Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

24 Cdo 1415/2020

24 Cdo 1415/2020-175

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce R. M., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Josefem Smutným, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, proti žalovanému J. S., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Ladislavem Semiánem, advokátem se sídlem ve Vlkavě, V Uličce 137, o neúčinnosti právního jednání, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2019, č. j. -152, takto:

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Nymburce dne 13. 7. 2017 domáhal (po provedené změně, která byla připuštěna) jednak, aby bylo určeno, že kupní smlouva ze dne 16. 7. 2015, kterou dlužníci V. a M. M. prodali žalovanému bytové jednotky č. XY, XY a XY v budově č. p. XY, stojící na pozemku parc. č. st. XY, se spoluvlastnickými podíly na společných částech tohoto domu a pozemku, jakož i spoluvlastnický podíl 3/6 na pozemku parc. č. XY a dále pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, vše v katastrálním území XY, je vůči němu neúčinná, jednak, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 2 541 308,86 Kč s příslušenstvím, neboť žalobce má vůči dlužníkům vykonatelnou pohledávku, jejíž uspokojení odporovanou kupní smlouvou zkrátili; (nepřímý) předmět kupní smlouvy žalovaný dále prodal.

Okresní soud v Nymburce (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 5. 2019, č. j. -117, žalobu zamítl (výroky I. a II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 11. 2019, č. j. -152, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud (mimo jiné) vyšel ze zjištění, že účinky zahájení insolvenčního řízení ve věci dlužníků nastaly dne 27. 4. 2018. Jejich úpadek byl zjištěn 16. 5. 2018. Insolvenční správce ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku, nepodal odpůrčí žalobu týkající se právního jednání, které je předmětem tohoto řízení nepodal. Žalobce svou pohledávku vůči dlužníkům do insolvenčního řízení nepřihlásil (srov. bod 8. a 14. napadeného rozsudku).

Přisvědčil soudu prvního stupně jak v tom, že pro marné uplynutí lhůty pro podání odpůrčí žaloby insolvenčním správcem bylo možno ve věci rozhodnout, tak v tom, že se prosadí úsudek, že žalobce neunesl břemeno tvrzení (a břemeno důkazní) k tomu, že „vzájemná plnění účastníků kupní smlouvy nebyla ekvivalentní“ a že „žalovaný o úmyslu dlužníků zkrátit věřitele musel vědět“, aniž by byl poučen podle ustanovení a 3 , protože se k jednání (ačkoliv byl řádně a včas předvolán) nedostavil a soud prvního stupně možnost poučit žalobce podle ustanovení a 3 neměl.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení Odvolací soud dle dovolatele nesprávně posoudil právní otázku, „zda ustanovení o přerušení řízení ohledně odpůrčí žaloby až do skončení insolvenčního řízení se vztahuje i na odpůrčí žalobu, po jejímž podání bylo proti dlužníkovi (dlužníkům) zahájeno insolvenční řízení a insolvenční správce v téže věci ve stanovené lhůtě žalobu nepodal“. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. ), in eventum tato otázka „v daném kontextu“ nebyla dosud vyřešena. Navrhl, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením odvolacího soudu a navrhl, aby napadený rozsudek „byl v plném rozsahu potvrzen“.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. IV a XII , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) [dále jen „ “]. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

V posuzované věci bylo pro rozhodnutí soudu – zejména s přihlédnutím k tomu, že proti dlužníkům bylo po podání odpůrčí žaloby zahájeno insolvenční řízení, které dosud nebylo skončeno – významné (mimo jiné) vyřešení otázky procesního práva, jak má být postupováno a rozhodnuto o odpůrčí žalobě podané věřitelem dlužníků podle ustanovení a násl. , (dále jen „o. z.“) v případě, že proti dlužníkům bylo po podání odpůrčí žaloby zahájeno insolvenční řízení (a aniž by insolvenční správce ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku, podal v téže věci odpůrčí žalobu). Vzhledem k tomu, že tato otázka v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 nebyla dosud vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , které provedl bez jednání ( věta první ), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba – vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá určení neúčinnosti kupní smlouvy ze dne 16. 7. 2015 – posuzovat podle ve znění účinném do 29. 12. 2016 a podle , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění účinném do 30. 9. 2018.

Zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby již vykonatelné, anebo bylo-li již uspokojeno (§ 589 odst. 1 o. z.). Neúčinnost právního jednání dlužníka se zakládá rozhodnutím soudu o žalobě věřitele, kterou bylo odporováno právnímu jednání dlužníka (odpůrčí žaloba) [§ 589 odst. 2 o. z.]. Neúčinnost právního jednání zakládá věřitelovo právo domáhat se uspokojení pohledávky i z toho, co neúčinným jednáním z dlužníkova majetku ušlo. Není-li to dobře možné, náleží věřiteli odpovídající náhrada (§ 595 odst. 1 o. z.).

Smyslem žaloby podle ustanovení § 589 o. z. (odpůrčí žaloby) je – uvažováno z pohledu žalujícího věřitele – dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že právní jednání dlužníka není vůči tomuto věřiteli účinné. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, aby se věřitel mohl na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu) vydaného proti dlužníku domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co neúčinným jednáním ušlo z dlužníkova majetku (srov. § 595 odst. 1 větu první o. z.), a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči tomu, kdo s dlužníkem právně jednal, nebo kdo z právního jednání přímo nabyl prospěch, vůči jeho dědici nebo vůči tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, anebo – je-li splněna některá z podmínek uvedených v ustanovení § 594 odst. 2 písm. a) až c) o. z. – vůči jinému právnímu nástupci (srov. § 594 o. z.). Není-li uspokojení věřitele z tohoto majetku dobře možné (např. proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporované právní jednání učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel – místo určení neúčinnosti právního jednání – domáhat odpovídající náhrady (srov. § 595 odst. 1 větu druhou o. z.). Nabyla-li však třetí osoba k věci, z níž by se věřitel mohl jinak domoci uspokojení, takové právo, že se proti této osobě neúčinnosti dovolat nelze, má ten, proti němuž se věřitel neúčinnosti právního jednání mohl dříve dovolat a za jehož držby právo třetí osobě vzniklo, vůči věřiteli povinnost k náhradě škody (§ 596 o. z.).

Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení), a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním jednáním ušly z dlužníkova majetku a ze kterých by se věřitel mohl uspokojit, kdyby k tomuto právnímu jednání nedošlo, popřípadě vymožením odpovídající náhrady nebo náhrady škody.

K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vykonatelná, jestliže právní jednání dlužníka zkracuje její uspokojení (srov. § 589 o. z.). Vykonatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci).

Pasivní věcná legitimace k odpůrčí žalobě je upravena v ustanovení § 594 o. z. Žaloba o určení, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, která s dlužníkem právně jednala nebo která z právního jednání přímo nabyla prospěch, vůči jejímu dědici, vůči tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, nebo – je-li splněna některá z podmínek stanovených v ustanovení § 594 odst. 2 písm. a) až c) o. z. – vůči jinému právnímu nástupci.

Došlo-li po zahájení řízení o odpůrčí žalobě podané podle ustanovení a násl. o. z. k zahájení insolvenčního řízení ve věci dlužníků, kteří učinili odpůrčí žalobou napadené právní jednání, je třeba přihlédnout rovněž k právní úpravě obsažené v ustanoveních až .

Po zahájení insolvenčního řízení může odporovat právním úkonům dlužníka pouze insolvenční správce, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty (srov. část věty před středníkem ). Rozhodne-li o tom věřitelský výbor, podá insolvenční správce odpůrčí žalobu vždy; nejsou-li v majetkové podstatě peněžní prostředky potřebné ke krytí nákladů na podání odpůrčí žaloby a vedení incidenčního sporu, může insolvenční správce podmínit podání odpůrčí žaloby nebo další vedení incidenčního sporu tím, aby mu věřitelé poskytli na úhradu těchto nákladů přiměřenou zálohu (srov. větu první a druhou ins. zák.). Insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku; nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne (srov. ). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o odpůrčí žalobě (srov. ); dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno (srov. větu první ).

Za trvání insolvenčního řízení má právo podat odpůrčí žalobu podle ustanovení výlučně insolvenční správce a přihlášený věřitel není k této žalobě věcně legitimován (srov. např. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 47 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v odůvodnění tohoto rozsudku jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz). I když je insolvenční správce jediným aktivně věcně legitimovaným subjektem k odpůrčí žalobě, neznamená to - jak vyplývá z výše uvedeného - ještě, že by se při podání žaloby vždy řídil jen vlastní úvahou. I kdyby dospěl k závěru, že k odpůrčí žalobě nejsou splněny zákonné podmínky nebo že nebude z jiných důvodů odporovat některému z dlužníkových právních jednání, je povinen podat odpůrčí žalobu vždy, rozhodne -li o tom věřitelský výbor, popřípadě bude-li mu poskytnuta přiměřená záloha na úhradu nákladů na podání odpůrčí žaloby a nákladů sporu, nejsou-li k vedení sporu v majetkové podstatě potřebné peněžní prostředky.

Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o "téže věci" (o stejném právním jednání dlužníka) řízení na základě odpůrčí žaloby podané jinou osobou (než insolvenčním správcem), nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat (srov. větu druhou ). Jestliže dlužníkův věřitel dosáhl na základě své odpůrčí žaloby rozhodnutí o neúčinnosti právního úkonu, které nabylo právní moci před právní mocí rozhodnutí o úpadku, může se domáhat toho, aby mu do výše jeho pohledávky bylo vydáno plnění z tohoto neúčinného právního úkonu; toto plnění nemusí předat do majetkové podstaty ( ).

Pro poměry právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 se Nejvyšší soud k účinkům ustanovení věty druhé a na řízení o odpůrčí žalobě [ , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák“)], kterou se žalující věřitel ještě před podáním insolvenčního návrhu domáhá určení, že dlužníkův právní úkon není vůči němu právně účinný, vyjádřil v usnesení ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. , uveřejněném pod č. 34/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm vysvětlil, že v řízení o odpůrčí žalobě podané podle ustanovení obč. zák. nelze v době od zahájení insolvenčního řízení až do jeho skončení pokračovat. Dnem zahájení insolvenčního řízení nastává v řízení o odpůrčí žalobě podané podle ustanovení obč. zák. ze zákona obdobný stav, jako při přerušení řízení, který na jedné straně sice brání tomu, aby bylo v řízení pokračováno (a soudem v řízení prováděny další úkony), avšak na druhé straně má za následek, že nadále běží procesní lhůty, že účastníci smí v řízení činit procesněprávní úkony a že proto také mohou nabýt právní moci rozhodnutí, která byla v řízení o takovéto odpůrčí žalobě podané podle ustanovení obč. zák. vydána před zahájením insolvenčního řízení. V případě, že o odpůrčí žalobě podané podle ustanovení obč. zák. bylo rozhodnuto ještě v době před zahájením insolvenčního řízení a že toto rozhodnutí nabylo právní moci před právní mocí usnesení insolvenčního soudu o úpadku, má věřitel právo požadovat uspokojení své (zkrácené) vymahatelné (vykonatelné) pohledávky z (výtěžku zpeněžení) majetku, který byl odporovatelným právním úkonem převeden na jiného, cestou výkonu rozhodnutí (exekuce) vedeného proti nabyvateli tohoto majetku, popřípadě uspokojení své vymahatelné (vykonatelné) pohledávky z náhrady, kterou je povinen zaplatit ten, kdo měl z odporovatelného právního úkonu prospěch, aniž by plnění (takto získané na uspokojení své pohledávky) musel předat (odevzdat) do majetkové podstaty; jinak (ve všech ostatních případech) nemohou být odpůrčí žaloba podaná podle ustanovení obč. zák. a ani rozhodnutí soudu, kterým by bylo žalobě vyhověno, způsobilým právním prostředkem (mimo rámec insolvenčního řízení) k uspokojení vymahatelné (vykonatelné) pohledávky věřitele.

To, co ušlo z dlužníkova majetku v důsledku odporovatelných (právně neúčinných) právních úkonů dlužníka, smí být (v podobě výtěžku jeho zpeněžení) zdrojem uspokojení vymahatelné (vykonatelné) pohledávky věřitele v době po zahájení insolvenčního řízení, jen jestliže rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě podané podle ustanovení § 42a obč. zák vyhověno, nabylo právní moci buď ještě v době před zahájením insolvenčního řízení, nebo sice až po zahájení insolvenčního řízení, avšak dříve, než nabylo právní moci usnesení o úpadku. V ostatních případech plnění z odporovatelných (právně neúčinných) dlužníkových právních úkonů může být použito k uspokojení věřitelů jen tehdy, jde-li o věřitele, kteří přihlásili své pohledávky (nebo o věřitele, kteří se v rámci insolvenčního řízení uspokojují, aniž by se museli přihlásit), a jestliže na základě odpůrčí žaloby podané insolvenčním správcem podle ustanovení náleží ve smyslu ustanovení do majetkové podstaty.

Tamtéž dodal, že opačný závěr nelze úspěšně dovozovat ani z toho, že insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu podle ustanovení jen ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky usnesení o úpadku, a že marným uplynutím této lhůty odpůrčí nárok zaniká. Prekluze odpůrčího nároku podle ustanovení věty druhé totiž slouží k ochraně osob, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění do majetkové podstaty (tj. osob, v jejichž prospěch byl právní úkon učiněn nebo kterým vznikl z odporovatelných právních úkonů dlužníka prospěch), a nemůže být využívána ve prospěch uspokojování pohledávek věřitelů, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili (a tím "rezignovali" na zásadně poměrné uspokojení věřitelů v rámci insolvenčního řízení). Účel úpadkového práva upraveného spočívá (rovněž) v tom, aby osoby, v jejichž prospěch byl odporovatelný právní úkon učiněn nebo kterým vznikl z odporovatelných právních úkonů dlužníka prospěch, nebyly v době po uplynutí lhůty stanovené insolvenčnímu správci k uplatnění odpůrčího nároku dále vystaveny požadavkům věřitelů, kteří se záměrem dosáhnout lepší uspokojení svých pohledávek než "poměrné" se nepřihlásí do insolvenčního řízení a kteří chtějí využít (případnou) prekluzi odpůrčího nároku insolvenčního správce jen ve svůj prospěch.

Uzavřel, že věřitel nemá (pozbyl) pro dobu po zahájení insolvenčního řízení aktivní věcnou legitimaci k podání odpůrčí žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. (k vysloveným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil v judikatuře, která následovala, např. v usnesení ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. , rozsudku ze dne 30. 9. 2015, sen. zn. , rozsudku ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. , rozsudku ze dne 15. 4. 2016, sp. zn. , nebo rozsudku ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. ).

Vzhledem k jednoznačné dikci ustanovení věta druhá Nejvyšší soud odmítl takto ustavený judikaturní rámec přehodnotit a vyřešenou právní otázku posoudit jinak (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sen. zn. ).

Uvedené závěry se prosadí i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014. Přestože právní institut neúčinnosti právních jednání (§ 589 a násl. o. z.) doznal změn, které se týkají nejen jeho označení, ale zčásti též obsahové stránky tohoto institutu, jeho účel nepochybně zůstává stejný [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. ; dále k tomu srov. judikaturou vymezený smysl odpůrčí žaloby jak podle ustanovení § 42a obč. zák. (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 27/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 26/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tak podle ustanovení § 589 a násl. o. z. (např.usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. , nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. , ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. , a ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. )], pročež nelze nalézt důvod, aby byly účinky zahájení insolvenčního řízení na řízení o odpůrčí žalobě podané věřitelem dlužníků podle ustanovení § 589 a násl. o. z. vykládány jinak.

V posuzované věci bylo ve věci dlužníků zahájeno insolvenční řízení dne 27. 4. 2018 v 9:10 hod. (vyhláška Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2018, č. j. XY), které doposud nebylo skončeno. Pokračovat v řízení o žalobcově odpůrčí žalobě i v době po zahájení insolvenčního řízení nebylo možné. Ustanovení věty druhé neumožňovalo (zakazovalo) soudu prvního stupně, potažmo soudu odvolacímu ve věci rozhodnout.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v souladu se zákonem. Protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek podle ustanovení zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Nymburku) k dalšímu řízení ( věta druhá ).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( část věty za středníkem a věta druhá a ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 8. 2021

JUDr. Pavel Vrcha, MBA

předseda senátu