Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3757/2021

28 Cdo 3757/2021-206

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně NAPA, spol. s r. o., se sídlem v Brně, Fryčajova 83/6, identifikační číslo osoby: 60724803, zastoupené Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně, náměstí 28. října 1898/9, proti žalované J. S., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Markem Fikrem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 27/2, o zaplacení částky 1.073.159,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. července 2021, č. j. -195, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 20. 7. 2021, č. j. -195, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 25.840,- Kč (výrok II.).

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že na základě smlouvy o dílo uzavřené ústní formou mezi žalobkyní jako zhotovitelem a O. D. starším jako objednatelem v srpnu 2012 měl vzniknut závazkový vztah, jehož obsahem bylo provedení rekonstrukčních prací za sjednanou cenu díla ve výši 700.000,- Kč (posléze navýšenou na 900.000,- Kč) na budově č. p. XY, jež je součástí pozemku st. č. p. XY v obci a katastrálním území XY, ve vlastnictví žalované. Práce byly prováděny v období od 20. 8. 2012 do 25. 10. 2012; dílo nebylo předáno. Žalobkyně dopisem ze dne 23. 1. 2015 od smlouvy odstoupila pro neuhrazení ceny díla objednatelem ve výši 1.073.159,- Kč. Objednatel díla byl dlužníkem F. B., s nímž uzavřel dohodu, že svůj dluh splní (sníží) tím, že zajistí opravu domu žalované, tehdejší přítelkyně (a pozdější manželky) F. B..

Zjištěný skutkový stav soudy obou stupňů posoudily s ohledem na vznik bezdůvodného obohacení (bez ohledu na to, zda bylo žalobkyní provedením rekonstrukčních prací plněno na základě neplatné smlouvy o dílo, ke kterémužto závěru dospěl soud prvního stupně, nebo na základě zrušené smlouvy) za účinnosti , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), podle právní úpravy účinné před uvedeným datem, konkrétně podle ustanovení a obč. zák. Dovodily přitom, že v případě neplatné či zrušené smlouvy, na jejímž základě již bylo plněno, stíhá vzájemná povinnost (synallagmatický závazek) poskytnuté plnění si vrátit pouze účastníky neplatné či zrušené smlouvy, kterýžto závěr je určujícím pro posouzení věcné aktivní a pasivní legitimace v řízení o bezdůvodném obohacení. To přitom platí bez ohledu na to, zda se plněním z neplatné (zrušené) smlouvy obohatil i někdo jiný, nebo zda v souvislosti s plněním z takové smlouvy došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení i na úkor někoho jiného [ohledně uvedených závěrů odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. , a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. (oba rozsudky jsou přístupné, stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), a na nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. ; tento nález je přístupný, stejně jako dále označené rozhodnutí Ústavního soudu, na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz]. Se zřetelem k uvedeným závěrům dospěly soudy obou stupňů ke konkluzi o nedostatku věcně pasivní legitimace žalované, neboť ta nebyla účastníkem smlouvy o dílo, ať již by byla posouzena jako neplatná nebo jako zrušená.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně majíc je ve smyslu ustanovení (dále „ “) za přípustné pro „nerespektování zásady faktického vzniku bezdůvodného obohacení v návaznosti na otázku pasivní legitimace žalované“ odvolacím soudem, jak se podává z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. . Dále jako částečně v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou vymezila otázku „povahy účastenství neplatné smlouvy ve vazbě na ustanovení obč. zák., zda se toto týká rovněž účastníků smluv vzájemně závislých (v zásadě řetězících se smluv) totožně stižených stejným důvodem neplatnosti právě s ohledem na jejich závislost“. Dovolatelka s odkazem na ustanovení obč. zák. a závěr vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. , připomněla, že v poměrech projednávané věci se na její úkor bezdůvodně obohatila žalovaná (a nikdo další), neboť provedenou rekonstrukcí budovy v jejím vlastnictví došlo ke zvýšení majetkových aktiv na straně žalované. Dále dovozovala, že byl-li stižen neplatností závazek ze smlouvy o dílo ve vztahu mezi žalobkyní a O. D. starším musel být stižen neplatností i závislý závazek mezi jmenovaným a žalovanou, jehož obsahem bylo snížení dluhu u žalované v případě, že O. D. starší zajistí zdarma rekonstrukci jejího domu. Dovolatelka vyjádřila přesvědčení, že mezi ní, O. D. starším a žalovanou byly uzavřeny závislé smlouvy, kdy vznik závazku na základě jedné z nich podmínil i vznik závazku podle druhé smlouvy (dohody). Zánik jednoho ze závazků pak musel znamenat i zánik závazku druhého, protože jejich izolované splnění by nemělo žádný hospodářský smysl. V této souvislosti žalobkyně uvedla, že odvolací soud problematiku závislých smluv nijak v rozporu se závěry přijatými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. , nezohlednil. Žalobkyně rovněž připomněla, že v poměrech projednávané věci proto nemohla obstát ani námitka promlčení žalobou uplatněného nároku založená na ustanovení obč. zák. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) o dovolání rozhodl podle ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 20. 7. 2021 (srovnej bod 2., části první článku II. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští ( ), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( , věta první, ) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem ( ), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné ( ).

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání není přípustné.

Nejvyšší soud při posuzování výše bezdůvodného obohacení vzniklého plněním na základě neplatné smlouvy ve smyslu ustanovení § 451 a následujících, jímž se řídí i posuzovaný právní vztah založený plněním uskutečněným v období od 20. 8. 2012 do 25. 10. 2012 na podkladě neplatné, popřípadě zrušené, smlouvy o dílo uzavřené ústní formou před 31. 12. 2013 (srovnej část pátou, hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, , 3 , , účinného od 1. 1. 2014; z judikatury srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. ), opakovaně zdůrazňuje nezbytnost přísného rozlišování mezi skutkovou podstatou plnění bez právního důvodu a skutkovou podstatou plnění z neplatného (zrušeného) právního úkonu. Jedním z důvodů tohoto odlišení je, že jako důsledek oboustranného plnění z neplatné smlouvy nastupuje povinnost smluvních stran vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyly, jak se výslovně uvádí v ustanovení obč. zák. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. ). Závěry, jež byly vysloveny v situaci, kdy mezi účastníky řízení proběhlo plnění bez právního důvodu (že rozsah bezdůvodného obohacení nabytého investicemi vloženými bez právního důvodu do cizí nemovité věci jest poměřovat mírou jejího zhodnocení – srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. ), proto nelze pokládat za mechanicky přenositelné do sporů, v nichž je řešena otázka výše bezdůvodného obohacení vzniklého plněním na základě neplatné či zrušené smlouvy.

Smyslem institutu bezdůvodného obohacení je poskytnout ochranu tomu, kdo pozbyl určitou majetkovou hodnotu, zákon však nepočítá s tím, že by ji měl dostat zpět v plném rozsahu, ale pouze v takové výši, o kterou se jí obohatil jiný subjekt. Není tedy dominantně rozhodující, jakou hodnotu pozbyl ochuzený, ale o kolik se tím zvýšil majetek obohaceného (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. ), což platí i tehdy, dostalo-li se jednomu subjektu na úkor jiného plnění z neplatné, popřípadě zrušené smlouvy o dílo (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. ). Vzhledem k tomu, že při vypořádávání nároků z neplatné či zrušené smlouvy dominuje zřetel na zachování rovnovážného postavení dotčených subjektů, dovozuje judikatura, že oproti právu objednatele na vrácení uhrazené ceny díla, potažmo záloh na ni, musí stát právo zhotovitele na vydání majetkového prospěchu poměřovaného právě obnosem, jejž by objednatel jinak musel v daném místě a čase vynaložit na opatření obdobného plnění, neboť tato částka lépe než objektivní změna v tržní ceně na základě neplatné smlouvy stavebně upravované či opravované nemovitosti odráží hodnotovou ekvivalenci mezi vzájemnými plněními smluvních stran (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. ).

Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu je rovněž pevně ukotvena v závěru, že věcná legitimace v řízení o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním na základě neplatné či zrušené smlouvy svědčí na straně žalující i žalované pouze účastníkům takové smlouvy bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného (z bohaté rozhodovací praxe dovolacího soudu řešící tuto problematiku srovnej například i odvolacím soudem připomenuté rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. , a ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. ; z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak lze odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. , popřípadě na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. ).

Ve světle výše uvedeného výkladu lze učinit spolehlivý závěr, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva (dovolatelkou vymezené obsahově), na jejímž posouzení je rozsudek odvolacího soudu založen, zda v poměrech projednávané věci svědčí věcná pasivní legitimace v řízení o vydání bezdůvodného obohacení žalované, která nebyla stranou neplatné smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobkyní a O. D. starším, od ustálené (výše připomenuté) rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nijak neodchýlil a pro řešení této právní otázky není tudíž dovolání žalobkyně přípustné. Závěr o nedostatku věcné pasivní legitimace žalované platí i tehdy, pokud v důsledku provedených rekonstrukčních prací došlo ke zhodnocení stavby v jejím vlastnictví. Žalobkyně přitom projednávanou věc skutkově nevymezila relevantními tvrzeními, jež by ji umožnila posoudit prostřednictvím skutkové podstaty bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu [pro takový případ by výše bezdůvodného obohacení byla zjišťována jako rozdíl mezi její obvyklou cenou před vynaložením investovaných prostředků bezdůvodně ochuzeným a obvyklou cenou po provedené investici (srovnej např. Zprávu o zhodnocení stavu rozhodování soudů ČSR ve věcech neoprávněného majetkového prospěchu občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. , publikovanou pod číslem 26/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. , popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. )], ale jako bezdůvodné obohacení vzniklé na základě neplatné (zrušené) smlouvy, přičemž ovšem cenu provedených rekonstrukčních prací, jež by byla konfrontována s cenou prací v místě a čase obvyklou, by nemohla uplatňovat vůči žalované, ale proti tomu, s nímž na straně objednatele neplatnou či zrušenou smlouvu o dílo uzavřela.

Poměřuje-li dovolatelka (ne)soulad dovoláním dotčeného rozsudku se závěry vyplývajícími z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. , sluší se uvést, že citované rozhodnutí by sice na první pohled mohlo vybízet k úvahám - oproti výše připomenutým judikatorním závěrům - odlišným, nicméně na rozdíl od poměrů projednávané věci v odkazovaném sporu dovolací soud posuzoval nabytí prospěchu toliko z hlediska finálního vypořádání právního vztahu v závislosti na specifické skutkové okolnosti projednávané věci (osoba objednatele vystupovala pod falešnou identitou a osobu, jež smlouvu skutečně uzavřela se nepodařilo ztotožnit), v jejímž kontextu nebylo možno v konečném důsledku dovodit nabytí majetkového prospěchu osobou odlišnou od vlastníka posuzované nemovitosti. Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. , je pak nepřípadný potud, že obecnou tezí o vzniku (bezdůvodného) obohacení v případě, kdy došlo ke zvýšení majetkových aktiv nebo snížení pasiv u toho, komu se dostalo plnění majetkové hodnoty, uvozoval dovolací soud posouzení vzniku bezdůvodného obohacení ve věci skutkově zcela nesrovnatelné (bezdůvodné obohacení vzniklé plněním bez právního důvodu ve vztahu mezi vlastníkem pozemku a jeho uživatelem, jemuž pozemek sloužil pro skládkování odvodněných sádrovcových kalů).

Dovolání žalobkyně není přípustné ani pro řešení (dle jejího mínění) dosud dovolacím soudem neřešené, popřípadě ve všech souvislostech vážících se k nyní projednávané problematice částečně neřešené, otázky platnosti vzájemně závislých smluv stižených shodným důvodem neplatnosti. Na řešení této otázky není dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu, založen. Prostřednictvím argumentace obsahově naplňující její vymezení tudíž není naplněn obecný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení , tj. vymezení právní otázky, na jejímž řešení rozsudek odvolacího soudu závisí (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. , v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle ustanovení , jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. ).

Dovolací soud navíc nepřehlédl, že dovolatelka označuje za závislé (řetězící se) smlouvy jednak ústní smlouvu o dílo uzavřenou s O. D. starším a dále dohodu o splnění (snížení) dluhu, jíž rovněž ústní formou uzavřel O. D. starší s F. B., přítelem (později manželem) žalované, vůči němuž byl dlužníkem. V dovolání ovšem argumentuje dluhem svědka D. u žalované, jež nebyla účastníkem žádného z uvedených právních jednání. Přesto však žalobkyně dovozuje, že stranami závislých smluv jsou žalobkyně, svědek D. a žalovaná, čímž celá argumentace žalobkyně vyznívá - bez ohledu na výše předestřený důvod nepřípustnosti dovolání v otázce platnosti tzv. závislých smluv - nesrozumitelně, ba až zmateně. Závěry odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. , pak do poměrů projednávané věci jsou zcela nepřenositelné nejen z důvodu právě popsané konfusní identifikace účastníků tzv. závislých smluv, ale i s ohledem na zcela nesrovnatelné skutkové okolnosti a na ně navazující právní posouzení přijaté v odkazované věci.

Pro doplnění se sluší uvést, že závěr o nedostatku věcné pasivní legitimace žalované v řízení implikuje i nadbytečnost posuzování otázky případného promlčení žalobou uplatněného nároku v režimu ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., s níž se ani odvolací soud zcela správně nezabýval. Zkoumání promlčení žalovaného nároku podle citovaného ustanovení by tudíž bylo s ohledem na dovolatelkou vymezené účastenství v řízení o vydání bezdůvodného obohacení nepřípadné, čehož si byl vědom i odvolací soud.

Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení odmítl.

Protože dovolatelka výslovně uvedla, že rozsudek odvolacího soudu napadá v rozsahu obou jeho výroků, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech prvostupňového řízení, jakož i ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [ , ve znění účinném od 30. 9. 2017].

V souladu s ustanovením větou druhou rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. 1. 2022

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu