Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

24 Cdo 2697/2020

24 Cdo 2697/2020-90

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila, ve věci žalobce B. d. Z. S., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupeného Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 438/45, proti žalované J. A., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Martinem Grubnerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1599/17, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2020, č. j. -69, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 3. 2020, č. j. -69, je dílem nepřípustné [ , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “)], dílem žalobce uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod ve smyslu ustanovení věta první

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení věta první lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se při řešení otázek, zda „ujednání ‚převod dle této smlouvy…představuje formu vyplacení vypořádacího podílu Nabyvatelky na Převodci’ je ujednáním o ceně za převod bytové jednotky podle zákona o vlastnictví bytů, anebo ujednáním o směně“ (otázka č. 1) a zda dle právní úpravy účinné k 22. 11. 2011 bylo možné platně uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví bytové jednotky „bez uvedení úplatnosti smlouvy (včetně vyčíslení výše úplaty), anebo projev vůle jednotku převést bezúplatně“ [otázka č. 2], odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. , v případě otázky č. 1, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. , v případě otázky č. 2 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz).

Judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena v závěru, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, popřípadě jiného právního úkonu, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. , uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. , uveřejněný pod č. C 812 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. ). Dovolatel ve skutečnosti namítá nesprávnost odvolacím soudem převzatého skutkového závěru o vůli smluvních stran za převod bytové jednotky poskytnout jiný ekvivalent než peníze, a to nárok na vypořádací podíl (srov. bod 30 rozsudku odvolacího soudu ve spojení s bodem 7 in fine rozsudku soudu prvního stupně), a žádá dovolací soud, aby se k obsahu právního úkonu vyjádřil (a korigoval skutkové zjištění). Od 1. 1. 2013 však nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. ). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ), přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (dále srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. , nebo ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. , případně nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. ). Otázka č. 1, která není otázkou právní, nýbrž otázkou skutkovou, přípustnost dovolání založit nemůže.

Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka č. 2. Dovolatel shledává judikaturní rozpor napadeného rozhodnutí vůči rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. , ve kterém se zabýval výkladem ustanovení § 588 obč. zák. z hlediska určitosti ujednání o kupní ceně, které je spolu s určením předmětu koupě podstatnou náležitostí kupní smlouvy, resp. zda lze za jiný způsob, kterým lze nepochybně určit kupní cenu považovat i odkaz na dosud nevypracovaný znalecký posudek. Otázka určitosti ujednání o jiném způsobu určení kupní ceny je pro nyní posuzovanou věc nerozhodná, protože odvolací soud zde řešil (určující byla otázka), zda lze převést bytovou jednotku smlouvou směnnou a zda směnná smlouva byla v tomto případě uzavřena platně. Dovolatelem identifikované rozhodnutí rozpor s dovoláním napadeným rozhodnutím nezakládá (založit nemůže), a tudíž není naplněna ani přípustnost dovolání samotného. Nejvyšší soud totiž v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. , formuloval a podrobně odůvodnil závěr, podle něhož k založení přípustnosti dovolání podle ustanovení z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání podle ustanovení jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 30. 11. 2021

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu