Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1742/2021

26 Cdo 1742/2021-158

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Endless Success, s.r.o., se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Husitská 107/3, IČO: 01516841, zastoupené Mgr. Martinem Hejzlarem, advokátem se sídlem v Praze 2, Náplavní 2013/1, proti žalovaným 1/ K. V. J., bytem XY, zastoupené Mgr. Marií Klinerovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, a 2/ V. Š., bytem XY, zastoupenému JUDr. Václavem Luťchou, advokátem se sídlem v Praze 3, náměstí Jiřího z Lobkovic 2406/9, o zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. , o dovolání žalované 1/ proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. října 2020, č. j. -118, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná 1/

je povinna

zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.400,- Kč k rukám Mgr. Martina Hejzlara, advokáta se sídlem v Praze 2, Náplavní 2013/1, do tří dnů do právní moci tohoto usnesení.

III. V poměru mezi žalobkyní a žalovaným 2/ nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 150.000,- s příslušenstvím. Zmíněná částka měla představovat kauci, kterou jako nájemkyně složila k rukám žalovaných jako pronajímatelů v souvislosti s uzavřením Smlouvy o nájmu prostor sloužících podnikání ze dne 15. listopadu 2017 (dále jen „Smlouva“). Nárok pak odůvodnila tím, že pronajaté nemovitosti odkoupila, v důsledku čehož nájemní vztah skončil, avšak žalovaní jí kauci doposud nevrátili.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. října 2020, č. j. -118, potvrdil rozsudek ze dne 3. března 2020, č. j. -78, kterým Okresní soud Praha-západ (soud prvního stupně) žalobě vyhověl a uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku částku 150.000,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost zbylého žalovaného, a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Dovolání žalované 1/ (dovolatelky) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobkyně a žalovaný 2/ prostřednictvím svých advokátů písemně vyjádřili, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle ( , , ve znění po novele provedené – dále opět jen „ “).

Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že ohledně otázky rozporu výkonu práva s dobrými mravy je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné, uplatňuje tím ve skutečnosti vadu řízení. Vady řízení však nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz a contrario). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v , a b/ a dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ); samy o sobě pak takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle ) nezakládají. Nad rámec řečeného dovolací soud přesto pokládá za potřebné dodat, že navíc zde ani o vadu řízení nejde; rozsudek odvolacího soudu je totiž pochopitelný a srozumitelný a nelze ho považovat za nepřezkoumatelný, což platí tím spíše, že dovolatelkou tvrzené nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jejích práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. června 2013, sp. zn. , uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

K dovolacím námitkám podřaditelným pod (způsobilý) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ( věta první ) lze uvést následující.

Problematika dobrých mravů byla dříve upravena v obč. zák. ( , , ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen „obč. zák.“), avšak s účinností od 1. ledna 2014 je obsažena v a v o. z. ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. z.“) vylučujícím ochranu při zjevném zneužití práva; judikaturu přijatou k výkladu rozporu výkonu práva s dobrými mravy podle obč. zák. lze však přiměřeně aplikovat i na výklad podle nynější právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. března 2015, sp. zn. / ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 16. července 2015, sp. zn. , z 5. září 2017, sp. zn. , a z 13. prosince 2017, sp. zn. /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 20. března 2018, sp. zn. ). Za „dobré mravy“ ve smyslu obč. zák. je pak třeba podle ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 26. června 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 62/1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. z 18. února 2003, sp. zn. , z 20. července 2011, sp. zn. , a z 15. března 2016, sp. zn. , uveřejněný pod č. 4/2017 časopisu Právní rozhledy) pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. V řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí z 25. října 2004, sp. zn. , či ze 7. prosince 2004, sp. zn. ) Nejvyšší soud vyložil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každé konkrétní věci na úvaze soudu s přihlédnutím k okolnostem toho kterého případu. Soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. května 2013, sp. zn. , uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 5. února 2014, sp. zn. ) se však ustálila rovněž v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 16. února 2017, sp. zn. , z 24. května 2018, sp. zn. , či ze 14. ledna 2020, sp. zn. /ústavní stížnosti podané proti těmto rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními z 6. června 2017, sp. zn. , z 28. května 2019, sp. zn. , a z 14. dubna 2020, sp. zn. ).

V projednávaném případě odvolací soud uzavřel, že procesní obraně žalovaných spočívající v právu na smluvní pokutu ve smyslu čl. VIII. odst. 2 Smlouvy za nezaplacené nájemné za část prosince 2018 (než pozbyli vlastnické právo k předmětu nájmu) nelze přiznat právní ochranu, a to pro rozpor výkonu tohoto práva s dobrými mravy. Tato úvaha se dovolacímu soudu nejeví jako zjevně nepřiměřená. Odvolací soud totiž pečlivě zohlednil konkrétní okolnosti souzené věci. Uvedl, že žalobkyně jako nájemkyně skutečně porušila svou povinnost, jestliže za poměrnou část měsíce prosince 2018 (do okamžiku nabytí vlastnického práva k pronajatým nemovitostem dne 21. prosince 2018, čímž došlo k zániku nájemního vztahu) nezaplatila nájemné; tím by byl naplněn předpoklad pro odstoupení od Smlouvy či její vypovězení. Zdůraznil však, že výkonu práva žalovaných přesto nelze přiznat právní ochranu, jestliže žalobkyni vypovídali nájem v době, kdy jí již prodávali pronajaté nemovitosti, a proto nemohli do budoucna žádnou ztrátu na nájemném předpokládat. Uvedený závěr přitom nezpochybňuje ani dovolatelčin poukaz na zásadu vigilantibus iura. Tato námitka totiž představuje pouze další aspekt, který bylo potřeba zohlednit při posouzení, zda výkon práva žalovaných odporuje dobrým mravům. Bylo-li však již řečeno, že zmíněná úvaha odvolacího soudu není – vzhledem k okolnostem projednávané věci – zjevně nepřiměřená, pak je zřejmé, že takové posouzení (byť implicitně) obsahuje. Konečně odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2018, sp. zn. , a ze dne 13. prosince 2017, sp. zn. , je v této souvislosti – vzhledem k diametrálně odlišnému skutkovému terénu – nepřípadný; v citovaných rozhodnutích totiž šlo o posouzení, za jakých okolností dobrým mravům (ne)odporuje uplatnění námitky promlčení ze strany státu v řízení o náhradu za nucené omezení vlastnického práva v důsledku protiústavní regulace nájemného. Lze uzavřít, že odvolací soud se při posuzování takto nastolené otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

Dovolatelka předložila k dovolacímu přezkumu rovněž otázku výkladu a aplikace ustanovení § 588 o. z. Zdůraznila, že podle citovaného ustanovení může soud z úřední povinnosti přihlédnout pouze ke zjevnému rozporu s dobrými mravy, který zakládá neplatnost absolutní, a že běžný rozpor (jako v této věci) podle jejího názoru způsobuje pouze neplatnost relativní, k níž lze přihlédnout pouze k námitce toho účastníka, jemuž prospívá; takovouto námitku žalobkyně neuplatnila. Na vyřešení takto postavené otázky však napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud totiž uvedenou právní otázku neřešil (a – logicky vzato – ani řešit nemohl), neboť citované ustanovení se týká absolutní či relativní neplatnosti právních jednání, avšak zde jde o rozpor výkonu práva žalovaných s dobrými mravy ve smyslu o. z. V tomto ohledu proto v dovolání nebyl (a ani být nemohl) – způsobem uvedeným v ustanovení – vymezen způsobilý dovolací důvod ( ), z čehož současně vyplývá, že byť zde dovolatelka spatřovala přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované tam citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu), vylíčení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ), nepřípadně vztáhla k posouzení právní otázky, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí (nespočívá). Nad rámec řečeného však dovolací soud pro úplnost dodává, že v rozsudku ze dne 16. března 2021, sp. zn. , Nejvyšší soud ve vztahu ke zjevnému rozporu s dobrými mravy ve smyslu o. z. uzavřel, že porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Právní jednání se tedy buď příčí dobrým mravům a je absolutně neplatné, nebo dobré mravy porušeny nejsou a právní jednání z tohoto důvodu neplatné není (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2020, sp. zn. , uveřejněný pod č. 104/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tato námitka by tudíž ani věcně důvodná nebyla.

Konečně dovolací soud nepřehlédl dovolatelčino sdělení, že dovoláním napadá rozhodnutí „jako celek“, tedy jakoby i jeho nákladový výrok. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno ( věta druhá ). Ve vztahu k nákladům souvisejícím s advokátním vyjádřením žalovaného 2/ k dovolání žalované 1/ dovolací soud jen pro úplnost dodává, že jde o náklady účastníka, který ve věci úspěch neměl, a proto je vyloučena úvaha o náhradě takto vzniklých nákladů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 15. 9. 2021

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu