Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 93/2021-235

KSHK 41 INS XY41 ICm XY29 ICdo 93/2021-235

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce T. F. G., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Wiesławem Firlou, advokátem, se sídlem v Havířově, U Stromovky 1501/11, PSČ 736 01, proti žalovaným 1/ JUDr. Iloně Dorkové, se sídlem v Pardubicích, Jindřišská 1441, PSČ 530 02, jako insolvenční správkyni dlužníka M., zastoupené Mgr. Martinem Červinkou, advokátem, se sídlem v České Třebové, Čechova 396, PSČ 560 02, a 2/ M., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. XY, jako incidenční spor v insolvenční věci druhého žalovaného, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. září 2018, č. j. 41 ICm XY, 102 VSPH XY ( XY), takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žalobce je povinen zaplatit první žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.III. Ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

2. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).

3. Žalobce podal proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé (posuzováno podle jeho obsahu) dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu , (dále též jen „ “), argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále procesní otázky, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

4. Dovolatel namítá, že odvolací soud postupoval v rozporu s , neboť provedl hodnocení důkazů, které bylo proti pravidlům logického myšlení a odchýlil se tak od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2000, sp. zn. . Dále se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe přijaté při výkladu , (dále jen „obč. zák.), a to od závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. , ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. , a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2015, sp. zn. . Kromě toho odvolací soud podle mínění dovolatele rozhodl v rozporu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. listopadu 2016, sp. zn. , když neshledal vznik bezdůvodného obohacení na straně dlužníka, ačkoli podle dovolatele z provedených důkazů bezdůvodné obohacení plyne.

5. Konečně pak dovolatel míní, že napadené rozhodnutí spočívá na neřešené otázce procesního práva, „zda v situaci, kdy žalobce omluví svou účast na jednání z důvodů hospodárnosti a současně před jednáním písemně požádá o poskytnutí lhůty k doplnění tvrzení a důkazů, pro případ, že soud dojde k závěru, že nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo nenavrhl důkazy, jsou naplněny podmínky pro rozhodnutí na základě závěru o neunesení důkazního břemene, aniž by účastník byl poučen podle , případně , a to navíc za situace, kdy soud o žádosti účastníka o poskytnutí lhůty nijak nerozhodne“. To vše s přihlédnutím k závěrům vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2019, sp. zn. .

6. K dovolání se vyjádřila první žalovaná, podle které je napadené rozhodnutí věcně správné a v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, k čemuž poukazuje na usnesení ze dne 6. srpna 2012, sp. zn. .

7. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný v aktuálním znění (srov. článek II, bod 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

8. Dovolání, jež může být přípustné jen podle , a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v , Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle a 2

9. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v řešení dovoláním zpochybněných procesních otázek v souladu s konstantními judikatorními závěry Nejvyššího soudu, jak vyplývají např. z rozsudku ze dne 27. září 2006, sp. zn. , z rozsudku ze dne 24. března 2010, sp. zn. , uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročníku 2011, pod číslem 68, z rozsudku ze dne 29. června 2011, sp. zn. , z usnesení ze dne 10. srpna 2016, sp. zn. , z rozsudku ze dne 14. prosince 2016, sp. zn. , či z rozsudku ze dne 24. června 2020, sp. zn. . V tomto směru je i přiléhavý odkaz první žalované na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. .

10. Z označených rozhodnutí plyne, že poučení podle se poskytuje jen účastníku (jeho zástupci nebo zmocněnci), který je u jednání přítomen. Jedná-li soud v souladu s v nepřítomnosti účastníka (jeho zástupce nebo zmocněnce), je to účastník, který svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo. V takovém případě může soud věc projednat a rozhodnout a v takové situaci se vychází z obsahu spisu a z provedených důkazů. Soud prvního stupně ani soud odvolací není oprávněn ani povinen účastníku sdělovat potřebná poučení jinak, resp. při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní neposkytuje. Současně je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání. Pokud takový případ nastane, nemůže účastník v odvolacím řízení uplatňovat ani nové skutečnosti a důkazy ve smyslu a e/ Způsobilým odvolacím důvodem v systému neúplné apelace podle nemohou pak být ani skutečnosti a důkazy, které nastaly (vznikly) již před vyhlášením (vydáním) rozhodnutí soudu prvního stupně, byť jde o důkazy, o nichž se účastník dozvěděl až po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.

11. Na těchto závěrech nemá Nejvyšší soud důvod cokoliv měnit ani v návaznosti na dovolací argumentaci. Uvedené závěry navíc i zcela odpovídají na dovolatelem předloženou „neřešenou“ otázku. Dovolatelův odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. není přiléhavý, neboť rovněž posledně označené rozhodnutí Nejvyššího soudu vychází ze shodných závěrů jako výše citovaná rozhodnutí a napadené rozhodnutí se mu nijak neprotiví.

12. Z obsahu spisu se totiž podává, že dovolatel (ani jeho právní zástupce či zmocněnec) se nedostavil ani na první (a jediné) jednání před insolvenčním soudem konané dne 25. září 2015, ani na jednání před odvolacím soudem dne 6. září 2018, ač byl na obě jednání řádně a včas předvolán. Svou neúčast na jednání před odvolacím soudem dovolatel ani neomluvil a v omluvě z jednání před insolvenčním soudem ze dne 23. září 2015 nebyly uváděny žádné závažné důvody pro odročení jednání; dovolatel o něj ostatně ani nežádal. Pouze omluvil svou účast z důvodu „hospodárnosti“. Tímto vlastním konáním tedy dovolatel způsobil, že soudy obou stupňů při zjišťování skutkového stavu vycházely pouze z již předložených důkazů a obsahu spisu.

13. Poukazuje-li dovolatel na obsah (celého) insolvenčního spisu, pak pomíjí, že k důkazu byla z insolvenčního spisu provedena pouze přihláška pohledávky dovolatele a výpis z běžného účtu u České spořitelny, a. s. ze dne 22. září 2005.

14. Jestliže dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že nevyšel z „nesporných skutečností“ (zejména o nabytí „nemovitostí“ dlužníkem), pak přehlíží, že soud může takto učinit zjištění o skutkových okolnostech věci jen tehdy, jsou-li zde vskutku shodná tvrzení účastníků řízení. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2003, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 76/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2008, sp. zn. . Ze spisu se podává, že v dané věci žalovaná žádná tvrzení ohledně nabytí „nemovitostí“ dlužníkem v řízení neuváděla.

15. Polemizuje-li dovolatel se skutkovými závěry soudů obou stupňů, rozporuje je, namítá, že hodnocení důkazů bylo provedeno v rozporu s pravidly logického uvažování, tvrdí řadu skutečností, které mají plynout z insolvenčního spisu, které mají být žalované známy nebo mají být nesporné, event. prokázány „pod tíhou provedených důkazů“ [jde zejména o existenci oprávnění či pověření T. P. (dále jen „T. P.“) jednat za dlužníka, o dodatečném schválení jednání T. P. dlužníkem, o nabytí „nemovitosti“, o úhradě kupní ceny na „nemovitosti“, či o užívání „nemovitostí“ dlužníkem pro jeho podnikání], pak těmito námitkami (posuzováno podle obsahu) jednak (nepřípustně) zpochybňuje skutkové závěry, na jejichž základě odvolací soud vybudoval své (následné) právní posouzení věci (a uplatňuje tak dovolací důvod podle ve znění účinném do 31. prosince 2012, který od 1. ledna 2013 k dispozici nemá), jednak nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem; to však – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

16. Z těchto důvodů se odvolací soud ani neodchýlil od závěrů uvedených v dovolatelem zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. , neboť ty byly přijaty při výkladu a ve znění do 31. prosince 2012.

17. Nejvyšší soud znovu zdůrazňuje, že stav a rozsah skutkových zjištění v dané věci výrazně ovlivnila neúčast dovolatele (jeho zástupce či zmocněnce) na soudních jednáních, neboť pak nemohl být poučen, zejména podle Nové skutečnosti a důkazy v odvolacím řízení nebyly přípustné, stejně jako nejsou ani přípustné v řízení dovolacím ( ). Ve své podstatě veškerá skutková tvrzení ohledně oprávnění T. P. jednat za dlužníka, o dodatečném schválení či existenci vztahu nebo společné vůle stran a o nabytí „nemovitostí“ dlužníkem (na jejichž nákup měly být použity finanční prostředky od dovolatele dle smlouvy o půjčce ze dne 19. září 2005), byly a jsou v důsledku postupu dovolatele v odvolacím i dovolacím řízení nepřípustnými novotami.

18. Napadené rozhodnutí je pak v souladu i se závěry Nejvyššího soudu přijatými při výkladu § 33 obč. zák., a to zejména dle rozsudku ze dne 20. dubna 2017, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 148/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku ze dne 26. března 2019, sp. zn. . Ze zjištěného skutkového stavu totiž neplyne žádné oprávnění T. P. jednat za dlužníka a současně ani žádné schválení jeho jednání ze strany dlužníka bez zbytečného odkladu (k časovému určení „bez zbytečného odkladu“ srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2021, sen. zn. ). Žádné konkludentní schválení či schválení mlčky dlužníkem z provedeného dokazování neplyne, nějaká skutečná vůle stran pak též ne. Na tomto závěru nemění nic ani odkazy dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. (ve spojení s usnesením Ústavního soudu sp. zn. ), a na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , neboť obě rozhodnutí vychází z odlišných skutkových okolností.

19. Konečně je napadené rozhodnutí v souladu i se závěry Nejvyššího soudu obsažené v rozsudku ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročníku 2009, pod číslem 90, v rozsudku ze dne 30. října 2014, sp. zn. , nebo v rozsudku ze dne 27. ledna 2016, sen. zn. ; tyto závěry pak vycházejí již z rozsudku ze dne 27. října 1999, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 74/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z rozsudku ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. , uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2003, pod číslem 35, ze kterých vychází i odvolacím soudem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2016, sen. zn. . Odvolací soud se zabýval možným bezdůvodným obohacením na straně dlužníka na úkor dovolatele tvrzeným přijetím částky 5 000 000 Kč, avšak ze skutkových zjištění neplynulo žádné obohacení na straně dlužníka. V rámci tohoto incidenčního sporu nebylo zjištěno, na čí účet byly sporné prostředky dovolatelem uhrazeny, ani že tyto finanční prostředky byly použity na nákup zmiňovaných „nemovitostí“ dlužníkem a ani že tyto „nemovitosti“ dlužník nabyl. Proto je nepřípadný i odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. .

20. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o větu první, a Dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž žalovaným vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.

21. Vyjádření k dovolání (ze dne 13. srpna 2021) podala pouze první žalovaná. Proto ve vztahu k ní v dané věci sestávají účelně vynaložené náklady z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby, která podle bodu 5., a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí 3 100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč ( advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ( a 3 ) ve výši 714 Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení přiznaná první žalované částku 4 114 Kč.

22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným je odůvodněn tím, že druhému žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.

Poučení:Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 30. 11. 2021

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu