Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 1772/2023

-222

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce České republiky – Krajského soudu v Praze, se sídlem v Praze 5, náměstí Kinských 234/5, PSČ 150 75, identifikační číslo osoby 00215678, proti žalované R. H., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Romanem Jelínkem, Ph. D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Valentinská 56/11, PSČ 110 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Okresního soudu Praha–západ pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2023, č. j. -204, takto:

Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem ze dne 21. února 2022, č. j. -159 (vydaným jako rozsudek pro uznání), Okresní soud Praha–západ (dále jen „okresní soud“):

[1] Určil, že kupní smlouva o převodu vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu v rozsahu jedné ideální poloviny na označené nemovitosti v katastrálním území XY, uzavřená dne 22. ledna 2020 mezi D. R. (jako prodávajícím) a žalovanou R. H. (jako kupující) je vůči žalobci (České republice – Krajskému soudu v Praze) právně neúčinná (bod I. výroku).

[2] Uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 300 Kč.

2. Okresní soud – vycházeje z obsahu žaloby a ze svého usnesení ze dne 29. prosince 2021, č. j. -149 – dospěl na základě ustanovení a , (dále též jen „“), k následujícím závěrům:

3. Žalovaná (přes poučení o následcích) nereagovala na usnesení ze dne 29. prosince 2021, které bylo výzvou k vyjádření dle (ve stanovené třicetidenní lhůtě) a jež jí bylo doručeno (společně se žalobou) do vlastních rukou dne 7. ledna 2022.

4. Vzhledem k tomu, že to zákon nevylučuje a uplatněný nárok neodporuje kogentním ustanovením právních předpisů, byly splněny podmínky pro postup podle ustanovení ve spojení s ustanovením ; okresní soud proto (bez nařízení jednání) rozhodl o nároku žalobce rozsudkem pro uznání.

5. K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. ledna 2023, č. j. -204, změnil rozsudek okresního soudu tak, že rozsudek pro uznání se nevydává.

6. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení , , a – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:

7. Žalobce se odpůrčí žalobou domáhá vyslovení neúčinnosti právního jednání ve smyslu ustanovení a násl. , (dále též jen „o. z.“). Odporovatelnost [uplatňující se odpůrčí žalobou, jež je právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním jednáním ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního jednání] je z hlediska hmotného práva nastolením tzv. relativní neúčinnosti právního jednání.

8. Relativně neúčinné jednání je platné (nastávají podle něj všechny účinky právem spojované s platným právním jednáním), pouze ve vztahu mezi účastníky (tedy ve vztahu mezi věřitelem a třetí osobou, která nabyla majetek odporovaným právním jednáním dlužníka) se na tento právní vztah hledí, jako by k onomu právnímu jednání nedošlo.

9. Dohoda, kterou by si věřitel a osoba, s níž nebo v jejíž prospěch bylo právní jednání učiněno, sjednali, že takové právní jednání je vůči věřiteli neúčinné, by nevedla k nastolení relativní neúčinnosti onoho právního jednání, a nemohla by se tudíž stát podkladem pro výkon rozhodnutí (exekuci). Z toho vyplývá, že hmotné právo nepřipouští vyřízení této věci dohodou účastníků. Judikatura proto dovodila, že v řízení o určení neúčinnosti právního úkonu podle ustanovení , (dále též jen „obč. zák.“), nemůže být vydán rozsudek pro uznání podle ustanovení (není totiž možné uzavřít a schválit smír); srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2009, sp. zn. [rozsudek je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Byť šlo o rozhodnutí k , , jsou jeho závěry použitelné i za stávající právní úpravy.

10. Na poměry dané věci nejsou naopak uplatnitelné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2019, sen. zn. , uveřejněném pod číslem rozh. obč. (dále jen „R 31/2020“), jelikož ten se zabývá odpůrčí žalobou podle , o úpadku a způsobech jeho řešení (), a k závěru, že řízení o takové žalobě lze skončit soudním smírem, dospívá na základě úsudku o odlišné povaze odpůrčí žaloby podle (v porovnání s odpůrčí žalobou podle , ).

11. Odvolací soud nesdílí ani názor žalobce [podložený poukazem na usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. června 2015, sp. zn. , a na literaturu v něm citovanou, představovanou dílem Melzer, F., Tégl, P. a kolektiv: – velký komentář. Svazek III. -654. Vydání první. Praha: Leges, 2014 dále jen „Melzer, Tégl a kolektiv“), str. 801 a násl., a str. 825)], že použitelnost závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. je sporná v poměrech , . Argumentaci obecně prosazovanou dispozitivností nové právní úpravy nepokládá odvolací soud za dostatečnou k prolomení precizní argumentace Nejvyššího soudu v rozsudku sp. zn. .

12. Okresní soud tedy pochybil, měl-li za to, že povaha projednávané věci umožňuje uzavření smíru (což je zákonný předpoklad pro vydání rozsudku pro uznání dle ). Odvolací soud proto napadené rozhodnutí změnil tak, že se rozsudek pro uznání nevydává, aniž se zabýval dalšími žalovanou uplatňovanými důvody nepřípustnosti jeho vydání v projednávané věci.

II. Dovolání a vyjádření k němu

13. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky:

Lze uzavřít a schválit soudní smír (a tudíž vydat rozsudek pro uznání podle ustanovení ) v řízení o určení neúčinnosti právního jednání, zahájeném odpůrčí žalobou podanou podle ustanovení a násl. o. z.?

14. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle ), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

15. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel uvádí, že podle současné právní úpravy (v zákoně č. , ) nemůže obstát právní názor formulovaný v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. (ze kterého vychází napadené rozhodnutí). Jen z toho, že podle ustanovení o. z. musí být neúčinnost právního jednání dlužníka uplatněna odpůrčí žalobou, nelze (totiž) bez dalšího dovozovat, že rozhodnutí soudu o takové žalobě se nemohlo zakládat na dohodě stran a že by mělo (muselo mít) konstitutivní povahu.

16. Soudní rozhodnutí má konstitutivní povahu, jestliže se jím vytváří nový (jiný) hmotněprávní stav věci. Při vyslovení neúčinnosti právního jednání dlužníka tomu tak ale není; práva a povinnosti z neúčinných právních jednání tu jsou (jak dokládá též ustanovení § 597 o. z.) bez ohledu na to, zda neúčinnost právního jednání dlužníka byla uplatněna žalobou, a prosadí se, i kdyby soud nevyslovil neúčinnost právního jednání dlužníka rozhodnutím; např. tehdy, jestliže pasivně legitimovaná osoba uspokojí věřitele (na základě dohody nebo bez ní) dobrovolně. Soudní rozhodnutí o neúčinnosti právního jednání dlužníka má tudíž jen deklaratorní povahu a v tomto smyslu je třeba interpretovat též dikci, podle které se neúčinnost právního jednání dlužníka zakládá „rozhodnutím soudu“ (§ 589 odst. 2 o. z.).

17. Schválený soudní smír má účinky pravomocného rozsudku ( věta první ). Podle současné právní úpravy je nepochybně možné, aby otázky neúčinnosti právního jednání dlužníka, jakož i práva a povinnosti z ní vyplývající, byly způsobilým předmětem smlouvy (dohody) stran; takové ujednání pak může mít i povahu soudního smíru. Může-li řízení o odpůrčí žalobě skončit soudním smírem, pak může skončit (ve smyslu ustanovení ) též rozsudkem pro uznání, ať již na základě uznání žalovaného, nebo na základě fikce uznání.

18. Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, majíc napadené rozhodnutí za správné. Míní, že závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. se nadále uplatní, což pojmenováním rozdílů mezi účelem insolvenční odpůrčí žaloby (podle a násl. ) a obecné odpůrčí žaloby (podle obč. zák.) potvrzují i závěry R 31/2020. K tomu dále dovozuje (při současném poukazu na závěry, které Nejvyšší soud formuloval ke smyslu odpůrčí žaloby podle a násl. o. z. v usnesení ze dne 20. ledna 2017, sp. zn. , a v rozsudku ze dne 31. srpna 2021, sp. zn. ), že i podle , , je jediným účelem odpůrčí žaloby vznik práva věřitele domáhat se (výkonem rozhodnutí, respektive exekucí) uspokojení své pohledávky z toho, co neúčinným jednáním z dlužníkova majetku ušlo, vůči třetí osobě ( o. z.).

19. Byť tedy dovolací soud dosud výslovně neřešil otázku možnosti uzavření soudního smíru (a vydání rozsudku pro uznání) v případě odpůrčí žaloby dle § 589 a násl. o. z., všechny nosné důvody, které dovolací soud vedly (v rozsudku sp. zn. ) k závěru o nemožnosti dohody účastníků v případě odpůrčí žaloby dle obč. zák., respektive k odlišení od odpůrčí žaloby dle (v R 31/2020), jsou uplatnitelné i v poměrech právní úpravy účinné od 1. ledna 2014.

20. Žalovaná též nesouhlasí s argumentací, podle které rozhodnutí o (obecné) odpůrčí žalobě není rozhodnutím konstitutivním.

III. Přípustnost dovolání

21. Pro dovolací řízení je rozhodný v aktuálním znění.

22. Dovolání, které nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v , je přípustné podle , když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky jde o věc dovolacím soudem neřešenou.

IV. Důvodnost dovolání

23. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

24. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

25. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení [ve znění, jež nedoznalo změn od podání žaloby (od 23. listopadu 2021)] a , [ve znění, jež nedoznalo změn od uzavření kupní smlouvy (od 22. ledna 2020)]:

(1) Připouští-li to povaha věci, mohou účastníci skončit řízení soudním smírem. Soud usiluje o smír mezi účastníky; při pokusu o smír předseda senátu zejména s účastníky probere věc, upozorní je na právní úpravu a na stanoviska Nejvyššího soudu a rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek týkající se věci a podle okolností případu jim doporučí možnosti smírného vyřešení sporu. Je-li to s ohledem na povahu věci vhodné, upozorní předseda senátu účastníky rovněž na možnost využití mediace podle

zákona o mediaci

nebo sociálního poradenství podle

zákona o sociálních službách

.

(2) Soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje; neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy. V takovém případě soud po právní moci usnesení pokračuje v řízení.

(3) Schválený smír má účinky pravomocného rozsudku. Rozsudkem však může soud zrušit usnesení o schválení smíru, je-li smír podle hmotného práva neplatný. Návrh lze podat do tří let od právní moci usnesení o schválení smíru.

(1) Vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle

§ 114a odst. 2 písm. a/

nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (

§ 99 odst. 1 a 2

), nebo je-li žalovaným ke dni zahájení řízení nebo ke dni vstupu do řízení nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti.

(2) K podání vyjádření podle odstavce 1 předseda senátu určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení. Bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, určí tuto lhůtu až ode dne uplynutí lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu, elektronickému platebnímu rozkazu nebo evropskému platebnímu rozkazu.

(3) Usnesení podle odstavce 1 nelze vydat nebo doručit po přípravném jednání podle § 114c nebo po prvním jednání ve věci.

(4) Usnesení podle odstavce 1 musí být žalovanému doručeno do vlastních rukou. Náhradní doručení je vyloučeno; to neplatí, doručuje-li se prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba.

(5) Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby.

(1) Uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce.

(2) Rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2).

(3) Rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 a § 114c odst. 6).

(4) Jen pro vydání rozsudku pro uznání nemusí být nařízeno jednání.

U odvolání proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v

§ 205 odst. 2 písm. a/

a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (

§ 153a

,

153b

).

§ 589 (o. z.)

(1) Zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby již vykonatelné, anebo bylo-li již uspokojeno.

(2) Neúčinnost právního jednání dlužníka se zakládá rozhodnutím soudu o žalobě věřitele, kterou bylo odporováno právnímu jednání dlužníka (odpůrčí žaloba).

§ 593 (o. z.)

Vyhradí-li si věřitel dříve, než se jeho pohledávka stane vykonatelnou, právo dovolat se neúčinnosti právního jednání tím, že výhradu prostřednictvím notáře, exekutora nebo soudu oznámí tomu, vůči komu se neúčinnosti právního jednání může dovolat, pak věřiteli lhůta k dovolání se neúčinnosti právního jednání neběží, dokud se pohledávka vykonatelnou nestane.

§ 594 (o. z.)

(1) Neúčinnosti právního jednání se lze dovolat proti tomu, kdo s dlužníkem právně jednal, nebo kdo z právního jednání přímo nabyl prospěch, vůči jeho dědici nebo vůči tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce.

(2) Vůči jinému právnímu nástupci se lze neúčinnosti dovolat jen tehdy, jestliže

a/ právnímu nástupci musely být známy okolnosti, pro něž by se věřitel mohl dovolat neúčinnosti právního jednání,

b/ právní nástupce nabyl právo bezúplatně, anebo

c/ je právním nástupcem osoba blízká, ledaže jí v době, kdy právo po předchůdci nabyla, nemusely být známy okolnosti, pro něž by se věřitel mohl dovolat neúčinnosti právního jednání.

§ 595 (o. z.)

(1) Neúčinnost právního jednání zakládá věřitelovo právo domáhat se uspokojení pohledávky i z toho, co neúčinným jednáním z dlužníkova majetku ušlo. Není-li to dobře možné, náleží věřiteli odpovídající náhrada.

(2) Kdo je zavázán plnit, považuje se za nepoctivého držitele; jeho dědic nebo jiný všeobecný právní nástupce však jen tehdy, jestliže mu musely být známy okolnosti, pro něž by se věřitel mohl dovolat neúčinnosti právního jednání.

(3) Poctivý příjemce bezúplatného plnění uspokojí věřitele z tohoto plnění v rozsahu, v němž jím byl obohacen. To neplatí, mohl-li se věřitel dovolat neúčinnosti právního jednání, i kdyby se stalo za úplatu.

§ 597 (o. z.)

(1) Kdo má vůči věřiteli povinnost podle

§ 595

nebo

596

, může se jí zprostit uspokojením věřitelovy pohledávky za dlužníkem. Může tak učinit i předtím, než se věřitel neúčinnosti dovolá.

(2) Kdo má vůči věřiteli povinnost podle § 595 nebo 596, může od dlužníka požadovat vrácení vzájemného plnění nebo splnění pohledávky oživlé následkem toho, že se věřitel dovolal neúčinnosti.

§ 1930 (o. z.)

(1) Dluh se plní vcelku.

(2) Nabízí-li dlužník částečné plnění, musí je věřitel přijmout, neodporuje-li to povaze závazku nebo účelu smlouvy, pokud tento účel musel být dlužníku alespoň zřejmý. Věřiteli tím nevzniknou žádné jiné povinnosti. Dlužník nahradí věřiteli zvýšené náklady způsobené mu částečným plněním.

26. Ve výše ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním položené právní otázce následující závěry:

27. V dané věci jde o to, zda uznání nároku uplatněného žalobou žalovaným [lhostejno, zda žalovaný nárok uznal svým procesním úkonem ( ), nebo zda nastala fikce uznání nároku podle pro nečinnost žalovaného poté, co obdržel tzv. kvalifikovanou výzvu k vyjádření podle ] umožňuje vydání rozsudku pro uznání tam, kde je předmětem řízení odpůrčí nárok podle a násl. o. z. Prostřednictvím ustanovení se totiž klade otázka, zda rozsudek pro uznání nelze vydat (jak uzavřel odvolací soud), jelikož jde o věc, ve které nelze uzavřít a schválit smír ( a 2 ).

28. Rozsudkem pro uznání nelze rozhodnout ve věcech, jejichž povaha nepřipouští uzavření soudního smíru, jakož i tehdy, kdyby rozsudek pro uznání byl v rozporu s právními předpisy. V literatuře i v rozhodovací praxi soudů panuje shoda v názoru, že povaha věci připouští uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotněprávní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Povahou věci je tak vyloučeno uzavřít smír zejména ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu, ve věcech, v nichž se rozhoduje o osobním stavu, a ve věcech, v nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků. Srov. k tomu v literatuře např. dílo Drápal, L., Bureš, J. a kol.: I. až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 643, a v judikatuře např. již shora zmíněné R 31/2020.

29. Smír pak je procesním institutem, jímž se má umožnit účastníkům, aby skončili soudní řízení na základě dohody, a sami tak odstranili svým dispozičním úkonem vzniklý spor, s tím, že v tom je i podstata rozdílu mezi soudním smírem a autoritativním meritorním rozhodnutím, což nalézá svůj výraz i v jejich odlišné právní úpravě; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2006, sp. zn. , uveřejněný pod číslem rozh. obč. (dále jen „R 23/2007“), jakož i R 31/2020.

30. Obsahem přípustného smíru je dohoda, kterou se upravují hmotněprávní vztahy, jež jsou předmětem řízení; nelze vyloučit, aby byly upraveny i jiné vztahy než ty, které jsou vymezeny předmětem řízení, neboť je tu podmínkou přípustnosti smíru, aby povaha věci uzavření smíru připouštěla. Jestliže smír svým obsahem upravuje vztahy nad rámec dosavadního předmětu řízení, jde o smír přípustný, neboť tu jde o dispozici návrhem a schválením smíru připouští soud i tuto dispozici. Smír jako dohoda účastníků, u níž se předpokládá existence nejistých, neurčitých nebo sporných práv, je narovnáním, popřípadě dohodou o vzdání se práva [stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 11. listopadu 1986, Cpj 44/86, uveřejněné pod číslem rozh. obč. (dále jen „R 16/1987“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2015, sp. zn. , uveřejněný pod číslem rozh. obč. (dále jen „R 22/2016“), nebo R 31/2020]. Smír může svým obsahem i překročit rámec předmětu řízení; vždy však z něho musí být patrno, jak byly vypořádány nároky, které byly předmětem řízení (R 16/1987, R 22/2016, R 31/2020).

31. Soudní praxe nevylučuje možnost skončit řízení soudním smírem (na základě argumentu „povahou věci“) ani u sporů o platnost smluv, respektive u sporů o určení, zda tu je či není právní vztah nebo právo týkající se majetku nebo závazků. Srov. např. R 23/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2017, sp. zn. , uveřejněný pod číslem rozh. obč., nebo R 31/2020.

32. K možnosti uzavřít a schválit smír ve sporu o neúčinnost právního jednání dlužníka podle ustanovení a násl. o. z. zahájeném odpůrčí žalobou, Nejvyšší soud úvodem uvádí, že podle důvodové zprávy k vládnímu návrhu , , který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 6. volebním období 2010-2013 jako tisk č. 362, je inspiračním zdrojem úpravy neúčinných právních jednání obsažené v § 589 a násl. o. z. zejména odpůrčí řád obsažený v článku III. zákona č. 64/1931 Sb. z. a n., kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí (dále jen „odpůrčí řád z roku 1931“); srov. zvláštní část důvodové zprávy (K až 599). Dosavadní úprava odporovatelných právních jednání obsažená v obč. zák. je tamtéž označena jako „redukovaná a málo funkční obdoba“ příslušné úpravy obsažené ustanoveních až , .

33. K odpůrčí žalobě podle § 589 o. z. je aktivně věcně legitimován věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vykonatelná, jestliže právní jednání dlužníka zkracuje její uspokojení. Vykonatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2017, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročníku 2019, pod číslem 27, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2018, sp. zn. , uveřejněný pod číslem rozh. obč. (dále jen „R 127/2019“), anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2023, sp. zn. .

34. Smyslem (účelem) odpůrčí žaloby podle ustanovení § 589 o. z. je domoci se (vyhovujícího) rozhodnutí soudu, které bude podkladem k tomu, aby se mohl na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu) vydaného proti dlužníku domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co neúčinným jednáním ušlo z dlužníkova majetku (nebo odpovídající náhrady za takové plnění), a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči tomu, kdo s dlužníkem právně jednal, nebo kdo z právního jednání přímo nabyl prospěch, vůči jeho dědici nebo vůči tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, anebo vůči jinému právnímu nástupci; srov. opět (též ve vazbě na dikci § 594 o. z. a § 595 odst. 1 větu první o. z.) R 127/2019 i rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. .

35. Takto deklarovaný smysl (účel) odpůrčí žaloby však nevypovídá ničeho o tom, zda (případně jakým způsobem) lze nárok žalobou uplatněný vypořádat (platnou) dohodou účastníků daného právního vztahu (lhostejno, zda se tak stane mimosoudně, nebo prostřednictvím soudem schváleného smíru). Přiléhavou (správnou) odpověď na danou otázku pak nelze získat snahou o rozčlenění soudních rozhodnutí podle předmětu řízení na rozhodnutí deklaratorní a na rozhodnutí konstitutivní (pravotvorná), podloženou (i v poměrech dovolací argumentace) mylnou představou, že tam, kde má soudní rozhodnutí konstitutivní účinky, smír uzavřít nelze. K ošidnosti argumentace budované (jen) na takových základech srov. v literatuře např. Macur, J.: Problémy vzájemného vztahu práva procesního a hmotného. Brno, Masarykova univerzita 1993, str. 117 až 127. V literatuře většinově převládá názor, že rozhodnutí (rozsudek), jímž soud vyhoví odpůrčí žalobě podané podle a násl. o. z., má konstitutivní účinky (se zpětnými účinky, jelikož činí právní jednání dlužníka „zpětně“ neúčinným); srov. např. Švestka, J.; Dvořák, J.; Fiala, J. a kol. Komentář. Svazek I. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer, ČR, 2020, str. 1401, nebo Melzer, Tégl a kolektiv, str. 824 a násl., anebo Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019 (dále jen „Petrov, Výtisk, Beran, a kol.“). Jinak (na podporu závěru, že soudní rozhodnutí o odpůrčí žalobě má deklaratorní povahu) srov. např. Lavický, P. a kol. I. Obecná část (–654). Komentář. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2022, str. 1897-1911 (dále jen „Lavický, a kol.“).

36. To, že soudní rozhodnutí má konstitutivní účinky, ještě neznamená, že ohledně žalobou uplatněného nároku [jenž má (může) vyústit v rozhodnutí s konstitutivními účinky] nelze uzavřít (a schválit) smír. Srov. v tomto ohledu např. judikaturu Nejvyššího soudu k náhradě nepeněžité újmy v penězích podle § 13 obč. zák., představovanou např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2019, sp. zn. . V soudní praxi ohledně tohoto nároku (totiž) na straně jedné nebylo pochyb o tom, že možnost přiznání úroků z prodlení při peněžitém zadostiučinění podle § 13 odst. 2 obč. zák. nepřichází v úvahu, neboť do právní moci soudního rozhodnutí není povinnost plnit peněžité zadostiučinění závazně stanovena, na straně druhé však nebylo pochyb ani o tom, že žalobou uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích bylo možné vypořádat dohodou (uzavřít smír).

37. Na poli odpůrčího práva lze v podobném duchu odkázat (co do možnosti vypořádat odpůrčí nárok dohodou) na R 31/2020 nebo na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2022, sp. zn. . V těchto rozhodnutích (v nichž jde o výklad „insolvenční neúčinnosti“) Nejvyšší soud uzavřel, že odpůrčí nárok lze vypořádat dohodou (uzavřít smír), byť současně (ve vazbě na ustanovení větu první ) v jiném svém rozhodnutí připustil, že soudní rozhodnutí o odpůrčí žalobě podle a násl. má konstitutivní účinky (srov. odstavec 50. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2022, sen. zn. , uveřejněného pod číslem rozh. obč.).

38. V poměrech úpravy odpůrčího práva obsažené v zákoně č. , , je pro odpověď na dovoláním předestřenou otázku významný především obsah ustanovení o. z.

39. Neúčinnosti právního jednání dlužníka se lze dovolat vůči osobám uvedeným v ustanovení § 594 o. z. [nejčastěji (typově) vůči osobě, která s dlužníkem právně jednala, nebo vůči osobě, která z právního jednání dlužníka přímo nabyla prospěch]. Vůči takovým osobám zakládá neúčinnost právního jednání dlužníka věřitelovo právo domáhat se uspokojení pohledávky i z toho, co neúčinným jednáním z dlužníkova majetku ušlo (§ 595 odst. 1 věta první o. z.), případně (není-li dobře možné uspokojit se z toho, co neúčinným jednáním ušlo z dlužníkova majetku) právo domáhat se uspokojení pohledávky z odpovídající náhrady (§ 595 odst. 1 věta druhá o. z.). Platí rovněž, že osoba (dle § 594 o. z.), které neúčinné právní dlužníka zakládá povinnost podle § 595 o. z. [povinnost strpět, aby věřitel uspokojil svou pohledávku vůči dlužníku z toho, co neúčinným jednáním ušlo z dlužníkova majetku, respektive (není-li dobře možné uspokojit se z toho, co neúčinným jednáním ušlo z dlužníkova majetku) povinnost poskytnout věřiteli na uspokojení jeho pohledávky odpovídající náhradu], se této povinnosti může zprostit uspokojením věřitelovy pohledávky za dlužníkem (§ 597 odst. 1 věta první o. z.).

40. Co do posouzení otázky, zda možnost osoby, která je zatížena povinností podle § 595 o. z., zprostit se této povinnosti uspokojením věřitelovy pohledávky za dlužníkem je podmíněna plnou úhradou věřitelovy pohledávky za dlužníkem i tehdy, má-li to, co neúčinným jednáním ušlo z dlužníkova majetku, nižší hodnotu, se aktuální komentářová literatura shoduje v závěru, že k zániku odpůrčího práva postačí, jestliže taková osoba uspokojí věřitelovu pohledávku za dlužníkem ve stejném rozsahu, v jakém má vůči ní věřitel právo na odpovídající náhradu podle § 595 odst. 1 věty druhé o. z. Srov. např. Melzer, Tégl a kolektiv, str. 861, Petrov, Výtisk, Beran, a kol., str. 670-671, nebo Lavický, a kol., str. 1931-1932. Tento závěr správně vystihuje skutečnost, že oproti výkladu podávanému dříve (ve vazbě na ustanovení § 1415 zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecného zákoníku občanského) k obsahově srovnatelnému ustanovení odpůrčího řádu z roku 1931 (srov. např. Voska, J.: Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Právnické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek. Praha 1931, str. 617) se z ustanovení § 1930 odst. 2 o. z. podává povinnost věřitele přijmout na úhradu své pohledávky i částečné plnění, neodporuje-li to povaze závazku nebo účelu smlouvy, pokud tento účel musel být dlužníku alespoň zřejmý.

41. Nejvyšší soud tedy ve shodě s označenou literaturou uzavírá, že má-li to, co neúčinným jednáním ušlo z dlužníkova majetku, nižší hodnotu než je výše věřitelovy pohledávky za dlužníkem, zprostí se osoba, která je zatížena povinností podle § 595 o. z., této povinnosti ve smyslu ustanovení § 597 odst. 1 o. z. tím, že uspokojí věřitelovu pohledávku za dlužníkem ve stejném rozsahu, v jakém má vůči ní věřitel právo na odpovídající náhradu podle § 595 odst. 1 věty druhé o. z.

42. Uvedený závěr lze podpořit i poukazem na obsah rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. , konkrétně na tam obsažený závěr, podle kterého je skutečnost, že osoba, v jejíž prospěch učinil dlužník neúčinný právní úkon, zaplatila do majetkové podstaty dlužníka peněžitou náhradu za plnění, které jí dlužník poskytl, důvodem pro zamítnutí obecné odpůrčí žaloby podané proti osobě, která plnila, věřitelem dlužníka.

43. Se zřetelem k dikci § 597 odst. 1 věty druhé o. z. se osoba zatížená povinností podle § 595 o. z. této povinnosti shora popsaným způsobem zprostí (může zprostit) kdykoli po vzniku odpůrčího práva, bez zřetele k tomu, zda věřitel předtím podal odpůrčí žalobu. Překážkou daného postupu není ani to, že věřitelova pohledávka za dlužníkem dosud není vykonatelná; podmínka, aby šlo o pohledávku vykonatelnou, musí být splněna (až) v době, kdy soud rozhoduje o odpůrčí žalobě (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2021, sp. zn. ).

44. Může-li se osoba, která je zatížena povinností podle § 595 o. z., zprostit této povinnosti uspokojením věřitelovy pohledávky za dlužníkem v rozsahu, v jakém má vůči ní věřitel právo na odpovídající náhradu podle § 595 odst. 1 věty druhé o. z., jednostranným právním jednáním, pak ovšem není vyloučeno, aby se tak stalo též na základě dohody této osoby s věřitelem. Srov. k tomu v literatuře shodně např. opět Melzer, Tégl a kolektiv, str. 861, nebo Petrov, Výtisk, Beran, a kol., str. 670-671. Takovou dohodu lze uzavřít i po podání odpůrčí žaloby věřitelem, přičemž nic nebrání tomu, aby tato dispozice s odpůrčí žalobou uplatněným odpůrčím nárokem měla podobu smíru schváleného soudem.

45. Nejvyšší soud tedy v odpověď na dovoláním položenou otázku uzavírá, že povaha řízení o odpůrčí žalobě podle , , nevylučuje skončení řízení soudním smírem, a tudíž ani možnost vydat v takové věci rozsudek pro uznání ( ).

46. Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž správné není.

47. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( a 2 ). Úkolem odvolacího soudu bude vypořádat další žalovanou uplatňované důvody nepřípustnosti vydání rozsudku pro uznání, při respektu k závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu shrnutému v odstavci 45. shora.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. července 2023

JUDr. Zdeněk Krčmář

předseda senátu