Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 3/2013-283

KSBR 37 INS 398/2010

29 ICdo 3/2013-283

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázalav právní věci žalobce Bourke Trust a. s., se sídlem v Praze 1, Opletalova 1337, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27404501, zastoupeného Mgr. Tomášem Troupem, LL. M., advokátem, se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, PSČ 120 00, proti žalovaným 1/ České spořitelně, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45244782, zastoupenému JUDr. Tomášem Richterem, LL. M., Ph. D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, PSČ 110 00 a 2/JUDr. M. H., jako insolvenční správkyni dlužníka Oděvní podnik, a. s., za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, se sídlem v Brně, Mozartova 3, PSČ 601 52, o určení neúčinnosti právních úkonů, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Oděvní podnik, a. s., se sídlem v Prostějově, Za Drahou 4239/2, PSČ 797 04, identifikační číslo osoby 25532774, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. října 2012, č. j. , -266 ( :

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Usnesením ze dne 4. května 2012, č. j. 37 (39) ICm 1154/2010-223, odmítl Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) žalobu, kterou se žalobce (PYRGHOS LEFKOS a. s.) domáhal vůči žalovaným (1/ České spořitelně, a. s. a 2/ insolvenční správkyni dlužníka Oděvní podnik, a. s.) určení, že ústní smlouva, uzavřená dne 24. června 2009 a dne 8. ledna 2010 mezi dlužníkem a prvním žalovaným, jejíž obsah byl potvrzen u nazvanou „Konfirmace obchodu na finančním trhu“, je vůči věřitelům, kteří uplatňují své právo vůči dlužníku, neúčinným právním úkonem (bod I. výroku). Dále insolvenční soud rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku (bod II. výroku) a o nákladech řízení (bod III. výroku).

Insolvenční soud vyšel při odmítnutí žaloby z ustanovení , a , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), uzavíraje, že přihlášený věřitel není (v intencích ) osobou oprávněnou k podání odpůrčí žaloby. Současně odmítl žalobcův názor, že úprava obsažená v ustanoveních a je protiústavní, poukazuje potud na ustanovení .

K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením ze dne 18. října 2012 potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku (první výrok), změnil je ve výroku o nákladech řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí a čtvrtý výrok).

Odvolací soud - vycházeje z ustanovení a 4, a - především zdůraznil, že v je neúčinnost právních úkonů konstituována (obecně) soudním rozhodnutím na základě odporovatelnosti právního úkonu. Neúčinnost právních úkonů podle a násl. tedy nevzniká přímo ze zákona, ale zakládá se rozhodnutím soudu o odpůrčí žalobě. Podle současné právní úpravy je přitom k podání odpůrčí žaloby legitimován pouze insolvenční správce ( , ). Na tomto základě pak shledal nedůvodnou námitku nesprávného právního posouzení věci co do věcné legitimace žalobce ve sporu. Uvedl, že žalobce jako věřitel přihlášený do insolvenčního řízení dlužníka nemá v insolvenčním řízení (ve smyslu označených ustanovení) postavení, které by jej opravňovalo k podání odpůrčí žaloby. Insolvenční soud nepochybil, jestliže žalobu odmítl v souladu s ustanovením .

Odvolací soud dále vyloučil existenci tvrzené vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, odmítaje, že by měla spočívat v tom, že insolvenční soud nevyužil možnosti podat u Ústavního soudu návrh na zrušení ustanovení a ustanovení .

K tomu dodal, že důvod podat takový návrh nemá ani odvolací soud, jelikož i podle jeho přesvědčení není právní úprava, jíž má být ve věci použito (ustanovení a ), protiústavní (neodporuje článku 36 odst. 1 d).

V této souvislosti citoval odvolací soud ze zvláštní části důvodové zprávy k vládnímu návrh (který projednávala Poslanecká Sněmovna ve svém 4. volebním období 2002 - 2006 jako tisk č. 1120) pasáž, podle které: „(…) rozšíření této legitimace (rozuměj legitimace k podání odpůrčí žaloby) na další osoby, např. na všechny věřitele, není na místě především pro možné duplicity a jiné komplikace, ale i proto, že neúčinnost působí vůči všem věřitelům. Proto se přerušují i již probíhající řízení o neúčinnosti (podle )“.

Odvolací soud rovněž poukázal na povinnosti insolvenčního správce ve smyslu a na povinnost insolvenčního správce podat odpůrčí žalobu, rozhodne-li o tom věřitelský výbor ( ), jenž chrání společný zájem věřitelů. Koncepce insolvenčního řízení v tomto směru je možná a její přijetí je jen věcí zákonodárcovy volby.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce (jenž v mezidobí, k 22. prosinci 2012, změnil obchodní firmu na Bourke Trust a. s.) dovolání, jež má za přípustné podle ustanovení , (dále též jen „ “), namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v , tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení.

Dovolatel úvodem poznamenává, že uplatněný dovolací důvod je postaven výlučně na tvrzení o protiústavnosti ustanovení a . K tomu dále uvádí, že označená ustanovení zasahují do dvou ústavně zaručených práv „insolvenčních věřitelů“, a to do 1/ vlastnického práva a 2/ práva na spravedlivý proces. V tomto rámci pak podává v článku V. dovolání nejprve rozbor tvrzeného zásahu do vlastnického práva (str. 4 až 6 dovolání) a posléze rozbor tvrzeného zásahu do práva na spravedlivý proces (str. 6 a 7 dovolání), přičemž na základě podaného rozboru uzavírá (str. 7 dovolání), že k zásahům do obou těchto ústavně zaručených práv došlo.

Na tomto základě se dovolatel dále zabývá legitimitou cíle sledovaného zásahem (článek VI., str. 7 a 8 dovolání) se závěrem, že cíl sledovaný zákonodárcem nebyl cílem legitimním, a tudíž zásah do základních práv, kterého se zákonodárce dotčenými ustanoveními dopustil, je zásahem protiústavním.

Posléze dovolatel posuzuje proporcionalitu zásahu (článek VII. str. 8 až 11 dovolání) a to v rovině 1/ vhodnosti (způsobilosti) dotčených ustanovení (str. 9 dovolání), 2/ potřebnosti (nutnosti) přijatého opatření (str. 9 a 10 dovolání) a 3/ proporcionality v užším smyslu (spravedlivé únosnosti) [str. 10 a 11 dovolání].

Dovolací argumentace pak ústí v závěr, že dotčená ustanovení jsou zjevně protiústavní, když v obvyklém ústavním testu v naprosté většině kritérií propadla. Dovolatel proto míní, že mu svědčí aktivní legitimace k podání odpůrci žaloby a soudy nižších stupňů tak rozhodly nesprávně.

Dovolatel tudíž požaduje, aby Nejvyšší soud:

1/ podal u Ústavního soudu návrh na zrušení dotčených ustanovení pro rozpor s ústavním zákonem,

2/ do rozhodnutí Ústavního soudu o jeho návrhu přerušil dovolací řízení a

3/ po vydání nálezu Ústavního soudu zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného usnesení je na danou věc uplatnitelný ve znění účinném do 31. října 2012, tj. naposledy ve znění Přitom lze dodat, že níže citovaná ustanovení nedoznala změn od 1. ledna 2008, kdy nabyl účinnosti.

Podle ustanovení pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení , nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Pro rozhodnutí vydaná v incidenčním sporu jsou tudíž ustanovení o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle . Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se pak podává z bodu 7., článku II., , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání v této věci je (bez dalšího) přípustné podle ustanovení části věty před středníkem ; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2008, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 25/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu). Podmínku, aby šlo o potvrzující usnesení odvolacího soudu, ohledně kterého dovolací soud dospěje k závěru, že má po právní stránce zásadní význam, formulovanou od 1. července 2009 ve větě druhé označeného ustanovení poukazem na obdobné použití a 3 , má Nejvyšší soud za obsoletní (srov. např. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 151/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení incidenční spor se projedná a rozhodne na návrh oprávněné osoby, podaný v rámci insolvenčního řízení u insolvenčního soudu; tento návrh má povahu žaloby (odstavec 1). Žalobu podanou podle odstavce 1 opožděně nebo osobou, která k tomu nebyla oprávněna, insolvenční soud odmítne. Stejně postupuje, má-li žaloba nedostatky, které se nepodařilo odstranit a které mu brání v řízení o ní pokračovat (odstavec 4).

Dle ustanovení neúčinnost dlužníkových právních úkonů se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen „ “).

Ustanovení pak určuje, že odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty; jde o incidenční spor. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat (odstavec 1). Rozhodne-li o tom věřitelský výbor, podá insolvenční správce odpůrčí žalobu vždy. Nejsou-li v majetkové podstatě peněžní prostředky potřebné ke krytí nákladů na podání odpůrčí žaloby a vedení incidenčního sporu, může insolvenční správce podmínit podání odpůrčí žaloby nebo další vedení incidenčního sporu tím, aby mu věřitelé poskytli na úhradu těchto nákladů přiměřenou zálohu. Skončí-li incidenční spor úspěchem insolvenčního správce, mohou věřitelé, kteří zálohu poskytli, požadovat její náhradu jako pohledávku za majetkovou podstatou (odstavec 2).

V dané věci je ze spisu patrno, že odpůrčí žalobu nepodal insolvenční správce, nýbrž přihlášený věřitel. Ustanovení a přitom nevyvolávají žádné pochybnosti o jejich smyslu v tom směru, že právo podat odpůrčí žalobu, kterou se za podmínek stanovených odporuje právním úkonům dlužníka, má za trvání insolvenčního řízení vedeného na majetek tohoto dlužníka výlučně insolvenční správce. Přihlášený věřitel osobou aktivně věcně legitimovanou k podání odpůrčí žaloby není.

Soudy nižších stupňů proto správně uzavřely, že incidenční spor v této věci nebyl zahájen odpůrčí žalobou podanou k tomu oprávněnou osobou ( ), neboť žalobce coby věřitel přihlášený do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka právo podat odpůrčí žalobu nemá ( , ). Logickým důsledkem tohoto úsudku pak správně bylo i odmítnutí odpůrčí žaloby coby podané osobou, která k tomu nebyla oprávněna ( ).

Dovolání nevychází z požadavku jiné interpretace ustanovení a , nýbrž (jak připouští sám dovolatel) pouze z toho, že aktivní věcnou legitimaci žalobce k podání odpůrčí žaloby založí zásah Ústavního soudu, jenž obě ustanovení zruší jako protiústavní. Dovolací argumenty o neústavnosti označených ustanovení jsou v zásadě shodné s těmi, jež dovolatel uplatnil již v odvolání a na něž odvolací soud reagoval v napadeném usnesení.

K tomu Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud přiléhavě vystihl podstatu úpravy obsažené v ustanoveních a , včetně poukazu na prosazení společného zájmu věřitelů prostřednictvím úpravy obsažené v ustanovení .

Úprava, jež za trvání insolvenčního řízení svěřuje pravomoc odporovat právním úkonům dlužníka výlučně do rukou insolvenčního správce, je v českých zemích úpravou tradiční. Srov. již § 37 konkursního řádu v císařském nařízení č. 337/1914 ř. z., kterým se zavádí řád konkursní, vyrovnací a odpůrčí, recipovaném Československou republikou a platném na jejím území až do 1. dubna 1931, dále (s účinností od posledně uvedeného data) § 40 konkursního řádu v zákoně č. 64/1931 Sb. z. a n., kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí, a k tomu v dobové literatuře např. Voska, J.: Řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí. Nákladem „Československého Kompasu“ tiskařská a vydavatelská akc. spol. Praha 1926, str. 131 - 132, Voska, J.: Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Právnické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek. Praha 1931, str. 190 - 193, dále Hora, V.: Základy přednášek o konkursním a vyrovnacím řízení. Nakladatelství Všehrd, Praha 1932, str. 45 nebo Voska, J. - Ledrer, E.: Československé civilní řízení soudní, řízení exekuční a právo konkursní a vyrovnací. Státní nakladatelství pro Spolek posluchačů komerčního inženýrství v Praze. Praha 1947, str. 173 – 174, anebo (nejpodrobněji) Štajgr, F.: Konkursní právo, Nakladatelství Všehrd, Praha 1947, str. 282 - 287. Text ustanovení a je návratem k této tradiční úpravě, z níž vybočila až úprava obsažená v zákoně č. , o konkursu a vyrovnání (srov. jeho ustanovení a v průběhu doby platnosti zákona o konkursu a vyrovnání měněná a poznámku v díle Steiner, V.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 2. vydání. Linde Praha, a. s., Praha 1996, str. 117).

Úprava svěřující za trvání insolvenčního řízení pravomoc odporovat právním úkonům dlužníka výlučně do rukou insolvenčního správce, je vlastní i jiným evropským úpravám úpadkového práva, z nichž lze zmínit především (vzhledem k historickým vazbám) ustanovení § 37 Rakouského konkursního řádu (Spolkového zákona o konkursním řízení /Konkursní řád/ ze dne 1. ledna 1915, Spolková sbírka zákonů č. 337/1914 /obsahově jde o ono císařské nařízení platné na území Československé republiky do 1. dubna 1931/) a dále Německého konkursního řádu (Zákona o konkursním řízení ze dne 5. října 1994 /Spolková sbírka zákonů I s. 2866/) [německá úprava úpadkového práva byla jednou z těch, k níž se jako k jednomu z inspiračních zdrojů při tvorbě hlásí i důvodová zpráva k vládnímu návrhu ]. Pro úplnost lze poukázat též na slovenskou úpravu úpadkového práva. Text zákona č. 7/2005 Zb., o konkurze a reštrukturalizácii a o zmene a doplnení niektorých zákonov, ve znění pozdějších předpisů, sice přiznává (vedle správce) právo odporovat právním úkonům týkajícím se majetku dlužníka i přihlášenému věřiteli, avšak až poté, co správce v přiměřené lhůtě nevyhoví podnětu přihlášeného věřitele, aby právnímu úkonu sám odporoval.

I s přihlédnutím k tomu, že insolvenční správce má povinnost podat odpůrčí žalobu, rozhodne-li o tom věřitelský výbor ( ), jenž chrání společný zájem věřitelů a jenž je orgánem věřitelů (srov. ), Nejvyšší soud nemá žádných pochyb o tom, že úprava, podle které je za trvání insolvenčního řízení osobou oprávněnou k podání odpůrčí žaloby pouze insolvenční správce, je jako odpovídající historickým tradicím českého úpadkového práva a srovnatelná se zahraničními úpravami v evropském unijním prostoru úpravou odpovídající českému ústavnímu pořádku.

Důvod předložit věc Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení ustanovení a tak Nejvyšší soud neměl, neboť dovolatelův názor, že jde o ustanovení odporující českému ústavnímu pořádku, nesdílí.

Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání zamítl jako neopodstatněné ( část věty před středníkem ).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalobce bylo zamítnuto a u ostatních účastníků žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nebyly zjištěny.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. února 2013

JUDr. Zdeněk K r č m á ř

předseda senátu