Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1959/2021

26 Cdo 1959/2021-397

USNESENÍ

P. S.

R. G.

, bytem XY, zastoupenému JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo náměstí 76, o přezkum oprávněnosti výpovědí z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. ledna 2021, č. j. -374, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. ledna 2021, č. j. -374, potvrdil rozsudek ze dne 14. srpna 2020, č. j. -334, jímž Okresní soud v Jičíně (soud prvního stupně) zamítl žaloby, jimiž se domáhal určení, že jsou neoprávněné tam specifikované výpovědi z nájmu tam uvedeného bytu (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a státu.

Dovolání žalobce (dovolatele) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není z posléze uvedených důvodů přípustné podle ( , , ve znění účinném od 30. září 2017 – dále opět jen „ “).

Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudky z 18. března 2010, sp. zn. , uveřejněný v sešitě č. 9/2010 časopisu Soudní rozhledy, z 22. listopadu 2010, sp. zn. , uveřejněný pod č. C 8968 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a z 27. září 2012, sp. zn. ; viz též novější rozhodnutí, na něž v dovolání odkázal dovolatel) zaujal názor, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (která však přípustnost dovolání nezakládá – viz ), jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Překvapivým je takové rozhodnutí, které na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení nebylo možno předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Překvapivými jsou tedy taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jde o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc.

V předmětné věci se odvolací soud zabýval rovněž otázkou předpokladů, za jejichž současného naplnění by dovolatel mohl být považován za řádného nájemce bytu ve smyslu o. z. ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. z.“). Zmíněnou otázku posuzoval – jak ostatně výslovně uvedl v odůvodnění svého (napadeného) rozhodnutí – s ohledem na okolnosti tvrzené dovolatelem (řádné placení nájemného, žádný z dosavadních vlastníků bytu /bytové jednotky/ se /soudně/ nedomáhal jeho vyklizení), které nepochybně mohly směřovat i k posouzení věci podle citovaného ustanovení. Šlo tak o rozhodnutí, které mohl dovolatel předvídat již na základě svých vlastních skutkových přednesů. Lze tudíž konstatovat, že napadené rozhodnutí netrpí vadou (která, jak je shora uvedeno, přípustnost dovolání stejně nezakládá) nepředvídatelnosti ve smyslu citované judikatury; naopak kritizovaný postup odvolacího soudu lze ve skutečnosti pokládat za projev důsledného plnění procesní povinnosti soudu posoudit důvodnost žaloby podle všech do úvahy přicházejících hmotněprávních ustanovení, a to bez zřetele k tomu, zda je žalující strana uvedla či nikoli (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 19. října 2011, sp. zn. , uveřejněný pod č. 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Pro úplnost zbývá dodat, že soud je povinen poskytnout účastníku poučení podle jen tehdy, jestliže je zapotřebí, aby své dosavadní vylíčení rozhodných skutečností doplnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 11. dubna 2006, sp. zn. , uveřejněný pod č. 131/2006 časopisu Soudní judikatura a pod č. C 4222 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). O takovou situaci však v souzené věci nešlo (odvolací soud nepovažoval dovolatele za řádného nájemce bytu ve smyslu o. z. z jiných příčin než proto, že by netvrdil některé okolnosti významné pro právní posouzení věci podle citovaného ustanovení). Snad jen na okraj lze – vzhledem k obsahu dovolání – současně připomenout, že ustanovení nelze vykládat tak, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci dříve, než je vysloven v jeho rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 3. listopadu 2016, sp. zn. , uveřejněný pod č. 39/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Vidimací se soukromé ě neposkytuje „vyšší kvalita“ veřejné y (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. ledna 2015, sp. zn. , uveřejněný pod č. 134/2015 časopisu Soudní judikatura, na nějž odkázal i dovolatel, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu z 30. května 2012, sp. zn. , a z 15. srpna 2018, sp. zn. ).

Soudní praxe je dlouhodobě ustálena také v názoru, že rozhoduje-li soud v neprospěch účastníka řízení proto, že nebylo prokázáno jeho tvrzení (tj. z důvodu neunesení důkazního břemene), pak takový závěr předpokládá, že řádně a úplně provedl navržené důkazy; důkaz, který účastník k prokázání svého tvrzení označil, není třeba provést zásadně jen tehdy, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nemohou být rozhodné skutečnosti prokázány (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 30. ledna 2003, sp. zn. , uveřejněný pod č. C 1680 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 20. března 2012, sp. zn. , či z 2. prosince 2015, sp. zn. , dále nález Ústavního soudu z 13. září 1999, sp. zn. , a další rozhodnutí, na něž dovolatel v dovolání rovněž poukázal).

Dovolatel navrhl k prokázání svého tvrzení, že dne 1. března 2014 uzavřel jako nájemce s tehdejším vlastníkem předmětného bytu I. K. jako pronajímatelem smlouvu o nájmu bytu na dobu určitou v trvání třiceti let (dále jen „nájemní smlouva“), důkaz fotokopií nájemní smlouvy opatřené ověřovací doložkou o vidimaci. Popřel-li však žalovaný (současný vlastník bytu) pravost nájemní smlouvy, stíhalo dovolatele (dovozujícího ze skutečností v ní obsažených pro sebe příznivé právní důsledky) důkazní břemeno o pravosti podpisu I. K. na nájemní smlouvě a potažmo pravosti této y samotné ( věta první o. z.; srov. také rozsudek Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2014, sp. zn. , viz dále např. usnesení Nejvyššího soudu z 15. října 2019, sp. zn. /ústavní stížnost podanou proti citovanému usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze 7. dubna 2020, sp. zn. ). K tomu dovolatel navrhl výslech svědka, který vidimaci nájemní smlouvy provedl (viz doplněk jeho odvolání na čl. l. 344 a 345 spisu). Zde ovšem nelze opomenout, že institut vidimace neslouží a vzhledem ke způsobu, jakým je vidimace prováděna, ani sloužit nemůže, k ověření pravosti vidimované y (srov. opět již citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. , a sp. zn. ). Za pomoci uvedeného důkazního prostředku (výslechu označeného svědka) proto nepochybně nemohla být pravost nájemní smlouvy prokázána, neboť spolehlivý závěr o pravosti vidimované y si – právě vzhledem ke způsobu, jakým je vidimace prováděna – nemůže učinit ani sama osoba, která vidimaci provádí. Založil-li tedy odvolací soud své rozhodnutí mimo jiné na závěru, že dovolatel neunesl důkazní břemeno stran prokázání pravosti nájemní smlouvy, a to aniž vyslechl (jako svědka) osobu, která vidimovala fotokopii dotčené smlouvy, neodchýlil se od shora uvedené (ustálené) judikatury dovolacího soudu. Na tom nic nemění ani okolnost, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí ( ) svůj postup v tomto ohledu (snad) dostatečně nevysvětlil. Z takové vady totiž může dovolací soud vyvozovat důsledky (avšak pouze v případě přípustného dovolání – viz opět ) jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 19. srpna 2009, sp. zn. , z 15. července 2010, sp. zn. /ústavní stížnosti podané proti citovaným rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními z 9. března 2010, sp. zn. , a z 12. února 2013, sp. zn. , z 26. dubna 2012, sp. zn. , z 24. dubna 2014, sp. zn. , a z 30. března 2017, sen. zn. ). Vzhledem k tomu, že naznačené pochybení odvolacího soudu se týkalo důkazu, který – jak bylo vyloženo shora – nepochybně nemohl nikterak přispět k objasnění skutkové stránky posuzované věci, však o takovou vadu v tomto konkrétním případě jít nemohlo.

K dovolacím námitkám podřaditelným pod způsobilý dovolací důvod podle věty první lze pak uvést následující.

Již v rozsudku z 20. září 2016, sp. zn. , Nejvyšší soud dovodil, že uživatel bytu může být považován za řádného nájemce ve smyslu § 2238 o. z. jen tehdy, jestliže byt užíval alespoň tři roky v dobré víře, že je jeho nájemcem, a zároveň jeho dobrá víra trvala k 1. 1ednu 2014 (posledně uvedená podmínka se však v daném případě neuplatní, neboť dovolatelova dobrá víra se měla odvíjet od nájemní smlouvy datované až dnem 1. března 2014). K uvedenému právnímu názoru se přihlásil dále např. v usnesení z 13. prosince 2016, sp. zn. (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 22. března 2017, sp. zn. ), či v rozsudku ze 7. března 2019, sp. zn. , a sdílí ho i v poměrech souzené věci. Zbývá dodat, že dobrá víra domnělého nájemce nemůže vycházet jen z jeho subjektivních představ; musí se vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo nájemní právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který mohl mít za následek vznik práva. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, aby tu byl alespoň domnělý právní titul (titulus putativus). Dobrá víra ve smyslu § 2238 o. z. pak zaniká v okamžiku, kdy se domnělý nájemce seznámil s okolnostmi, které u něj objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že je subjektem práva, jehož obsah vykonává, tedy nájemcem bytu (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 13. října 2020, sp. zn. ).

Se zřetelem k charakteru uplatněných dovolacích námitek pokládá dovolací soud za potřebné předně podotknout, že nepodařilo-li se dovolateli prokázat pravost podpisu I. K. na nájemní smlouvě (a potažmo tedy ani pravost nájemní smlouvy jako takové), je namístě vycházet z úvahy, že uvedený podpis (a potažmo i nájemní smlouva jako taková) je falzum a že tudíž dovolatel užívá předmětný byt bez (řádně uzavřené) nájemní smlouvy (k důsledkům neunesení důkazního břemene účastníkem řízení viz dále v soudní praxi rozsudek Nejvyššího soudu z 28. února 2002, sp. zn. , uveřejněný pod č. 86/2002 časopisu Soudní judikatura, a v právní teorii Lavický, P. Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. Praha: Leges, 2017, str. 116 až 128). Ze zjištěného skutkového stavu přitom vyplývá, že i kdyby snad dovolatel (od počátku) nevěděl, že nájemní smlouva je falzum, je evidentní, že nemohl být v dobré víře po celou stanovenou dobu alespoň tří let (počítanou od 1. března 2014, kdy měla být uzavřena), jak vyžaduje ustanovení § 2238 o. z. Z obsahu dovolatelova dopisu datovaného (zřejmě chybně) dnem 8. července 2016, který provedl k důkazu soud prvního stupně při jednání dne 7. února 2018 (viz uvedený dopis na č. l. 84 spisu a protokol o daném soudním roku na č. l. 140 až 142 spisu), totiž v řízení (přinejmenším) vyšlo najevo, že nejpozději v roce 2016 (tj. ještě před uplynutím tříleté doby ve smyslu § 2238 o. z.) předchozí vlastnice bytu A. K. (dcera tehdy již zesnulého I. K.) opakovaně vyzývala dovolatele (prostřednictvím své zákonné zástupkyně – matky L. S.), aby jí předložil nájemní smlouvu, jíž uzavřel s I. K. (na což dovolatel reagoval sdělením, že této žádosti prozatím nemůže vyhovět, a to na radu svého právního zástupce), a zároveň ho vyzývala i k vyklizení předmětného bytu (na což dovolatel reagoval odkazem na ustanovení § 2237 o. z., jež řeší otázku formy smlouvy o nájmu bytu a důsledků jejího nedodržení pro nájemce bytu). Na základě uvedených výzev přitom muselo být dovolateli zřejmé, že dotčená vlastnice ho nepokládala za (řádného) nájemce bytu; v opačném případě by totiž po něm zcela jistě nepožadovala předložení nájemní smlouvy k bytu a už vůbec by ho nevyzývala k jeho vyklizení. Dané výzvy pak plně postačovaly ke ztrátě (případné) dovolatelovy dobré víry, že jeho nájem bytu je po právu, neboť i taková ingerence tehdejší „pronajímatelky“ byla (z objektivního hlediska) způsobilá u něj vyvolat pochybnosti o tom, že je jeho nájemcem (srov. odůvodnění již zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. , a tam uvedenou starší judikaturu). Lze tudíž uzavřít, že odvolací soud se v konečném důsledku neodchýlil od shora citované judikatury (jeho rozhodnutí je i v tomto směru naopak výrazem standardní soudní praxe), jestliže na zjištěném skutkovém základě dovodil, že nebyly splněny podmínky stanovené v § 2238 o. z. k tomu, aby dovolatel mohl být považován za řádného nájemce bytu.

Pro úplnost zbývá dodat, že nelze-li dovolatele považovat za (řádného) nájemce předmětného bytu, pak odvolací soud – logicky vzato – nemohl napadeným rozsudkem nepříznivě zasáhnout do tohoto jeho „neexistujícího“ právního postavení a tudíž se ani odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která označuje nájemce bytu za slabší smluvní stranu, jak mu dovolatel v dovolání (odvolávaje se na tam specifikovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu) rovněž vytkl.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání žalobce podle odmítl – se souhlasem všech členů senátu ( ) – pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. větu druhou ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 9. 2021

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu