Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2548/2021

28 Cdo 2548/2021-833

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců: a) B. V., nar. XY, bytem XY, b) V. K., nar. XY, bytem XY, c) V. S., nar. XY, bytem XY, a d) J. S., nar. XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. května 2021, č. j. -796, takto:

I. Dovolání seodmítá.

Stručné odůvodnění ( ) :

Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 5. 2021, č. j. -796, rozsudek Okresního soudu v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 16. 7. 2020, č. j. -747, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 12. 1. 2021, č. j. -780, a ve znění doplňujícího usnesení ze dne 10. 2. 2021, č. j. -782, změnil toliko v nákladovém výroku III. (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), jinak jej ve výroku II. o věci samé, jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu specifikovaných pozemků v k. ú. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, a v nákladovém výroku IV. potvrdil (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu). Soud prvního stupně přitom odvoláním nenapadeným výrokem I. zastavil řízení v části, v níž se žalobci domáhali bezúplatného převodu specifikovaných pozemků v k. ú. XY, XY, XY a XY.

Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Předestřela otázku liknavosti a svévole při uspokojování restitučního nároku žalobců a ocenění odňatého majetku. Mínila, že soudy nižšího stupně odňaté pozemky v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (odkazujíc na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. , ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. , a ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. , a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. ) ocenily jako stavební, ačkoliv v době odnětí neexistovala územně plánovací dokumentace určující pozemky k výstavbě a k faktickému zastavění odňatých pozemků nedošlo bezprostředně po odnětí. Vznášela dále otázku vhodnosti požadovaného náhradního pozemku parc. č. XY v k. ú. XY k převodu na oprávněné osoby, přičemž namítala, že je na něm plánována výstavba místní komunikace. Měla za to, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. .

Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „ “); srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nálezy sp. zn. a sp. zn. , či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (či jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt)nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminační (k tomu srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. ). Jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) pak lze kvalifikovat i takový postup dovolatelky (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněných osob zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. ), a kdy proto nebylo možno na oprávněných osobách spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. , ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. , či ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. ).

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. , a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. . Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ); k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. .

Hodnotící závěr odvolacího soudu, že postup dovolatelky lze označit za liknavý a svévolný, přitom není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž dovolatelka i přes aktivní přístup žalobců (viz neúspěšná účast žalobců v nabídkových řízeních v letech 2001, 2004 a 2019) bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala jejich uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným oceněním restitučního nároku (ocenění odňatých pozemků jako zemědělských, přestože byly v době odnětí určeny k výstavbě, a měly tudíž být oceněny jako pozemky stavební; k důsledkům lpění dovolatelky na nesprávném ocenění restitučního nároku též srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. ), následkem čehož se ocitla v prodlení (žalobci uplatnili svůj restituční nárok již v roce 1992 a dosud nebyl zcela uspokojen), odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého postupu dovolatelky nebylo lze po žalobcích spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. , ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. , a ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. ).

Zpochybňuje-li dovolatelka závěr odvolacího soudu o stavebním charakteru původních pozemků v době jejich přechodu na stát, jež s sebou nese i řešení otázky výše restitučního nároku žalobců, lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (s níž je právní posouzení věci odvolacím soudem konformní), jíž byl opakovaně formulován a odůvodněn závěr, že i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. , ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. , ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. , nebo ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. , nebo ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. , a ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. , jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. ).

Závěr o stavebním charakteru odňatých pozemků učinily soudy nižšího stupně na základě konkrétních skutkových zjištění, dle nichž v době přechodu na stát (rozhodnutím o vyvlastnění ze dne 21. 12. 1960, č. j. Výst. 330-6798-6799-6800-6801/60 Tv.) existovalo pro danou lokalitu územní rozhodnutí „Nové výstavby letiště Praha-Ruzyně“ z října 1959 a rozhodnutí o změně kultury pozemků z listopadu 1960, v závislosti na nichž byly pozemky vyvlastněny se záměrem využít je k rozšíření stávajícího letiště Praha – Ruzyně, přičemž tato výstavba byla (byť s jistým časovým odstupem) také realizována. Jde tedy o závěr založený na komplexním posouzení zjištěných skutečností a jako takový konvenující shora odkazované rozhodovací praxi dovolacího soudu. V rozhodovací praxi dovolacího soudu byl pak opakovaně aprobován flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební, přičemž kritéria uváděná judikaturou pro závěr o stavebním charakteru původních pozemků nejsou taxativními hledisky, jež musí být naplněna současně (nelze proto přisvědčit dovolatelce, že pro závěr o stavební povaze původních pozemků musí být splněno kumulativně více předpokladů), jde toliko o příkladmo uváděné konkrétní faktory, jež mohou vést k závěru o stavební povaze pozemku. Úvaha soudů nižšího stupně o tom, že odňaté pozemky jest ocenit jako pozemky určené pro stavbu, tedy není nikterak nepřiměřená ani odporující judikatuře (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. , a ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. ).

Stran námitek, že pozemky v době odnětí byly administrativně začleněny do obce XY, pak dovolací soud předně odkazuje na nález ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. , v němž Ústavní soud na straně jedné akcentoval potřebu zachování identity odňatého a náhradního pozemku, přičemž za rozhodný považoval charakter a hodnotu pozemku ke dni odnětí státem, na straně druhé poukázal na to, že za odňatý pozemek v malé obci sice má být (zásadně) poskytnut též pozemek v malé obci, avšak s tím, že tuto zásadu nelze mechanicky aplikovat na případ zákonem nijak nezohledňované změny územního uspořádání obcí. Zatímco přeměnou zemědělského pozemku na stavební se totiž skutečná hodnota pozemku reálně zvýší, pouhým administrativním aktem začlenění malé obce do většího města se hodnota pozemků zvýší pouze imaginárně, úředně, ale nikoli reálně. Vždyť hodnotu pozemku neurčuje administrativní velikost obce, ale její poloha, dopravní dostupnost od velkého města, občanská vybavenost apod., které jsou na takovém administrativním aktu zcela nezávislé (viz odst. 14-16 cit. nálezu; srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. ). Tyto závěry ve své judikatuře přijal i Nejvyšší soud např. v rozsudcích ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. , či ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. . V souladu s uvedenou judikaturou tedy odvolací soud odňaté pozemky oceňoval bez ohledu na změny v administrativním členění jako pozemky nacházející se na území hlavního města Prahy – vždyť nebýt zákonné překážky naturální restituce, byl by restituentům vydán tento do hlavního města Prahy již administrativně včleněný pozemek; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. , ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. , či ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. .

Na správnosti ocenění odňatých pozemků jako pozemků stavebních pak nic nemohou změnit ani konkluze plynoucí z dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. 4678/2014, sp. zn. , a sp. zn. ). Ze všech těchto rozhodnutí se totiž podává stejný závěr, jako z rozhodnutí výše citovaných, a sice že na stavební charakter původních pozemků v době jejich odnětí jest usuzovat na základě různorodých kritérií (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, realizace výstavby, atd.).

Namítá-li konečně dovolatelka existenci překážky vydání pozemku parc. č. XY v k. ú. XY spočívající v plánované výstavbě místní komunikace, polemizuje tímto se skutkovými a nikoliv právními konkluzemi. Ze skutkových zjištění soudů nižšího stupně totiž vyplynulo, že na předmětném pozemku se veřejně prospěšná stavba – komunikace (dopravní infrastruktura) nenachází a pozemek není k zastavění takovou stavbou ani určen. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. , dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. , bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. , bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat rovněž nelze.

Zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání tak vzhledem k výše uvedenému v posuzovaném případě naplněny nebyly ( ). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání jako nepřípustné odmítl ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobců patří odměna advokáta za každou z jím zastupovaných osob ve výši 3 100 Kč [srov. , , , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby ( téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ), dohromady 12 366 Kč.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. 10. 2021

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu