Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 60/2021

33 Cdo 60/2021-118

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

VENOLI Solution s. r. o.

J. J.

, bytem XY, o zaplacení 224.062,12 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 9. 2020, č. j. -69, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 9. 2020, č. j. -69, a rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 24. 1. 2020, č. j. -39, ve výroku II., jímž zamítl žalobu o zaplacení 80.135,12 Kč s 12 % úrokem ročně z částky 260.000 Kč od 10. 8. 2019 do zaplacení poskytnuté jistiny 260.000 Kč a o úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 282.784 Kč od 12. 9. 2018 do 15. 9. 2018, z částky 124.764 Kč od 16. 9. 2018 do 10. 12. 2018, z částky 124.764 Kč od 11. 12. 2018 do 23. 1. 2019, z částky 124.764 Kč od 24. 1. 2019 do 15. 4. 2019, z částky 120.320,56 Kč od 16. 4. 2019 do 14. 5. 2019, z částky 110.797,45 Kč od 15. 5. 2019 do 28. 6. 2019, z částky 102.640,90 od 29. 6. 2019 do 9. 8. 2019, z částky 94.228,12 Kč od 10. 8. 2019 do zaplacení a o 117.927 Kč a 26.000 Kč, jakož i ve výroku III. o nákladech řízení, se zrušují a věc sev tomtorozsahu vrací Okresnímu soudu v Sokolově k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 24. 1. 2020, č. j. -39, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 158.020 Kč s 9 % úroky z prodlení ročně z částky 158.020 Kč od 16. 9. 2018 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.); zamítl žalobu o zaplacení 80.135,12 Kč s 12 % úroky ročně z částky 260.000 Kč od 10. 8. 2019 do zaplacení jistiny 260.000 Kč a o zaplacení úroků z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 282.784 Kč od 12. 9. 2018 do 15. 9. 2018, z částky 124.764 Kč od 16. 9. 2018 do 10. 12. 2018, z částky 124.764 Kč od 11. 12. 2018 do 23. 1. 2019, z částky 124.764 Kč od 24. 1. 2019 do 15. 4. 2019, z částky 120.320,56 Kč od 16. 4. 2019 do 14. 5. 2019, z částky 110.797,45 Kč od 15. 5. 2019 do 28. 6. 2019, z částky 102.640,90 od 29. 6. 2019 do 9. 8. 2019, z částky 94.228,12 Kč od 10. 8. 2019 do zaplacení a o zaplacení 117.927 Kč a 26.000 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. 9. 2020, č. j. -69, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, tj. ve výrocích II. a III., a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že dne 30. 1. 2018 uzavřely žalovaná (dlužnice) a VITACREDIT s. r. o. (věřitelka) smlouvu o úvěru č. 5918000015, na jejímž základě žalovaná čerpala spotřebitelský úvěr ve výši 260.000 Kč, který zajistila zástavou - nemovitostí ve svém výlučném vlastnictví. Ve smlouvě byl sjednán poplatek za sjednání úvěrové smlouvy v částce 26.000 Kč, který žalovaná uhradila z čerpaného úvěru, a účastnice se dohodly na zápůjční úrokové sazbě ve výši 12 % z celé jistiny za každý kalendářní rok s tím, že úroky jsou pevné po celou dobu sjednané délky trvání úvěru a jsou splatné měsíčně podle splátkového kalendáře. V ujednání o způsobu úročení je uvedeno, že se jedná o metodu jednoduchého úročení, které nezohledňuje splátky jistiny, s čímž je žalovaná srozuměna a vyjadřuje s tím souhlas. Smlouva obsahuje vysvětlení, že vzhledem k tomu, že se nejedná o anuitní splátky a že z pravidelných měsíčních splátek budou hrazeny nejprve úroky a až následně jistina, činí zápůjční úroková sazba v prvním období, kdy jsou podle splátkového kalendáře splátkami hrazeny pouze úroky 26,29 % ročně, v přelomové splátce, kterou je hrazena zbývající část úroku a část jistiny, činí zápůjční úroková sazba 9,01 % ročně a ve zbývající části roku je splátkami hrazena již pouze jistina, tj. zápůjční úroková sazba činí 0 %. Žalovaná se takto zavázala uhradit úvěrovému věřiteli (kromě poplatku 26.000 Kč) celkem 478.400 Kč v 84 měsíčních splátkách po 5.632 Kč. Nad rámec ujednání o smluvních úrocích se účastnice dohodly, že v případě prodlení dlužníka (žalované) má věřitel nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením dlužníka, na zákonné úroky z prodlení a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, s jejíž úhradou je v prodlení, nejvýše však 130.000 Kč. Protože žalovaná ani po výzvě věřitele neplnila splátky podle úvěrové smlouvy, došlo podle smluvního ujednání k zesplatnění celého úvěru k datu 11. 9. 2018. Dopisem z 2. 1. 2019 oznámila věřitelka dlužnici (žalované), že téhož dne postoupila svoji pohledávku z předmětné úvěrové smlouvy společnosti VENOLI Solution s. r. o. (žalobkyni).

Na podkladě těchto zjištění soudy obou stupňů shledaly smlouvu o úvěru neplatnou pro rozpor ujednání o smluvních úrocích a způsobu splácení úvěru s dobrými mravy i se zákonem ( a , , v rozhodném znění, /dále jako „o. z.“/).

Soud prvního stupně uzavřel, že „absolutní neplatnost smlouvy jako celku způsobuje ujednání o úročení a o způsobu splácení úvěru“; dohodnutou výši úroků totiž shledal nepřiměřeně vysokou. Akcentoval, že se jednalo o spotřebitelskou smlouvu adhezního typu a žalovaná měla omezenou možnost vyjednávat o obsahu jednotlivých ujednání. Výše sjednaných úroků sice na první pohled nepůsobí, že by byla v rozporu s limitem stanoveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. (tedy trojnásobkem průměrné úrokové sazby úvěru pro domácnosti určeného na spotřebu, bydlení a ostatní v rozhodném období), avšak žalovaná byla ve smlouvě zavázána hradit smluvní úroky přednostně před úhradou jistiny poskytnutého úvěru a nadto vždy vypočítané z původní jistiny, tj. i v případě, kdy by věřitelce (resp. její právní nástupkyni) dlužila pouhou korunu. Bez ohledu na možné prodlení žalované však shledal nadlimitní i úročení jistiny úvěru splaceném v řádné lhůtě, neboť oproti anuitnímu způsobu úročení, kdy by celkový úrok činil 125.560 Kč za 84 měsíců, se žalovaná v konečném důsledku zavázala za jistinu 260.000 Kč uhradit úroky v obdobné výši (celkem se zavázala zaplatit 478.400 Kč). Dovodil, že sjednané úroky převýšily průměrnou úrokovou sazbu úvěrů pro domácnosti určených na spotřebu, bydlení a ostatní více než třikrát. Zdůraznil rovněž, že žalovaná přitom uhradila z jistiny úvěru poplatek 26.000 Kč za jeho sjednání; s touto částkou nadále nedisponovala, ale platila z ní smluvní úroky po celou dobu splácení úvěru. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Nad jejich rámec se podrobně zabýval tzv. „zastropováním“ smluvní pokuty v , o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění (dále „ “); konstatoval, že ani sice nelimitují možnost sjednání úroků v jakékoliv výši, avšak způsob, jakým byly v předmětné úvěrové smlouvě sjednány smluvní úroky, de facto obchází ustanovení omezující výši sankcí souvisejících s prodlením úvěrového věřitele. Proto označil ujednání, v němž se žalovaná zavázala platit úroky z celé poskytnuté jistiny nepřetržitě až do jejího úplného splacení, za neplatné i pro rozpor se zákonem, neboť v případě prodlení se smluvní úroky stávají nepřiměřenou sankcí nad rámec omezení stanoveného v zákona o spotřebitelském úvěru (přestože úroky z prodlení i ze smluvní pokuty je možné požadovat jen z doposud nesplacených částek). Doplnil, že věřitelka nedostála své povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost dlužnice (žalované) a úvěr s nestandardními ujednáními a podmínkami splácení jí přesto poskytl. S ohledem na dovozené závěry soudy obou stupňů vypořádaly vztahy mezi účastnicemi jako bezdůvodné obohacení ( a násl. o. z.)

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva (posouzení platnosti úvěrové smlouvy, resp. jejího ujednání o smluvních úrocích a způsobu splácení úvěru), „při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tuto otázku měl odvolací soud posoudit jinak“. V prvé řadě zpochybňuje zjištění, která odvolací soud učinil o obsahu inkriminovaného ujednání o smluvních úrocích a způsobu jeho splácení. Prosazuje, že z úvěrové smlouvy nevyplývá, že by se žalovaná zavázala hradit smluvní úroky 12 % z celé jistiny ročně až do úplného splacení jistiny (i v případě prodlení s jednotlivými splátkami). Připomíná, že možnost sjednání smluvních úroků pevnou částku připouští i judikatura Nejvyššího soudu, konkrétně např. rozsudky ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. , a ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. . Názor, že smluvní úroky nebyly nepřiměřeně vysoké, podpořila argumentací, že v posuzovaném případě se nejednalo o úvěr sjednaný za účelem bydlení, nýbrž o úvěr částečně bezúčelový a částečně účelový (žalovaná jím mínila uhradit svůj dluh vůči S. G.) a jednalo-li se půjčku na spotřebu, měly soudy poměřovat sjednanou výši úroku trojnásobkem průměrného tržního úroku (tj. třikrát výše úroku 8.76 % ročně) v rozhodném období, kdy byla smlouva uzavřena. V rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, konkrétně s jeho rozsudky ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. , a ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. , odvolací soud nerespektoval zásadu oddělitelnosti právních jednání, jestliže jako neplatnou vyhodnotil úvěrovou smlouvu jako celek, ačkoliv ve skutečnosti shledal neplatným pouze její ujednání o úrocích a o způsobu jejich splácení. Jako dosud dovolacím soudem neřešenou žalobkyně formuluje otázku podřazení určité úvěrové smlouvy pod příslušný úvěrový typ podle skutečného a nikoliv ve smlouvě deklarovaného účelu. Další pochybení odvolacího soudu pak spatřuje v překvapivosti jeho závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy pro absenci zkoumání úvěruschopnosti žalované. Odvolací soud (ani před ním soud prvního stupně) se nezabýval tím, zda žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, řádně zkoumala bonitu žalované, nevyzval žalobkyni, aby v tomto směru doplnila svá žalobní tvrzení. Zatížil proto řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a porušil jak zaručená ústavní práva žalobkyně (k tomu cituje nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. ), tak ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, konkrétně např. jeho rozsudky ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. , nebo ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. . Ze všech uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu stejně jako dotčené části předcházejícího rozsudku soudu prvního soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud věc projednal podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

Podle platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Podle věty první lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Námitkou, že odvolací soud dospěl k nesprávnému zjištění stran obsahu ujednání o splatnosti smluvního úroku, resp. nutnosti splácet smluvní úrok z jistiny ve výši 12 % ročně z celé jistiny až do doby jejího skutečného splacení, dovolatelka nezpochybnila právní posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu vytýká nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je založen právní závěr, že ujednání o úročení úvěru a způsobu jeho splácení je neplatné. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle smluvních stran ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. (nyní § 555 odst. 1, § 556 odst. 1 o. z.), jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Pokud jde o inkriminované smluvní ujednání, prosazuje žalobkyně jeho odlišné právní hodnocení výhradně na podkladě vlastní (od odvolacího soudu odlišné) prezentaceobsahu úvěrové smlouvy. Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, však je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; je pro dovolací soud závazný. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle Ze stejného důvodu neobstojí ani dovolací námitka, že odvolací soud nesprávně zjistil skutečný účel, za kterým byla smlouva o úvěru sjednána.

Nad rámec uvedeného je třeba uvést, že žalobkyní připomínané rozsudky Nejvyššího soudu na uvedenou věc nedopadají. V rozsudku ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. , se Nejvyšší soud vyjadřoval k situaci, kdy odvolací soud učinil závěr o neplatnosti ujednání o výši úroků pouze na základě zjištění, že úroky byly sjednány pevnou částkou nezávisle na splácení úvěru a aktuální výši jistiny, aniž by porovnal obvyklou úrokovou míru s úroky sjednanými nebo konfrontoval výši sjednaných úroků s výší jistiny a sjednanou dobou splatnosti a výší jednotlivých splátek. Je zřejmé, že šlo o odlišný skutkový terén a přijaté závěry nelze na nyní projednávanou věc vztáhnout. V rozsudku ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. , se Nejvyšší soud vyjadřoval k ujednání obsaženému ve smlouvě o půjčce, v němž byla sjednána paušální odměna 550.000 Kč, kterou shledal odvolací soud pro neurčitost neplatnou, aniž se pokusil odstranit nejasnosti ujednání pomocí výkladu projevu vůle.

Opodstatněnou dovolací soud shledal námitku žalobkyně, že odvolací soud nerespektoval zásadu oddělitelnosti právních jednání, posoudil-li jako neplatnou úvěrovou smlouvu jako celek, ačkoliv ve skutečnosti shledal neplatným pouze její ujednání o úrocích a způsobu jejich splácení.

Podle § 576 o. z., týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

Ve své dosavadní judikatuře k ustanovení § 41 obč. zák., jejíž závěry lze plně vztáhnout na § 576 o. z., Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že v citovaném ustanovení se promítá obecné pravidlo, podle něhož je na právní úkony (nyní právní jednání) nutné hledět spíše jako na platné než jako na neplatné (nyní doslovně upraveno v § 574 o. z.). Je-li důvodem neplatnosti postižena jen část právního úkonu, má být za neplatnou považována toliko tato (důvodem neplatnosti dotčená) část. Pouze tehdy, vyplývá-li z povahy právního úkonu, z jeho obsahu nebo z okolností, za nichž k němu došlo, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je neplatným celý právní úkon. Závěr o (ne)oddělitelnosti (důvodem neplatnosti dotčené) části právního úkonu od zbytku právního úkonu by měl respektovat vůli účastníků právního úkonu (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 63/2020). V rozsudku ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. , pak Nejvyšší soud konkrétně uzavřel, že případná neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku. V případě závěru o neplatnosti ujednání o úrocích pak soud určí zápůjční úrokovou sazbu podle § 110 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako repo sazbu uveřejněnou Českou národní bankou platnou v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru. Ke své dosavadní judikatuře Nejvyšší soud doplňuje, že ačkoliv by se mohlo zdát, že ustanovení § 41 obč. zák. svým zněním neodpovídá doslovně § 576 o. z. (který obsahuje rovněž předpoklad, že dotčené ujednání je oddělitelné pouze tehdy, pokud by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas), není tomu tak. Jak totiž vyplývá ze shora citovaných rozhodnutí, Nejvyšší soud vždy zdůrazňoval nutnost respektovat v případě závěru o (ne)oddělitelnosti části právního jednání od jeho celku vůli účastníků.

Ačkoliv odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) v projednávané věci zdůraznil, že absolutní neplatnost smlouvy jako celku způsobuje její ujednání o úročení a o způsobu splácení úvěru, z jeho rozhodnutí se nepodává, že by shledal neplatným jakékoliv další ujednání smlouvy o úvěru, ani že by se zabýval (ne)oddělitelností inkriminovaného ujednání od zbytku úvěrové smlouvy v souladu se shora uvedenými kritérii. Ustáleně je dovozováno, že případná neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku. V tomto směru tak lze přisvědčit dovolatelce, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy jako celku z důvodu absence zkoumání úvěruschopnosti žalované ze strany úvěrového věřitele nelze než - jak bude níže zdůvodněno - označit za překvapivý.

Podle věty druhé je dovolací soud v případě, že shledá dovolání přípustným podle , povinen přihlédnout k vadám uvedeným v , / a b/ a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože existence vad ze spisu nevyplývá, zabýval se dovolací soud jen výtkou dovolatelky, že odvolací soud rozhodl překvapivě (nepředvídatelně), jestliže posoudil úvěrovou smlouvu jako neplatnou s odůvodněním, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, nezkoumala úvěruschopnost žalované. Žalobkyně správně namítla, že uvedený závěr byl v řízení nový, odvolací soud v tomto směru nedisponoval podklady pro relevantní skutková zjištění a ani ji nevyzval k jejich doložení (neučinil výzvu podle ). Zatížil tak v tomto směru řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. , nebo ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. ).

Rozhodnutí je překvapivé, jestliže ho nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat, tedy tehdy, jestliže ho odvolací soud založí na skutečnostech, které účastníkům nebo některým z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je (podle dosavadních výsledků řízení) za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. , ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. , nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. ). stojí na zásadě předvídatelnosti rozhodnutí soudu. Předvídatelné může být jen takové rozhodnutí, kterému předchází předvídatelný postup soudu při jednání a dokazování. Zákon jasně sděluje, že účastníci nesmí být zaskočeni možným jiným právním posouzením věci soudem, aniž by jim bylo umožněno tvrdit skutečnosti významné z hlediska soudcova právního názoru a nabídnout k jejich prokázání důkazy. Smyslem ustanovení je, aby účastníku nebyla žaloba zamítnuta proto, že neunesl břemeno tvrzení, aniž by byl poučen, že břemeno tvrzení má a o čem, a že účastníku nelze zamítnout žalobu, protože neunesl důkazní břemeno, aniž by byl poučen, že takové důkazní břemeno má a o čem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. ).

V posuzované věci odvolací soud při prvním jednání ve věci vyslechl argumentaci, kterou žalobkyně uplatnila v odvolání, aby následně bez dalšího dokazování potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Teprve z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu se žalobkyně dozvěděla, že odvolací soud shledal úvěrovou smlouvu neplatnou proto, že předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žalované, když z obsahu spisu vyplývá, že žalovaná čerpala i další úvěry, které řádně nesplácela; tento závěr přitom doplnil úvahou, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně se zjevně spoléhala na zajištění úvěru zástavním právem. Neplatností úvěrové smlouvy jako celku se přitom soud prvního stupně vůbec nezabýval a nic nenasvědčovalo tomu, že takový závěr učiní odvolací soud, aniž by žalobkyni upozornil, že bude zkoumat platnost úvěrové smlouvy rovněž z hlediska (ne)zkoumání úvěruschopnosti žalované a neumožnil tak žalobkyni, aby soudu předložila příslušná skutková tvrzení, případně důkazy k jejich prokázání. Zjevně tedy nerespektoval shora citované závěry dovolacího soudu a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Jen pro úplnost dovolací soud doplňuje, že řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu není žalobkyní uváděný důvod, že odvolací soud měl otázku platnosti ujednání o smluvním úroku a způsobu splácení úvěru „posoudit jinak“, neboť významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013).

Protože závěr o neplatnosti úvěrové smlouvy jako celku, který odvolací soud učinil na základě hodnocení (ne)platnosti ujednání o smluvním úroku a způsobu jeho splácení, je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššíhosoudu, a dále proto, že odvolací soud zatížil při přijetí závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy jako celku pro absenci zkoumání úvěruschopnosti žalované ze strany předchůdkyně žalobkyně řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu nejen přípustné, ale i důvodné; Nejvyšší soud proto zrušil rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně v dotčené části, tj. ve výroku, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení 80.135,12 Kč s 12 % úrokem ročně z částky 260.000 Kč od 10. 8. 2019 do zaplacení poskytnuté jistiny 260.000 Kč a o úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 282.784 Kč od 12. 9. 2018 do 15. 9. 2018, z částky 124.764 Kč od 16. 9. 2018 do 10. 12. 2018, z částky 124.764 Kč od 11. 12. 2018 do 23. 1. 2019, z částky 124.764 Kč od 24. 1. 2019 do 15. 4. 2019, z částky 120.320,56 Kč od 16. 4. 2019 do 14. 5. 2019, z částky 110.797,45 Kč od 15. 5. 2019 do 28. 6. 2019, z částky 102.640,90 od 29. 6. 2019 do 9. 8. 2019, z částky 94.228,12 Kč od 10. 8. 2019 do zaplacení a o zaplacení 117.927 Kč a 26.000 Kč, včetně nákladového výroku ( ), a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( ).

V novém rozhodnutí ve věci soud prvního stupně posoudí oddělitelnost ujednání o výši a způsobu splatnosti smluvního úroku obsažených v úvěrové smlouvě od zbytku smlouvy, zváží rovněž ve smyslu § 576 o. z., lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Na základě toho znovu rozhodne o (ne)platnosti smlouvy jako celku, nebo učiní definitivní závěr o oddělitelnosti inkriminovaného ujednání o výši úroku a pak žalobkyni namísto toho přisoudí úrok podle § 110 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Současně vyzve žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení a důkazy k prokázání toho, zda její předchůdkyně zkoumala úvěruschopnost žalované, a na základě nově získaných zjištění posoudí platnost úvěrové smlouvy jako celku v souladu s § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Dovolací soud připomíná, že pro případný závěr o neplatnosti úvěrové smlouvy jako celku postačuje jen jeden z uvedených důvodů.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný ( , věta první, ).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( , věta druhá, ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 1. 2022

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu