Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 915/2024

26 Cdo 915/2024-502

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobce DI, z. s., se sídlem v Brně – Bohunicích, Rolnická 661/7, IČO 22889167, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Bártou, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, proti žalovanému statutárnímu městu Hradec Králové, se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 408/51, IČO 00268810, o zaplacení částky 979.743,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 11. 2023, č. j. -480, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce

je povinen

zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 6. 2023, č. j. -446, zastavil řízení v části, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení (jako bezdůvodného obohacení za užívání pozemků, jejichž je podílovým spoluvlastníkem) částky 638.540,90 Kč „s příslušenstvím“ (výrok I), uložil žalovanému zaplatit 183.190 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II), zamítl žalobu co do částky 158.013 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky IV, V, VI) a o zaplacení soudního poplatku (výrok VII).

2. Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) rozsudkem ze dne 22. 11. 2023, č. j. -480, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III a VII potvrdil, ve zbývajícím rozsahu ho, vyjma odvoláním nenapadeného výroku I, změnil tak, že žalobu zamítl i v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 183.190 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů.

3. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ “).

4. Odvolací soud založil své závěry o nedůvodnosti žaloby současně na několika na sobě nezávislých důvodech, které obstojí samostatně.

5. Předně (na rozdíl od soudu prvního stupně) uzavřel, že v případě všech sporných pozemků se nejedná o veřejné prostranství ve smyslu , o obcích (dále též jen „ “), neboť pozemky bezprostředně, funkčně přiléhají k bytovému domu, prakticky jej ohraničují a tvoří spolu s domem jeden funkční celek. Nachází se na nich pouze zeleň, nebo krátké chodníky sloužící k bezprostřednímu přístupu do domu jeho obyvateli a případné oplocení pozemků by nijak nenarušilo jejich obecné užívání širší veřejností. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. , a ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. , uzavřel, že v poměrech projednávané věci se proto o veřejné prostranství výjimečně nejedná.

6. Dále uzavřel, že žalobce není ve věci aktivně legitimován, neboť je pouze 0,5 % podílovým spoluvlastníkem sporných pozemků, které představují ve smyslu a násl. , , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), společnou část nemovité věci (jež je ve spoluvlastnictví bytových spoluvlastníků). Vydání bezdůvodného obohacení, které získala třetí osoba užíváním společných částí domu nebo i jednotek ve spoluvlastnictví všech vlastníků jednotek bez právního důvodu, je aktivně legitimováno domáhat se pouze společenství vlastníků jednotek, dále též jen „SVJ“ (odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2016, sp. zn. , nebo ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. ).

7. Rovněž odvolací soud zdůraznil, že i kdyby žalobci svědčila aktivní legitimace, jedná vůči žalovanému i ostatním spoluvlastníkům v tomto sporu nepoctivě, zjevně zneužívá své právo (§ 2 odst. 3, 6 a 8 o. z.), a již proto je na místě žalobu zamítnout. Přihlédl přitom jednak k tomu, že žalobce, jehož spoluvlastnický podíl je zcela minoritní, požaduje po žalovaném zaplacení bezdůvodného obohacení v celé výši, aniž by ostatní podílové spoluvlastníky pozemků o sporu informoval a věděli o něm, jednak k jeho formě a činnosti jako právnické osoby, ke způsobu nabytí jeho spoluvlastnického podílu, tak ke skutečnosti, že ani není vlastníkem žádné jednotky v domě.

8. Shodně se soudem prvního stupně měl také za to, že nebyl-li žalobce do 20. 6. 2019 podílovým spoluvlastníkem sporných pozemků, nemůže ani s odkazem na § 1127 ve spojení s § 1877 o. z. požadovat za tuto dobu bezdůvodné obohacení.

9. Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá obstojí samostatně (vede k zamítnutí, či naopak vyhovění žalobě), a řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno (popř. některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení ), není dovolání (jako celek) ve smyslu přípustné, neboť věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. , a judikaturu v nich citovanou).

10. Předně je třeba zdůraznit, že dovolatel v dovolání nijak nezpochybnil závěr odvolacího soudu (shodný se závěrem soudu prvního stupně), že mu nenáleží právo domáhat se bezdůvodného obohacení za dobu od 1. 11. 2016 do 20. 6. 2019, kdy nebyl podílovým spoluvlastníkem sporných pozemků, dovolací soud se proto nemohl zabývat ani přípustností dovolání ohledně této části rozhodnutí, ani správností tohoto závěru.

11. U dalšího období od 20. 6. 2019 do 31. 10. 2022, za které odvolací soud rovněž jeho žalobu zamítl, sice dovolatel zpochybnil jeho závěry ohledně řešení všech tří otázek, na nichž rozhodnutí spočívá, ale i když tvrdí, že se odvolací soud při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zpochybňuje právní posouzení otázky, zda sporné pozemky tvoří veřejné prostranství, a otázku jeho (ne)poctivého úmyslu, prostřednictvím nezpůsobilých dovolacích důvodů.

12. Právní posouzení charakteru sporných pozemků (tedy závěr, že nejsou veřejným prostranstvím), zpochybňuje dovolatel jednak prostřednictvím skutkových námitek – nesouhlasí s hodnocením provedeného dokazování a nabízí vlastní (odlišnou) verzi skutkového stavu rozhodného pro právní posouzení věci a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v Dále mu vytýká, že řízení zatížil vadou, neboť dospěl k jinému skutkovému zjištění než soud prvního stupně, aniž by zopakoval dokazování podle Podle však vady řízení nejsou samostatným dovolacím důvodem a lze k nim přihlédnout jen za podmínky stanovené v

13. Přesto lze dodat, že Nejvyšší soud se otázkou, kdy je pozemek veřejným prostranstvím, zabýval ve svých rozhodnutích již mnohokrát a dospěl k závěru, že v případě pozemku v obci, jenž sice je přístupný každému, neboť jeho vlastník neusiluje o zamezení vstupu třetích osob na něj, avšak neslouží k uspokojování obecných potřeb a jehož vlastníku je ponechána na úvaze volba způsobu jeho využití, aniž by bylo trváno na užívání pozemku jako veřejného prostranství, lze jen stěží dovozovat, že obec na úkor vlastníka realizuje užívací oprávnění k danému pozemku formou jeho účelového určení jako veřejného prostranství. Ztotožnění veřejného prostranství s pozemkem v obci, jehož přístupnost veřejnosti je dána pouze tím, že jeho vlastník nebrání procházejícím ve vstupu na pozemek, by odporovalo ustanovení vyjadřujícímu význam určenosti pozemku pro potřeby občanů obce i logice věci, jež si žádá, aby přístupný každému bez omezení byl pozemek, u nějž je to významné z hlediska zajištění života v obci, a nikoliv, aby jakýkoliv volně přístupný pozemek byl pokládán za důležitý pro život v obci, a jako takový bez dalšího zařazen do kategorie veřejného prostranství (srovnej např. usnesení ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. , ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. , včetně judikatury v nich citované).

14. Obstojí-li závěr odvolacího soudu, že sporné pozemky nejsou veřejným prostranstvím ve smyslu (již z toho důvodu, že dovolatel řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání), je nadbytečné zabývat se otázkou aktivní věcné legitimace žalobce a jeho možného zneužití práva, neboť na celkový závěr o správnosti rozsudku odvolacího soudu to nemůže mít žádný vliv (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 91/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

15. Jen pro úplnost lze uvést, že rovněž otázku, zda zjevně zneužívá své právo (§ 2 odst. 3, 6 a 8 o. z.), dovolatel zpochybňuje prostřednictvím nezpůsobilého dovolacího důvodu, když polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu a vytýká mu, že řízení zatížil vadou, neboť k závěru o jeho (ne)poctivém úmyslu neprovedl žádné dokazování. Přehlíží přitom, že odvolací soud svůj závěr o zneužití práva a nepoctivém úmyslu, nezaložil pouze na hodnocení jeho „úmyslu“ ohledně případného rozdělení žalované částky, ale hodnotil i další skutečnosti, a to na straně obou účastníků.

16. Protože obstojí-li závěry odvolacího soudu ohledně dvou předcházejících samostatných otázek, na nichž jeho rozhodnutí spočívá a výsledek sporu již nemůže ovlivnit samotné řešení otázky aktivní legitimace spoluvlastníka k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení přesahující jeho spoluvlastnický podíl, podotýká dovolací soud jen velmi stručně, že jsou-li sporné pozemky součástí prohlášení, jímž byl dům rozdělen na jednotky, tak ti spoluvlastníci, jimž vzniklo spoluvlastnictví v režimu bytového spoluvlastnictví nejsou jako vlastníci jednotek po vzniku SVJ oprávněni a zavázáni společně a nerozdílně, ale podle výše svého podílu (§ 1192, § 1194 o. z.).

17. Dovolání proti výroku o nákladech řízení, který je ostatně dovolatelem napadán jen jako výrok akcesorický, není přípustné podle

18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 15. 1. 2025

JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu