Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 184/13

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka - ze dne 11. května 2015

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti ABBOTT GmbH &Co.KG., se sídlem Spolková republika Německo, Wiesbaden, Max-Planck-Ring 2, právně zastoupené JUDr. PharmDr. Vladimírem Bíbou, advokátem, se sídlem advokátní kanceláře Praha 2, Karlovo náměstí 17, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2012 č. j. -270, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina správní žaloba, a proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. ledna 2014 č. j. -36, kterým byla jako nepřípustná odmítnuta stěžovatelčina kasační stížnost.

I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2012 č. j. -270 a usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 22. ledna 2014 č. j. -36 došlo k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu dle a 2 d a práva na zákonného soudce dle d.II. Uvedená rozhodnutí se proto ruší.

Odůvodnění

I.

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " ") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozsudku, neboť má za to, že jím byla narušena její ústavně zaručená práva, garantovaná v odstavcích 1 a 2 a v odstavci 1 d (dále jen " ").

Státní ústav pro kontrolu léčiv dne 6. května 2008 č. j. SUKLS 9969/2008 stanovil výši úhrady léčivého přípravku TARKA 240/4 mg tbl. - kód 001514 a 0015138, s níž stěžovatelka nesouhlasila. Proto podala odvolání, které Ministerstvo zdravotnictví České republiky rozhodnutím dne 4. září 2008 č. j. MZDR 23761/2008, sp. zn. L35/2008, zamítlo a napadené rozhodnutí potvrdilo.

Následně podala stěžovatelka správní žalobu, které Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. listopadu 2009 č. j. -66 vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil. Žalovaný (Ministerstvo zdravotnictví České republiky) však podal kasační stížnost, které Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. dubna 2011 č. j. -237 vyhověl, rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Vyslovil přitom právní názor, že stěžovatelka není rozhodnutím Státního u pro kontrolu léčiv přímo dotčena ve svých veřejných subjektivních právech, a proto jí nelze přiznat aktivní legitimaci dle ustanovení odstavce 1 , ale toliko dle ustanovení odstavce 2 Městský soud v Praze, takto zavázán, správní žalobu stěžovatelky rozsudkem ze dne 15. listopadu 2012 č. j. -270 zamítl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti, stručně řečeno, nejprve zrekapitulovala průběh řízení před ministerstvem a správními soudy; konstatovala, že nepovažuje za správný právní názor, jímž byl Městský soud v Praze rozhodnutím Nejvyššího správního soudu zavázán. Stěžovatelce byl nesprávně přiznán pouze přezkum procesních práv; aplikace hmotných práv byla vyloučena, a to přes opakované odkazy na právní řád České republiky i judikaturu Soudního dvora Evropské unie. Podle stěžovatelky tak došlo k jejímu nepřiměřenému a nedůvodnému zkrácení v zaručených právech a k popření účelu a smyslu soudní ochrany. Zopakovala proto svoji argumentaci z jednání před soudy i odkazy na příslušnou judikaturu Ústavního soudu [

sp. zn.

ze dne 16. 1. 2007 (N 8/44 SbNU 83; 57/2007 Sb.),

sp. zn.

ze dne 8. 1. 2009 (N 6/52 SbNU 57) a

sp. zn.

ze dne 30. 3. 2011], z níž dovodila nesprávnost závěru Nejvyššího správního soudu o absenci aktivní legitimace. Zopakovala rovněž odkaz na judikaturu Soudního dvoru Evropské unie [C-424/99, Komise v. Rakousko (2001) ESD I-9285, a C 229/00, Komise v. Finsko (2003) ESD I-5727, C-283/81, Srl CILFIT and Lanificio di Tabardo SpA v. Ministry of Health (1982) 3415, či 107/76 Hoffmann-La Roche v. Centrafarm (1977)], jakož i na směrnici Rady EHS č. 89/105/EHS.

S ohledem na uvedené okolnosti se stěžovatelka domáhala zrušení napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze.

Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníka řízení, Městského soudu v Praze. Za účastníka se vyjádřila předsedkyně senátu 7 A Městského soudu v Praze, která plně odkázala na odůvodnění napadeného rozsudku.

Ústavní soud si k věci rovněž vyžádal vyjádření Nejvyššího správního soudu, jehož rozhodnutí stěžovatelka dodatečně rovněž napadla. Za účastníka se vyjádřil předseda senátu 3 Ads, který uvedl, že opakovaná kasační stížnost byla nepřípustná a namístě bylo brojit výhradně proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu považuje ústavní stížnost za nepřípustnou. S ohledem na stručná vyjádření Ústavní soud tato k případné replice stěžovatelce nepředkládal.

II.

Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté y. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů jsou záležitostí obecných soudů [srovnej usnesení

sp. zn.

ze dne 10. 9. 1996 (U 22/6 SbNU 575)].

Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť taková činnost přísluší právě obecným soudům, pod jejichž ochranou jsou podle y rovněž základní práva a svobody. Z ustálené a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu je patrné, za jakých podmínek a okolností je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. Jakkoliv Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat tvrzení účastníků řízení a postup soudu, zastává názor, že soud v daném případě nerespektoval práva stěžovatelky v soudním řízení, a proto Ústavní soud stěžovatelkou namítané porušení y shledal.

III.

Ústavní soud při shromažďování podkladů k věci zjistil, že spis Městského soudu v Praze sp. zn. (původně sp. zn. ) byl předložen Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí o kasační stížnosti stěžovatelky. O ní bylo rozhodnuto dne 22. ledna 2014 pod č. j. -36 tak, že kasační stížnost byla odmítnuta jako nepřípustná.

V průběhu řízení stěžovatelka Ústavnímu soudu sdělila, že v jiné její věci čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu obsahově shodnou věc usnesením ze dne 23. ledna 2014 č. j. -37 postoupil rozšířenému senátu k posouzení. Předložena byla otázka, zda jsou žadatelé o stanovení výše a podmínek úhrady léčivých přípravků ze zdravotního pojištění aktivně legitimováni podle ustanovení odstavce 1 nebo toliko dle odstavce 2 téhož ustanovení. S ohledem na tuto skutečnost Ústavní soud usnesením ze dne 10. března 2014 č. j.

-37

řízení přerušil do doby rozhodnutí rozšířeného senátu.

Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dospěl v usnesení ze dne 9. prosince 2014 č. j. -63 k závěru, že "žadatelé o stanovení výše a podmínek úhrady léčivých přípravků ze zdravotního pojištění podle , o veřejném zdravotním pojištění, jako držitelé registrace těchto léčivých přípravků a účastníci správního řízení podle téhož zákona jsou v rámci soudního přezkumu rozhodnutí v tomto řízení vydaného aktivně procesně legitimováni podle ".

V souvislosti s touto změnou judikatury je zřejmé, že ústavní stížnost stěžovatelky je důvodná.

S ohledem na specifické okolnosti případu považuje čtvrtý senát Ústavního soudu za dostačující odkázat na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, dostupné rovněž na: http://www.nssoud.cz.

IV.

V daném případě je rozhodovací činnost Ústavního soudu výrazně usnadněna sebereflexí Nejvyššího správního soudu. Ten totiž, byť s jistým odstupem, revokoval svoje závěry a dospěl k přesvědčení, že právní názor, kterým zavázal Městský soud v Praze k vydání v této ústavní stížnosti napadeného rozsudku, nemůže obstát, neboť je v rozporu jak s judikaturou Ústavního soudu, tak i Soudního dvora Evropské unie. Jinými slovy řečeno, rozšířený senát Nejvyššího správního soudu má za to, že stěžovatelkou opakovaně užité námitky jsou oprávněné.

S ohledem na obdobná řízení, jež probíhala před Ústavním soudem, je k této problematice možno odkázat rovněž na aktuální judikaturu, která výše uvedené okolnosti posuzuje a potvrzuje správnost nového přístupu Nejvyššího správního soudu k dané problematice. Příkladná rozhodnutí byla publikována v nálezech

sp. zn.

ze dne 23. 2. 2015 (N 42/76 SbNU 573) či

sp. zn.

ze dne 17. 2. 2015 (N 34/76 SbNU 477). V projednávané věci na ně proto senát Ústavního soudu bez dalšího odkazuje.

Pokud se týká části ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který shledal kasační stížnost jako nepřípustnou, odvolává se Ústavní soud na svoji judikaturu, která nevylučuje brojit proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jež není nárokové, respektive nepředstavuje nezbytně nutně vyčerpatelný procesní nástroj. Pokud jej však stěžovatelka, jako v daném případě, uplatnila, je třeba zabývat se existencí rozhodnutí, které by zůstalo ve svém důsledku osamoceno poté, co bude pro protiústavnost zrušeno rozhodnutí jemu předcházející. K této problematice se opakovaně vyslovil Ústavní soud ve své judikatuře, viz nálezy ze dne 3. 2. 1994 (N 6/1 SbNU 47),

sp. zn.

ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239) či

sp. zn.

ze dne 7. 4. 2015 (N 72/77 SbNU 89)

Postupem, který vedl k vydání napadeného rozsudku, a tím zamítnutí správní žaloby stěžovatelky, došlo k porušení jejích zaručených práv na soudní ochranu dle odstavců 1 a 2 y, jakož i práva na zákonného soudce dle odstavce 1 y. Nedůvodně a v rozporu s platnou právní úpravou i judikaturou Ústavního soudu i Soudního dvora Evropské unie bylo stěžovatelce upřeno právo na aktivní legitimaci.

Proto Ústavní soud rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2012 č. j. -270 i následné usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. ledna 2014 č. j. -36 zrušil podle ustanovení odstavce 1 a odstavce 3 písmene a) , přičemž tak učinil v souladu s bez ústního jednání.