Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
1B0320FB2941A82EC1257A4E00659521.html
HTML · 22.21 KB
No categories available
26 Cdo 3383/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně M. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. H., zastoupenému advokátem, o určení, že povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 4 C 1/97 , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. září 2007, č. j. 16 Co 105/2005 -173, takto:
I. Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. prosince 2004, č. j. 4 C 1/97 -149, zamítl žalobu na určení, že povinnost žalovaného vyklidit rodinný dům na ulici D. v O. (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“), uložená mu rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. listopadu 1985, č. j. 6 C 663/85 -15, není vázána na zajištění náhradního bytu nebo náhradního ubytování; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. září 2007, č. j. 16 Co 105/2005 -173, zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a určil, že povinnost žalovaného vyklidit předmětný dům, uložená rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. listopadu 1985, č. j. 6 C 663/85 -15, není vázána na zajištění náhradního bytu a ani náhradního ubytování; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalobkyně je vlastnicí předmětného domu, že rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. listopadu 1985, č. j. 6 C 663/85 -15, byla žalovanému uložena povinnost dům vyklidit do patnácti dnů poté, co mu bude pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu přidělen náhradní byt nebo náhradní ubytování, že již řadu let (od roku 1988 – 1989) bydlel žalovaný v komoře rodinného domu M. Š. v O., že v letních měsících přebýval rovněž v maringotce, že bydlení v komoře rodinného domu M. Š. nebylo adekvátní přisouzené bytové náhradě a že další nabídky bydlení nebyly buď vhodnou bytovou náhradou pro žalovaného nebo nešlo o nabídku nájemní smlouvy k bytu, ale o koupi domu. Z doplněného dokazování však odvolací soud dále zjistil, že po rozhodnutí soudu prvního stupně bylo žalovanému zajištěno trvalé bydlení v Domově pro seniory v P., Š. (dále jen „DpS“), že měsíční úhrada za celoroční pobyt v tomto zařízení mu byla stanovena částkou 5.402,- Kč, že toto zařízení může s klientem pobyt ukončit v případě hrubého porušování domovního řádu a že v takovém případě není povinno mu zajišťovat náhradní ubytování, že žalovaný byl s tímto stavem zcela spokojen a neměl již zájem na zajišťování bytové náhrady ze strany žalobkyně. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že byla-li žalovanému rozsudkem ze dne 20. listopadu 1985, č. j. 6 C 663/85 -15, uložena povinnost předmětný dům vyklidit s vázaností na bytovou náhradu, pak určení, že stanovená vyklizovací povinnost není vázána na zajištění bytové náhrady, připadá v úvahu pouze při změně poměrů, v jejímž důsledku by trvání na zajištění přisouzené bytové náhrady bylo v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Poté – na rozdíl od soudu prvního stupně – rovněž dovodil, že v daném případě lze usoudit na změnu poměrů odůvodňující s odkazem na ustanovení § 3 obč. zák. určení, že dříve uložená vyklizovací povinnost žalovaného z domu není vázána na zajištění bytové náhrady. Je tomu tak proto, že po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně byl žalovaný trvale umístěn v DpS. Na tom podle názoru odvolacího soudu nic nemění ani to, že v případě porušení domovního řádu uvedeného zařízení by byl vyklizen bez zajištění náhradního ubytování; stejnému postihu by totiž byl vystaven i v případě, kdy by hrubým způsobem porušoval povinnost vyplývající z nájmu bytu, který by mu byl podle rozhodnutí zajištěn.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný – nezastoupen advokátem – dovolání, které následně doplnil podáním ustanoveného advokáta. Jeho přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř. o.s.ř. “). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. o.s.ř. V dovolání odvolacímu soudu vytkl, že v odvolacím řízení „nedostatečně ověřil“ příslušné rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje o jeho umístění v DpS. Odvolací soud se totiž podle jeho názoru „spokojil s provedením jediného důkazu, kterým bylo velmi stručné a téměř nic nevypovídající sdělení“ DpS, které navíc obsahuje „zavádějící informaci“, že DpS „není povinen zajistit náhradní ubytování“. V této souvislosti dodal, že dne 21. února 2008 byl nucen podepsat tzv. individuální plán a stal se osobou nesplňující kritéria cílové skupiny uživatelů DpS, a pokračoval, že tato situace by nemusela nastat, pokud by odvolací soud trval na předložení nájemní, podnájemní či ubytovací smlouvy v DpS. Dále namítl, že „zařízení sociální péče pro soběstačné občany byla … změnou zákona o sociálních službách zrušena, čímž ztratil nárok na samostatný pokoj a vznikla mu naopak povinnost do konce roku 2009 zmíněné ubytovací zařízení vyklidit“. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 19. září 2007, tedy před 1. červencem 2009, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř. ”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř. o.s.ř. ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř. o.s.ř. ) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. o.s.ř. , neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1 , § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. o.s.ř. (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplývají ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. o.s.ř. ), i když nebyly v dovolání uplatněny. Posléze uvedené vady řízení žalovaný namítl, neboť odvolacímu soudu vytkl, že v odvolacím řízení „nedostatečně ověřil“ příslušné rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje o jeho umístění v DpS … a „spokojil se s provedením jediného důkazu, kterým bylo velmi stručné a téměř nic nevypovídající sdělení“ DpS, které navíc obsahuje „zavádějící informaci“, že DpS „není povinen zajistit náhradní ubytování“.
Podle § 120 odst. 1 o.s.ř. o.s.ř. jsou účastníci řízení povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud pak rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, přičemž není povinen provést všechny navržené důkazy (§ 120 odst. 1 o.s.ř. o.s.ř. ). Pro úplnost zbývá dodat, že neprovede-li některé z nich, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2 o.s.ř. o.s.ř. ), a neučinil-li tak, může dovolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. o.s.ř. ); tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak.
V posuzovaném případě žalovaný ve vyjádření k odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně navrhl, aby odvolací soud učinil dotaz na DpS „ohledně jeho umístění do tohoto zařízení a možnosti současného užívání nemovitosti žalobkyně – rodinného domu v O., D.“. Odvolací soud uvedenému návrhu vyhověl, přičemž DpS ve zprávě ze dne 20. června 2007 sdělil, že žalovaný má v tomto zařízení trvalý pobyt a nastoupil dne 18. ledna 2005. Odvolací soud vyhověl i dalšímu návrhu žalovaného učiněnému u odvolacího jednání dne 18. července 2007, přičemž ze zprávy DpS ze dne 25. července 2007 pak zjistil, že pobyt klienta v DpS lze ukončit v případě hrubého porušení „domácího řádu“ a v tomto případě DpS nezajišťuje klientovi náhradní ubytování; vzhledem k soběstačnosti žalovaného nejsou bezprostředně ohrožena jeho práva a zájmy. V příloze této zprávy zaslal DpS odvolacímu soudu rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje v Brně ze dne 9. února 2006 o výši úhrady za pobyt v DpS. Uvedenými listinami (z 20. června 2007 a z 25. července 2007) byl proveden důkaz u odvolacích jednání 18. července a 19. září 2007. K důkazu zprávou DpS ze dne 25. července 2007 neměl žalovaný žádné další připomínky a nenavrhl provedení dalších důkazů. Za této situace odvolací soud – logicky vzato – ani nemohl rozhodnout (podle § 120 odst. 1 věty druhé o.s.ř. o.s.ř. , které je za použití ustanovení § 211 o.s.ř. o.s.ř. aplikovatelné i v odvolacím řízení), zda (nenavržené) důkazy provede. Proto mu nelze ani úspěšně vytýkat neprovedení dalších důkazů v řízení, které nelze podřadit pod řízení vyjmenovaná v ustanovení § 120 odst. 2 o.s.ř. o.s.ř. Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Dovolací soud zastává názor, že byť dovolatel v dovolání formálně odkázal rovněž na dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. o.s.ř. , ve skutečnosti – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř. o.s.ř. ) – tento dovolací důvod nijak obsahově nekonkretizoval; jeho dovolací námitky jsou z obsahového hlediska podřaditelné pod dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. o.s.ř. (neboť v dovolání brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení dané věci).
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř. o.s.ř. , protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád , komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že ve vztahu ke skutkovým zjištěním vztahujícím se k umístění žalovaného v DpS vzal odvolací soud v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo v řízení vyšly najevo; nedopustil se ani logického pochybení v hodnocení důkazů. Přitom nelze ani opomenout, že pro odvolací soud byl rozhodující stav v době vyhlášení jeho rozsudku (§ 154 odst. 1 o.s.ř. o.s.ř. , který je ve spojení s ustanovením § 211 o.s.ř. o.s.ř. aplikovatelný i v odvolacím řízení). Současně nelze přehlédnout, že pro dovolací řízení platí zákaz tzv. skutkových novot (srov. Občanský soudní řád , Komentář, 5. vydání, nakladatelství C.H. BECK, strana 1004, bod 6.). Lze uzavřít, že ani dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. o.s.ř. nebyl použit opodstatněně.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř. o.s.ř. ) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř. o.s.ř. ).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 , § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. o.s.ř. za situace, kdy dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobkyni náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. srpna 2009
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu