Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
06A2B322F0095942C125826500523E56.html
HTML · 29.26 KB
No categories available
21 Cdo 5033/2016-131
21 Cdo 5033/2016-131
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY
T. K.
J. I.
, zastoupené JUDr. Petrem Kučerákem, advokátem se sídlem v Brně, Štefánikova č. 131/61, o neúčinnost kupní smlouvy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 33 C 205/2010 , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. března 2016, č. j. 49 Co 328/2014 -100, takto:
Rozsudek krajského soudu
se zrušuje
a věc
se vrací
Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení, že „kupní smlouva ze dne 1. 3. 2010 mezi společností I., s. r. o. a J. I., na základě níž došlo ke změně vlastníka nemovitostí, a to nebytového prostoru č. 838/48, situovaného v domě na zast. pl. a podílu na společných částech domu na zast. pl. a pozemku ve výši id. 1105/167523, vše zapsáno na LV k. ú. Z. obec B., okres B. s právními účinky vkladu práva ke dni 3. 3. 2010, jsou vůči žalobci právně neúčinné.“ Žalobu odůvodnil zejména tím, že půjčil D. L. dne 9. 1. 2009 částku 700.000 Kč a dne 20. 1. 2010 částku 1.400.000 Kč, že na obě tyto částky byly vystaveny směnky vlastní, které „jako aval připodepsala“ společnost I., s. r. o., jejímž jednatelem byl v té době mimo jiné i manžel žalované M. I., a že dne 1. 3. 2010 žalovaná a její manžel jakožto jednatel společnosti I., s. r. o., uzavřeli kupní smlouvu týkající se shora popsaných nemovitostí. Žalobce vyzval D. L., „stejně tak i avala“ ke splnění dluhu. Ke dni podání této žaloby však nebylo plněno a žalobce podal „příslušnou žalobu“ ke Krajskému soudu v Brně pod sp. zn. 21 Cm 326/2010 . Vzhledem k tomu, že majetek převáděný ze společnosti I., s. r. o., byl hlavním majetkem této společnosti, znemožnil jednatel M. I. uplatnění nároků z titulu ručitelských závazků společnosti I., s. r. o. „Tento úkon byl učiněn v době kratší tří let a s úmyslem zkrátit žalobce a došlo k němu mezi společností I., s. r. o., jednající manželem žalované a žalovanou, tj. osobou jemu blízkou“.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 6. 2014, č. j. 33 C 205/2010 -77, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náklady řízení ve výši 11.900,- Kč „k rukám zástupce žalované“. Vyšel ze zjištění, že ke dni rozhodnutí soudu žalobce má vůči dlužníku - společnosti I., s. r. o., vymahatelnou pohledávkou ve výši 700.000 Kč přiznanou směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2011, č. j. 42 Cm 161/2011 -14, že společnost I., s. r. o., kupní smlouvou ze dne 1. 3. 2010 převedla na žalovanou tam označené nemovitosti, a že sjednaná kupní cena byla zaplacena tak, že částka 871.609 Kč byla poukázána na účty Finančního úřadu a zbývající částka 2.188.391 Kč na účet společnosti I., s. r. o. Vzhledem k tomu, že sjednaná (a skutečně zaplacená) kupní cena byla určena znaleckým posudkem, jehož správnost se žalobci nepodařilo zpochybnit ani „potvrzením o cenách předmětných nebytových jednotek, ze kterého se navíc podává, že ceny za prodej vždy závisí na poloze a charakteru nebytového prostoru“, neměl dlužníkův právní úkon za následek zmenšení jeho majetku, neboť za převedené nemovité věci mu byla poskytnuta rovnocenná náhrada. Žalovaná (která je ve vztahu k dlužníkovi osobou blízkou) mimo to nemohla předpokládaný úmysl dlužníka zkrátit věřitele seznat ani při vyvinutí náležité pečlivosti; prodej předmětných nemovitých věcí byl totiž realizován prostřednictvím advokátní kanceláře. Kupní cena byla sjednána na základě znaleckého posudku, následně složena do advokátní úschovy a v plné výši uhrazena v souladu s příslušnými ustanoveními kupní smlouvy; navíc bylo prokázáno, že žalovaná s určitostí věděla pouze o závazku společnosti I., s. r. o., vůči finančnímu úřadu (tj. závazku ve výši necelé třetiny sjednané kupní ceny) a o jejích ostatních závazcích nebyla a ani nemohla být informována. Žalobce proto nemůže označené kupní smlouvě s úspěchem odporovat.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 3. 2016, č. j. 49 Co 328/2014 -100, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.600 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Kučeráka. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že kupní smlouva ze dne 1. 3. 2010 uzavřená mezi dlužníkem I., s. r. o., a žalovanou není právním úkonem zkracujícím uspokojení vymahatelných pohledávek žalobce, neboť šlo o tzv. ekvivalentní právní úkon, v jehož důsledku nedošlo ke zmenšení dlužníkova majetku, který mohl sloužit k uspokojení věřitelových vymahatelných pohledávek. Podle znaleckého posudku znalce Ing. Jaroslava Staňka ze dne 22. února 2010 činila cena jednotky k datu podání posudku 3.053.920 Kč, přičemž žalobce v řízení netvrdil žádné relevantní skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že cena takto určená nedosahuje obvyklé ceny nemovitosti (z jím předloženého „Potvrzení o cenách a cenách pronájmů ploch v I.“ - jak uzavřel i soud prvního stupně - takové skutečnosti nevyplývají); sjednaná kupní cena přitom byla žalovanou skutečně (reálně) uhrazena a částka, která byla fakticky vyplacena dlužníku, tj. částka 2.188.391 (po odečtu částky 871.609 Kč poukázané finančnímu úřadu) postačovala k úhradě vymahatelných pohledávek žalobce. Nesouhlasil ani s námitkou žalobce, že výše uvedenou kupní smlouvou „muselo dojít a skutečně došlo ke zkrácení uspokojení žalobce jako věřitele“, neboť dlužník neměl ke dni podání žaloby žádný významný majetek a finanční částku získanou prodejem nemovitostí nepoužil na úhradu závazků vůči žalobci, ačkoli směnky byly splatné dne 9. 1. 2010 a dne 20. 2. 2010. Pro posouzení, zda se jednalo o ekvivalentní právní úkon, je totiž rozhodující, zda dlužník za převedené majetkové hodnoty získal rovnocennou náhradu (přičemž rozhodným okamžikem je účinnost tohoto úkonu, tj. v daném případě den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí), nikoliv to, zda finanční prostředky takto získané skutečně použil k úhradě pohledávek věřitele. Protože se v projednávaném případě jednalo o ekvivalentní právní úkon, lze bez dalšího uzavřít, že nebyly splněny zákonné předpoklady odporovatelnosti tohoto úkonu, aniž by bylo třeba zabývat se dále správností (žalobcem zpochybňovaného) závěru soudu prvního stupně o tom, že žalovaná nemohla i při náležité pečlivosti poznat (předpokládaný) dlužníkův úmysl zkrátit věřitele.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že odvolací soud „zcela pominul, respektive nesprávně vyhodnotil výsledky dokazování“, a že „nesprávně vyložil smysl a účel institutu neúčinnosti, jak je normován v ustanovení § 42a o. z.“. Závěr o rovnocennosti (ekvivalenci) kupní ceny stanovené znaleckým posudkem pro tento konkrétní případ, postrádá respekt k požadavku obecné ceny, která je charakterizována místem a časem uzavření kupní smlouvy. Dohodnutá cena není s těmito kritérii v souladu a směřovala tak jen k vytvoření fikce korektně uzavřeného právního úkonu. „Izolované posouzení věci odvolacím soudem je výrazem formalistického přístupu k právnímu posouzení, příčí se elementárním zásadám logiky a respektování životní reality“. Teprve při komplexním posouzení celého případu bylo možno učinit právu odpovídající správný závěr o tom, že kupní smlouva ze dne 1. 3. 2010 je vůči žalobci jako věřiteli neúčinná. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 12. června 2014, č. j. 33 C 205/2010 -77, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, neboť žalobcovo dovolání považuje „za zmatečné“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu ) dovolání žalobce projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění účinném do 29. 9. 2017, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb. , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř. “. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. o. s. ř. , neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení právní otázky, jaké jsou předpoklady pro vyslovení právní neúčinnosti právního úkonu podle ustanovení § 42a obč. zák., kterou odvolací soud nevyřešil v souladu s ustálenou judikaturou soudů, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř. o. s. ř. ) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc (neúčinnost kupní smlouvy ze dne 1. 3. 2010) je třeba posuzovat i v současné době podle zákona č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník , ve znění do 30. 6. 2010, tj. do dne než nabyl účinnosti zákon č. 227/2009 Sb. , kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o základních registrech (srov. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník ) – dále též jen „obč. zák.“.
Podle ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116, 117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení § 42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Smyslem odpůrčí žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým bude určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu) vydaného proti dlužníku domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovatelným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné, musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovatelným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1704/98 , který byl uveřejněn pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1703/96 , který byl uveřejněn pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
Dlužníkem věřitele je třeba ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák. rozumět nejen osobu, která je zavázána splnit věřiteli vlastní dluh (jiný závazek), ale i ručitele a další osoby, které jsou z důvodu akcesorické a subsidiární povinnosti zákonem zavázány (zejména z titulu zajištění závazků) uspokojit pohledávku věřitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 31 Cdo 870/99 , uveřejněný pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 207/2015 ).
Došlo-li po zahájení řízení o odpůrčí žalobě podané podle ustanovení § 42a obč. zák. k zahájení insolvenčního řízení u dlužníka, který učinil odpůrčí žalobou napadený právní úkon, je třeba přihlédnout rovněž k právní úpravě obsažené v ustanoveních § 235 až § 243 zákona č. 182/2006 Sb. , insolvenčního zákona , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ins. zák.“).
Po zahájení insolvenčního řízení může odporovat právním úkonům dlužníka pouze insolvenční správce, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty (srov. § 239 odst.1 část věty před středníkem ins. zák.). Rozhodne-li o tom věřitelský výbor, podá insolvenční správce odpůrčí žalobu vždy; nejsou-li v majetkové podstatě peněžní prostředky potřebné ke krytí nákladů na podání odpůrčí žaloby a vedení incidenčního sporu, může insolvenční správce podmínit podání odpůrčí žaloby nebo další vedení incidenčního sporu tím, aby mu věřitelé poskytli na úhradu těchto nákladů přiměřenou zálohu (srov. § 239 odst. 2 větu první a druhou ins. zák.). Insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku; nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne (srov. § 239 odst. 3 ins. zák.). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o odpůrčí žalobě (srov. § 235 odst. 2 ins. zák.); dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno (srov. § 239 odst. 4 větu první ins. zák.).
Judikatura soudů již dovodila, že právo podat odpůrčí žalobu podle ustanovení § 239 ins. zák. má za trvání insolvenčního řízení výlučně insolvenční správce a že přihlášený věřitel není k této žalobě věcně legitimován (srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 29 ICdo 3/2013 , které bylo uveřejněno pod č. 47 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014). I když je insolvenční správce jediným aktivně věcně legitimovaným subjektem k odpůrčí žalobě, neznamená to - jak vyplývá z výše uvedeného - ještě, že by se při podání žaloby vždy řídil jen vlastní úvahou. I kdyby dospěl k závěru, že k odpůrčí žalobě nejsou splněny zákonné podmínky nebo že nebude z jiných důvodů odporovat některému z dlužníkových právních úkonů, je povinen podat odpůrčí žalobu vždy, rozhodne-li o tom věřitelský výbor, popřípadě bude-li mu poskytnuta přiměřená záloha na úhradu nákladů na podání odpůrčí žaloby a nákladů sporu, nejsou-li k vedení sporu v majetkové podstatě potřebné peněžní prostředky.
Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o "téže věci" (o stejném právním úkonu dlužníka) řízení na základě odpůrčí žaloby podané jinou osobou (než insolvenčním správcem), nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat (srov. § 239 odst. 1 větu druhou ins. zák.). Jestliže dlužníkův věřitel dosáhl na základě své odpůrčí žaloby rozhodnutí o neúčinnosti právního úkonu, které nabylo právní moci před právní mocí rozhodnutí o úpadku, může se domáhat toho, aby mu do výše jeho pohledávky bylo vydáno plnění z tohoto neúčinného právního úkonu; toto plnění nemusí předat do majetkové podstaty (§ 243 ins. zák.). Z ustanovení § 239 odst. 1 věty druhé a § 243 ins. zák. je třeba (kromě jiného) dovodit, že v řízení o odpůrčí žalobě, kterou se žalující věřitel podle ustanovení § 42a obč. zák. ještě před podáním insolvenčního návrhu domáhá určení, že dlužníkův právní úkon není vůči němu právně účinný, nelze v době po zahájení insolvenčního řízení (až do jeho skončení) pokračovat. Dnem zahájení insolvenčního řízení tedy nastává v řízení o odpůrčí žalobě podané podle ustanovení § 42a obč. zák. ze zákona obdobný stav, jako při přerušení řízení, který na jedné straně sice brání tomu, aby bylo v řízení pokračováno (a soudem v řízení prováděny další úkony), avšak na druhé straně má za následek, že nadále běží procesní lhůty, že účastníci smí v řízení činit procesněprávní úkony a že proto také mohou nabýt právní moci rozhodnutí, která byla v řízení o odpůrčí žalobě podané podle ustanovení § 42a obč. zák. vydána před zahájením insolvenčního řízení. V případě, že o odpůrčí žalobě podané podle ustanovení § 42a obč. zák. bylo rozhodnuto ještě v době před zahájením insolvenčního řízení a že toto rozhodnutí nabylo právní moci před právní mocí usnesení insolvenčního soudu o úpadku, má věřitel právo požadovat uspokojení své (zkrácené) vymahatelné (vykonatelné) pohledávky z (výtěžku zpeněžení) majetku, který byl odporovatelným právním úkonem převeden na jiného, cestou výkonu rozhodnutí (exekuce) vedeného proti nabyvateli tohoto majetku, popřípadě uspokojení své vymahatelné (vykonatelné) pohledávky z náhrady, kterou je povinen zaplatit ten, kdo měl z odporovatelného právního úkonu prospěch, aniž by plnění (takto získané na uspokojení své pohledávky) musel předat (odevzdat) do majetkové podstaty; jinak (ve všech ostatních případech) nemohou být odpůrčí žaloba podaná podle ustanovení § 42a obč. zák. a ani rozhodnutí soudu, kterým by bylo žalobě vyhověno, způsobilým právním prostředkem (mimo rámec insolvenčního řízení) k uspokojení vymahatelné (vykonatelné) pohledávky věřitele.
Nejvyšší soud proto již dříve dospěl k závěru, že věřitel nemá po zahájení insolvenčního řízení ohledně dlužníka aktivní věcnou legitimaci k podání odpůrčí žaloby, kterou by se domáhal určení, že jsou vůči němu právně neúčinné právní úkony jeho dlužníka (§ 42a obč. zák.), a že v řízení o odpůrčí žalobě, kterou je požadováno určení, že jsou vůči věřiteli právně neúčinné dlužníkovy právní úkony, nelze v době od zahájení insolvenčního řízení u dlužníka až do jeho skončení pokračovat (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2299/2013 , který byl uveřejněn pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5656/2015 ).
V projednávané věci bylo u dlužníka I., s. r. o. v likvidaci, zahájeno insolvenční řízení dne 30. 10. 2015 (srov. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. října 2015, č. j. KSBR 52 INS 27240/2015-A -2). Odvolacímu soudu je třeba vytknout, že pokračoval v řízení o žalobcově odpůrčí žalobě i v době po zahájení insolvenčního řízení a vydal ve věci rozhodnutí, ačkoliv mu to ustanovení § 239 odst. 1 věty druhé ins. zák. neumožňovalo (zakazovalo).
Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu tedy není v souladu se zákonem, protože byl vydán až po zahájení insolvenčního řízení vůči dlužníku I., s. r. o. v likvidaci. Protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř. o. s. ř. ). Žalobcem napadenými závěry rozsudku odvolacího soudu se Nejvyšší soud ČR pro předčasnost nezabýval.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá a § 226 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. ledna 2018
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu