Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 995/2021

26 Cdo 995/2021-301

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Nadace Divoké Husy, se sídlem v Praze 6 – Břevnově, Šlikova 403/16, IČO: 65996640, zastoupené Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalovanému B. K., bytem XY, zastoupenému Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, o zaplacení částek 266.837,- Kč s příslušenstvím a 284.899,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2020, č. j. -241, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalovaný

je povinen

zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.874,- Kč k rukám Mgr. Michala Kojana, advokáta se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení

.

Odůvodnění:

Žalobkyně (pronajímatelka tam specifikovaného bytu – dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) se domáhala, aby jí žalovaný (nájemce bytu) zaplatil z titulu dlužného nájemného a úhrad za služby spojené s užíváním bytu částku 266.837,- Kč s příslušenstvím za období od ledna 2011 do října 2013 a částku 284.899,- s příslušenstvím za období od listopadu 2013 do prosince 2015.

Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. května 2020, č. j. -190, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do 30 dnů od právní moci rozsudku částku 508.860,- Kč s tam specifikovaným poplatkem a úrokem z prodlení (výrok I.), co do částky 42.876,- Kč s tam specifikovaným poplatkem a úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. listopadu 2020, č. j. -241, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadeném vyhovujícím výroku I. a v nákladovém výroku III. (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).

Dovolání žalovaného (dovolatele) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobkyně prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle ( , , ve znění po novele provedené – dále opět jen „ “).

K dovolacím námitkám podřaditelným pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci lze uvést následující. Podle , , ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), se obsah vzájemných práv a povinností pronajímatele a osoby, jíž po skončení nájmu bytu svědčilo právo v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, řídil ustanoveními – obč. zák. a přiměřeně – obč. zák.; tedy i ustanoveními - 699 obč. zák. o nájemném a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Nejvyšší soud pak opakovaně (srov. rozsudky z 24. října 2002, sp. zn. , uveřejněný pod č. 20/2003 časopisu Soudní judikatura, z 3. září 2003, sp. zn. , z 31. května 2004, sp. zn. , uveřejněný pod C 2792 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a z 22. června 2004, sp. zn. , uveřejněný pod C 2705 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) vyjádřil právní názor, podle něhož osoba, jíž po skončení nájmu bytu svědčilo právo v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, měla povinnost platit úhradu za užívání bytu ve výši, která odpovídala výši nájemného sjednaného za trvání nájemního poměru. V soudní praxi nebylo pochyb ani o tom, že nezaplatila-li osoba, jíž svědčil tento právní důvod bydlení, nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu do pěti dnů po její splatnosti, byla povinna ve smyslu ustanovení obč. zák. zaplatit pronajímateli poplatek z prodlení, jenž byl upraven v a , ve znění účinném do 31. prosince 2013.

Pro úplnost zbývá dodat, že v již citovaném rozsudku ze dne 22. června 2004, sp. zn. , Nejvyšší soud rovněž dovodil, že zanikl-li takovýto právní důvod bydlení, šlo již o užívání bytu bez právního důvodu, a osoba byt nadále užívající byla povinna zaplatit (vydat) bezdůvodné obohacení, jehož výše odpovídala ceně obvyklé v daném místě a čase, která se vytvářela na trhu s byty s neregulovaným nájemným (tzv. tržní nájemné). Také v nálezu ze dne 7. září 2005, sp. zn. , Ústavní soud dovodil, že ustanovení bylo třeba vykládat tak, že dopadá na vztah mezi bývalým pronajímatelem a nájemcem pouze do okamžiku, než bývalý pronajímatel zajistil nájemci bytovou náhradu. Od tohoto okamžiku užíval bývalý nájemce byt bez právního titulu, přičemž tento vztah se již neřídil ustanovením . Po tomto okamžiku vznikal vlastníku bytu nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jehož výše by odpovídala výši obvyklého nájemného v daném místě a čase.

V ustálené soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že v době od 1. ledna 2007 nešlo nájemné z bytu zvýšit soudním rozhodnutím, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouštělo ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. července 2009, sp. zn. ). Byl-li uživatel bytu, jemuž svědčilo právo na bydlení ve smyslu obč. zák., povinen platit úhradu za užívání bytu ve výši nájemného sjednaného za trvání nájemního poměru, bylo možné uvedené právní názory vztahující se k otázce zvyšování nájemného z bytu vztáhnout i na právní vztah spravující se režimem obč. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 16. srpna 2006, sp. zn. , či z 23. listopadu 2010, sp. zn. ).

Uvedené teze se v poměrech posuzované věci prosadí následovně. I kdyby nájem bytu zanikl na základě výpovědi pronajímatele ze dne 25. října 2011 z důvodů podle § 711 odst. 2 písm. b/, c/ a d/ obč. zák., jak je naznačeno v dovolání (proto, že již doručenou výpověď nelze vzít zpět /viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2017, sp. zn. , a také proto, že řízení o určení neplatnosti této výpovědi bylo zastaveno /viz usnesení soudu prvního stupně ze dne 3. srpna 2015, č. j. ), byl by dovolatel osobou označenou v ustanovení § 712a obč. zák. Proto by byl povinen platit úhradu za užívání bytu ve výši sjednaného či postupně zvyšovaného nájemného a nepochybně i úhradu za spotřebované služby související s užíváním bytu, a to včetně příslušenství z dlužných částek. Jestliže je v rozhodné době nezaplatil, lze vyhovující výrok I. rozsudku odvolacího soudu pokládat v konečném důsledku za souladný z výše uvedenou judikaturou, od níž není důvod se odklánět ani v současné době. Přitom z tohoto úhlu pohledu je nerozhodné, zda šlo o nájemné (sjednané či postupně zvyšované) a úhradu za služby či o úhradu za užívání bytu ve výši sjednaného či postupně zvyšovaného nájemného a úhradu za služby; rozhodující je, že za tuto dobu nemohlo jít o bezdůvodné obohacení (navíc ve výši obvyklého nájemného v daném místě a čase).

Přípustnost dovolání pak nezakládá ani dovolací námitka o absenci poučení ve smyslu ustanovení Předně je zapotřebí zdůraznit, že by ve skutečnosti šlo o vadu řízení, která není podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz a contrario). Přesto dovolací soud již jen pro úplnost dodává, že z ustálené rozhodovací praxe vyplývá, že poučení podle až 3 slouží tomu, aby účastníci tvrdili v potřebném rozsahu skutečnosti rozhodné pro posouzení uplatněného nároku a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat. Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Postup podle tedy přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 27. června 2003, sp. zn. ). Byla-li tedy žaloba zamítnuta, popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála nikoli proto, že účastník řízení stran určité právně významné skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde nebyl důvod pro postup soudu podle (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. dubna 2013, sp. zn. , či jeho usnesení z 29. března 2011, sp. zn. , z 25. září 2018, sp. zn. , a z 10. února 2021, sp. zn. ). O posléze uvedený případ přitom jde i v souzené věci. Odvolací soud (soud prvního stupně) totiž nezaložil své rozhodnutí na závěru, že dovolatel neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno. Z napadeného rozsudku naopak vyplývá, že jeho právní posouzení vychází ze skutkového stavu, jenž byl v přiměřeném rozsahu objasněn již v řízení před soudem prvního stupně, vyjádřeno jinak, odvolací soud rozhodl na podkladě skutečností, které dovolatelovu obranu vyvrátily. Pro postup podle až 3 tudíž nebyl důvod.

Konečně dovolací soud nepřehlédl ani dovolatelovo sdělení, že dovoláním napadá rozhodnutí odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“, tedy jakoby i jeho nákladové výroky. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.

Vycházeje z předestřených závěrů, dovolací soud neshledal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustným podle , a proto je podle odmítl – se souhlasem všech členů senátu ( ) – pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. větu druhou ).

S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu z 23. srpna 2017, sp. zn. , Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku ( ) – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. září 2017, sp. zn. , či z 3. října 2017, sp. zn. .

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 8. 6. 2021

JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu