Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 3502/2020

26 Cdo 3502/2020-229

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Relax Sport Centrum Zbraslav, a.s., se sídlem v Praze 5 – Zbraslavi, Pod Třešňovkou č. ev. 234, IČO: 26479974, zastoupené JUDr. Filipem Behenským, advokátem se sídlem v Praze 4, Blažimská 1781/4, proti žalovaným 1/ městské části Praha - Zbraslav, se sídlem v Praze – Zbraslavi, Zbraslavské náměstí 464, zastoupené Mgr. Petrem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 2, náměstí I. P. Pavlova 1785/3, a 2/ Českému curling klubu v likvidaci, se sídlem v Praze, IČO: 44794738, o určení neplatnosti dodatku č. 2 nájemní smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2020, č. j. -203, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. října 2019, č. j. -159, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení neplatnosti „dodatku č. 2 k nájemní smlouvě ze dne 28. dubna 2000, uzavřeného dne 28. února 2003 mezi městskou částí Praha – Zbraslav, IČO: 00241857, se sídlem Zbraslavské náměstí 464, Praha – Zbraslav, PSČ 156 00, spolkem Český curling klub, z. s., IČO: 44794738, se sídlem Praha 7, Heřmanova 1168/24, zapsaným ve spolkovém rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, sp. zn. L 2476, a společností Relax Sport Centrum Zbraslav, a.s., IČO: 26479974, se sídlem Pod Třešňovkou č. 234, Praha 5“ (dále jen „nájemní smlouva“ a „dodatek č. 2“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. května 2020, č. j. -203, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).

Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu není z posléze uvedených důvodů přípustné podle ( , , ve znění po novele provedené – dále opět jen „ “).

Soudní praxe (srov. kupř. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 28. března 2007, sp. zn. , z 18. září 2008, sp. zn. , z 21. září 2015, sp. zn. , či z 26. listopadu 2019, sp. zn. ) se ustálila v názoru, že existence naléhavého právního zájmu na žádaném určení podle , , ve znění před novelou provedenou – dále jen „ před novelou“ (a proto i v konkrétním případě tvrdit a dokazovat skutečnosti, z nichž jeho existence vyplývá) je u určovací žaloby nezbytnou podmínkou její přípustnosti. Žalobce má právní zájem na žádaném určení, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo právní vztah, na němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez tohoto určení stalo nejistým. Ke vzniku žalobcova právního zájmu na určení stačí takové chování žalovaného, které nasvědčuje jeho úmyslu porušit právo žalobce nebo způsobit mu újmu na jeho právním postavení. Určovací žaloba je tedy prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právního postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno, takže jejím cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany. Naopak podmínka naléhavého právního zájmu nebude splněna, jestliže požadované určení neodstraní stav ohrožení práva nebo nezjedná efektivně jistotu v dotčeném právním vztahu. Dospěje-li soud k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení, zamítne žalobu, aniž by se současně zabýval meritem věci. Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je tedy samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí. Tyto teze mají oporu např. již v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 24. února 1971, sp. zn. , uveřejněném pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále v rozsudku Vrchního soudu v Praze z 30. listopadu 1993, sp. zn. , uveřejněném pod č. 11/1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze, či v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky z 27. února 1997, sp. zn. , a z 27. března 1997, sp. zn. , uveřejněných pod č. 20 a 21/1997 časopisu Soudní judikatura. Lze však dále poukázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu z 2. dubna 2001, sp. zn. , uveřejněný pod č. 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či na nález Ústavního soudu z 20. června 1995, sp. zn. , uveřejněný pod č. 35/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky. Uvedené závěry však neplatí bezvýhradně. Prokáže-li totiž žalobce, že má naléhavý právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní vztah, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze určovací žalobu pokládat jen tam, kde neslouží potřebám praktického života, tudíž tam, kde spor mezi účastníky řízení neodstraňuje a naopak vede k dalšímu (zbytečnému) množení sporů mezi nimi. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle před novelou (srov. např. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu z 27. března 1997, sp. zn. , a dále rozsudek Nejvyššího soudu z 28. listopadu 2001, sp. zn. , uveřejněný pod č. 51/2002 časopisu Soudní judikatura).

Jestliže právní otázka (platnost smlouvy), o níž má být rozhodnuto určovacím výrokem, má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 20. března 1996, sp. zn. , uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 5/1996). Jinými slovy řečeno, lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 2. dubna 2001, sp. zn. , uveřejněný pod č. 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku z 27. ledna 2005, sp. zn. , uveřejněném pod č. 29/2005 časopisu Soudní judikatura, v němž dále dovodil, že je-li posouzení platnosti právního úkonu otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení před novelou.

V projednávané věci se dovolatelka domáhala určení neplatnosti dodatku č. 2 k nájemní smlouvě, kterou uzavřeli dne 28. dubna 2000 první žalovaná jako pronajímatel a druhý žalovaný jako nájemce, přičemž předmětem nájmu sjednaného na dobu do 31. prosince 2055 byly tam specifikované pozemky. Zmíněným dodatkem č. 2 uzavřeným dne 28. února 2003 mezi všemi účastníky pak právě dovolatelka vstoupila namísto druhého žalovaného do již existujícího nájemního vztahu v postavení nájemce. Následně na dotčených pozemcích vybudovala Halu Zbraslav. Žalobu, navíc na určení neplatnosti dodatku č. 2, však podala za situace, kdy již bylo pravomocně – zamítnutím – ukončeno řízení o žalobě, kterou se jako žalobkyně (spolu s dalším žalobcem RELAX SPORT CLUBEM ZBRASLAV, se sídlem v Praze 5 – Zbraslavi, Pod Třešňovkou č. ev. 234,) domáhala uložení povinnosti žalovanému převést jim tam specifikované pozemky do podílového spoluvlastnictví (viz rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. srpna 2017, č. j. -507, rozsudek odvolacího soudu ze dne 11. prosince 2017, č. j. -574, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2018, č. j. -608), a kdy současně probíhá další řízení o jejich vyklizení (odstranění stavby). Za daných okolností odvolací soud postupoval v intencích výše citovaných judikatorních závěrů, dovodil-li, že na požadovaném určení naléhavý právní zájem nemá. Za popsaných okolností totiž určovací žaloba již nemůže naplnit preventivní funkci spočívající v zabránění vzniku budoucích sporů účastníků, bylo-li jedno řízení (o uložení povinnosti převést pozemky do podílového spoluvlastnictví) již pravomocně ukončeno, a to zamítnutím žaloby, a probíhá-li současně řízení další (o vyklizení dotčených pozemků). Za této situace nemůže sloužit potřebám praktického života, neboť spory mezi účastníky neodstraňuje; ty již probíhaly, resp. další z nich aktuálně probíhá. K dovolací námitce, že soudy se v již skončeném řízení k platnosti dodatku č. 2 nevyjádřily, lze uvést, že jak odvolací soud v potvrzujícím (ve své podstatě zamítavém) rozsudku ze dne 11. prosince 2017, č. j. -574, tak zčásti i dovolací soud v odmítacím usnesení ze dne 18. září 2018, č. j. -608, otázku (ne)platnosti dodatku č. 2, byť jako otázku předběžnou, řešily. Konečně výhrady související s (ne)platností dodatku č. 2 dovolatelka může (mohla) vznést i v probíhajícím řízení o vyklizení pozemků. Lze tudíž uzavřít, že odvolací soud se při posouzení této otázky od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil, jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.

Ani dovolací námitka o absenci poučení podle až 3 přípustnost dovolání nezakládá. I kdyby v tomto případě nešlo o vadu řízení, pak z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že poučení podle až 3 slouží tomu, aby účastníci tvrdili v potřebném rozsahu skutečnosti rozhodné pro posouzení uplatněného nároku a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat. Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Postup podle tedy přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 27. června 2003, sp. zn. , a jeho rozsudek z 25. května 2006, sp. zn. , uveřejněný v pod č. C 4255 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 1. listopadu 2006, sp. zn. ). Byla-li tedy žaloba zamítnuta, popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála nikoli proto, že účastník řízení stran určité právně významné skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde nebyl důvod pro postup soudu podle (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. dubna 2013, sp. zn. , či jeho usnesení z 29. března 2011, sp. zn. , a z 25. září 2018, sp. zn. ). O tento případ jde i v projednávané věci. Soudy obou stupňů totiž nezaložily své rozhodnutí na závěru o neunesení břemene tvrzení či dovolatelčina důkazního břemene. Naopak z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že rozhodovaly na podkladě dostatečně zjištěného skutkového stavu, avšak ze zjištěných skutečností nedovodily, že na požadovaném určení má naléhavý právní zájem. Také tuto otázku tudíž odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této věci.

Pro úplnost zbývá dodat, že napadený rozsudek ve skutečnosti nespočívá (nezávisí) na posouzení otázky povinnosti soudu vzít za svá shodná tvrzení účastníků ( ). Předně se ono „shodné“ tvrzení týká údajného nezveřejnění záměru žalovanou 1/ uzavřít dodatek č. 2 k nájemní smlouvě, jehož zohlednění by bylo na místě jedině v případě, posuzoval-li by odvolací soud (soud prvního stupně) věc samu. To je však při absenci naléhavého právního zájmu vyloučeno (srov. např. již citované usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2019, sp. zn. ). Nadto ve skutečnosti nejde ani o shodné tvrzení, jež by mohl soud vzít za své, jelikož z obsahu spisu vyplývá, že žalovaná 1/ ho ve skutečnosti popírá (viz její vyjádření k žalobě na č. l. 141 a násl. spisu).

Dovolací soud nepřehlédl ani dovolatelčino sdělení, že rozsudek odvolacího soudu napadá „v celém jeho rozsahu, tedy ve výroku I. a II. napadeného rozhodnutí“, tj. jakoby i jeho nákladový výrok. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.

Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle , a proto je dovolací soud podle odmítl – se souhlasem všech členů senátu ( ) – pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 2. 2021

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu