Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 2850/2020

25 Cdo 2850/2020-187

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: VAJERWORKS PE, IČO 34559682, se sídlem Horodocká č. 128a, Zaliznyčný okres, 79015, Lvovská oblast, Lvov, Ukrajina, zastoupená Mgr. Tomášem Hokrem, LL.M., advokátem se sídlem Klimentská 1216/46, 110 00 Praha 1, proti žalované: UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., IČO 64948242, se sídlem Želetavská 1525/1, 140 92 Praha 4, zastoupená JUDr. Janou Heroldovou, advokátkou se sídlem Jungmannova 745/24, 110 00 Praha 1, o zaplacení 383 090,87 CHF a 360 907,63 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2020, č. j. -147, takto:

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 15. 4. 2020, č. j. -132, zamítl návrh žalobce A. T., narozeného XY, bytem XY (dále též jen „původní žalobce“), aby na jeho místo v řízení vstoupila společnost VAJERWORKS PE (žalobkyně). Původní žalobce se žalobou domáhal zaplacení v záhlaví uvedených částek spolu s příslušenstvím z titulu náhrady škody, kterou mu měla žalovaná způsobit hrubě nedbalým výkonem své podnikatelské činnosti v oblasti bankovnictví. Žalobu opíral o tvrzení, že dne 8. 12. 2015 mělo dojít bez vědomí i účasti žalobce ke zřízení dvou účtů na jeho jméno a celkem čtyř účtů na jméno ukrajinské společnosti VAJERWORKS PE, jejímž je původní žalobce jediným společníkem. Následně byl žalobce kontaktován podvodným e-mailem, jímž mu byly poskytnuty údaje pro provádění plateb ve prospěch zřízených účtů. V období od 16. 12. 2015 do 19. 7. 2016 si nechal původní žalobce na účty založené na jméno společnosti VAJERWORKS PE posílat provize od společnosti KOMAX z titulu distribuční smlouvy uzavřené se společností VAJERWORKS PE v celkové výši 383 191,35 CHF a 498 407,73 EUR. Jak původní žalobce později zjistil, byly tyto částky obratem odesílány na zahraniční účty s výjimkou částky 137 500 EUR, která byla na základě jeho pokynu vyplacena třetím osobám. Na účtech pak zůstaly pouze částky 0,48 CHF a 0,10 EUR, čímž původnímu žalobci vznikla škoda v žalované výši. V průběhu řízení původní žalobce navrhl přistoupení společnosti VAJERWORKS PE do řízení a posléze (aniž vyčkal rozhodnutí o tomto návrhu) navrhl, aby podle na jeho místo v řízení tato společnost vstoupila. Původní žalobce doložil postoupení vymáhané pohledávky smlouvou ze dne 4. 3. 2020 a společnost VAJERWORKS PE se vstupem do řízení souhlasila. Soud prvního stupně po právní stránce uzavřel, že žalobce ve sporu postrádá od samého počátku aktivní legitimaci, čehož si je vědom, a proto se tento nedostatek snaží zhojit různými procesními úkony. Návrhem na procesní nástupnictví podle zjevně obchází institut záměny účastníků podle , čímž sleduje zajištění aktivní legitimace žalující strany v probíhajícím řízení za současného zbavení strany žalované procesního práva vyslovit se záměnou na straně žalobce souhlas či nesouhlas. To považuje soud za zneužití procesní úpravy a s odkazem na judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu, podle níž je nepřípustné zaměňovat institut záměny účastníka s institutem procesního nástupnictví, proto návrh původního žalobce zamítl.

K odvolání původního žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 5. 2020, č. j. -147, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že vstup společnosti VAJERWORKS PE, IČO 34559682, do řízení na místo dosavadního žalobce A. T., povolil. Uzavřel, že původní žalobce doložil smlouvu o postoupení pohledávky společnosti VAJERWORKS PE i její souhlas se vstupem do řízení. Za situace, kdy soud při rozhodování o návrhu podle není oprávněn přezkoumávat, zda postupovaný nárok náležel postupiteli, a současně neshledal žádné skutečnosti, jež by svědčily o zneužití procesní úpravy proto, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou, uzavřel, že byly splněny všechny podmínky pro vyhovění návrhu podle

Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost odůvodňuje odkazem na a dále ji spatřuje v odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že v projednávané věci nebyly prokázány ani formální předpoklady pro právní nástupnictví. Společnost VAJERWORKS PE byla od samého počátku (i v okamžiku podání žaloby) vlastníkem účtu, peněžní prostředky na účtu byly její a žalobce, který je „majitelem“ VAJERWORKS PE, podal žalobu omylem, neboť považoval peněžní prostředky své společnosti za své osobní finance. Odvolací soud nesprávně aplikoval usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. a pochybil při posouzení skutečností svědčících o zneužití procesní úpravy postupem podle za účelem, aby se pohledávka na náhradu nákladů řízení stala nedobytnou, neboť se omezil na pouhé vyjádření, že v řízení žádné takové skutečnosti nevyplynuly. Navíc zneužití procesní úpravy nemusí spočívat pouze ve snaze vyhnout se hrazení nákladů řízení v případě neúspěchu ve sporu. Další pochybení spočívá v tom, že odvolací soud bez zopakování dokazování dospěl k jinému závěru ohledně aktivní legitimace původního žalobce než soud prvního stupně (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ). Jestliže měl odvolací soud za to, že je třeba provedené důkazy hodnotit odlišně a že jsou naplněny formální předpoklady pro právní nástupnictví společnosti VAJERWORKS PE, měl dokazování zopakovat. Ve skutečnosti, že jí nebylo doručeno odvolání původního žalobce proti usnesení soudu prvního stupně, a proto se k němu nemohla před rozhodnutím odvolacího soudu vyjádřit, spatřuje dovolatelka porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu a d (nálezy Ústavního soudu sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. ). Navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení nebo je změnil tak, že se návrh žalobce na vstup společnosti VAJERWORKS PE do řízení zamítá.

Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že pokládá dovolání žalované za nepřípustné. Odvolací soud správně uzavřel, že se ze strany žalobkyně nejedná o zjevné zneužití práva. Otázku aktivní legitimace posoudil stejně jako soud prvního stupně, a proto nepochybil, pokud nezopakoval dokazování. Nebylo-li žalované doručeno odvolání žalobkyně proti usnesení soudu prvního stupně, jedná se o vadu řízení, která nemůže založit přípustnost dovolání. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl.

Nejvyšší soud posoudil dovolání podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „ “, a jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), zastoupenou advokátem ve smyslu , se zabýval jeho přípustností.

Dovolání žalované není přípustné podle , neboť toto ustanovení zakládá přípustnost dovolání v případě, že k singulární sukcesi a rozhodnutí podle došlo v průběhu odvolacího řízení. Tak tomu ale v projednávané věci není, neboť k postoupení pohledávky i návrhu původního žalobce na rozhodnutí o právním nástupnictví došlo v řízení před soudem prvního stupně, který o tomto návrhu rozhodl, přičemž odvolací soud toto rozhodnutí přezkoumal. Za této procesní situace může být dovolání přípustné pouze podle

Žalobce má (jak vyplývá z dispoziční zásady ovládající zahájení sporného řízení, o něž v projednávané věci jde) právo navrhnout, aby do řízení vstoupil na místo dosavadního účastníka ten, kdo nabyl po zahájení řízení právo nebo povinnost, o něž v řízení jde ( ), nebo aby dosavadní žalobce nebo žalovaný z řízení vystoupil a na jeho místo vstoupil někdo jiný ( ). Zatímco institut procesního nástupnictví ve smyslu umožňuje žalobci procesně reagovat na právní skutečnost, v důsledku které se po zahájení (v průběhu) řízení změnil nositel věcné legitimace na straně žalobce nebo žalovaného, spočívá smysl záměny účastníka podle ve zhojení nedostatku věcné legitimace (aktivní nebo pasivní), která existovala již v době zahájení řízení (žalobce špatně zažaloval). Jinak řečeno, záměnou účastníka smí žalobce reparovat svůj původní (v době podání žaloby) „omyl“ o tom, kdo je nositelem uplatňovaného práva nebo proti komu mělo být právo správně žalováno, který by jinak byl řešitelný jen podáním nové (jiné) žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. ). Návrhu na záměnu účastníků podle lze vyhovět pouze tehdy, souhlasí-li s ní žalovaný.

Při rozhodování o právním nástupnictví podle soud ve vztahu k žalobcem označené právní skutečnosti zkoumá, zda jde vůbec o právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují převod nebo přechod práva, zda označená právní skutečnost nastala a zda je způsobilá mít za následek převod nebo přechod práva. Otázkou, zda je žalobce skutečně nositelem jím tvrzeného práva, popřípadě zda podle označené právní skutečnosti toto právo bylo převedeno (či přešlo) na jiného, se přitom nezabývá, neboť tato otázka nemá význam při zkoumání procesního nástupnictví podle , nýbrž spadá již do posouzení věci samé (je jeho součástí), k níž se soud může vyslovit jen v rozhodnutí o věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. , uveřejněné pod č. 31/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sbírka“, ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. , uveřejněné pod č. 37/2004 Sbírky, nebo ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. , publikované pod C 7764 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck).

V posuzovaném řízení původní žalobce předložil soudu smlouvu o postoupení žalované pohledávky uzavřenou dne 4. 3. 2020, doložil souhlas žalobkyně se vstupem do řízení na jeho místo a podal návrh ve smyslu Tím splnil formální předpoklady pro vyhovění tomuto návrhu. Smlouva o postoupení pohledávky je právní skutečností, která nastala po zahájení řízení a s níž právní předpisy obecně vzato spojují převod práva. Jestliže se odvolací soud nezabýval otázkou, zda původní žalobce byl skutečně nositelem jím tvrzeného práva, popřípadě zda bylo toto právo podle smlouvy o postoupení pohledávky skutečně převedeno na žalobkyni, postupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Současně však ustálená soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. , uveřejněné pod č. 46/2012 Sbírky, ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. , ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , či ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. ) dovodila, že nelze vyloučit, aby soud ve výjimečných případech (při jinak formálně doložených předpokladech) zamítl žalobcův návrh podle Takový postup je namístě například tehdy, lze-li podle toho, co v řízení vyšlo najevo, dovodit, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se případná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Prostá obava z případné nedobytnosti pohledávky nebo objektivně nepodložená nejistota o poctivosti pohnutek, jež účastníka vedly k postoupení soudně vymáhané pohledávky, však k takovému kroku nepostačuje. Obdobné závěry dovodil i Ústavní soud, jenž v nálezu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. , zdůraznil, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle formalisticky, nýbrž musí vždy posoudit, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy ve smyslu , zejména vzhledem k nejasným a podivným okolnostem předcházejícím návrhu podle Soudy by svou pozornost měly soustředit i na jiné ze spisu se podávající, resp. úředně dostupné okolnosti, například na nezřetelný důvod postoupení žalované pohledávky, na patrný nedostatek typického „komerčního“ motivu postoupení (jestliže postupník je současně ovládající společností postupitele, je-li nejasný jeho majetkový a obchodní substrát atd.) a na případném podezřelém základě by se měly zabývat otázkou, jaké nepříznivé důsledky – procesním uznáním tvrzeného postoupení žalované pohledávky – mohou pro dané řízení nastat, jmenovitě pak pro procesní pozici protistrany. Výše popsaný postup soudu odchylující se od běžného postupu výslovně zakotveného v přichází v úvahu pouze při zcela zjevném zneužití institutu procesního nástupnictví.

Uvedenou judikatorní praxi odvolací soud nerespektoval, jestliže bez bližšího zdůvodnění uzavřel, že v řízení nevyplynuly skutečnosti svědčící o zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. V podání ze dne 31. 1. 2020 totiž původní žalobce mimo jiné uvádí, že prostředky žalobkyně (jejímž je jediným společníkem) získané od společnosti Komax postupoval v průběhu prosince 2015 a roku 2016 na svou osobu, a využíval je pro svou vlastní potřebu. A poté, kdy jím založená společnost WIREWORKS Ltd. uzavřela se společností Komax novou distribuční smlouvu, byla na ni dílčími smlouvami převedena veškerá aktiva žalobkyně s výjimkou prostředků obdržených od společnosti Komax z titulu provizí, které již v době převodu podnikání náležely žalobci. Z tohoto tvrzení původního žalobce nepochybně vyplývá, že žalobkyně nemá žádné finanční prostředky, neboť buď byly převedeny na původního žalobce (příjmy z provizí) anebo byly převedeny na jinou společnost původního žalobce (společnost WIREWORKS Ltd.). Za těchto okolností je nepochybné, že společnost, na niž původní žalobce postoupil svou pohledávku uplatňovanou v projednávané věci, nemá dostatečné finanční prostředky k nahrazení nemalých nákladů řízení pro případ, že by byla v řízení neúspěšná. Odvolací soud tuto skutečnost zcela pominul a tím se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z tohoto důvodu je dovolání žalované podle přípustné i důvodné.

Vzhledem k přípustnosti dovolání, zabýval se dovolací soud v souladu s věta druhá i vadami řízení. Vadou řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci je to, že odvolací soud zcela pominul návrh žalované na uložení povinnosti nastupujícímu účastníkovi složit zálohu na náklady řízení podle , o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ “), učiněný podáním ze dne 9. 4. 2020 (č. l. 131 spisu). Jak uvádí Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. , uveřejněném pod č. 92/2019 Sbírky, má-li se subjekt, po kterém by jinak bylo možno požadovat (postupem podle ) složení zálohy při podání žaloby, stát „novým“ žalobcem až v důsledku rozhodnutí soudu o návrhu původního žalobce podle , může se postup podle uvedeného zákona uplatnit (prosadit) jako předpoklad, bez jehož splnění (tedy bez složení jistoty) se taková osoba „novým“ žalobcem stát nemůže. V projednávané věci jde o spor o majetkové právo, žalobkyně (VAJERWORKS PE) jako společnost nastupující na místo původního žalobce je zahraničním subjektem sídlícím mimo teritoriální působnost práva Evropské unie a žalovaná navrhla složení zálohy na náhradu nákladů řízení podle . V takovém případě měly soudy o právním nástupnictví podle rozhodnout až po složení zálohy, případně po přezkoumání podmínek vymezených v .

Soudy dále pochybily i v tom, že rozhodly o právním nástupnictví, aniž byl v návrhu konkrétně specifikován nastupující subjekt. Nezbytnou náležitostí návrhu podle je řádné označení subjektu, jenž má do řízení vstoupit. V projednávané věci ale původní žalobce v návrhu nastupující společnost označuje pouze názvem „VAJERWORKS PE“ (popřípadě „WIREWORKS PE“), avšak žádné jiné identifikační údaje (např. IČO nebo adresu) neuvádí. Za situace, kdy je původní žalobce, jak se ze spisu podává, jediným společníkem dvou společností, jejichž název se liší jen minimálně (společnosti VAJERWORKS PE označované původním žalobcem rovněž jako WIREWORKS PE a společnosti WIREWORKS Ltd.), měly soudy před rozhodnutím o právním nástupnictví vyzvat původního žalobce, aby nastupující subjekt řádně identifikoval. Jestliže tak odvolací soud nepostupoval a identifikační údaje nastupujícího subjektu si doplnil sám, přičemž vycházel z listin původním žalobcem předložených, kde navíc je ve smlouvě o postoupení pohledávky uvedena jako postupník společnost s jiným názvem než původním žalobcem uváděným (pouze „VAJERWORKS“ byť identifikovaná IČ i adresou), je takový postup nutno považovat za vadný a mohl by mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (například v případě, že by původní žalobce posléze tvrdil, že navrhl vstup druhé jím vlastněné společnosti). Soud prvního stupně pak žalované nedoručil odvolání původního žalovaného proti rozhodnutí, kterým tento soud zamítl návrh původního žalobce na právní nástupnictví, a to přestože bylo z dosavadního vývoje sporu zřejmé, že žalovaná zaujímá k návrhu na právní nástupnictví nesouhlasný postoj a odlišně jej právně a skutkově hodnotí (srov. nález ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. , uveřejněný pod. č. 15/44 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu nebo usnesení ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. ). Tím, že odvolací soud toto pochybení nenapravil, a žalované tak znemožnil vznést protiargumenty a hájit tak své stanovisko, porušil její právo na spravedlivý proces ve smyslu a d (srov. např. nález ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. ).

Pro úplnost dovolací soud uvádí, že námitka dovolatelky, že návrhu na právní nástupnictví není možno vyhovět proto, že původní žalobce zneužívá za účelem obcházení institutu záměny účastníka podle , není na místě. Platí totiž, že ten, kdo nastupuje do řízení podle na místo dosavadního účastníka, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho vstupu do řízení ( ve spojení s ). Žalobkyně vstupem do řízení tento stav přijala, a to včetně žalobních tvrzení původního žalobce. Jinak řečeno, žalobkyně se domáhá nároku na náhradu škody, která měla vzniknout A. T. (původnímu žalobci) tím, že provize od společnosti Komax zaslané v souladu se smlouvou na účet žalobkyně, byly v důsledku tvrzeného porušení právní povinnosti žalované převedeny na neznámý účet. Jestliže původní žalobce podáním ze dne 9. 3. 2020 (č.l. 109 a násl.) tato tvrzení zásadně změnil, jedná se o změnu žaloby, o jejímž připuštění musí soud podle rozhodnout (dosud se tak nestalo).

Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je zrušil. Důvody, pro které neobstálo rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, a proto Nejvyšší soud zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( a 2 ).

V dalším řízení se soud prvního stupně před opětovným rozhodnutím o návrhu na právní nástupnictví (poté kdy původní žalobce řádně označí nastupující subjekt) bude nejprve zabývat návrhem žalované podle .

Tímto rozhodnutím dovolacího soudu řízení nekončí; o náhradě případných nákladů tohoto dovolacího řízení tak bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ( , ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 8. 2021

JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu