Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3004/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce D. P., zastoupeného Mgr. Martinem Hájkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 24, proti žalované J. P., zastoupené Mgr. Radkou Dlabalovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Drtinova 24, o zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2008, č.j. -192, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Obvodní soud pro Prahu 5 (dále již „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 100.000,- Kč se specifikovaným příslušenstvím (úrokem z prodlení), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Při rozhodování vycházel odvolací soud ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně. Uzavřel, že v daném případě v řízení nebylo prokázáno, že „k sepsání smlouvy (Dohody o složení zálohy na převod členství v bytovém družstvu) ze dne 1.6. 2001 a ani k převzetí zálohy neměla žalovaná písemnou plnou moc (§ 777 věta druhá obč. zák.), jednalo se – jak pro odvolací soud závazně vyjádřil (v rozsudku ze dne 29. ledna 2008, č.j. -154) dovolací soud – o nezmocněné jednatelství. Tento úkon je dle § 33 odst. 2 obč. zák. pro zmocnitele závazný jen v případě, že jej dodatečně schválí. Z chování Ing. J. K. lze v daném případě dospět k závěru, že jednání žalované svým jménem schvaloval (po zániku smlouvy odkázal žalobce na žalovanou) či konkludentně schválil (věděl o smlouvě ze dne 1.6. 2001 i složení zálohy a nijak na tuto skutečnost nereagoval. (...) žalovaná sice při absenci písemné plné moci od Ing. J. K. překročila své oprávnění, ale její právní úkony se staly pro zmocnitele závaznými a práva a závazky ze smlouvy ze dne 1.6. 2001 vznikly tedy přímo zastoupenému (Ing. J. K.). K vrácení zálohy žalobci je proto povinen ve smyslu smlouvy ze dne 1.6. 2001 zastoupený, nikoli žalovaná (i když v řízení nebylo prokázáno, že by mu žalovaná tuto částku předala).“

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení a uplatňuje v něm (výslovně) dovolací důvod ve smyslu ustanovení (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Podle dovolatele zásadní právní význam má v daném případě vyřešení otázky výkladu ustanovení obč. zák. z hlediska možného způsobu dodatečného schválení právního úkonu při nezmocněném jednatelství. Zejména se jedná o řešení následujících otázek:

„1. Mohou být pro závěr o tom, zda došlo k dodatečnému schválení (ratihabici) právního úkonu při nezmocněném jednatelství ve smyslu , relevantní skutečnosti, které se týkají vztahu mezi jednajícím a tím, za koho bylo jednáno, avšak nemají přímou vazbu na předmětný právní úkon?

2. Lze dodatečné schválení (ratihabici) právního úkonu při nezmocněném jednatelství ve smyslu dovodit z pouhé nečinnosti (opomenutí) toho, za koho bylo jednáno (tj. bez existence komisivního aktu (konání) ve vztahu k příslušnému právnímu úkonu na straně toho, za koho bylo jednání)?“

Podle dovolatele skutečnost, že Ing. J. K., CSc. po zániku zprostředkovatelské smlouvy „odkázal žalobce na žalovanou“, není vůbec relevantní pro posouzení otázky, zda ze strany jmenovaného došlo ve smyslu § 33 odst. 2 obč. zák. k následnému schválení předmětného právního úkonu (tj. převzetí zálohy od žalobce). Akt schválení musí být logicky učiněn následně a ve vztahu k danému konkrétnímu právnímu úkonu, resp. musí být dána příčinná souvislost mezi daným právním úkonem a jednáním představujícím jeho schválení. Výklad odvolacího soudu, podle něhož ze samotné skutečnosti, že Ing. J. K., CSc. nijak nereagoval na složení zálohy, vyplývá, že tento právní úkon žalované jakožto učiněný jeho jménem ve smyslu § 33 odst. 2 schválil, je podle názoru dovolatele mylný a právně zcela nepřípustný. Podle dovolatele dikce § 33 odst. 2 obč. zák. „implikuje nutnost komisivního (byť i konkludentního) právního úkonu, tj. aktivního jednání »zastoupeného«, ze kterého je možné jednoznačně usuzovat na schválení příslušného právního úkonu.“ Závěrem dovolatel uvádí, že proti (správnosti) závěru odvolacího soudu svědčí i některé podstatné skutkové okolnosti a důkazy provedené soudem prvního stupně, ke kterým odvolací soud bez zjevného důvodu a bez vysvětlení přihlédl (otázky týkající se převzetí zálohy). Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání dovolatele se naopak ztotožnila se závěrem odvolacího soudu obsaženého v dovoláním napadeném rozsudku. Ustanovení § 33 odst. 2 obč. zák. nespecifikuje způsob dodatečného schválení právního úkonu učiněného v rámci nezmocněného jednatelství. Ve smyslu ustanovení § 35 odst. 1 obč. zák. může být projev vůle učiněn jednáním nebo opomenutím, může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Žalovaná dále odkázala na skutková zjištění soudu obou stupňů, z nichž je patrné, že svědek Ing. J. K., CSc., věděl o jednání žalované spočívající v přijetí zálohy ve výši 100.000,- Kč v souvislosti se zprostředkováním konkrétního realitního obchodu, což nijak v řízení nezpochybnil. Tento svědek odkázal dovolatele na žalovanou s plným vědomím toho, že pro něj žalovaná zařizuje realitní obchod a vycházel z obsahu dohody o složení zálohy ze dne 1. června 2001. Tím, že sám odkázal dovolatele na žalovanou v souvislosti s realizací dotčeného realitního obchodu tedy věděl, že žalovaná jedná jeho jménem a že jednání žalované zahrnuje i přijetí rezervační zálohy ve výši 100.000,- Kč. Toto vědomí svědka bylo dáno tím, že žalovaná pro něj vyřizovala předmětný realitní obchod poměrně dlouhou dobu, byla se svědkem a jeho rodinou v pravidelném kontaktu, o zajištění výměny bytu svědka výslovně informovala. Jeho jednání poté, co žalovaná přijala od žalobce zálohu ve výši 100.000,- Kč, je podle názoru žalované zřejmým projevem vůle spočívajícím ve schválení jejího jednání s dovolatelem, tedy schválením přijetí rezervační zálohy ve výši 100.000,- Kč, neboť chování Ing. J. K., CSc. nevykazovalo žádné pochybnosti o tom, že se ho jednání žalované, spočívající v přijetí zálohy od dovolatele, netýká. O schválení úkonu provedeného žalovanou spočívajícího v přijetí uvedené zálohy od dovolatele lze usuzovat i z následného jednání zmíněného svědka, který věděl, že žalovaná uhradila k rukám svědka J. T. rezervační zálohu ve výši 30.000,- Kč, a to pro účely zajištění bytu pro svědka Ing. K. Svěděk Ing. K. byl tedy podle žalované srozuměn s tím, že učiněná výplata rezervačního poplatku ve výši 30.000,- Kč je prováděna z dříve přijaté zálohy od dovolatele. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání dovolatele zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) přihlédl k čl. II bodu 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle , ani podle písm. b) , a nebylo shledáno přípustným ani podle téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu

Dovolání nevykazuje judikatorní přesah, neboť k problematice výkladu právních úkonů a k otázce ratihabice tzv. nezmocněného jednatelství se již dovolací soud při rozhodování vyjádřil (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2007, sp. zn. , ze dne 11.10.2004, sp. zn. , a dále usnesení dovolacího soudu ze dne 27. května 2009, sp. zn. , vše in www.nsoud.cz). Judikované závěry k předmětné otázce (sumarizované např. v posledně cit. rozhodnutí dovolacího soudu) jsou přitom i v souladu se závěry právní doktríny. Ostatně konkludentní forma projevu vůle byla známa již v římském právu, které vygenerovalo parémii „Qui tacet, consetire videtur, ubi loqui potuit et debuit“, tedy „Kdo mlčí, souhlasí tam, kde promluvit mohl a měl.“ (srov. Kincl, J., Urfus, V.: Římské právo, str. 125). Odtud také zřejmě pramení ono odlišování „prostého“ mlčení od mlčení „kvalifikovaného“ v situaci, která si (již z povahy věci) od dotčené osoby vyžadovala pro případ nesouhlasu s určitým jednáním vyjádření takového nesouhlasu, jinak se mělo za to, že mlčení dotčené osoby v dané situaci znamená, resp. je vyjádřením (jejího) souhlasu per facta concludetia s určitým jednáním. Pokud jde o prvorepublikovou právní doktrínu, nutno zmínit především Sedláčka, který byl toho právního názoru, že ratihabice je projev vůle, který může být učiněn výslovně nebo mlčky (Sedláček, J., Obligační právo III, Československý akademický spolek „Právník“ v Brně, 1947, str. 11). Uvedenou problematikou se zabýval např. i Luby, který k otázce mlčky projeveného právního úkonu mimo jiné uvedl: „Napokon nevýslovný prejav môže byť prípadne mlčky urobeným prejavom: pri takomto prejave nepoužívajú sa nijaké vyjadrovacie prostriedky a vôla sa prejavuje mlčaním, pravda, ni prostým, ale určitým spôsobom kvalifikovaným mlčaním.“ (Luby, Š.: Výber z diela a myšlienok, Iura Edition, 1998, str. 160). Luby v této souvislosti (tamtéž na str. 160 s označením „R 88/1954“) odkazuje na rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 2. března 1954, Cz 514/33, publikovaného ve Sbírce rozhodnutí československých soudů pod č. 88, ročník 1954), který judikoval: „Mlčanie možno pokladať za prejav vôle len za toho predpokladu, že možno s určitosťou usudzovať, že ním bola prejavená vôla určitého obsahu“ (též in Nejvyšší soud ČSSR, Souhrnný rejstřík ke sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1949 – 1963 k rozhodnutím a stanoviskům ve věcech občanskoprávních, 1983, str. 336-337). Naopak dovolatelem odkazovaná judikatura jeho dovolací argumentaci nepodporuje, neboť v označených judikátech se nejednalo o skutkově obdobné případy s nynější věcí, na něž by doléhala stejná právní kvalifikace.

Vzhledem k tomu, že při posuzování otázky přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového stavu, z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud (srov. ), nebylo možno za dané skutkové situace ani dovodit, že by odvolací soud předmětnou právní otázku řešil v rozporu s hmotným právem.

Jestliže dovolatel (na str. 5 a násl.) v dovolání vytýká odvolacímu soudu, že při meritorním rozhodování nereflektoval některé (podle dovolatele) podstatné skutkové okolnosti a důkazy, uplatňuje tímto tvrzením (implicite) též dovolací důvod ve smyslu ustanovení , kterým se však dovolateli rovněž nepodařilo přípustnost dovolání v dané věci založit. Je tomu tak proto, že prostřednictvím dovolacího důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat při možné přípustnosti dovolání podle jen zcela výjimečně, a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. , in www.nsoud.cz). V této věci ovšem žádná takové otázka dovolatelem nastolena nebyla, neboť dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že ten k předmětným a podle dovolatele pro rozhodnutí ve věcí zásadně významným skutečnostem při rozhodování nepřihlédl, ani v (odůvodnění) rozsudku neuvedl, proč tak učinil.

Nepřípustnost dovolání podle současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny ( ).

Z uvedeného vyplývá, že dovolání dovolatele proti rozsudku odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu a dovolání podle téhož zákona není tudíž přípustné. Nejvyšší soud je proto podle věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a , neboť žalovaná má s ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem (vyjádření k dovolání) v částce 6.075,- Kč (odměna z částky určené podle , ve znění pozdějších předpisů, vyčíslená podle , bod č. 4, snížená podle vyhlášky na polovinu a o dalších 50% podle cit. vyhlášky), a dále z náhrady hotových výdajů podle v částce 300,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.375,- Kč je dovolatel povinen zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala ( ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. prosince 2010

JUDr. Pavel V r c h a, v. r.

předseda senátu