Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 252/2022

28 Cdo 252/2022-175

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce P. P., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 438/45, proti žalované obci Psáry, se sídlem Psáry, Pražská 137, identifikační číslo osoby: 00241580, zastoupené JUDr. Richardem Syslem, advokátem se sídlem v Praze 6, Buzulucká 678/6, o zaplacení částky 686.434,39 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. října 2021, č. j. -155, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 13.745,60 Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Richarda Sysla, advokáta se sídlem v Praze 6, Buzulucká 678/6, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 12. 10. 2021, č. j. -155, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 27.491,27 Kč (výrok II.).

Žalobce se podanou žalobou domáhal vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalované bezesmluvním užíváním pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY všech v katastrálním území XY (dále „předmětné pozemky“), které náleží do výlučného vlastnictví žalobce a v platném územním plánu žalované jsou označeny jako „veřejná, rekreační, doprovodná a rozptýlená zeleň“. Soudy nižších stupňů dovodily, že předmětné pozemky nespadají pod definici veřejného prostranství ve smyslu ustanovení , o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále „ “), neboť neslouží veřejně prospěšnému účelu. Konstatovaly totiž, že předmětné pozemky – některými obyvateli obce Psáry příležitostně využívané za účelem zkrácení si cesty, venčení psů či sporadicky hraní dětských her – neslouží k uspokojování obecných potřeb žalované. Uzavřely proto, že bezplatným užíváním předmětných pozemků nevzniklo žalované na úkor žalobce bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“), pročež žalobnímu žádání nevyhověly (odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Předestřel otázku, zda obec tím, že zařadí určité veřejně přístupné pozemky ve vlastnictví třetí osoby ve své územně plánovací dokumentaci mezi veřejnou, rekreační, doprovodnou a rozptýlenou zeleň, tyto pozemky předurčí k plnění veřejných účelů a učiní z nich veřejné prostranství. Má za to, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. (označené usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále „ “), spatřuje též v existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Domnívá se, že je třeba přihlížet k velikosti obce a počtu jejích obyvatel při posuzování, zda užívání daných pozemků dosahuje takové četnosti a intenzity, aby bylo možno hovořit o tom, že pozemky slouží veřejně prospěšnému účelu. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření označila dovolání žalobce za nepřípustné a nedůvodné. Podotkla, že pro definici veřejného prostranství není počet obyvatel v konkrétní obci jakkoli relevantní. Poukázala rovněž na účelovost podané žaloby, neboť žalobce se nepokusil o vyloučení osob z užívání předmětných pozemků, přičemž sporné pozemky jsou využívány pouze „živelně“ a zcela minimálně. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, popřípadě zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští ( ), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( , věta první, ) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem ( ), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné ( ).

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobce pro žádnou z jím vymezených právních otázek není přípustné.

Podle ustanovení veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.

Dovolací soud ve své rozhodovací praxi setrvává na závěru, dle něhož není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnujícího i jen zčásti pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce protiprávním užitím cizí hodnoty (§ 2991 o. z.). I když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takový prospěch na úkor třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) získávala bezplatně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. , jakož i judikaturu v něm citovanou).

Institut veřejného prostranství je jedním z druhů veřejnoprávního omezení vlastnického práva, které vzniká ex lege naplněním zákonných znaků mimo jiné podle ustanovení , o hlavním městě Praze, či podle ustanovení Aby bylo možno učinit závěr, že určitý prostor (pozemek či jeho část) je ex lege veřejným prostranstvím, je nutné naplnit veškeré jeho znaky (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. ).

Prvním znakem veřejného prostranství je existence určitého prostoru (pozemku či jeho části), který je přístupný každému bez omezení. O veřejné prostranství se tak nejedná v případě, kdy obecnému užívání brání faktická překážka; zejména zeď, plot, zátaras či cedule zákazu vstupu, z níž lze dovodit vůli vlastníka, že daný prostor není přístupný každému bez dalšího.

Druhým znakem veřejného prostranství, který lze dovodit z demonstrativního výčtu typů prostor, které jsou veřejným prostranstvím, je existence určitého, veřejně prospěšného účelu, k němuž veřejné prostranství slouží. Jedná se především o účel dopravní (ulice, chodníky, cesty), o účel hospodářský a sociální (náměstí, tržiště) či o účel rekreační (veřejná zeleň, parky). Pokud určitý prostor takový účel plnit nebude, nepůjde o veřejné prostranství (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. ). Ohledně demonstrativního výčtu jednotlivých prostor jsoucích veřejným prostranstvím Ústavní soud zdůraznil, že část věty „a další prostory přístupné bez omezení“ obsažená v ustanovení je nutné vykládat tak, že nejde o jakékoliv prostory, tj. „jiné prostory“, ale že jde o prostranství mající obdobný charakter jako „náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace, parky a veřejná zeleň“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. , jenž je, stejně jako dále uvedené rozhodnutí Ústavního soudu, přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz).

Na uvedeném ničeho nemění ani text legální definice veřejného prostranství, podle níž nemá na existenci veřejného prostranství vliv vlastnické právo k prostoru. Tuto část legální definice je možné vykládat pouze tak, že veřejné prostranství může vzniknout i na pozemku soukromé osoby, nelze z této části však jakkoliv dovodit, že by souhlas vlastníka nebyl vyžadován [srovnej např. HUNEŠ, Karel, RANDUSOVÁ, Eva a MÁCHA, Aleš. Veřejné prostranství a jeho platný vznik. Právní rozhledy. 2017(10), str. 366 a násl.]. Právě souhlas vlastníka pozemku pak vymezuje uvedené rozhodnutí dovolacího soudu jako další podmínku pro vznik veřejného prostranství (srovnej opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. ). Samotný souhlas se vyžaduje pouze pro vznik veřejného prostranství, nevyžaduje se však nezbytně pro jeho existenci. Obecné užívání totiž nemůže být vyloučeno jednostranným úkonem vlastníka, jenž takový souhlas udělil, ani jeho právními nástupci; vlastník i jeho právní nástupci jsou vysloveným souhlasem vázáni [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012, č. j. -42 (uvedený rozsudek je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu http://www.nssoud.cz), usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. , v odborné literatuře shodně např. MELZER, Filip, TÉGL Petr a kol. – velký komentář. Svazek III. –654. Praha: Leges, 2014, str. 211].

Předurčení pozemku k plnění úlohy veřejného prostranství se jistě začasté děje prostřednictvím územního plánu. Sám obsah územně plánovací dokumentace však nebude vždy pro vyhodnocení, zda daný pozemek představuje veřejné prostranství, postačující, jelikož územní plán bývá často konstruován na vyšší úrovni abstrakce, a s jeho obsahem tudíž mohou být v konkrétním případě slučitelné jak způsoby využití pozemku, které zakládají bezdůvodné obohacení obce, tak ty, při nichž obci majetkový prospěch nevzniká. Především v podobných situacích je proto zapotřebí zkoumat rovněž faktický charakter dotčeného pozemku (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. , nebo přiměřeně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. ).

Závěr odvolacího soudu, dle něhož v projednávané věci žalované na úkor žalobce nevzniká bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 o. z., jelikož předmětné pozemky nemají charakter veřejného prostranství, neboť neslouží žádnému veřejně prospěšnému účelu, nikterak neodporuje právní úpravě a ani citované rozhodovací praxi dovolacího soudu. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu se podává, že veřejnost na předmětné pozemky vstupuje především za účelem zkrácení cesty po obci anebo venčení psů, přičemž pozemek parc. č. XY je zarostlý vegetací (trávou, křovím a jinými dřevinami) a vede přes něj vyšlapaná pěšina, pozemek parc. č. XY je zarostlým, hůře přístupným korytem potoka a na pozemku parc. č. XY se nachází rybník XY, jehož břeh není udržovaný; vstup veřejnosti na předmětné pozemky se odvíjí od počínání žalobce, který jej umožňuje. Předmětné pozemky tak neslouží k zajištění příznivých podmínek pro život v obci a uspokojování potřeb jejích občanů, a to zejména dopravní obslužnosti obce, vytvoření prostoru pro rekreaci občanů obce zajištěním veřejné zeleně apod., tedy k obecnému užívání zmiňovanému v legální definici veřejného prostranství v ustanovení

Rozsudek odvolacího soudu přitom nikterak nekoliduje s dovolatelkou odkazovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. , v němž byla připomenuta judikatura dovolacího soudu, jež dovodila, že k naplnění pojmových znaků veřejného prostranství se vyžaduje též materiální kritérium spočívající v určenosti dotčeného pozemku k uspokojování potřeb občanů obce, potažmo existenci funkčního významu daného prostranství pro sídelní celek. V nyní projednávané věci již soud prvního stupně ve svém rozsudku přesvědčivě zformuloval jak podrobná skutková zjištění ohledně charakteru a způsobu užívání jednotlivých pozemků, tak právní závěry ohledně důvodů, proč předmětné pozemky nelze považovat za veřejná prostranství. V této souvislosti se sluší podotknout, že pro kategorizaci určitého prostoru (pozemku) jako veřejného prostranství není bez dalšího rozhodující, zda byl tento prostor jako veřejné prostranství označen ve správním aktu, zejména v obecně závazné vyhlášce, v opatření obecné povahy či ve správním rozhodnutí (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. ).

Přiléhavost postrádá též polemika dovolatele o vlivu velikosti obce a počtu jejích obyvatel na posouzení, zda existuje určitý, veřejně prospěšný účel, k němuž předmětný prostor slouží, neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. , v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle ustanovení , jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. ). Je tomu tak již proto, že rozhodnutí odvolacího soudu je – jak vyplývá z jeho odůvodnění – založeno na závěru, že předmětné pozemky nenaplňují zákonem stanovená kritéria veřejného prostranství. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že konkluze odvolacího soudu byly vysloveny s ohledem na zjištěný charakter a význam předmětných pozemků, jakož i způsob jejich užívání, aniž by přitom bylo podstatné kolik občanů obce Psáry a jak často sporné pozemky využívá. Ostatně, mezi definiční znaky veřejného prostranství se neřadí velikost obce a počet obyvatel v obci žijících, pročež odvolací soud se tímto aspektem v souladu s výše citovanou judikaturou a zákonnou úpravou nezabýval. Odpověď na předkládanou otázku by tak byla jen akademická a nebyla by způsobilá přinést pro dovolatele příznivější rozhodnutí ve sporu (obdobně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. ).

Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením věta první za současného použití ustanovení , část věty před středníkem a Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, je žalobce povinen žalované tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 13.745,60 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 11.060,- Kč – , , , . a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „ “), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – a advokátního tarifu. Protože zástupce žalované je plátcem daně z přidané hodnoty [ a advokátního tarifu a , o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2.385,60 Kč.

Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalované, který je advokátem ( ). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení , část věty před středníkem a , neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.

Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 22. 2. 2022

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.předseda senátu