Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3543/2020

28 Cdo 3543/2020-592

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) M. K., narozeného XY, bytem v XY, b) E. K., narozené XY, bytem v XY, a c) J. K., narozené XY, bytem v XY, zastoupených Mgr. Václavem Láskou, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 1/65, proti žalovaným 1) Verneřický Angus a.s., identifikační číslo osoby 25023721, se sídlem v Lovečkovicích, Levínské Petrovice 35, a 2) J. Š., narozenému XY, bytem v XY, oběma zastoupeným Mgr. Petrem Sigmundem, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614/11, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, ze dne 25. 2. 2020, č. j. -520, takto:

I. Dovolání seodmítá.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu, výrokem pod bodem I, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 5. 10. 2018, č. j. -448, jímž byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobci – v řízení podle části páté – domáhali „zrušení věcného břemene“ (nahrazení rozhodnutí správního orgánu) zřízeného rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Děčín, ze dne 4. 2. 2003, č. j. 1256/92 PÚ-R 6608/03, podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), jež zatěžuje pozemky p. č XY, p. č. XY a p. č. st. XY v k. ú. XY ve prospěch vlastníků staveb na pozemcích p. č. st. XY, XY, XY, XY, XY, XY v k. ú. XY, spočívající v právu chůze a jízdy osobními auty, nákladními auty, zemědělskými stroji, traktory s přívěsy, všemi mechanismy, včetně příslušné manipulace, potřebných pro provoz a údržbu zemědělských staveb, resp. v právu občasného převedení dobytka při změně pastvin nebo ustájení, kdy rozsah věcného břemene byl vyznačen podle v rozsudku citovaných geometrických plánů; současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalobci (dále též jako „dovolatelé“). Přípustnost dovolání spatřují v tom, že se odvolací soud při zkoumání, jsou-li naplněny podmínky pro „zřízení věcného břemene nezbytné cesty“, napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (z níž odkazují zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , , , , , , , a ). Odvolacímu soudu vytýkají především, že naplnění podmínek pro „zřízení věcného břemene nezbytné cesty“ ( a , ) řádně neprověřil a své rozhodnutí dle mínění dovolatelů založil toliko na tom, že žalobci neprokázali, že zřízené věcné břemeno poškozuje jejich nemovitosti, resp. o kolik se v důsledku zřízení věcného břemene sníží hodnota jejich domu. Odchýlení od judikatury dovolacího soudu vymezující podmínky pro „zřízení věcného břemene práva nutné cesty“ pak dovolatelé spatřují zejména v tom, že odvolací soud exaktně nepoměřoval náklady na vybudování nové přístupové cesty žalovanými s újmou, jež je způsobena žalobcům zřízením věcného břemene, a nezkoumal, nakolik se v důsledku zřízení věcného břemene sníží hodnota nemovitosti žalobců. Odvolacímu soudu dále vytýkají, že aproboval rozhodnutí soudu prvního stupně navzdory tomu, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaní mohou pro přístup ke svým nemovitostem využít jiné pozemky ve svém vlastnictví, a že neakceptoval ani zúžení věcného břemene, přestože žalovaní některé ze svých nemovitostí (v jejichž prospěch bylo věcné břemeno zřízeno) neužívají. K tomu namítají dovolatelé i to, že se odvolací soud nevypořádal ani s výší úplaty za zřízené věcné břemeno, jíž s ohledem na okolnosti případu považují za nedostatečnou.

V dovolacím řízení bylo postupováno podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „ “.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (žalobci), zastoupenými advokátem ( ), ve lhůtě stanovené a obsahuje povinné náležitosti podle , se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením (hledisky v něm uvedenými).

Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím vzešlým z řízení dle částí páté ( a násl. ), jímž byla na návrh žalobců v občanském soudním řízení projednána věc, o níž dříve rozhodl správní orgán – zřízením věcného břemene (zatěžujícího pozemky žalobců) podle zákona o půdě, kdy odvolací soud (stvrzením téhož závěru soudu prvního stupně) dochází k tomu, že byly splněny podmínky pro zřízení věcného břemene dle uvedeného restitučního předpisu na pozemcích žalobců podle zákona o půdě, a tedy že správní orgán rozhodl o této právní věci správně ( ).

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. ) ustanovení § 9 odst. 5 zákona o půdě má sloužit k zajištění racionálního uspořádání poměrů v okolí převáděných nemovitostí tím, že umožňuje uspokojit nároky oprávněných osob a zároveň garantovat zachování veřejného zájmu na ochraně životního prostředí, jakož i důležitých zájmů vlastníků objektů nacházejících se v blízkosti vydávaného majetku. Citované ustanovení má přitom přispět k vyvarování se způsobení nových bezpráví při nápravě historických majetkových křivd a představuje nástroj k citlivějšímu vyvažování zájmů oprávněných osob na jedné straně a ostatních vlastníků na straně druhé.

Ústavní soud ve svém plenárním nálezu ze dne 11. 3. 1998, sp. zn. , (uveřejněný pod číslem 27/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a pod č. 88/1998 Sb.) uvádí, že ve svém ustanovení poskytuje pozemkovému úřadu při zřizování věcného břemene značně široké diskreční oprávnění, když se poukazuje – pokud jde o vymezení podmínek zřízení či zrušení věcného břemene – na konstatování, že pozemkový úřad je může zřídit nebo zrušit, jestliže „je toho nezbytně třeba“.

Zhodnocení „nezbytnosti“ omezení vlastnického práva restituentů je přitom značně citlivé na jedinečný skutkový stav každého případu, pročež i dovolací soud je toho názoru, že musí soudům nižších stupňů při uvážení řečeného aspektu věci přenechat určitý diskreční prostor a z pozice toliko přezkumné instance by neměl vlastními úsudky nahrazovat jejich úvahy, nelze-li je označit za excesivní či zjevně nepřiléhavé (srov. již shora odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ).

Úvahu odvolacího soudu o naplnění podmínky „nezbytné potřeby“ pro zřízení věcného břemene dle § 9 odst. 5 zákona o půdě – v situaci, kdy bylo v řízení prokázáno, že přístup žalovaných k jejich nemovitostem za účelem provozování zemědělské výroby v rámci zemědělského areálu nelze zajistit jinak než prostřednictvím takto zřízeného věcného břemene přes pozemky žalobců (jež nadto koresponduje stávajícím asfaltovým či panelovým přístupovým cestám, v minulosti zbudovaným a takto využívaným až do současné doby) – nelze považovat za nepřiměřenou či snad excesivní.

Při zkoumání, jsou-li naplněny podmínky pro zřízení věcného břemene podle zákona o půdě, vzal odvolací soud v potaz široký okruh skutečností, které vyšly v řízení najevo (poté, co provedené důkazy zhodnotil postupem dle ), krom jiného i to, že všechny budovy ve vlastnictví žalovaných jsou reálně využívány (byť některé z nich omezeně, ovšem i v důsledku snahy žalovaných omezit dopravní provoz přes pozemky žalobců a v okolí jejich domu, při vážení negativního postoje žalobců k takovému užívání); že přes pozemky žalobců dochází i k výkonu práva průhonu; že zřízení nové přístupové cesty (v žalobci navrhované trase, občasně užívané nezpevněné cesty v hlinitotravnatém terénu, jež v podmáčeném místě ústí v nepřehledném místě na obecní komunikaci) přes pozemky žalovaných není účelné, a to i s přihlédnutím k tomu, že žalobci neprokázali, nakolik je zřízeným věcným břemenem poškozován jejich dům, kdy zřízení takto navrhované nové přístupové cesty podléhalo by souhlasu jak správních orgánů, tak i obce a vybudování takovéto cesty – způsobilé k celoročnímu provozu – vyžádalo by si neúměrných nákladů; že zrušení zřízeného věcného břemene a zbudování žalobci navrhované cesty nemělo by za následek zamezení provozu v blízkosti domu žalobců, jelikož i v takovém případě bylo by nutné zachovat přístup ke stavbám žalovaných v zemědělském areálu (zejm. na pozemku žalobců p. č. XY v k. ú. XY), v němž se nachází právě i pozemky a dům žalobců; že dům žalobců není výkonem práv z věcného břemene poškozován (byť soud uznal, že průjezd zemědělské techniky v jeho blízkosti může znepříjemňovat užívání domu, avšak současně poukázal i na to, že se dům nachází na okraji zemědělského areálu sloužícího k chovu skotu a právní předchůdce žalobců si této skutečnosti byl vědom již v době podání žádosti podle zákona o půdě o vydání těchto nemovitostí a tedy že bylo lze předpokládat i další s tím spojená omezení; že žalobci neprokázali, že by dům užívali k obytným účelům či jej alespoň takto užívat chtěli, jde-li o nemovitost ve zchátralém stavu, jež je zjevně neobyvatelná.

Potvrdil-li proto odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, maje za naplněnou podmínku „nezbytné potřeby“ pro zřízení věcného břemene podle § 9 odst. 5 zákona o půdě, jehož prostřednictvím má být zajištěno (zachováno) provozování zemědělské výroby vlastníkům staveb sloužících k tomuto účelu, nelze jeho závěrům, jež se nepříčí shora odkazované judikatuře, ničeho vytknout. Nedůvodná je pak i argumentace dovolatelů, že zřízení věcného břemene bylo soudy aprobováno jen proto, že nebylo prokázáno, že výkonem práv z věcného břemene dochází k poškozování nemovitosti žalobců (jenom na takové okolnosti odvolací soudu své rozhodnutí očividně nezaložil).

Napadají-li pak dovolatelé i hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, nelze než připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. ; k tomu viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. , bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. , bod 17.).

Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky dovolatelů vystihující vady řízení (jež dle dovolatelů tkví v neprovedení některých jimi navržených důkazů, ačkoliv soud neopomněl uvést, proč jde z pohledu výsledku řízení o důkazy nadbytečné). Vadami řízení – ať již skutečnými nebo domnělými – je Nejvyšší soud oprávněn se zabývat pouze v případě, je-li dovolání jinak přípustné ve smyslu (k tomu dále srov. ); námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem však požadavkům vytýčeným v ustanovení neodpovídá, přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se jí odvolací soud dopustil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. , ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. , ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. ).

Vytýkají-li pak dovolatelé odvolacímu soudu, že „nesprávně právně posoudil otázku splnění podmínek pro zřízení věcného břemene, aniž by řádně posoudil splnění pozitivních podmínek pro zřízení věcného břemene nezbytné cesty (ustanovení ) a dále také negativní vymezení podmínek zřízení nezbytné cesty (ustanovení )“, je nutno připomenout, že v dané věci jde o zřízení věcného břemene pozemkovým úřadem k restituovaným nemovitostem ve smyslu zákona o půdě, nikoliv o povolení nezbytné cesty podle a násl. o. z.; nebylo proto povinností soudu zkoumat podmínky zřízení věcného břemene (pozemkovým úřadem) i prizmatem ustanovení upravujícího podmínky pro povolení nezbytné cesty. V tomto směru jde o úvahy soudu jdoucí nad rámec aplikovaného ustanovení, jež nutno vnímat spíše jen jako podpůrné.

Nepřípadné jsou proto i v dovolání uvedené odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 4/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. ), v nichž se dovolací soud zabýval otázkou naplnění podmínek pro zřízení věcného břemene cesty podle , , resp. splnění podmínek pro povolení nezbytné cesty ve smyslu o. z., o které v nyní posuzované věci nejde. S touto odkazovanou judikaturou rozhodnutí odvolacího soudu v kolizi není, ba ani být nemůže (řeší-li předpoklady pro zřízení věcného břemene k restituovaným nemovitostem v režimu zákona o půdě, kdy je diskrece správního orgánu, potažmo soudu ke zřízení věcného břemene podstatně širší).

Brojí-li žalobci v dovolání (čl. VII) i proti výši náhrady za zřízení věcného břemene (kdy odvolacímu soudu vytýkají, že se s touto otázkou nevypořádal), jest nutno uvést, že náhrada za zřízení věcného břemeně nebyla předmětem toho řízení (a na jejím řešení napadené rozhodnutí nezávisí), nehledě na to, že skutečnosti (o nepřiměřenosti dříve přiznané náhrady) uplatňují žalobci až v dovolacím řízení (v rozporu s ). Nepřípadný je pak i odkaz dovolatelů na usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 78/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. (jež se nadto vztahují k úplatě a odčinění újmy za povolení nezbytné cesty).

Z výše uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání (poměřováno hledisky uvedených v ) naplněny nebyly.

Napadají-li snad dovolatelé rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, ve vztahu k tomuto výroku (jež zřejmě „napadají“ pouze jako výrok akcesorický) již žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle – neuplatňují, nehledě na to, že proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení dovolání přípustné není (srov. ).

Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (srov. , věta první, ), nepřípustné dovolání odmítl (srov. ).

Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a v situaci, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto a kdy nákladům k náhradě oprávněných žalovaných, jenž se prostřednictvím svého zástupce z řad advokátů vyjádřili k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 4 960 Kč [ , , , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální částkou náhrady hotových výdajů na jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč ( a 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ) ve výši 1.104,60 Kč.

Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz),rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. 9. 2021

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu