Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 3428/2021

23 Cdo 3428/2021-164

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně CAPEXUS s.r.o., se sídlem Nuselská 419/92, 140 00 Praha 4- Michle, IČO 24131326, zastoupené Mgr. Kateřinou Bubeníkovou, advokátkou se sídlem Malá Štěpánská 1932/3, 120 00 Praha 2, proti žalované KMD PLUS s.r.o., se sídlem U Křížku 1402/6, 140 00 Praha 4-Nusle, IČO 25121553, zastoupené Mgr. Vítem Dubovým, advokátem se sídlem Purkyňova 2476/102a, 612 00 Brno, o zaplacení 582 220 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2021, č. j. -121, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 2. 2021, č. j. -121, výrokem I. potvrdil rozsudek pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 13. 3. 2020, č. j. -21, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 582 220 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 15. 8. 2019 do zaplacení a náklady řízení ve výši 63 073,80 Kč; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud dospěl k závěru, že v dané věci byly naplněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle , , v platném znění (dále jen „ “) a že žádná z odvolacích námitek žalované, podaná proti rozsudku pro uznání vydaného soudem prvního stupně, není důvodná. Odvolací soud neshledal za důvodnou námitku, že by v projednávané věci nebyl podán žalobkyní řádný návrh na vydání elektronického platebního rozkazu (dále též jen „EPR“) a že by nebyl podepsaný zástupkyní žalobkyně. Žalobkyně návrh řádně odůvodnila tím, že ji žalovaná nevrátila zaplacenou část ceny díla ve výši 582 220 Kč poté, co žalobkyně odstoupila od nesplněného zbytku smluvního plnění v uvedené výši (podle smlouvy o dílo uzavřené mezi účastnicemi dne 2. 8. 2018), jestliže ji žalovaná včas nedodala koberec v této sjednané výši. Podle odvolacího soudu návrh netrpí žádnou vadou, která by bránila vydání rozsudku pro uznání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ). Elektronický platební rozkaz byl žalované řádně doručen do datové schránky dne 10. 1. 2020 společně s výzvou, aby pro případ, že žalovaná podá odpor, se ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí lhůty k podání odporu písemně vyjádřila ve věci samé k žalobě. Žalovaná byla současně poučena o následcích nesplnění této výzvy. Dne 20. 1. 2020 žalovaná podala proti EPR odpor, v němž pouze uvedla, že nárok neuznává, aniž by však ve světle poučení soudem dostála kvalifikované výzvě k vyjádření se k žalobě ( ), tedy vyjádření se ke skutkovým okolnostem (vylíčení rozhodujících okolností, na nichž staví svou obranu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ). K námitce žalované, že EPR nebyl řádně doručen, byl-li doručen přímo žalované a ne její zástupkyni, odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně doručoval správně přímo žalované, neboť žalovaná v době doručování EPR a zároveň kvalifikované výzvy k vyjádření se k žalobě jedním rozhodnutím (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. ) neprokázala ve smyslu , že je zastoupena. Podle tohoto zákonného ustanovení je zastoupení účastníka prokázáno až předložením plné moci soudu. Je přitom nerozhodné, že je zástupce v návrhu uveden. K námitce, že EPR vydala vyšší soudní úřednice a ne předseda senátu, odvolací soud uvedl, že takový postup není nezákonný a je v souladu s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. . Odvolací soud proto potvrdil vydaný rozsudek pro uznání soudu prvního stupně jako věcně správný.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v naplnění předpokladů obsažených v , neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, než jak je dosud dovolacím soudem posuzována anebo je v dílčích otázkách dovolacím soudem rozhodována odlišně.

Dovolatelka namítá „chybnou formulaci rozhodnutí“ soudu, jímž byl vydán EPR, kdy v textu tohoto rozhodnutí není nikde výslovně uvedeno ustanovení , nebyla konkretizována povaha výzvy, což žalovanou znevýhodnilo při vyhodnocení soudem tvrzené kvalifikované výzvy k vyjádření. Nebylo podle jejího názoru nepochybné, že se v tomto rozhodnutí jedná výslovně o výzvu kvalifikovanou a nikoli jen prostou, předpokládanou ustanovením

Dovolatelka současně namítá „chybnou formu rozhodnutí“ s tím, že zákon nepředpokládá, že by povinnost k vyjádření ve smyslu , která se ukládá usnesením, mohl soud stanovit ve formě výroku EPR, který je jiným druhem rozhodnutí (není usnesením). Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že je bez právního významu, zda je usnesení obsahující výzvu ke splnění povinnosti samostatným rozhodnutím nebo je rozhodnutí v části obsahující výzvu ke splnění povinnosti se vyjádřit pojato do jediného písemného vyhotovení rozhodnutí, kterým je vydáván EPR. Poukazuje, že i Nejvyšší soud zaujímá k této otázce formy rozhodnutí EPR a výzvy k vyjádření se podle opačná stanoviska. V této souvislosti uvedla usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2006, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 56/2005, na něž se odkazoval odvolací soud při řešení věci. Dovolatelka se závěry tohoto posledně cit. rozhodnutí nesouhlasí, jeho závěry považuje za nesprávné. Podle dovolatelky je namístě nedodržení procesní formy rozhodnutí, tedy v daném případě nedodržení formy usnesení u výzvy k vyjádření se podle , obsažené v EPR, sankcionovat následkem nicotnosti.

Dovolatelka dále poukazuje na to, že i v případě, že by bylo možno připustit, že soud stanovil žalované povinnost se vyjádřit podle v rozhodnutí, jímž byl zároveň vydáván EPR, zanikla tato povinnost nejpozději dne 20. 1. 2020 zrušením EPR, takže ke dni vydání rozsudku pro uznání žalovaná žádnou takovou povinnost neměla.

Další námitka dovolatelky je směřována k vadě předmětného rozhodnutí, kterým měla být žalovaná vyzvána k vyjádření se podle , spočívající v tom, že jej vydala neoprávněná osoba, pokud jej vydala vyšší soudní úřednice a nikoliv předseda senátu. Tuto námitku žalovaná uplatnila již v odvolacím řízení, ale odvolací soud se s touto námitkou nijak nevypořádal. Dovolatelka si je vědoma, že otázkou oprávnění vyššího soudního úředníka vydat usnesení podle (tzv. kvalifikovanou výzvu) se Nejvyšší soud již zabýval a tuto možnost ve svých rozhodnutích připustil jako zákonnou (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. nebo sp. zn. ), ale současně dovolatelka poukazuje na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. , v nichž Nejvyšší soud rozhodl rozdílně, když konstatoval, že rozhodnutí podle není oprávněn vydat vyšší soudní úředník. Tato posledně cit. rozhodnutí považuje za správná a Nejvyšší soud by podle jejich závěrů měl rozhodnout i v dané věci.

Dovolatelka v neposlední řadě namítá, že soud, který rozhodnutí o stanovení povinnosti podle vydal jako výrok II. EPR, toto rozhodnutí nijak neodůvodnil a takové rozhodnutí je tedy nepřezkoumatelné. Současně má žalovaná za to, že postup soudu vůči ní považuje za diskriminační a překvapivý, když v jiných obdobných věcech je vydáváno samostatné usnesení, kterým je stanovena povinnost podle V důsledku chybného postupu soudu byla tak žalovaná zkrácena o možnost řádně se bránit v soudním řízení.

Dovolatelka je přesvědčena, že nebyly splněny podmínky pro vynesení rozsudku pro uznání ani z důvodu nepřípadné a nespravedlivé aplikace ustanovení Podle dovolatelky spojení „má se za to“, užité v ustanovení a nestanovuje právní fikci, resp. nevyvratitelnou domněnku, ale domněnku vyvratitelnou, u níž lze prokázat, že presumovaná skutečnost nenastala. Z uvedeného dovozuje, že pokud se žalovaná vyjádřila, že žalobou uplatněný nárok neuznává, vyloučí se takovým vyjádřením možnost vzniku domněnky podle , tedy že by takový nárok uznala. Poukázala i na nálezy Ústavního soudu, v nichž se Ústavní soud opakovaně vyjádřil k nepatřičnému extenzivnímu uplatňování Za nesprávný považuje v dané věci závěr soudu, že se žalovaná na výzvu soudu k věci nevyjádřila, jestliže žalovaná tím, že uvedla, že uplatněný nárok neuznává, se jednoznačně vyjádřila k žalobou uplatněnému nároku. Podle dovolatelky nejsou dány předpoklady pro konstatování vzniku domněnky podle , namítá, že soud prvního stupně vycházel z chybně zjištěného stavu věci a odvolací soud se s touto námitkou žalované, uplatněné již v odvolacím řízení, nijak nevypořádal.

Dovolatelka závěrem namítá chybný procesní postup soudů a chybné právní hodnocení. Podle dovolatelky neměl být a ani nemohl být vydán EPR, což dovozuje z nedostatku návrhu, jeho nesrozumitelnosti a neurčitosti, nedoložení důkazů k tvrzenému nároku a též z toho důvodu, že ve věci nemohl být schválen smír podle a 2 , a nemohlo tedy být ani vydáno usnesení podle a následně rozsudek pro uznání. Tím, že odvolací soud se s jejími odvolacími námitkami řádně nevypořádal, odchýlil se od řešení otázek procesního práva. Poukázala přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. , ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. , rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. , ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. a ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. .

Dovolatelka navrhla, aby rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně s dovoláním navrhla odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku, neboť výkonem rozhodnutí by žalované hrozila vážná újma.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací ( ), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání žalované přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

K první dovolatelkou uváděné námitce v dovolání, jíž namítá chybnou formulaci rozhodnutí soudu, kterým byl vydán EPR, jestliže v textu tohoto rozhodnutí není nikde ve spojitosti s výzvou k vyjádření se výslovně uvedeno ustanovení , dovolatelka nijak konkrétně nevymezila v jakém předpokladu přípustnosti dovolání, uvedeném v , spatřuje přípustnost dovolání. Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, formuloval právní závěr, že pokud může být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. , či usnesení ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. - dostupných na www.nsoud.cz). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Žalobkyně uvedenou námitkou pouze projevila nesouhlas s formulací rozhodnutí soudu prvního stupně (kterou odvolací soud neodstranil) a projevila vlastní právní názor na předmětné rozhodnutí soudu. Má-li být však dovolání přípustné podle ustanovení , ve znění účinném od 1. 1. 2013, proto, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, musí být z obsahu dovolání patrno, jakého předpokladu přípustnosti dovolání se dovolatel dovolává, v čem spatřuje dovolatel přípustnost dovolání podle , tedy jestli napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4) která má být dovolacím soudem (jako dříve vyřešená právní otázka) posouzena jinak. Žádnou z uvedených přípustností dovolání však dovolatelka ve vztahu k uvedené námitce označené jako „chybná formulace rozhodnutí“ nevymezila, tudíž nedostála požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání podle

K dovolatelkou označené námitce „chybná forma rozhodnutí“, jíž namítá, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu je zaujímáno rozdílné řešení otázky formy rozhodnutí, kterým je vydáván EPR, a formy výzvy soudu ke splnění povinnosti žalovaného se písemně vyjádřit k žalobě podle , a to s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 56/2005 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. , dostupné na www.nsoud.cz, je nutno konstatovat, že závěry těchto rozhodnutí nejsou v rozporu, pouze každé z nich připouští obě zákonné možnosti, a to, že buď usnesení podle ustanovení může být obsaženo ve výroku platebního rozkazu (sp. zn. ) nebo je platební rozkaz a usnesení podle ustanovení vyhotoveno na dvou listinách a žalovanému doručováno současně, to jest jedinou zásilkou. Pokud dovolatelka nesouhlasí s možnou formou rozhodnutí, jak je uvedeno v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. , Nejvyšší soud konstatuje, že nemá důvod měnit v tomto směru ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, a proto neshledal, že by pro řešení této dovolatelkou předestřené otázky ohledně formy rozhodnutí EPR a výzvy k podání vyjádření podle bylo její dovolání podle přípustné.

K další dovolatelkou předestřené námitce, že i v případě, že by bylo možno připustit jako zákonný procesní postup stanovení povinnosti žalované vyjádřit se podle v rozhodnutí, jímž byl zároveň vydáván EPR, a že pak současně se zrušením EPR po podání odporu proti EPR zanikla její povinnost vyjádřit se, takže ke dni vydání rozsudku pro uznání žádnou uvedenou povinnost neměla, je Nejvyšší soud nucen konstatovat, že pro řešení této námitky není dovolání v této části podle přípustné, jelikož touto námitkou dovolatelka nedostála požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání podle , jak již výše zdůvodněno.

Nejvyšší soud dále posuzoval přípustnost dovolání pro dovolatelkou formulovanou otázku, zda výzvu k vyjádření podle vydala neoprávněná osoba, pokud ji vydala vyšší soudní úřednice a nikoliv předseda senátu. Dovolatelka poukazuje na to, že uvedená otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu vyjádřeném v usnesení ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. nebo ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. , a má za to, že by dovolacím soudem v těchto rozhodnutích vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak, a sice tak, že uvedené rozhodnutí vyšší soudní úředník vydat nemůže. Odkázala přitom na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. .

V dané věci bylo usnesení obsahující výzvu žalované k vyjádření se ve smyslu vydáno dne 10. 1. 2020. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. (dostupném na www.nsoud.cz) shodně s usneseními ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. a ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. , učinil závěr, že rozsah působnosti vyšších soudních úředníků je vymezen v , o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění účinném od 1. 1. 2014, podle něhož může vyšší soudní úředník v občanském soudním řízení, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, provádět veškeré úkony soudu prvního stupně, s výjimkou činností, které jsou v tomto ustanovení uvedeny, přičemž rozhodování podle ustanovení v tomto negativním výčtu obsaženo není. Nejvyšší soud nemá důvod se od uvedeného právního závěru odchýlit. Pokud dovolatelka poukazuje na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. nebo sp. zn. , jedná se u judikaturu vázanou na právní úpravu a 11 , ve znění účinném do 31. 12. 2013. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že pro tuto otázku, zda výzvu k vyjádření podle vydala neoprávněná osoba, pokud ji vydala vyšší soudní úřednice a nikoliv předseda senátu, není dovolání žalované podle přípustné.

Námitka dovolatelky, týkající se nesplnění podmínek vynesení rozsudku pro uznání v dané věci, je založena na jejím vlastním výkladu a aplikaci ustanovení a a v souvislosti s námitkou dovolatelka ani nevymezila žádný z předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v ustanovení Navíc rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. , dostupný na www.nsoud.cz, na který odvolací soud v souvislosti s řešením otázky fikce uznání závazku odkázal, podrobně vyložil ustanovení a a jejich aplikaci.

Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že vycházel z chybně zjištěného skutkového stavu soudem prvního stupně, je namístě připomenout, že Nejvyšší soud opakovaně judikuje, že skutkové závěry odvolacího soudu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014 nebo usnesení ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. , či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz). Námitky k právnímu posouzení věci založené na kritice hodnocení důkazů nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle

Námitky dovolatelky k chybnému procesnímu postupu soudu a nepřezkoumatelnosti a překvapivosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nejsou rovněž způsobilé založit přípustnost dovolání podle Uvedené námitky směřují do konkrétních vad řízení, nezahrnují však otázku procesního práva, kterou by odvolací soud řešil. Takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v Nejvyšší soud již několikrát judikoval, že námitky dovolatele směřující ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy do vad řízení, neodpovídají kritériím stanoveným v (vzhledem k nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. a ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. – dostupných na www.nsoud.cz). Nebylo tedy namístě přihlížet k dovolatelkou uváděné judikatuře Nejvyššího soudu uváděné v závěru dovolání.

Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto uzavřel, že dovolání žalované není podle přípustné a její dovolání podle věty první odmítl.

Jelikož byly naplněny důvody pro odmítnutí dovolání ( věty první ), Nejvyšší soud neshledal návrh dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu projednatelným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. ); více se jím proto nezabýval.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s neodůvodňuje.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 1. 2022

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu