Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1440/2023

26 Cdo 1440/2023-361

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobce V. T., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ondřejem Malovcem, advokátem se sídlem v Nymburku, Náměstí Přemyslovců 15/10, proti žalované V. M. B., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Klárou Mottlovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Freyova 82/27, o zaplacení částky 824.497,50 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2022, č. j. -327, takto:

Odůvodnění:

Žalobce (vlastník tam specifikovaného bytu – dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“, který po celé žalobou dotčené období užívala žalovaná) se změněnou žalobou domáhal po žalované mimo jiné zaplacení částky 824.497,50 Kč z titulu náhrady za užívání bytu v období od 30. 5. 2012 do 30. 9. 2018 ve výši odpovídající obvyklému nájemnému ve výši 10.000 Kč a od 1. 2. 2016 ve výši 12.000 Kč měsíčně.

Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 27. 10. 2021, č. j. -287, ve znění usnesení ze dne 27. 1. 2022, č. j. -312, ve výroku II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku žalovanou částku 824.497,50 Kč a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).

K odvolání žalované Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 19. 7. 2022, č. j. -327, rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadeném vyhovujícím výroku II. ohledně částky 399.136,50 Kč (představující tam specifikovanou část úhrady za užívání bytu) tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok II.).

Odvolací soud nejprve připomněl, že soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 6. 2010, č. j. -47, jenž nabyl právní moci dne 22. 4. 2011, zrušil právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu, určil, že byt bude nadále užívat žalobce, a žalované uložil povinnost jej vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů ode dne zajištění náhradního bytu. Žalovaná tedy v bytě bydlela na základě práva na bydlení a ve smyslu ustanovení obč. zák. ( , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“, resp. „ “) byla povinna platit nájemné, jakož i úhrady za plnění spojená s užíváním bytu. Uvedl, že citované ustanovení dopadá na vztah mezi bývalým nájemcem a pronajímatelem jen do okamžiku, než bývalý pronajímatel zajistí nájemci odpovídající bytovou náhradu. V souzené věci je přitom nepochybné, že do právní moci rozsudku soudu prvního stupně ze dne 23. 10. 2017, č. j. -45, jímž bylo určeno, že povinnost žalované k vyklizení bytu nadále není vázána na zajištění bytové náhrady a že žalovaná je povinna jej vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku, a který byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 7. 6. 2018, č. j. -104, žalobce žalované bytovou náhradu nezajistil. Osoba, jíž svědčí právo na bydlení, má povinnost platit úhradu za užívání bytu ve výši odpovídající nájemnému sjednanému za trvání nájemního vztahu, a to až do okamžiku, kdy jí bude zajištěna odpovídající bytová náhrada. Ačkoliv tedy žalovaná za užívání bytu po celé žalované období ničeho neplatila, nemůže mít tato okolnost vliv na výši úhrady za užívání bytu a nelze jí odůvodnit přiznání bezdůvodného obohacení ve výši tržního nájemného, jak požaduje žalobce. Konečně dovodil, že nárok žalobce je promlčen, jde-li o úhradu za užívání bytu v období od 10. 5. 2015 do 9. 10. 2015 (tj. za pět měsíců ve výši 29. 955 Kč). Uzavřel, že žalobce má nárok na zaplacení částky 425.361 Kč, tj. za 71 tam specifikovaných měsíců, a to vždy po 5.991 Kč, což je částka odpovídající výši nájemného sjednaného za trvání nájemního vztahu; proto v částce 399.136,50 Kč žalobu zamítl.

Dovolání žalobce, které s přihlédnutím k jeho obsahu ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ “) směřuje pouze proti té části měnícího výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá z důvodu, že žalovaná byla povinna platit za užívání bytu toliko částku odpovídající nájemnému sjednanému za trvání nájemního vztahu, tj. co do částky 369.181,50 Kč [a nikoliv proti zbývající části, v níž odvolací soud neshledal nárok žalobce oprávněným z důvodu vznesení námitky promlčení ze strany žalované (tj. co do částky 29.955 Kč), když v této části postrádá dovolání jakékoli odůvodnění], Nejvyšší soud odmítl podle , neboť není přípustné.

Podle § 712a obč. zák. se obsah vzájemných práv a povinností pronajímatele a osoby, jíž po skončení nájmu bytu svědčilo právo v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, řídil ustanoveními § 687 – § 699 obč. zák. a přiměřeně § 700 – § 702 odst. 1 obč. zák.; tedy i ustanoveními § 696 – § 699 obč. zák. o nájemném a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Nejvyšší soud pak opakovaně (srov. jeho rozsudky ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. , uveřejněný pod č. 20/2003 časopisu Soudní judikatura, ze dne 3. 9. 2003, sp. zn. , ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. , a z poslední doby též usnesení ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. ) vyjádřil právní názor, podle něhož osoba, jíž po skončení nájmu bytu svědčilo právo v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, měla povinnost platit úhradu za užívání bytu ve výši, která odpovídala výši nájemného sjednaného za trvání nájemního poměru.

V rozsudku ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. , Nejvyšší soud rovněž dovodil, že zanikl-li takovýto právní důvod bydlení, šlo již o užívání bytu bez právního důvodu, a osoba byt nadále užívající byla povinna zaplatit (vydat) bezdůvodné obohacení, jehož výše odpovídala ceně obvyklé v daném místě a čase, která se vytvářela na trhu s byty s neregulovaným nájemným (tzv. tržní nájemné). Také v nálezu ze dne 7. 9. 2005, sp. zn. , uveřejněném pod č. 172/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, Ústavní soud dovodil, že ustanovení bylo třeba vykládat tak, že dopadá na vztah mezi bývalým pronajímatelem a nájemcem pouze do okamžiku, než bývalý pronajímatel zajistil nájemci bytovou náhradu. Od tohoto okamžiku užíval bývalý nájemce byt bez právního titulu, přičemž tento vztah se již neřídil ustanovením . Po tomto okamžiku vznikal vlastníku bytu nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jehož výše by odpovídala výši obvyklého nájemného v daném místě a čase.

V souzené věci se odvolací soud od výše citovaných závěrů ustálené soudní praxe neodchýlil. Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaná byla původně – na základě rozsudku soudu prvního stupně ze dne 2. 6. 2010, č. j. -47 – povinna vyklidit byt do 15 dnů od zajištění náhradního bytu, a podle skutkových zjištění odvolacího soudu (jež jsou v dovolacím řízení nezpochybnitelná), jí dovolatel odpovídající bytovou náhradu nezajistil. Rozsudkem ze dne 23. 10. 2017, č. j. -45, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 7. 6. 2018, č. j. -104, pak soud prvního stupně určil, že její povinnost k vyklizení bytu nadále není vázána na zajištění bytové náhrady a uložil jí povinnost jej vyklidit nejpozději do 15 dnů od právní moci rozsudku; dovolatelem požadovaný nárok přitom spadá právě do tohoto období, tj. období mezi skončením nájemního poměru (společného nájmu bytu manželů) a uplynutím lhůty určené žalované k vyklizení bytu. Odvolacímu soudu tudíž nelze úspěšně vytýkat, že dovolateli přiznal (resp. v odpovídajícím rozsahu změnil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl) pouze náhradu za užívání bytu ve výši odpovídající nájemnému sjednanému v původní nájemní smlouvě. Nad rámec řečeného zbývá již jen pro úplnost dodat, že odvolací soud se v rozsudku ze dne 7. 6. 2018, č. j. -104, ve skutečnosti neztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, podle něhož dovolatel žalované opakovaně zajistil náhradní byt; vyšel pouze ze závěru, že žalovaná za užívání předmětného bytu dovolateli po celou dobu ničeho nehradila. S ohledem na výše uvedené lze proto uzavřít, že v daném případě nejde o neproporcionální omezení vlastnického práva, jež by odporovalo d.

Dovolání je pak zjevně bezdůvodné (ke zjevné bezdůvodnosti dovolání viz v podrobnostech např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. , a ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. ), jde-li o posouzení otázky, zda je třeba ustanovení § 712a obč. zák. vykládat tak, že dopadá na vztah mezi bývalými manželi po vypořádání zaniklého práva společného nájmu pouze do okamžiku, než bývalý manžel, jehož nájemní právo zaniklo, zavdal svým protiprávním jednáním, spočívajícím v neplacení úhrady za bydlení alespoň ve výši původního nájemného, důvod k rozhodnutí o zrušení práva na bytovou náhradu. Její řešení totiž vyplývá přímo ze zákona, konkrétně z dotčeného ustanovení § 712a obč. zák., podle něhož v období mezi skončením nájemního poměru a posledním dnem lhůty k vyklizení bytu mají pronajímatel a osoba, jejíž nájemní poměr skončil, práva a povinnosti v rozsahu odpovídajícím ustanovením § 687 až § 699 a přiměřeně § 700 až § 702 odst. 1. Tyto závěry jsou přitom z rozhodné právní úpravy zcela zřejmé a v soudní praxi nečiní žádné výkladové těžkosti.

Zpochybňuje-li dovolatel právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem dále prostřednictvím skutkových námitek (zejména ohledně skutečnosti, zda žalované zajistil odpovídající bytovou náhradu), uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v Navíc skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných d; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. větu druhou ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 9. 8. 2023

JUDr. Jitka Dýšková

předsedkyně senátu