Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1276/2021

28 Cdo 1276/2021-342

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a)F. V., narozeného dne XY, bytem v XY, b) P. K., narozené dne XY, bytem v XY, a c)S. V., narozené dne XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Michalem Filipinským, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 396/18, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 01312774, o určení výše náhrady za odňatý a nevydaný pozemek a o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2021, č. j. -310, ve znění opravného usnesení ze dne 4. března 2021, č. j. -323, takto:

Stručné odůvodnění ( ) :

Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 20. 2. 2019, č. j. -229, určil, že výše finanční náhrady za odňatý a nevydaný pozemek PK parc. č. XY role o výměře 10.871 m² v k. ú. XY dle rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 17. 2. 2011, č. j. PÚ 5553/92/6, činí 2.717.750 Kč (výrok I.), že výše nároku za odňatý a nevydaný pozemek PK parc. č. XY role o výměře 10.871 m² v k. ú. XY dle rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 17. 2. 2011, č. j. PÚ 5553/92/6, činí pro oprávněné osoby – F. V., nar. XY, částku 268.944 Kč, P. K., nar. XY, částku 268.944 Kč, E. V., nar. XY, částku 537.888 Kč a S. V., nar. XY, částku 1.075.776 Kč (výrok II.), že jmenovaní jsou oprávněnými osobami podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), dále nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu (v tam specifikovaném znění) o bezúplatném převodu označených pozemků v obci a k. ú. XY, zapsaných na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, ve vlastnictví státu podle zákona o půdě do podílového spoluvlastnictví, a to žalobci a) v rozsahu id. 1/8, žalobkyni b) v rozsahu id. 1/8, E. V., nar. XY, v rozsahu id. ¼ a žalobkyni c) v rozsahu id. ½, jako pozemků náhradních v celkové hodnotě 2.114.611,10 Kč (výrok III.), a žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 485.964 Kč k rukám jejich zástupce (výrok IV.).

Krajský soud v Praze v průběhu odvolacího řízení o odvolání žalované usnesením ze dne 25. 11. 2020, č. j. -300, rozhodl, že v řízení bude nadále pokračováno namísto původní žalobkyně c) E. V., zemřelé dne 6. 7. 2019, s jejími dědici, a to se žalobcem a) a s žalobkyní b). Poté odvolací soud rozsudkem ze dne 13. 1. 2021, č. j. -310, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 3. 2021, č. j. -323, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a IV. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. jej změnil [v důsledku úmrtí původní žalobkyně c) E. V.] tak, že výše nároku za odňatý a nevydaný pozemek PK parc. č. XY role o výměře 10.871 m² v k. ú. XY dle rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 17. 2. 2011, č. j. PÚ 5553/92/6, činí pro oprávněné osoby - žalobce a) částku 537.888 Kč, žalobkyni b) částku 537.888 Kč a žalobkyni c) částku 1.075.776 Kč (výrok II.), že žalobce a), žalobkyně b) a žalobkyně c) jsou oprávněnými osobami podle § 4 zákona o půdě, a dále tak, že Státní pozemkový úřad k uspokojení nároku oprávněných osob na náhradu za pozemky v restituci nevydané touto smlouvou bezúplatně převádí do podílového spoluvlastnictví, a to žalobci a) v rozsahu id. 1/4, žalobkyni b) v rozsahu id. 1/4 a žalobkyni c) v rozsahu id. ½ označené pozemky v celkové hodnotě 2.114.611,10 Kč; ve zbývající části jej potvrdil (výrok III.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům náklady odvolacího řízení ve výši 81.144 Kč k rukám jejich zástupce (výrok IV.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) z důvodu jí tvrzeného nesprávného právního posouzení věci dovolání, jehož přípustnost ve smyslu spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázky, „zda lze hodnotit jednání žalované při uspokojování restitučních nároků žalobců jako liknavé či svévolné za situace, když nároky žalobců mohly být uspokojeny převodem náhradních pozemků ve veřejných nabídkách pro oprávněné osoby“, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; konkrétně poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , a sp. zn. , a dále na nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. , ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. , bod 29 a ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. . Dovolatelka nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů o její liknavosti v důsledku nesprávného ocenění původních a odňatých pozemků a nedostatečnosti nabídky náhradních pozemků, neboť žalobci se výběrových řízení účastnili a jejich nároky byly v rámci veřejných nabídek pozemků částečně uspokojeny. Namítá, že soudy obou stupňů dospěly k závěru o její liknavosti „pouze z počátečního odmítnutí přecenění restitučního nároku žalobců“, když jejich aktivitě ve veřejných nabídkách nevěnovaly „náležitou“ pozornost; tu je však nutno posuzovat jako aktivitu při uspokojování celkového restitučního nároku, tj. ze všech rozhodnutí pozemkového úřadu, nikoli jen z rozhodnutí č. j. PÚ 5553/92/6. Má též za to, že aktivita žalobců „nebyla dostatečná“, a taktéž „nepovažuje za legitimní důvody“, které žalobce vedly k další neúčasti ve veřejných nabídkách, neboť jejich restituční nároky mohly být vypořádány v rámci veřejných nabídek pozemků, přičemž „z provedeného dokazování vyplývá, že tato nabídka je kvalitativně i kvantitativně dostatečná“, přičemž neúspěch žalobců ve všech nabídkách „nelze klást k její tíži“. Dále dovolatelka uvedla, že „výše restitučního nároku žalobců nebyla mezi účastníky sporná“, a poukázala i na to, že samotné odmítnutí přecenění „není důkaz o její svévoli“, když způsob oceňování nevydaných nemovitostí a soudní judikatura v této otázce se vyvíjela postupně. Skutečnost, že „přecenila restituční nárok žalobců z rozhodnutí č. j. PÚ 5553/92/6 až po podání žaloby, ještě sama o sobě nevypovídá o její liknavosti“. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci se v podrobném vyjádření k dovolání ztotožnili s rozsudky soudů obou stupňů a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto. Poukázali přitom na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na jeho rozhodnutí sp. zn. a sp. zn. . Zdůraznili, že celé restituční řízení se vede již téměř 28 let a podrobně vylíčili jejich praktické obtíže při účasti ve veřejných nabídkách pozemků (např. blokace restitučního nároku v rozsahu poskytnuté nabídky omezující oprávněné osoby účastnit se dalších nabídek, která může trvat i několik měsíců, přičemž úspěšnost v soutěžích se pohybuje kolem 20 %, a „velmi lakonické“ informace o nabízených pozemcích omezené pouze na identifikaci číslem z katastru nemovitostí).

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „ “. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se řízení končí, bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (žalovanou), za niž jedná pověřená zaměstnankyně s odpovídajícím právnickým vzděláním, dospěl k závěru, že dovolání není podle přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podle pak platí, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu - srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. , uveřejněný pod č. 33/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. , uveřejněný pod č. 174/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (od 1. 1. 2013 právní nástupkyně Pozemkového fondu České republiky - dále jen „Fond“) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky. K výjimečnému způsobu uspokojení restitučního nároku mimo veřejnou nabídku lze podle ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu přistoupit toliko tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možné postup žalované (Fondu) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, přičemž se oprávněná osoba ani přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. , i jeho usnesení ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. , a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. , nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. , a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. , bod 29). Nastíněnému postupu pak nelze vytýkat upřednostňování dotyčné osoby před ostatními oprávněnými, neboť je důsledkem principu ovládajícího soukromé právo vigilantibus iura scripta sunt (k tomu srov. především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. , a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. ).

Judikatura dovolacího soudu je přitom rovněž ustálena v závěru, že jako liknavý až svévolný lze kvalifikovat i takový postup žalované (Fondu), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala či zcela znemožnila uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. ), a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat účast (či další účast) ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. , ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. , ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. , ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. , a ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. ).

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu Fondu) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu - o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole - nepřiměřené, tedy zda se pohybují či nikoliv ve vytyčených mezích a zda přihlížejí ke všem relevantním hlediskům); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. , či usnesení téhož soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. , a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. . Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a ani případné jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení téhož soudu ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. ).

Hodnotící závěr odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně), že postup dovolatelky, resp. Fondu v posuzovaném případě lze označit za přinejmenším liknavý (ba až svévolný), přitom není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž žalobkyně c) a právní předchůdce žalobců a) a b) (jejich otec) uplatnili restituční nárok na vydání odňatého pozemku PK parc. č. XY v k. ú. XY v roce 1991, rozhodnuto o něm bylo rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 17. 2. 2011, č. j. PÚ 5553/92/6, tak, že oprávněným osobám nebyl vydán a že mají nárok na převod náhradních pozemků nebo na peněžitou náhradu, přičemž žalovaná (ačkoliv pozemek byl vykoupen v roce 1983 za účelem stavby komunikace MHO XY), ocenila jejich nárok na základě znaleckého posudku znalkyně Daniely Raškové ze dne 29. 3. 2013, jímž byl oceněn jako pozemek zemědělský v kultuře role, na částku 45 429,90 Kč, a ani poté, co si žalobci obstarali relevantní dokumentaci a na jejím základě si nechali zpracovat znalecký posudek znalcem Ing. Tomášem Jandou (ze dne 28. 3. 2018), jímž pozemek byl oceněn jako stavební na celkovou částku 2.717.750 Kč, odmítla nárok žalobců přecenit, na čemž setrvala i po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, proti němuž podala odvolání, a s jeho správným oceněním souhlasila až v odvolacím řízení, tímto postupem bez zjevného důvodu a při nerespektování dlouhodobě ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, tedy bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároků původních žalobců zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným oceněním restitučního nároku (jak je vidno cena odňatého pozemku mnohonásobně převyšuje původní ocenění provedené Fondem, resp. žalovanou; k důsledkům lpění dovolatelky na nesprávném ocenění restitučního nároku též srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. ), následkem čehož se ocitla v několikaletém prodlení, odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého postupu dovolatelky nebylo lze po žalobcích spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách [jichž se žalobci zúčastnili opakovaně, a to žalobce a) pěti kol, žalobkyně b) osmi kol a žalobkyně c) osmi kol, když disponovali i dalšími nároky z jiných rozhodnutí správního orgánu)], a bylo tedy namístě vyhovět jejich žalobě o vydání konkrétních vhodných náhradních pozemků. Za aktivní přístup žalobců při uspokojování jejich nároků tedy lze pokládat nejen jejich účast ve veřejných nabídkách, ale i snahu docílit správnosti ocenění nároku vyplývajícího z citovaného rozhodnutí správního orgánu, tj. včetně obstarání relevantní dokumentace a vyžádání znaleckého posudku znalce Ing. Jandy, a to tím spíše, že žalovanou, resp. Fond poprvé požádali o přecenění jejich nároku za označený odňatý a nevydaný pozemek již krátce po vydání tohoto rozhodnutí pozemkového úřadu přípisem ze dne 26. 5. 2011, čemuž nevyhověla, a svoji žádost bezvýsledně zopakovali před podáním žaloby (viz předžalobní výzva ze dne 16. 5. 2018).

S ohledem na zjištěný skutkový stav (který nelze podrobit dovolacímu přezkumu a z nějž je dovolací soud povinen vycházet) nelze přisvědčit námitkám dovolatelky, že aktivita žalobců při uspokojování jejich restitučního nároku „nebyla dostatečná“.

Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. , a na jeho usnesení ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. , není v posuzované věci přiléhavý, neboť obě tato rozhodnutí vycházejí z diametrálně odlišných skutkových okolností, kdy oprávněné osoby byly zcela pasivní [ve věci sp. zn. se jednalo o (minimálně) dvě ze sedmi oprávněných osob] a bez legitimního důvodu zcela rezignovaly na systém veřejných nabídek od samého počátku s cílem domoci se výlučně konkrétních, jimi vybraných náhradních pozemků.

Rozhodnutí odvolacího soudu není rozporné ani s dalšími dovolatelkou odkazovanými rozhodnutími dovolacího soudu, v nichž byly otázky liknavosti a svévole státu (a Fondu) při uspokojování restitučních nároků posuzovány prizmatem téže relevantní judikatury, vždy však se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem té které věci (kdy v některých jiných konkrétních případech nebyly liknavost či svévole v počínání žalované zjištěny).Závěry odvolacího soudu přitom nekolidují ani s dovolatelkou citovanými nálezy Ústavního soudu, jež se otázkou liknavosti či svévole dovolatelky (Fondu) při uspokojování restitučních nároků zabývají právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů.

Ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné (srov. větu druhou ).

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání žalované odmítl ( ), neboť předpoklady jeho přípustnosti nebyly naplněny ( ).

Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, pak dovolání v tomto rozsahu není přípustné dle

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( ).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 5. 2021

JUDr. Olga Puškinovápředsedkyně senátu