Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 669/2021

26 Cdo 669/2021-629

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Společenství vlastníků jednotek XY, se sídlem XY, IČO: XY, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Havlem, advokátem se sídlem ve Strančicích, Rudé armády 407, proti žalované L. V., bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Karlem Anderlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 84/5, o strpění provedení stavebních úprav, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2020, č. j. -607, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. listopadu 2019, č. j. -575, uložil žalované povinnost strpět provedení stavebních úprav

„domu č. p. XY v části obce XY, postaveného na pozemcích parc. XY, v katastrálním území XY, obci XY“

(dále jen „dům“), spočívajících v zasklení lodžie přístupné z tam specifikované jednotky v jejím vlastnictví a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. října 2020, č. j. -607, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zastává názor, že dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu není z posléze uvedených důvodů přípustné podle , , ve znění po novele provedené (dále jen „ “).

Už na tomto místě především zdůrazňuje, že k právním poměrům týkajícím se věcných práv náleží také spoluvlastnictví, včetně spoluvlastnictví bytového. Ve smyslu přechodného ustanovení o. z. ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. z.“, resp. „ “) se od nabytí účinnosti nové právní úpravy (tj. od 1. ledna 2014) posuzují podle této úpravy (podle ) zásadně i práva a povinnosti vlastníků jednotek vymezených podle ; dosavadními právními předpisy ( , , ve znění do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“, a , kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony – dále jen „ “ ) se nadále řídí pouze vznik vlastnického práva k takovým jednotkám a odvozená (sekundární) práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2015, sp. zn. , uveřejněný pod č. 21/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 13. května 2020, sp. zn. /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 29. září 2020, sp. zn. ).

V posuzovaném případě byly jednotky v domě vymezeny Prohlášením vlastníka ze dne 1. září 2010 (dále jen „Prohlášení“) podle a také dovolatelka nabyla vlastnické právo k jednotce před 1. lednem 2014. Při posuzování hmotněprávní otázky, zda jsou lodžie společnými částmi budovy či součástí jednotky, proto dovolací soud vycházel z tehdy účinných, tj. dosavadních právních předpisů ( věta za středníkem o. z.), tedy zejména ze

Otázkou, kdy jsou nejen lodžie, nýbrž i okna, součástí jednotky a kdy společnými částmi domu, se v poměrech dřívější právní úpravy dovolací soud již zabýval (srov. např. jeho rozsudky z 23. července 2014, sp. zn. , či z 1. srpna 2014, sp. zn. /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 25. listopadu 2014, sp. zn. ) a dospěl k závěru, že vždy záleží na tom, zda je vlastník v prohlášení podle vymezí jako součást jednotky či jako společnou část domu. Nebude-li prohlášení vlastníka podle obsahovat takovéto určení, pak budou patřit ke společné části domu i lodžie a okna přístupná jen z jediné jednotky jako součást vnějšího pláště domu (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 11. prosince 2014, sp. zn. /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 15. prosince 2015, sp. zn. , z 20. června 2017, sp. zn. , či z 31. července 2019, sp. zn. ).

V projednávané věci odvolací soud stejně jako soud prvního stupně posuzoval otázku, zda jsou lodžie společnou částí domu, nesprávně podle (avšak současně přičinil, že přijatý závěr by vyplynul i z dosavadních právních předpisů). Přesto však jím v tomto směru zaujatý právní názor v konečném důsledku obstojí, neboť odpovídá shora specifikované ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu za předchozí právní úpravy, od níž není důvod se odchýlit ani v této věci. Především totiž nelze ztratit ze zřetele, že Prohlášení výslovně nevymezuje, zda jsou lodžie společnou částí domu či zda náleží k jednotlivým jednotkám, pouze z něj vyplývá, že k vlastnictví některých jednotek náleží „právo výlučně užívat lodžii…“; jeho grafická část je pak řadí mezi společné části domu. Za této situace nelze odvolacímu soudu úspěšně vytýkat, že lodžie považoval za společné části domu; i kdyby pro tento závěr totiž nebyla směrodatná grafická část Prohlášení, uplatnil by se judikatorní závěr, že i lodžie přístupné pouze z jediné jednotky náleží ke společným částem domu, neobsahuje-li prohlášení vlastníka takové vymezení.

Namítá-li dovolatelka, že rozhodnutí o tom, zda nechá lodžii zasklít, náleží do jejího výlučného užívacího práva, kterým k ní disponuje, pak zjevně přehlíží, že již Stanovy žalobce ze dne 7. listopadu 2011 ve svém Čl. III písm. b/ do předmětu činnosti společenství v rámci správy domu a dalších činností řadily údržbu a opravy společných částí domu; návazně pak podle Čl. VII odst. 3 písm. c/ těchto Stanov náleželo do výlučné působnosti shromáždění společenství mimo jiné rozhodování o modernizaci, rekonstrukci, stavebních úpravách a opravách společných částí domu. Patří-li mezi ně i lodžie, pak byl žalobce oprávněn rozhodnout rovněž o jejich stavebních úpravách či opravách, a to bez ohledu na výlučná užívací práva vlastníků jednotek. Uvedený závěr ostatně vyplývá i z nyní účinné právní úpravy, neboť podle § 1175 odst. 2 o. z. jde-li o společné části domu, které slouží vlastníku jednotky k výlučnému užívání, provádí a hradí vlastník jednotky pouze údržbu a drobné opravy; mezi ně však zasklení lodžie vskutku zařadit nelze.

Dovolatelka předložila k dovolacímu přezkumu rovněž otázku, zda „lze soudním rozsudkem přiznat právo k takovému jednání, které nemá žádný přínos pro oprávněného ani nikoho dalšího a jehož hlavním účelem je obtěžovat a poškozovat jiného, a to zejména ve vztahu společenství vlastníků bytových jednotek a vlastníka jednoho bytu?“. Na vyřešení takto postavené otázky však napadené rozhodnutí nespočívá a už proto se jí nemůže zabývat ani dovolací soud. Odvolací soud uvedenou právní otázku neřešil a – logicky vzato – ani řešit nemohl, neboť z obsahu spisu nevyplynuly žádné okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že hlavním účelem žalobcova jednání bylo poškodit práva jednotlivých vlastníků bytů, aniž by z toho měli jakýkoliv prospěch; naopak dokládal nutnost provedení oprav domu pro jeho nevyhovující technický stav.

Dovolatelka odvolacímu soudu rovněž vytkla, že se dostatečně nevypořádal s její odvolací argumentací a své rozhodnutí řádně neodůvodnil, čímž zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces zaručeného d. I když tím uplatnila nepřípustný (dovolací) důvod v podobě vady řízení (viz posléze uvedený výklad), pokládá dovolací soud za potřebné výjimečně dodat následující.

Judikatura Evropského soudu pro lidská práva zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko z 19. dubna 1994, stížnost č. 16034/90, Ruiz Torija versus Španělsko z 9. prosince 1994, stížnost č. 18390/91, Higgins versus Francie z 19. února 1998, stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I, a Hirvisaari versus Finsko z 27. září 2001, stížnost č. 49684/99; shodné názory zastává i Ústavní soud České republiky – srov. např. odůvodnění nálezu z 11. května 2004, sp. zn. , uveřejněného pod č. 67/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu; viz také nález z 12. února 2009, sp. zn. , uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž Ústavní soud dovodil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře /a vyvracení/ jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná). Podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle versus Finsko z 19. prosince 1997, stížnost č. 200772/92, se pak odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. K uvedeným závěrům se přihlásil též Nejvyšší soud kupř. v rozsudcích z 16. října 2019, sp. zn. , a z 23. června 2020, sp. zn. /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 10. listopadu 2020, sp. zn. ).

V uvedených souvislostech lze dovolatelce do jisté míry přisvědčit, že odvolací soud mohl být v odůvodnění napadeného rozsudku „sdílnější“, zejména s přihlédnutím k obsáhlosti její odvolací argumentace. V konečném důsledku však nelze ztratit ze zřetele, že odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním posouzením soudu prvního stupně, jehož rozhodnutí vskutku stojí na uceleném argumentačním souboru, jenž logicky a rozumně odůvodňuje jím učiněné závěry. Nadto se vypořádal rovněž se stěžejními dovolatelčinými námitkami, byť nereagoval na každou z nich samostatně; z jeho rozhodnutí je zřejmé, z jakých skutkových zjištění vycházel a jakým způsobem je posoudil po stránce právní. S přihlédnutím k řečenému lze tudíž uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je pochopitelný a srozumitelný a nevykazuje takové nedostatky, které by byly na újmu uplatnění dovolatelčiných práv; tomu ostatně nasvědčuje okolnost, že na podkladě jeho odůvodnění byla schopna obsáhle zformulovat dovolací důvody. Odvolací soud proto i v tomto směru postupoval souladně s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího i Ústavního soudu.

Vzhledem k charakteru dalších uplatněných dovolacích námitek dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky a vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz a contrario). Právě takový nezpůsobilý důvod však dovolatelka rovněž uplatnila námitkou, že rozsudek soudu prvního stupně se opírá o podání žalobce ze dne 18. prosince 2018 (viz č. l. 452 spisu), jehož obsah nebyl v řízení přednesen ani projednán a o jehož existenci se dověděla až z písemného vyhotovení rozsudku; tím bylo porušeno její právo chráněné d. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v , a b/ a ), však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ); samy o sobě pak takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle ) nezakládají. Nad rámec řečeného však dovolací soud přesto pokládá za potřebné dodat, že k dovolatelkou tvrzenému porušení ve skutečnosti ani nedošlo. Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně konaném dne 12. listopadu 2019 vyplývá, že přílohy dotčeného podání žalobce (které byly jeho podstatou) na něm byly provedeny k důkazu a dovolatelka měla možnost se k nim vyjádřit, což také učinila. Není tudíž pravdou, že se s jeho obsahem nemohla seznámit dříve, než z písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně.

Konečně dovolací soud nepřehlédl ani dovolatelčino sdělení, že dovoláním napadá rozhodnutí v celém rozsahu, tedy jakoby i jeho nákladový výrok. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.

Z řečeného vyplývá, že dovolání není přípustné podle , a proto je dovolací soud podle odmítl – se souhlasem všech členů senátu ( ) – pro nepřípustnost.

S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu z 23. srpna 2017, sp. zn. , Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci dovoláním napadeného rozsudku ( ) – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. září 2017, sp. zn. , či z 3. října 2017, sp. zn. .

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. 6. 2021

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu