Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1607/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti Věry Brabcové, zastoupené JUDr. Slavomírem Vlachem, advokátem se sídlem v Sušici, Nuželická 60, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 3. 2015 č. j. -426, a rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 9. 7. 2014 č. j. -402, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení jejího práva na spravedlivý proces základních práv a svobod (dále jen " ") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů vydaná v občanskoprávním řízení.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud Plzeň - město zamítl žalobu stěžovatelky proti žalované JUDr. Šárce Plocarové, Ph.D., o zaplacení 25 000 Kč (z titulu náhrady škody) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podle soudu se stěžovatelce nepodařilo ani přes poskytnuté poučení dle , 3 prokázat, že jí tvrzená škoda (prodejem obchodního podílu žalovanou) vznikla. Krajský soud v Plzni tento rozsudek potvrdil; konstatoval, že soud prvního stupně vedl důkazní řízení ke zjištění výše škody "zcela vyčerpávajícím způsobem", a přisvědčil mu i v tom, že postup, který stěžovatelka navrhla k ocenění reálné tržní hodnoty jejího obchodního podílu pouze na základě jí vyjmenovaných aktiv a s (pouhým) tvrzením, že žádné závazky k datu převodu neexistovaly, nelze s ohledem na již provedené důkazy přijmout.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy neúplně zjistily skutkový stav, neboť ohledně průkazu výše škody nebyla "upozorněna, že by měla prokazovat existenci dluhu společnosti", když poučení na tuto "důkazní potřebu" jí dáno nebylo a "v tomto směru" ani soudy vhodný důkaz (zprávou od České spořitelny), případně důkazy další, z vlastní iniciativy, neprovedly. Tím byly porušeny zákonné zásady dokazování a v posledku i princip rovnosti účastníků soudního řízení.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

I když z neplyne garance rozhodnutí "správného", jsou pod jeho ochranou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze o "přepjatém formalismu").

Obdobné se uplatní i pro zjištění rozhodného skutkového stavu, jež jinak náleží výlučně soudům obecným; z hlediska ústavněprávního může být proto posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda nejsou v "extrémním nesouladu" s provedenými důkazy, resp. nejsou-li naopak zatíženy "libovůlí".

Argumentace stěžovatelky, uplatněná v ústavní stížnosti, leč směřuje jen k tomu, aby Ústavní soud s výtkou neúplnosti dokazování přehodnotil skutkové a právní závěry soudů ohledně zjištění, resp. neprokázání výše škody, jež měla stěžovatelce protiprávním jednáním žalované vzniknout, a aby na tomto základě dospěl k jinému, pro stěžovatelku příznivějšímu závěru.

Ústavní soud však není "superrervizní" instancí ve vztahu k obecným soudům, zejména ne instancí skutkovou; právě k tomu jej však stěžovatelka vyzývá.

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu soudů ať již při vytváření skutkového základu tak při právním posouzení věci, porušení jeho ústavních práv a svobod neshledal.

Oba soudy své závěry obšírně odůvodnily, jejich závěry mají rozumnou základnu, a úsudek, že stěžovatelka byla relevantně omezena v právu navrhovat žalobnímu návrhu potřebné důkazy se odtud nepodává; naopak je zjevné, že se stěžovatelce dostalo i adekvátního poučení ve smyslu

Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných skutkových a právních závěrů obou soudů (připomíná se, že věcná správnost sama o sobě kritériem ústavněprávního přezkumu není), pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v procesu dokazování, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.

To je zapotřebí vnímat rovněž ve vztahu ke skutečnosti, že předmětem stěžovatelčiny věci je částka 25 000 Kč, což ji vymezuje jako věc tzv. bagatelní, kdy úspěšné uplatnění ústavní stížnosti předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek v podobě zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro posouzení věci zcela esenciální (srov. kupř. rozhodnutí ve věcech

sp. zn.

,

,

,

,

,

). Implicitním předpokladem ochrany před Ústavním soudem totiž je, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovatelce způsobena, což vzhledem k nízké peněžní částce, o niž v řízení jde, splněno typicky není. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí, u nichž je vyloučen opravný prostředek, byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Jak Ústavní soud zde zhusta zaznamenává, nelze takový přístup chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do pojímání základních práv, resp. stanovení jejich hranice.

Novelou , provedenou , bylo jeho ustanovení doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu".

Takovým "zákonným důvodem" je v dané věci ustanovení , jež dává možnost odmítnout ústavní stížnost jako návrh "zjevně neopodstatněný", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Jak se podává z výše řečeného, tak je tomu i v dané věci. Jako návrh zjevně neopodstatněný proto Ústavní soud podle tohoto ustanovení ústavní stížnost stěžovatelky odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. července 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu