Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1249/2021

20 Cdo 1249/2021

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné J. V., narozené dne XY, bytem v XY, adresa pro doručování XY, proti povinnému Š. H., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Kratochvílem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Královský vršek č. 4762/25, pro 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. , o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. prosince 2020, č. j. -409, takto:

Odůvodnění:

1. Krajský soud v Brně v záhlaví označeným a dovoláním napadeným usnesením potvrdil usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 8. října 2019, č. j. -362, kterým byl zamítnut návrh povinného na zastavení exekuce. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uvedl, že samotná okolnost, že oprávněná v exekuci vymáhanou pohledávku nezmínila (ať už nedopatřením nebo úmyslně) v jí podaném návrhu na povolení oddlužení ze dne 3. 12. 2015, nepostačuje k závěru, že existence této pohledávky již dána není a je tedy dán důvod pro zastavení exekuce podle ustanovení V dané věci pak nelze ani dovodit, že by na základě této skutečnosti bylo vedení exekuce ve smyslu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu v rozporu s dobrými mravy či principy právního státu. Pokud jde o část odvolání povinného pod body 1. – 5., je v této části nutné jeho podání považovat za „nový“ návrh na zastavení exekuce, o němž nepřísluší rozhodovat odvolacímu soudu. Ten proto posuzoval toliko správnost závěrů exekučního soudu k námitkám povinného uvedeným v jím dříve podaném návrhu na zastavení exekuce (že exekuci je zapotřebí zastavit z důvodu, že oprávněná v návrhu na oddlužení „zatajila“ v exekuci vymáhanou pohledávku).

2. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítá, že exekuce má být zastavena podle ustanovení neboť je vedena v rozporu s dobrými mravy, poctivostí a je zneužitím práva následkem souhrnuspecifických okolností případu. Oprávněná se v předmětné exekuci domáhá zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím, kterou jí povinný měl poskytnout jako úplatu za postoupení pohledávky ve výši 280 000 Kč. Povinný však namítá, že po postoupení pohledávky na povinného oprávněná přijala úhradu celé předmětné pohledávky od původního dlužníka. Toto plnění pak původnímu dlužníku nevrátila a ani jej nepředala povinnému. Povinný přitom provedl „zápočet“ úplaty proti exekučně vymáhanému plnění, takže došlo k zániku exekuované pohledávky oprávněné. Exekuovanou pohledávku oprávněná svévolně zatajila, když ji neuvedla v rámci insolvenčního řízení vedeného vůči oprávněné, v němž sama oprávněná podala návrh na oddlužení. Povinný je přesvědčen, že oprávněná tak učinila proto, aby posléze využila dobrodiní oddlužení, ovšem při zatajení předmětné pohledávky jako majetkové hodnoty ve svůj prospěch. Povinný také zpochybňuje doručení exekučního titulu. K tomu uvádí, že sice proběhlo rozsáhlé dokazování, jež vedlo odvolací soud k závěru, že exekuční titul ve formě elektronického platebního rozkazu byl doručen „fikcí“, ale „jediný, kdo ví, jak to bylo, je samotný povinný a ten tedy ví, že platební rozkaz neobdržel“. Navrhl, aby dovolací soud změnil napadené usnesení odvolacího soudu tak, že se předmětná exekuce zastavuje nebo, aby usnesení odvolacího soudu (případně i soudu I. stupně) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

3. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „ “. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení , dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je přípustné, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž jestliže povinný vznese nové argumenty, pro které by mělo být vyhověno jeho návrhu na zastavení exekuce, do doby rozhodnutí o odvolání, odvolací soud se jimi musí věcně zabývat a nemůže konstatovat, že se s nimi má soud prvního stupně vyrovnat až v dalším rozhodnutí o zastavení exekuce.

4. K námitce povinného, že exekuce je vedena v rozporu s dobrými mravy, poctivostí a ze strany oprávněné představuje zneužití práva, dovolací soud uvádí, že nespravedlnost při vedení exekuce v tomto smyslu je přitom třeba hledat právě ve skutečnostech existujících mezi oprávněným a povinným, nikoliv v tom kontextu, že by se oprávněný měl dopouštět protiprávního jednání ve vztahu k jiným osobám nebo v jiných řízeních, jež je potenciálně způsobilé poškodit nebo ohrozit zájmy třetích osob bez vztahu k povinnému (srov. např. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. , ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. , a ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. ). Dovolací soud se přitom ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, podle něhož případné neuvedení majetku ze strany dlužníka v insolvenčním řízení [tedy porušení ustanovení , o úpadku a způsobech jeho řešení – dále jen „InsZ“] nemá podle zákona za následek její zánik, ale případné zamítnutí návrhu na povolení oddlužení [ , odst. 2 InsZ], případně neschválením oddlužení ( , InsZ) nebo zrušením již schváleného oddlužení ( InsZ) či dokonce odnětím osvobození od placení pohledávek podle InsZ (srov. i s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. , publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46/2014, ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. , a zejména ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. ). Exekuovaná pohledávka tedy nemohla zaniknout jen proto, že oprávněná její existenci neuvedla v rámci insolvenčního řízení. Výtka povinného postavená na tom, že oprávněná pohledávku zatajila v rámci insolvenčního řízení, tak jak byla v dovolání popsána, proto nemůže být důvodem zastavení exekuce podle ustanovení , a to ani v kontextu s dalšími dovolatelem uváděnými okolnostmi případu.

5. Povinný ve svém podání dále zpochybňuje doručení exekučního titulu. V této souvislosti však neuvádí, zda vůbec a případně jakého konkrétního pochybení se soud prvního stupně a odvolací soud (rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně tvoří jednotu) měly při vyřešení této právní otázky dopustit. Za takových okolností nelze mít za to, že ve vztahu k této námitce povinný uplatňuje konkrétní dovolací důvod ve smyslu ustanovení a 3 , a proto se dovolací soud nemůže tímto nekonkrétním argumentem zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2019, sp. zn. 2352/2019, ze dne 8. 4. 2020, sp. zn. 531/2020, či ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 1705/2020).

6. Povinný dále namítá, že je přesvědčen, že oprávněná zatajila předmětnou pohledávku v rámci insolvenčního řízení, proto, aby posléze využila dobrodiní oddlužení, ovšem při zatajení předmětné pohledávky jako majetkové hodnoty ve svůj prospěch. Povinný však ani k tomuto argumentu v dovolání nedodává, jak by takové údajné jednání oprávněné mělo nastolit nerovnováhu ve vztazích mezi ním a oprávněnou, která by mohla vést k závěru, že exekuce je ze strany oprávněné vůči povinnému vedena v rozporu se zásadami demokratického právního státu.

7. Jde-li pak o námitku povinného, že oprávněná přijala úhradu celé předmětné pohledávky od původního dlužníka, její podstatou je námitka započtení. Povinný k tomu uvádí, že oprávněné skutečně dlužil exekuovanou částku ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím, a to jako úplatu za postoupení pohledávky ve výši 280 000 Kč na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Nicméně oprávněná po postoupení pohledávky od původního dlužníka přijala platbu celého dluhu, aniž by takto získané plnění převedla ve prospěch povinného jako nového věřitele. Povinný přitom tento argument uplatnil již v původním návrhu na zastavení exekuce ze dne 18. 2. 2018, doplněným podáním ze dne 2. 4. 2018, ale vznesl jej nejpozději při jednání před soudem I. stupně dne 1. 10. 2019, který rozhodoval po původním zrušujícím usnesení odvolacího soudu. Přesto se odvolací soud touto námitkou nezabýval s odůvodněním, že se jedná o další návrh na zastavení exekuce, a že k nové argumentaci v něm vznesené odvolací soud nemůže přihlédnout. Tento právní závěr odvolacího soudu však nelze pokládat za správný. Dovolací soud totiž již dříve dovodil, žepovinný může i poté, co podal návrh na zastavení exekuce odůvodněný určitými okolnostmi, dodatečně doplnit tyto okolnosti o další skutečnosti a argumenty, a to až do doby, než odvolací soud rozhodne o případném odvolání do usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu povinného na zastavení exekuce. Odvolací soud je přitom limitován pouze tím, že sám od sebe (srov. s ustanovením ) nevyhledává další případné důvody pro zastavení exekuce, jimiž se soud prvního stupně nezabýval a účastníci je ani v průběhu odvolacího řízení nevnesli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. , ze dne 26. 1. 2009, sp. zn. , ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. , a ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. ). Jestliže však povinný nové argumenty, pro které by mělo být vyhověno návrhu na zastavení exekuce, výslovně vnesl v rámci odvolání, odvolací soud se jimi musí věcně zabývat a nemůže konstatovat, že se s nimi má soud prvního stupně vyrovnat až v dalším rozhodnutí o zastavení exekuce(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2020, sp. zn. , a ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. ).

8. Vzhledem k tomu, že nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení zrušil a věc mu (Krajskému soudu v Brně) vrátil k dalšímu řízení (srov. věta první ).

9. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný ( část věty první za středníkem ).

10. O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu ( a násl. ex. řádu).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. 6. 2021

JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.

předseda senátu