyšují částku 50 000 Kč, která z hlediska ustanovení představuje limitní hranici přípustnosti dovolání (a kdy peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení nelze považovat pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu, nebo z věci uvedené v , a to ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se /co do „merita“/ takového „vztahu“ nebo takové „věci“ týkalo; k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2014).

Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání přípustné není; proto je Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věty první ), odmítl ( věty první ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , a za situace, kdy k nákladům (oprávněné) žalobkyně (jež prostřednictvím svého zástupce podala vyjádření k dovolání) patří odměna za zastupování advokátem v řízení ve výši 3 980 Kč [ , , , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby ( advokátního tarifu).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. září 2016

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu