Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 2375/2020

33 Cdo 2375/2020-413

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně SMART Financial s. r. o., se sídlem v Olomouci, Hněvotínská 241/52 (identifikační číslo osoby 476 78 721), zastoupené Mgr. Jiřím Kňávou, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská 536/22, proti žalovanému P. S., bytem XY, zastoupenému JUDr. Bc. Monikou Ježkovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Sv. Čecha 239/1, o zaplacení 306.786 Kč s příslušenstvím a o smluvní pokutu, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. -83, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2020, č. j. -356, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Třebíči (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 3. 2018, č. j. -83, zastavil řízení v části, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném aj. S. a K. S. zaplacení 14.130 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 7.030 Kč od 14. 11. 2017 do 29. 12. 2017 a z částky 14.130 Kč od 30. 12. 2017 do zaplacení (výrok I), uložil žalovanému, J. S. a K. S. povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 306.786 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 320.916 Kč od 8. 1. 2015 do 13. 11. 2017, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 313.886 Kč od 14. 11. 2017 do 29. 12. 2017 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 306.786 Kč od 30. 12. 2017 do zaplacení (výrok II), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně po žalovaném, J. S. a K. S. domáhala zaplacení dalších 110.000 Kč (výrok III), a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV).

Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 12. 2. 2020, č. j. -356, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II ve vztahu k žalovanému potvrdil, ve výroku III jej změnil tak, že uložil žalovanému, J. S. a K. S. povinnost a společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 110.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na vyřešení právní otázky, která má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Odvolacímu soudu vytýká, že při rozhodování nevzal náležitě v úvahu, že žalovaný, J. S. a K. S. (dále jen „dlužníci“) neměli možnost znění smlouvy o úvěru ovlivnit, a že „rovnováha práv a povinností smluvních stran je vychýlena jedním směrem“ (sjednané sankce a zesplatnění úvěru včetně příslušenství, zajištění dluhu zástavním právem a nejasné smluvní formulace); smlouva byla předtištěna a její text nebyl s dlužníky předem projednán. V důsledku nedostatečných zjištění odvolací soud smlouvu nevyhodnotil správně jako smlouvu adhezní (formulářovou) ve smyslu a násl. , (dále jen „o. z.“), která je podle o. z. neplatná jak pro rozpor s předpisy na ochranu spotřebitele, tak pro rozpor s dobrými mravy (viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. ). Pochybení odvolacího soudu dovolatel shledává i tom, že při rozhodování náležitě nezohlednil, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně neprověřila žadatele o úvěr z hlediska jejich schopnosti úvěr splácet (v databázích finančních institucích byly záznamy o dřívějších exekucích z důvodu nedodržení splátkové kázně J. S. a K. S.); v této souvislosti pak připomíná názor prezentovaný Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. . Absolutně neplatným pro rozpor s dobrými mravy dovolatel shledává ujednání o smluvní pokutě, jelikož nemohla plnit svou funkci za situace, kdy dluh byl zajištěn více způsoby. Od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. , se měl odvolací soud podle názoru dovolatele odchýlit při řešení otázky významných okolností vedoucích k rozporu ujednání o úrocích z prodlení s dobrými mravy. Při využití právního názoru prezentovaného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. , soudy obou stupňů porovnávaly neporovnatelné; vycházely z porovnání úrokové sazby sjednané ve smlouvě o úvěru ve výši 22 % p. a. s úrokovými sazbami zveřejněnými na stránkách České národní banky. Při analogickém porovnání RPSN vyplyne, že tato je ve smlouvě o úvěru sjednána vyšší než je trojnásobek úvěrové sazby peněžních ústavů a jedná se tak o extrémní případ, kdy úrok přesahuje neadekvátním způsobem obvyklou míru. Skutková zjištění ohledně sjednané úrokové sazby odvolací soud čerpal z nesprávného znaleckého posudku. Dovolatel má rovněž za to, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila svou informační povinnost stran seznámení spotřebitele s roční procentní sazbou nákladů na spotřebitelský úvěr (RPSN) a že výpočet RPSN neodpovídal smluvnímu ujednání, čímž byli dlužníci uvedeni v omyl.

Žalobkyně se podrobně vyjádřila ke všem argumentům uvedeným v dovolání a rozsudek odvolacího soudu považuje za správný.

Nejvyšší soud věc projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 ; dále jen „ “), a shledal, že není přípustné.

Podle platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Podle věty první lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle , v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle ) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. ). Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, neboť není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední. Otázky předkládané k dovolacímu přezkumu je tak povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán.

Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně VITACREDIT, s. r. o. (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“), poskytla dlužníkům účelový úvěr na bydlení ve výši 220.000 Kč s tím, že 60.000 Kč bylo určeno k vyplacení závazků dlužníků v exekučních řízeních a 160.000 Kč bylo převedeno na dlužníky uvedený bankovní účet. Dlužníci se zavázali vrátit celkem 527.400 Kč v pravidelných 72 měsíčních splátkách po 7.081 Kč, roční úroková sazba byla sjednána pevně ve výši 22 % ročně z jistiny a jako pevná byla stanovena i roční úroková sazba nákladů (dále jen „RPSN“) ve výši 46,1 %. Bylo ujednáno, že v případě, že dlužníci nesplní povinnost uhradit kteroukoli splátku řádně a včas, má věřitel právo prohlásit úvěr za zesplatněný, a to jak nesplacený zůstatek jistiny, tak dosud neuhrazenou část úroků včetně příslušenství. Současně si účastníci dohodli smluvní pokutu ve výši 0,2 % z dlužné částky, kterou je dlužník povinen uhradit věřiteli za každý započatý den prodlení do plného zaplacení jistiny. Právní předchůdkyně žalobkyně prověřila úvěruschopnost dlužníků na podkladě informací, které jí poskytli, a prostřednictvím veškerých dostupných informací v interních a externích databázích shromažďujících informace o již existujících úvěrových vztazích spotřebitele (výpisy z registru SOLUS, NRKI). Dlužníci se dostali do prodlení s úhradou splátky splatné 28. 12. 2014, pročež jim právní předchůdkyně žalobkyně dopisem ze dne 7. 1. 2015 oznámila zesplatnění úvěru. Smlouvou o postoupení pohledávek z 15. 4. 2016 byla předmětná pohledávka postoupena žalobkyni. Po podání žaloby dlužníci uhradili 14.130 Kč; do této částky vzala žalobkyně žalobu s příslušenstvím zpět. Odvolací soud právně posoudil vztah účastníků podle § 2395 a § 2048 o. z. jako platnou smlouvu o úvěru, v níž byla platně sjednána i smluvní pokuta.

Ačkoliv žalovaný brojí proti správnosti právního závěru, že smlouva o úvěru je platná, jeho námitky směřují primárně proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel. Oproti odvolacímu soudu totiž prosazuje, že dlužníci neměli možnost znění smlouvy o úvěru ovlivnit, neboť se jednalo o předtištěný formulář, který s nimi nebyl předem projednán, že se právní předchůdkyně žalobkyně neinformovala o úvěruschopnosti dlužníků, že je řádně neinformovala o sazbě RPSN, a že práva a povinnosti smluvních stran nejsou ve smlouvě stanoveny vyváženě. Pomíjí přitom, že skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; dovolací soud je povinen z něj vycházet. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z kterého vycházel odvolací soud. Ani způsob a výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Z toho, že žalovaný v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. ). Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - ve spojení s ), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá žalovaným zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu ohledně okolností uzavření smlouvy o úvěru; není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Žalovaný svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů (včetně znaleckého posudku). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. , usnesení ÚS ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. ), se tak v posuzovaném případě nejedná.

Namítá-li žalovaný, že odvolací soud se při posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska naplnění jejích funkcí odchýlil od závěrů dovozených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. , jde o odkaz nepřípadný (jak sám žalovaný v dovolání připouští, v rozhodnutí, jímž podpořil svou argumentaci, bylo posuzováno ujednání smluvních stran o smluvním úroku z prodlení nikoli ujednání o sjednané sankci - smluvní pokutě). Odvolací soud se přiměřeností smluvní pokuty z hlediska naplnění jejích funkcí dostatečně zabýval a jeho závěr nevybočuje z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. , ze dne 11. 8. 2005, sp. zn. , ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. , nebo jeho usnesení ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. , a ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. ).

Námitkou, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud náležitě neobjasnil, proč neposoudil smlouvu o úvěru jako smlouvu formulářového typu, a že se nezabýval všemi jeho námitkami, žalovaný nezpochybnil žádný právní závěr, na němž by bylo napadené rozhodnutí založeno, nýbrž odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) však dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu , tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu věty druhé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. , a ze dne 23. 7. 2014., sp. zn. ).

Konečně u námitky, že dlužníci byli uvedeni v omyl tím, že je právní předchůdkyně žalobkyně dezinformovala o hodnotě RPSN, nejenže absentuje řádné vylíčení předpokladů přípustnosti dovolání v intencích ustanovení , ale současně nejde o otázku, na níž by napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo. Již ve svém usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. , Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání nemůže být přípustné podle , jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. ). Nadto se jedná ve své podstatě opět o námitku svou povahou skutkovou, tedy nevystihující jediný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.

Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle věty první odmítl.

S ohledem na výsledek řízení již Nejvyšší soud nerozhodoval samostatně o podaném návrhu na odklad vykonatelnosti.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn ( ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 21. 7. 2021

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu