Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 A 92/2011 - 358

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Hany Veberové

a soudců JUDr. Jitky Hroudové a Mgr. Marka Bedřicha ve věci žalobce: BGP Products

Czech Republic, s.r.o., se sídlem Praha 6 – Dejvice, Evropská 2591/33d, (dříve ABBOTT

GmbH & CO.KG, se sídlem ve Wiesbadenu, Max-Planck-Ring 2, Německo) v řízení

zastoupeného JUDr. PharmDr. Vladimírem Bíbou, advokátem v Praze 5, Duškova 45, proti

žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem v Praze 2, Palackého náměstí 4, za

účasti osob zúčastněných na řízení: 1/ Česká národní zdravotní pojišťovna, se sídlem Ječná

39,12000 Praha 2, 2/ Revírní bratrská pokladna, zdravotní pojišťovna, se sídlem

Michálkovická 967/108,71015 Slezská Ostrava, v řízení o žalobě proti rozhodnutí

žalovaného ze dne 4.9.2008, čj. MZDR 23761/2008, sp.zn.: L 35/2008,

t a k t o :

I. Rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ČR ze dne 4.9.2008, čj. MZDR

23761/2008, sp.zn.: L 35/2008 s e z r u š u j e a věc se vrací žalovanému

k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši

28.538,- Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku k rukám právního

zástupce žalobce JUDr. PharmDr. Vladimíra Bíby, advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 4.9.2008,

čj. MZDR 23761/2008, sp.zn.: L 35/2008, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti II.

výroku rozhodnuti Státního u pro kontrolu léčiv ( dále také jako Ústav) ze dne 6. 5.

2008, č.j. SUKlS9969/2008, ve věci stanovení výše úhrady léčivého přípravku TARKA 240/4

mg tbl. - kód u: 0015140 a 0015138. Ústav rozhodoval na základě žádosti žalobce ze

dne 27. 5. 2008 o stanovení výše a podmínek úhrady pro léčivý přípravek TARKA 240/4MG

pokračování 2 7A 92/2011

TBL - kód u: 0015140 a 0015138 s návrhem úhrady ve výši 307,16 Kč pro TARKA

240/4MG TBL POR TBL RET 28 a 1075,06 Kč pro TARKA RET

98. Ústav svým rozhodnutím č.j. SUKlS9969/2008 stanovil ve svém druhém výroku výši

úhrady na částku 244,16 Kč pro TARKA a 854,56 Kč pro

TARKA 240/4MG TBL POR TBL RET 98.

Žalobce v žalobě namítl nesprávnost a nezákonnost žalovaného rozhodnutí, neboť

správní orgán postupoval v rozporu se zákony i prováděcími předpisy. V řízení, jež

předcházelo vydání napadeného rozhodnutí i v řízení, jež předcházelo vydání rozhodnutí

, správní orgán nesprávně a neúplně zjistil skutkový stav a tento chybně zjištěný

skutkový stav následně nesprávně po právní stránce posoudil. Žalobce tvrdil, že výše úhrady

léčivého přípravku se stanovuje ve 3 krocích:

-Výběr nejlevnějšího přípravku v referenční skupině, který je základem pro stanovení základní úhrady referenční skupiny a určení výše této základní úhrady.

-Určení úhrady dávek, které jsou odlišné od obvyklé denní terapeutické dávky (ODTD).

-Určení výše úhrady konkrétního přípravku se zohledněním kritérií podle § 39b zákona č.

, o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících

zákonu, ve znění pozdějších předpisu (dále také jako ).

Výše úhrady předmětného přípravku byla určena nesprávně, a to jednak z důvodu

nesprávně stanovené základní úhrady referenční skupiny č. 25/2 a jednak z důvodu nesprávně

stanovené základní úhrady referenční skupiny č. 24/3. Základní úhrada referenční skupiny č.

25/2 byla dle žalobce rozhodnutím u stanovena nesprávně a v rozporu s právními

předpisy, a to za prvé z důvodu nesprávně vybraného léčivého přípravku a za druhé z důvodu

přepočtu síly přípravku pomocí koeficientů v rozporu se zákonem. Rovněž základní úhrada

referenční skupiny č. 24/3 byla rozhodnutím u stanovené nesprávně a v rozporu s

právními předpisy, a to z důvodu nesprávné úpravy úhrady.

Základní úhrada referenční skupiny č. 25/2 byla stanovena v rozporu s právním

předpisy, neboť byl nesprávně vybrán léčivý přípravek, podle kterého byla stanovena výše

základní úhrady referenční skupiny č. 25/2. Základní úhrada referenční skupiny č. 25/2 byla

stanovena na základě přípravku Quinapril-Teva. Obvyklá denní terapeutická dávka

quinaprilu, tedy dávka, kterou pacienti běžně užívají, byla Ústavem stanovena ve výši 15 mg.

Přípravek Quinapril-Teva obsahující v jedné dávce 15 mg však v České republice (ani jiné

zemi Evropské unie) není k dispozici, k dispozici je pouze Quinapril- Teva v dávce 10 mg

nebo 20 mg. Základní úhrada je tedy stanovena jako cena zcela virtuální, nereálná a

vypočtená (a to navíc nesprávně) jako cena, kterou by měl přípravek Quinapril- Teva 15 mg,

kdyby byl v České republice k dispozici. V České republice není k dispozici žádný přípravek

obsahující léčivou látku quinapril v obvyklé denní terapeutické dávce 15 mg, a proto quinapril

podle , o stanovení seznamu zemí referenčního koše, způsobu

hodnocení výše, podmínek a formy úhrady léčivých přípravků a potravin pro zvláštní lékařské

účely a náležitostech žádosti o stanovení výše úhrady (dále také jako )

nemůže být použit pro výpočet základní úhrady této referenční skupiny. Základní úhradu

referenční skupiny č. 25/2 bylo třeba stanovit podle ceny nejlevnějšího léčivého přípravku v

síle odpovídající obvyklé denní terapeutické dávce. Výše základní úhrady referenční skupiny

č. 25/2 byla stanovena podle léčivého přípravku Quinapril- Teva v síle 10 mg (30 tablet

obsahujících po 10 mg quinaprilu), avšak obvyklá denní terapeutická dávka léčivé látky

quinapril byla rozhodnutím u stanovena na 15 mg - tedy výše základní úhrady byla

stanovena podle přípravku v síle neodpovídající obvyklé denní terapeutické dávce. Vyhláška

č. v ustanovení výslovně stanoví pravidlo, že základní úhrada u

pokračování 3 7A 92/2011

přípravků s různými silami (různým obsahem léčivé látky) v jednotce lékové formy se

stanovuje pro sílu odpovídající obvyklé denní terapeutické dávce. Z podkladů pro rozhodnutí

vyplývá, že tomuto pravidlu odpovídá léčivý přípravek Fosinopril-Teva 30x20 mg,

který splňuje jak podmínky uvedené v ustanovení § 39c odst. 2 a § 39c odst. 5 zákona č.

, tak podmínky uvedené v ustanovení , neboť

má nejnižší cenu a současně obsahuje léčivou látku fosinopril v dávce 20 mg, tedy v dávce

odpovídající obvyklé denní terapeutické dávce fosinoprilu, jak byla stanovena Ústavem. Z

tohoto důvodu by také při výpočtu výše základní úhrady referenční skupiny č. 25/2 podle

tohoto přípravku nemusel být použit nezákonný přepočet pomocí koeficientů a výpočet mohl

být stanoven zcela v souladu s postupem podle Z písemného

vyjádření odborných společností, které bylo zasláno správnímu orgánu prvního stupně jako

podnět, je potom zřejmé, že léčivá látka guinapril, obsažená v přípravku Ouinapril- Teva

podle kterého byla stanovena výše základní úhrady referenční skupiny č. 25/2, je do této

skupiny zařazena nesprávně, protože má středně dlouhou dobu účinku. Naproti tomu ostatní

látky zařazené do referenční skupiny č. 25/2 včetně léčivé látky trandolapril, obsažené v

předmětném přípravku, mají dlouhou dobu účinku. Z tohoto důvodu má být léčivá látka

quinapril zařazena do referenční skupiny č. 25/1. Tato skutečnost se, mimo jiné, promítá do

Ministerstvem zdravotnictví připravené novely , ve které je léčivá

látka quinapril již zařazená do referenční skupiny č. 25/1. Žalobce podotkl, že nesprávnost

zařazení léčivé látky quinapril do referenční skupiny č. 25/2 byla žalovanému správnímu

orgánu známa již v době vydání napadeného rozhodnutí, neboť právě z tohoto důvodu

připravil návrh novely , ve kterém již toto nesprávné zařazení

napravil.

Podle ustanovení věty čtvrté jsou referenčními

skupinami skupiny léčivých přípravků v zásadě terapeuticky zaměnitelných s obdobnou nebo

blízkou účinností a bezpečností a obdobným klinickým využitím. Vzhledem ke skutečnosti,

že léčivá látka quinapril obsažená v přípravku Quinapril-Teva má středně dlouhou dobu

účinku a odlišuje se svými vlastnostmi, zejména účinností, bezpečností a klinickým využitím

od jiných léčivých látek, zařazených do referenční skupiny č. 25/2, včetně léčivé látky

trandolapril, obsažené v předmětném přípravku, nesplňuje zákonné předpoklady pro zařazení

do referenční skupiny č. 25/2. Rovněž z tohoto důvodu byl přípravek Ouinapril- Teva pro

účely stanovení výše základní úhrady referenční skupiny č. 25/2 vybrán nesprávně.

Ohledně nezákonného přepočtu síly přípravků pomocí koeficientů žalobce tvrdil, že

pro kalkulaci ceny, kterou by měl přípravek Quinapril- Teva 15 mg (pokud by byl v České

republice nebo jiné zemi EU k dispozici), byla zvolena jako základ cena přípravku Quinapril-

Teva 10 mg. Nebylo však použito jednoduché matematické pravidlo (cena quinaprilu 15 mg =

1,5-násobek ceny quinaprilu 10 mg). Místo použití 1,5-násobku ceny quinaprilu byl použit

koeficient, čímž byla vypočtena významně nižší základní úhrada, než při užití obvyklých

matematických pravidel. však nepřipouští ani neumožňuje žádné použití

koeficientů při stanovení výše základní úhrady. Podle je použití

koeficientů možné pouze při úpravě úhrady u různých sil přípravků oproti základní úhradě,

pokud základní úhrada byla již jednou stanovena. Stanovený koeficient není možné použít pro

stanovení základní úhrady. Pro kalkulaci výše základní úhrady podle neexistující, virtuální

ceny přípravku Quinapril- Teva 15 mg byl tedy použit koeficient, který nepřipouští žádný

právní předpis. Pravidla pro stanovení výše základní úhrady v referenčních skupinách jsou

stanovena v Podle ustanovení písmo a)

, se základní úhrada v referenčních skupinách stanoví ve výši nejnižší

ceny pro konečného spotřebitele připadající na denní terapeutickou dávku léčivého přípravku

pokračování 4 7A 92/2011

zařazeného do referenční skupiny, zjištěné v kterékoliv zemi Evropské unie pro léčivý

přípravek dostupný v České republice. neumožňuje při stanovení výše

základní úhrady použít přepočet pomocí koeficientů, které byly v rozhodnutí u použity

pro stanovení základní úhrady referenční skupiny č. 25/2. Z ust. § 39c odst. 2 písmo a) zákona

č. tedy vyplývá, že při stanovení základní úhrady je nutné vybrat léčivý

přípravek, který je dostupný v České republice, srovnat jeho cenu ve všech zemích Evropské

unie a odvodit cenu ODTD. Při zjišťování ceny použil Ústav cenu fiktivního, neexistujícího

léčivého přípravku o obsahu 15 mg quinaprilu v jedné tabletě. Tím byl porušen požadavek

zákona, aby byl při stanovení základní úhrady použit výběr skutečně dostupného léčivého

přípravku v České republice. obsahuje ve své části třetí, nazvané

"Způsob hodnocení výše a podmínek základní úhrady" toliko podrobnosti k výběru

přípravku, podle něhož se základní úhrada stanovuje a definuje možné odlišnosti. Ačkoli

neobsahuje žádné zmocnění k úpravě postupu pro stanovení výše

základní úhrady v referenčních skupinách prováděcím právním předpisem, vyhláška č.

uvádí podrobnosti k výběru přípravku, přičemž rozhodnutí u a napadeného

rozhodnutí se týká ustanovení § 3 odst. 2, podle něhož se základní úhrada u přípravků s

různými silami (různým obsahem léčivé látky) v jednotce lékové formy stanovuje pro sílu

odpovídající obvyklé denní terapeutické dávce. Žádné ustanovení části třetí vyhlášky č.

však neumožňuje při stanovení výše základní úhrady použít přepočet pomocí

koeficientů.

Přepočet úhrady podle síly přípravku pomocí koeficientů je umožněn pouze v § 16

odst. 1 a 2 Použití příslušných koeficientů se však nevztahuje na

stanovení výše základní úhrady, avšak pouze na úpravu úhrady konkrétního přípravku oproti

základní úhradě (tj. na následný postup při hodnocení kritérií pro úpravu úhrady konkrétního

přípravku podle ). To zcela jednoznačně vyplývá ze

skutečnosti, že dané ustanovení § 16 odst. 1 a 2 je obsaženo v části čtvrté, obsahující pravidla

pro způsob hodnocení výše úhrady přípravku (přičemž část čtvrtá se v úvodním ustanovení §

7 výslovně odkazuje na úpravu úhrady oproti základní úhradě, tedy na postup při hodnocení

kritérií podle , nikoli na postup při stanovení výše základní

úhrady, kde se postupuje podle § 39c tohoto zákona). Pravidla části čtvrté vyhlášky č.

se proto nevztahují na stanovení výše základní úhrady a při stanovení základní

úhrady je tedy nelze využít. Tato skutečnost vyplývá ze systematického členění vyhlášky č.

na část třetí, která stanoví způsob hodnocení výše a podmínek základní úhrady a

část čtvrtou, obsahující pravidla pro způsob hodnocení výše úhrady přípravku oproti základní

úhradě a vyplývá rovněž i z výslovných odkazů § 7 vyhlášky na příslušná ustanovení zákona

č. Nadto skutečnost že právní předpisy neumožňují při stanovení výše základní

úhrady použít přepočet pomocí koeficientů, jednoznačně vyplývá také i z faktu, že zákon č.

neobsahuje žádné zmocnění pro úpravu postupu pro stanovení výše základní

úhrady podle § 39c prováděcím právním předpisem. Není tedy možné aplikovat na stanovení

výše základní úhrady pravidla určená pro způsob hodnocení výše úhrady přípravku oproti

základní úhradě (tj. pro stanovení podle ). Takový postup je

porušením zásady zákonnosti uvedené v . Přitom

Sb. obsahuje v ustanovení § 39b odst. 7 zmocnění pro úpravu postupu pro způsob hodnocení

výše úhrady přípravku oproti základní úhradě podle § 39b prováděcím právním předpisem.

Pokud v odůvodnění napadeného rozhodnutí cituje žalovaný správní orgán ustanovení

, obsahující toto zmocnění: "Způsob hodnocení výše a

podmínek úhrady stanovených v odstavcích 2 až 6, podmínky za nichž je léčivý přípravek

nebo potravina pro zvláštní lékařské účely hrazen formou paušálu, na lékařský předpis nebo

pokračování 5 7A 92/2011

formou zvlášť účtovaného léčivého přípravku, stanoví Ministerstvo zdravotnictví prováděcím

právním předpisem." a z tohoto ustanovení dovozuje zmocnění pro úpravu postupu pro

stanovení výše základní úhrady podle ustanovení Sb, potom opomíjí

fakt, že zmocňovací ustanovení § 39b odst. 7 se výslovně odkazuje na způsob hodnocení výše

a podmínek úhrady stanovených v § 39b, odstavcích 2 až 6, a dále na podmínky za nichž je

léčivý přípravek hrazen formou paušálu, na lékařský předpis nebo formou zvlášť účtovaného

léčivého přípravku. Žalovaný správní orgán tedy zcela opomíjí, že citované zmocňovací

ustanovení § 39b se vůbec nevztahuje na postup pro stanovení výše základní úhrady, který je

obsažen v jiném ustanovení zákona (§ 39c). Na základě výše uvedených skutečností je

žalobce přesvědčen, že právní předpisy neumožňují při stanovení výše základní úhrady použít

přepočet pomocí koeficientů. Napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí u, vychází z

názoru, že koeficienty lze použít i pro stanovení výše základní úhrady. Tento názor je v

rozporu s ustanovením či. 79 odst. 3 y, neboť aplikuje ustanovení

prováděcího předpisu mimo rámec zákonného zmocnění, dále v rozporu s ustanovením § 39c

a konečně také v rozporu s ustanovením vyhlášky č,

a tím rovněž i v rozporu se zásadou zákonnosti uvedenou v ustanovení

.

Žalobce dále namítal, že i základní úhrada referenční skupiny č. 24/3 byla stanovena v

rozporu s právními předpisy. Základní úhradu referenční skupiny č, 24/3 bylo třeba upravit v

souladu s ustanovením zákona č, podle ceny léčivého přípravku

Verogalid (balení 30x240 mg i 100x240 mg), jehož cena za 1 ODTD verapamilu činí 4,31 Kč.

Podle ustanovení písmo a) , se základní úhrada

v referenčních skupinách stanoví ve výši nejnižší ceny pro konečného spotřebitele

připadající na denní terapeutickou dávku léčivého přípravku nebo potraviny pro zvláštní

lékařské účely zařazených do referenční skupiny, zjištěné v kterékoliv zemi Evropské unie

pro léčivý přípravek nebo potravinu pro zvláštní lékařské účely dostupné v České republice.

Přitom podle ustanovení v případě, že po stanovení

úhrady není v některé ze skupin léčivých látek uvedených v příloze č. 2 alespoň 1 léčivý

přípravek plně hrazen, Ústav upraví rozhodnutím úhrady tak, aby nejméně nákladný léčivý

přípravek náležející do této skupiny byl plně hrazen. V referenční skupině č. 24/3

(antihypertenziva, blokátory kalciových kanálů fenylalkylaminového a benzothiazepinového

typu, p.o.) byla podle podkladů pro vydání rozhodnutí u stanovena základní úhrada ve

výši 3,70 Kč za ODTD. Podle podkladů pro vydání rozhodnutí u nejlevnějším léčivým

přípravkem, obsahujícím 240 mg verapamilu (tj. 1 ODTD), a který je současně dostupný, je

léčivý přípravek Verogalid (balení 30x240 mg i 100x240 mg). Cena za 1 ODTD verapamilu

obsaženém v tomto léčivém přípravku činí 4,31 Kč. Léčivá látka verapamil je obsažena v

řádku č. 78 přílohy č. 2 Z tohoto důvodu bylo nutné, aby v souladu s

ustanovením Ústav upravil rozhodnutí úhrady tak, aby

nejméně nákladný léčivý přípravek náležející do této skupiny byl plně hrazen. Podle názoru

žalobce bylo proto nutné upravit výši úhrady tak, aby tato výše činila 4,31 Kč za 1 ODTD. Z

podkladů pro vydání rozhodnutí u je patrné, že při stanovené základní úhradě není

zajištěna plná úhrada žádného léčivého přípravku s obsahem verapamilu v lékové formě s

prodlouženým uvolňováním, vzájemně zaměnitelným s předmětným přípravkem,

použitelným k řádné farmakoterapii a náležejícím do referenční skupiny 24/3. Léčivé

přípravky s okamžitým uvolňováním léčivé látky však nelze pro daný účel zajištění plné

úhrady použít, neboť mají zásadně odlišné vlastnosti a značně odlišné léčebné použití.

Odlišné uvolňování léčivé látky verapamil (okamžité uvolňování oproti lékové formě s

prodlouženým uvolňováním) má za následek zásadně odlišné vlastnosti přípravku. Z těchto

pokračování 6 7A 92/2011

faktů vyplývá, že Ústav neprovedl správně úpravu úhrady podle ustanovení § 39c odst. 5

Žalobce nesouhlasil s názorem žalovaného, že stanovená základní úhrada zajišťuje

plnou úhradu alespoň jednoho přípravku s obsahem verapamilu v neretardované formě,

naplňuje požadavek § 39c odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Verapamil má

totiž v neretardované lékové formě (ti. v lékové formě s okamžitým uvolňováním léčivé

látky) a v lékové formě s prodlouženým uvolňováním zásadně odlišné vlastnosti i léčebné

použití, a proto nelze použít verapamil v neretardované formě pro řádnou farmakoterapii u

pacientů, kterým je indikován verapamil v lékové formě s prodlouženým uvolňováním. Toto

použití by bylo spojeno s nedostatečným účinkem a významně vyššími riziky pro pacienta.

Odlišnosti lékové formy s okamžitým uvolňováním a lékové formy s prodlouženým

uvolňováním jsou dány zejména vyšším a lépe odhadnutelným účinkem lékových forem

s prodlouženým uvolňováním a dále též možností jejich užívání v jedné denní dávce což je při

dlouhodobé terapii vysokého krevního tlaku zásadní. Lékové formy s okamžitým

uvolňováním vedou podle dosud publikovaných odborných prací k nižšímu poklesu hodnot

krevního tlaku a zejména k jeho nežádoucímu kolísání během dne, což může mít nepříznivý

vliv na prognózu nemocných.

Žalobce odkázal na právní názor, který žalovaný správní orgán uvedl ohledně

přípravků, které lze použít k naplnění požadavku v jiném

rozhodnutí, konkrétně v rozhodnutí č. j.: MZDR 29306/2008, sp. zn.: L175/2008 ze dne 13.

11. 2008. V tomto rozhodnutí žalovaný správní orgán uvedl: "Výkladem lze dospět k názoru,

že úmyslem zákonodárce je ve skupinách léčivých přípravků uvedených v příloze č. 2

zabezpečit pojištěnci plně hrazený přípravek použitelný pro řádnou farmakoterapii. Odvolací

orgán má tedy za to, že nejméně nákladný léčivý přípravek nebude vždy přípravek

nejlacinější, neboť bude nezbytné brát v úvahu i další faktory, jako charakteristiku lékové

formy a obvyklé dávkování, např. fyzickou uskutečnitelnost obvyklého dávkování, náklady

způsobené nemožností adekvátně dávkovat takový léčivý přípravek nebo způsobené

kolísáním terapeutické hladiny nezbytné pro žádoucí účinek nebo bezpečnost léčiva, popř.

poznatky o compliance pacienta." K tomuto názoru žalobce podotkl, že při vydání

napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí u nebyly zohledněny uvedené faktory,

konkrétně charakteristika lékové formy a obvyklé dávkování a úhrada předmětného přípravku

byla upravena nesprávně podle přípravku s jinou lékovou formou, se zásadně odlišnými

vlastnostmi, zejména účinností a bezpečností, způsobených mimo jiné kolísáním terapeutické

hladiny nezbytné pro žádoucí účinek i bezpečnost léčiva. V důsledku toho není zabezpečen

pojištěnci plně hrazený přípravek použitelný pro řádnou farmakoterapii.

Tím, že nebyly zohledněny uvedené faktory, konkrétně charakteristika lékové formy a

obvyklé dávkování a úhrada předmětného přípravku nebyla upravena, došlo k porušení

ustanovení Tím, že napadené rozhodnutí potvrdilo

rozhodnutí u, ačkoli toto rozhodnutí výše uvedené faktory vůbec nevzalo v úvahu, a

přitom sám žalovaný správní orgán v jiném rozhodnutí uvedl, že dané faktory je nezbytné brát

v úvahu, došlo k porušení ustanovení odst. , neboť při rozhodování

skutkově shodných, resp. podobných případů vznikly nedůvodné rozdíly. Těmito

nedůvodnými rozdíly a nezohledněním vlastností léčivých přípravků, tedy faktorů, které je

nezbytné brát v úvahu, došlo také k porušení požadavků na rozhodování na základě

objektivních a ověřitelných kritérií, jak jsou uvedeny v ustanovení článku 6 odst. 2 směrnice

č.89/105/EHS, o průhlednosti opatření upravujících tvorbu cen u humánních léčivých

pokračování 7 7A 92/2011

přípravků a jejich začlenění do oblasti působnosti vnitrostátních systémů zdravotního

pojištění.

Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Vyjádření k žalobě se v základních skutečnostech

shodovalo s obsahem odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí.

Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním úřadem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti:

Státní ústav pro kontrolu léčiv obdržel dne 27.5.2008 žádost o stanovení výše a

podmínek pro léčivý přípravek Tarka 240/4Mg TBL podanou žalobcem s návrhem úhrady ve

výši 307,16 Kč.

Rozhodnutím ze dne 6.5.2008, č.j. SUKLS9969/2008 Státní ústav pro kontrolu léčiv

stanovil výši úhrady na částku 244,16 Kč pro TARKA a

854,56 Kč pro TARKA .

Žalobce podal dne 12.5.2008 proti výroku II. napadeného rozhodnutí odvolání. O

podaném odvolání rozhodl žalovaný odvolací správní úřad žalobou napadeným rozhodnutím

ze dne 4.9.2008, jímž odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil Žalovaný vycházel

z toho, že žalobce v odvolání nesouhlasil s rozhodnutím u, ve kterém byl jako referenční

přípravek zvolen léčivý přípravek Quinapril-Teva 10 mg x 30 tbl., na jehož základě byla

stanovena základní úhrada. Dle názoru žalobce byl vybrán v rozporu s ustanovením § 39c

odst. 2 písmo a) zákona o veřejném zdravotním pojištění, dále v rozporu s ustanovením § 3

odst. 2 vyhlášky vyhláška o hodnocení výše a podmínek úhrady, a není tedy možné použít dle

zákona o veřejném zdravotním pojištění při stanovení základní úhrady léčivého přípravku

přepočet pomocí koeficientů. K tomu žalovaný citoval ust. § 39c odst. 2 písmo a) zákona o

veřejném zdravotním pojištění a uzavřel, že z dikce zákona o veřejném zdravotním pojištění

vyplývá, že nelze vynechat žádný z léčivých přípravků, které splňují kritéria daná v tomto

ustanovení (jedná se o nejnižší cenu pro konečného spotřebitele připadající na denní

terapeutickou dávku léčivého přípravku a dostupnost léčivého přípravku v ČR). Při

posuzování se nelze omezit pouze na ty léčivé přípravky, jejichž obsah léčivé látky v jednotce

lékové formy odpovídá obvyklé denní terapeutické dávce. Podle ustanoveni § 3 odst. 2

, o hodnocení výše a podmínek úhrady, je základní úhrada stanovena

pro sílu, která odpovídá obvyklé denní terapeutické dávce. Z důvodů uvedených výše může

být tedy v praxi stanovena buď podle léčivého přípravku se stejnou silou, jako je obvyklá

denní terapeutická dávka, nebo podle přípravku, který má jiný obsah léčivé látky v jednotce

lékové formy než ten, který odpovídá obvyklé denní terapeutické dávce. Ve druhém případě

je tedy nutné provést přepočet dle ustanoveni § 16 této vyhlášky, přestože se toto ustanovení

nachází v části IV., která se na stanovení výše základní úhrady přímo nevztahuje, avšak je

aplikovatelné i z logiky zákona a samotného záměru zákonodárce.

Pokud žalobce v odvolání namítl, že zákon o veřejném zdravotním pojištění

neobsahuje žádné zmocnění pro úpravu postupu pro stanovení výše základní úhrady podle

ustanovení § 39c zákona o veřejném zdravotním pojištění, prováděcím právním předpisem, a

není tedy možné aplikovat na stanovení výše základní úhrady pravidla určená pro způsob

hodnocení úhrady přípravku oproti základní úhradě, pak ust. § 39b odst. 7 zákona o veřejném

zdravotním pojištění stanoví, že způsob hodnocení výše a podmínek úhrady stanovených v

§39b v odstavcích 2 až 6, podmínky za nichž je léčivý přípravek nebo potravina pro zvláštní

lékařské účely hrazen formou paušálu, na lékařský předpis nebo formou zvlášť účtovaného

pokračování 8 7A 92/2011

léčivého přípravku, stanoví Ministerstvo zdravotnictví prováděcím právním předpisem. V

tomto případě konkrétně vyhláškou o hodnocení výše a podmínek úhrady. Dle názoru

žalovaného je tedy z uvedeného ustanovení zmocnění pro úpravu postupu pro stanovení výše

základní úhrady podle ustanovení § 39c zákona o veřejném zdravotním pojištění prováděcím

právním předpisem patrné.

K námitce žalobce, že byly použity nesprávné, resp. neexistující koeficienty, jelikož

vyhláška o hodnocení výše a podmínek úhrady ve svém ustanovení § 16 odst. 1 a 2 umožňuje

použít pouze koeficienty pro každé zdvojnásobení síly či při poklesu obsahu léčivé látky na

polovinu, přitom jiné koeficienty tato vyhláška nestanoví, žalovaný uvedl, že není možné

předpokládat, že při změně obsahu účinné látky na dvojnásobek a polovinu bude použit

koeficient, kdežto při jiné změně obsahu nebude žádný přepočet proveden. Na základě

rovného přístupu k úhradě jednotlivých léčivých přípravků je nutné i pro jiné změny obsahu

léčivé látky v jednotce lékové formy použít koeficient, který odpovídá změně obsahu léčivé

látky. Jelikož vyhláška o hodnocení výše a podmínek úhrady explicitně neuvádí hodnoty

koeficientů pro všechny myslitelné násobky sil, je nutné pro zachování standardního postupu

hodnotu koeficientu pro tyto varianty odvodit způsobem, který použil a vysvětlil Ústav, tedy

že jde o exponenciální funkci.

K námitce žalobce, že pokud by byl navzdory námitkám uvedeným výše vzat za

základ léčivý přípravek Quinapril-Teva 10 mg x 30 tbl., pak je nutno zohlednit, že jeho cena

činí 95,20 Kč, tedy cena 1 tablety (10 mg) činí 3,17 Kč a cena 1 ODTD (15 mg) činí 4,76 Kč.

Z tohoto důvodu by proto u tohoto léčivého přípravku (resp. při tomto výpočtu) musela být

základní úhrada ve skupině inhibitorů ACE s dlouhodobým účinkem stanovena ve výši 4,76

Kč za ODTD žalovaný uvedl, že souhlasí s výpočtem u, který použil pro přepočet

základní úhrady přípravku na ODTD koeficient. Po dosazení příslušných hodnot tak vyplynul

vzorec: (pro sílu 10 mg) : 95,20/30, tj. 3,17 Kč (pro sílu 15 mg) : 95,20/30x1,184, tj. 3,76 Kč.

Žalovaný nesouhlasil s žalobcem, který ve svém odůvodněni výpočtu použil místo koeficientu

přímou úměru v úhradě pro jednotlivé hodnoty obsahu léčivé látky.

Pokud žalobce namítl nesprávnost stanovení základní úhrady blokátorů kalciových

kanálů fenylalkylaminového a benzothiazepinového typu (tj. léčivé látky verapamil), neboť

nebyla správně provedena úprava úhrady podle ustanovení § 39c odst. 5 zákona o veřejném

zdravotním žalovaný uvedl, že léčivá látka verapamil je uvedena v řádku č. 78 přílohy č. 2

Tento řádek pod označením blokátory vápníkových kanálů ostatních

skupin, perorální podání" uvádí jak verapamil v retardovaných lékových formách, tak i

verapamil v neretardovaných lékových formách. Dle § 39c odst. 5 zákona o veřejném

zdravotním pojištění v případě, že není v některé ze skupin léčivých látek uvedených v příloze

č. 2 alespoň jeden léčivý přípravek plně hrazen, upraví Ústav rozhodnutím úhrady tak, aby

nejméně nákladný léčivý přípravek náležející do této skupiny byl plně hrazen. Seznam

léčivých přípravků v zásadě terapeuticky zaměnitelných je uveden v příloze vyhlášky

384/2007 a nemusí se shodovat s přílohou č. 2

K námitce žalobce, že léčivý přípravek Verapamil AL 80, por tbl flm 50x80mg není

terapeuticky zaměnitelný s přípravkem s retardovanou lékovou formou obsahujícím účinnou

látku verapamil, žalovaný uvedl, že pro stanovení základní úhrady referenční skupiny 24/3

jsou přípravky retardované i neretardované vzájemně zaměnitelné. Tzn. i kdyby byl pro

stanovení výše základní úhrady vybrán Verapamil AL 80 (pokud by byl nejlevnější), byl by

vybrán správně. Zároveň jsou přípravky obsahující verapamil v retardovaných i

neretardovaných lékových formách řazeny ve stejném řádku přílohy č . 2

[OBRÁZEK]pokračování

Sb. Fakt, že stanovená základní úhrada zajišťuje plnou úhradu alespoň jednoho přípravku

s obsahem verapamilu v neretardované lékové formě, naplňuje požadavek ust. § §39c odst. 5

cit. zákona.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.11.2009, č.j. - 66 napadené

rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení, když přisvědčil

všem žalobním námitkám. Dospěl k závěru, že již základní úhrada referenční skupiny byla

stanovena v rozporu s právními předpisy, neboť byla stanovena podle přípravku Quinapril-

Teva. Důvodnou shledal soud rovněž námitku, podle níž neumožňuje

použít koeficienty při stanovení výše základní úhrady referenční skupiny, jakož i námitku, že

nebyl naplněn požadavek , podle kterého v případě, že po

stanovení úhrady podle § 39b až 39e není v některé ze skupin léčivých látek uvedených v

příloze č. 2 alespoň 1 léčivý přípravek plně hrazen, Ústav upraví rozhodnutím úhrady tak, aby

nejméně nákladný léčivý přípravek náležející do této skupiny byl plně hrazen. Cílem tohoto

ustanovení je zabezpečit plnou úhradu alespoň jednoho léčivého přípravku z dané skupiny. Po

stanovení úhrady tedy správní orgán nutně řeší otázku, zdali určená výše úhrady poskytne

plnou úhradu léčivých přípravků zařazených do dané skupiny léčivých látek tak, že úhradou

budou pokryty všechny druhy léčivých přípravků do skupiny zařazených. Pokud pak není

daná skupina homogenní, tedy neobsahuje výlučně léčivé přípravky vzájemně terapeuticky

zaměnitelné (jako je tomu v daném případě), musí být pro účely úhrady zvolen „zástupce

léčivých přípravků“ tak, aby se plná úhrada vztahovala na celé spektrum druhů léčivých

přípravků v dané skupině. V posuzovaném případě je nastolen takový skutkový stav, kdy

jeden druh léčivých přípravků z dané skupiny hrazen není. Žalovaný v rozhodnutí neuvedl,

zdali takový stav považuje za souladný se zákonem či nikoli, tj. zda je naplněn cíl § 39c odst.

5 zákona i v případě, kdy léčivý přípravek zařazený v téže skupině, avšak jinou lékovou

formou a k jiným terapeutickým účelům plně hrazen není. Z tohoto pohledu dle soudu

nezodpověděl otázku zásadní, a to zdali má být tento léčivý přípravek, na jehož plnou úhradu

jím stanovená základní úhrada nestačí, plně hrazen ze zdravotního pojištění či nikoli. Soud

dospěl k závěru, že smysl daného ustanovení postupem správních orgánů naplněn nebyl.

Nebylo jimi přihlédnuto k § 39b odst. 2 písm. a) a e) zákona, tedy k rozdílné terapeutické

účinnosti a lékové formě léčivých přípravků zařazených přílohou č. 2

do stejné skupiny léčivých látek.

K podané kasační stížnosti žalobce Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne

28.4.2011, č.j. - 237, rozsudek městského soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu

řízení, neboť dospěl k závěru, že držitelé registrace, dovozci a výrobci [žadatelé ve smyslu §

39f odst. 2 písm. a) a b) ] nejsou rozhodnutím u o výši úhrady za

ten který léčivý přípravek či potravinu pro zvláštní lékařské účely přímo dotčeni na svých

veřejných subjektivních právech, neboť nejsou účastníky pojistného vztahu a žádná veřejná

subjektivní práva, o kterých je v řízení rozhodováno, tudíž nemají. Na druhou stranu ovšem

nelze přehlédnout, že zákon přiznává těmto osobám postavení účastníků správního řízení a

soudní ochrana jim proto nepochybně přísluší. Vzhledem k absenci vlastních hmotných

veřejných subjektivních práv, o kterých by bylo ve správním řízení jednáno, se nicméně bude

jejich žalobní legitimace opírat jen o ustanovení , a nikoli o odstavec 1.

Dále uvedl, že postavení osob uvedených v a b)

tedy odpovídá postavení tzv. „zájemníků“ (srov. např. právo třetí osoby podat návrh na

zrušení ochranné známky podle , o ochranných známkách;

k tomu viz rozsudek ze dne 21. 2. 2008, č. j. - 108, www.nssoud.cz). Z výše

uvedeného pak vyplývá, že soudní ochrana může být účastníkům řízení před Ústavem

poskytnuta pouze v rozsahu jejich veřejných subjektivních práv procesních, nikoliv

pokračování 10 7A 92/2011

hmotných. Příkladmo tedy může být poskytnuta ochrana jejich právu označit některé

z informací obsažených v žádosti nebo přílohách k žádosti za předmět obchodního tajemství

( ); právu na to, aby bylo o výši a podmínkách úhrady

rozhodnuto nejpozději do 75 dnů od zahájení řízení (§ 39g odst. 2); právu navrhovat důkazy a

činit jiné návrhy 30 dní od zahájení řízení (§39g odst. 5); právu navrhnout změnu výše nebo

podmínek úhrady (§ 39i odst. 1) či právu podat žádost o zrušení výše a podmínek úhrady [§

39j odst. 2 písm. a) zákona]; a dále samozřejmě veškerým právům garantovaným zákonem č.

, .

Městský soud v Praze na základě výše uvedeného znovu přezkoumal napadené

rozhodnutí a dne 15.11.2012 vydal rozsudek č.j. – 270, kterým podanou žalobu

zamítl a vázán názorem Nejvyššího správního soudu uvedl, že žalobce v podané žalobě proti

pravomocnému rozhodnutí žalovaného mohl uplatnit pouze tzv. procesní práva, nikoli práva

hmotná. Žalobcem vznesené námitky proto hodnotil jako nepřípustné, neboť směřovaly

k porušení hmotněprávních přepisů ze strany žalovaného.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud

usnesením ze dne 22.1.2014, č.j. – 36 odmítl jako nedůvodnou. K podané

ústavní stížnosti žalobce následně Ústavní soud nálezem ze dne 11.5.2015, č.j.

zrušil jak usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22.1.2014, tak i rozsudek soudu

městského ze dne 15.11.2012, když poukázal na změnu judikatury, konkrétně na rozhodnutí

rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9.12.2014, č.j. – 63, ve

kterém dospěl k závěru, že: „Žadatelé o stanovení výše a podmínek úhrady léčivých přípravků

ze zdravotního pojištění podle , o veřejném

zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, jako držitelé

registrace těchto léčivých přípravků a účastníci správního řízení podle § 39g odst. 1 téhož

zákona, jsou v rámci soudního přezkumu rozhodnutí v tomto řízení vydaného aktivně

procesně legitimováni podle “

Městský soud v Praze nyní na základě výše uvedeného znovu přezkoumal podle

ustanovení , ve znění pozdějších

předpisů, napadené rozhodnutí. Vázán právním názorem vyjádřeným ve výše uvedených

rozhodnutích Ústavního a Nejvyššího správního soudu (ustanovení )

přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správními orgány

obou stupňů z hlediska žalobních námitek uplatněných v podané žalobě. Při přezkoumání

vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání žalobou napadeného

rozhodnutí (ustanovení § 75 s.ř.s) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

U nařízeného jednání soudu setrvali účastníci na svých dosavadních stanoviscích.

Soud shledal opodstatněnou námitku, v níž žalobce vytýká žalovanému nesprávný

výběr přípravku, podle kterého byla stanovena výše základní úhrady dané referenční skupiny.

Soud má ve shodě se žalobcem za to, že žalovaný a stejně tak i správní orgán I. stupně

pochybil, když výši základní úhrady referenční skupiny č. 25/2 stanovil na základě zjištění

o ceně léčivého přípravku Quinapril – Teva 10 mg x 30 tbl. Pochybení správních orgánů obou

stupňů nespočívá v tom, že zmíněný léčivý přípravek neobsahuje přesně ODTD (mezi

stranami není sporu o tom, že ODTD quinaprilu činí 15 mg), ale v tom, že léčivá látka

quinapril byla do referenční skupiny č. 25/2 zařazena nesprávně a léčivý přípravek Quinapril

– Teva obsahující tuto látku tudíž neměl být vůbec použit jako „reprezentant“ dané referenční

skupiny ke stanovení základní úhrady pro tuto referenční skupinu.

pokračování 11 7A 92/2011

Soud se neztotožňuje s námitkou žalobce, podle níž lze pro stanovení výše základní

úhrady použít pouze ten léčivý přípravek, který obsahuje ODTD léčivé látky náležející do

příslušné referenční skupiny. Dle náhledu soudu nemá tento názor žalobce oporu v zákoně.

Podle ustanovení § 39c odst. 2 písm. a/ zákona o veřejném zdravotním pojištění se základní

úhrada v referenčních skupinách stanoví ve výši nejnižší ceny pro konečného spotřebitele

připadající na denní terapeutickou dávku léčivého přípravku nebo potraviny pro zvláštní

lékařské účely zařazených do referenční skupiny, zjištěné v kterékoliv zemi Evropské unie pro

léčivý přípravek nebo potravinu pro zvláštní lékařské účely dostupné v České republice.

Z dikce citovaného ustanovení vyplývá povinnost u zjistit, jaký léčivý přípravek

dostupný v České republice (obsahující léčivou látku patřící do dané referenční skupiny) je

přípravkem s nejnižší cenou pro konečného spotřebitele připadající na ODTD, a tento

přípravek pak použít ke stanovení základní úhrady pro danou referenční skupinu. Takovým

přípravkem může být jak přípravek obsahující ODTD léčivé látky, tak i přípravek, který

v jednotce lékové formy obsahuje vyšší či nižší terapeutickou dávku léčivé látky než je

ODTD. Na tuto druhou variantu pamatuje ustanovení ,

které stanoví, že základní úhrada u přípravků s různými silami (různým obsahem léčivé látky)

v jednotce lékové formy se stanovuje pro sílu odpovídající obvyklé denní terapeutické dávce.

U léčivých přípravků s různým obsahem léčivé látky v jednotce lékové formy je tedy nutno

nejprve zjistit, jaká cena u nich připadá na denní terapeutickou dávku; na základě tohoto

zjištění pak lze určit přípravek s nejnižší cenou pro konečného spotřebitele připadající na

denní terapeutickou dávku léčivého přípravku a v této výši stanovit základní úhradu pro

danou referenční skupinu. Soud tedy přisvědčil argumentaci žalovaného, že slovní spojení

„připadající na denní terapeutickou dávku léčivého přípravku“ obsažené v ustanovení § 39c

odst. 2 písm. a/ zákona o veřejném zdravotním pojištění se váže ke spojení „nejnižší cena“

a že z výše zmíněného ustanovení zákona, a stejně tak ani z ,

nevyplývá povinnost správního orgánu stanovit základní úhradu pro danou referenční skupinu

na základě porovnání pouze těch léčivých přípravků, které v jednotce lékové formy obsahují

ODTD léčivé látky. Jak žalovaný správně podotkl, akceptace opačného názoru zastávaného

žalobcem by ve svém důsledku vedla k nemožnosti stanovení základní úhrady v těch

případech, kdy by se žádný léčivý přípravek o síle odpovídající ODTD léčivé látky náležející

do určité referenční skupiny nevyráběl.

Soud však shledal opodstatněnou námitku dovozující nezákonnost napadených

rozhodnutí z toho, že ke stanovení základní úhrady referenční skupiny č. 25/2 byl použit

léčivý přípravek Quinapril – Teva obsahující léčivou látku quinapril, která do dané referenční

skupiny nepatří. Podle ust. § 39c odst. 1 věta čtvrtá zákona o veřejném zdravotním pojištění

jsou referenčními skupinami skupiny léčivých přípravků v zásadě terapeuticky zaměnitelných

s obdobnou nebo blízkou účinností a bezpečností a obdobným klinickým využitím. Do

referenční skupiny 25/2 jsou zařazeny antihypertenziva, inhibitory ACE dlouhodobě účinné..

Mezi účastníky řízení není sporu o tom, že léčivá látka quinapril obsažená v přípravu

Quinapril-Teva má středně dlouhou dobu účinku, ani o tom, že léčivý přípravek TARKA

obsahuje léčivou látku verapamili hydrochloridum a trandolaprilum, přitom trandolapril je

léčivou látkou dlouhodobě účinnou.

I když byla léčivá látka quinapril ke dni vydání napadených rozhodnutí vyhláškou

o seznamu referenčních skupin, vydanou žalovaným dne 19.12.2007 na základě zmocnění

obsaženého v § 39c odst. 1 věta poslední zákona o veřejném zdravotním pojištění, zařazena

do referenční skupiny 25/2, žalobce právem namítá, že quinapril obsažený v léčivém

přípravku Quinapril-Teva charakteristice této referenční skupiny neodpovídá a přípravek

Quinapril-Teva proto neměl být ke stanovení základní úhrady dané referenční skupiny použit.

pokračování 12 7A 92/2011

Skutečnost, že quinapril nepatří do referenční skupiny č. 25/2, připustil i sám

žalovaný, když ve vyjádření k žalobě uvedl, že o nezaměnitelnosti quinaprilu s jinými

léčivými látkami v rámci referenční skupiny č. 25/2 se dozvěděl poprvé až v rámci odvolacího

řízení ve věci změny, výše a podmínek úhrady léčivého přípravku TRITACE. V témže

vyjádření se žalovaný dovolává toho, že mu skutečnost, že léčivá látka quinapril se svými

farmakokinetickými vlastnostmi a délkou účinku blíží kaptoprilu a enalaprilu, dvěma

účinným látkám referenční skupiny č. 25/1, a že jí tedy při stanovení základní úhrady

referenční skupiny č. 25/2 nelze zohledňovat, ke dni vydání napadených rozhodnutí nebyla

známa. To, že quinapril byl vyhláškou o seznamu referenčních skupin vydanou žalovaným do

referenční skupiny č. 25/2 zařazen nesprávně, je nade vší pochybnost zřejmé z toho, že

novelizací této vyhlášky provedenou , která nabyla účinnosti dne

13.5.2009, byl quinapril z referenční skupiny č. 25/2 vyňat a zařazen do referenční skupiny

č. 25/1 - antihypertenziva, inhibitory ACE krátkodobě a střednědobě působící, p.o.

Nesprávnost zařazení quinaprilu do referenční skupiny č. 25/2, která ve výsledku

vedla k tomu, že správní orgán ke stanovení základní úhrady dané referenční skupiny použil

léčivý přípravek obsahující právě tuto léčivou látku, lze kvalifikovat jako pochybení

žalovaného, který vyhlášku o seznamu referenčních skupin vydal. Toto pochybení nemůže jít

na úkor žalobce. Ten je dle náhledu soudu oprávněn požadovat, aby při stanovení základní

úhrady referenční skupiny č. 25/2, do které léčivá látka trandolapril obsažená v předmětných

léčivých přípravcích patří, bylo postupováno v souladu se zákonem, tedy aby základní úhrada

byla podle § 39c odst. 2 písm. a/ zákona o veřejném zdravotním pojištění stanovena na

základě nejnižší ceny připadající na denní terapeutickou dávku toho léčivého přípravku, který

do dané referenční skupiny skutečně patří, k čemuž v souzené věci nedošlo.

Soud nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že mu skutečnost, že quinapril se svými

farmakokinetickými vlastnostmi a délkou účinku blíží látkám referenční skupiny č. 25/1 a že

tuto látku nelze při stanovení základní úhrady referenční skupiny č. 25/2 zohledňovat, nebyla

ke dni vydání napadených rozhodnutí známa. Žalobce předložil důkazy, z kterých se podává,

že žalovaný se podílel před vydáním rozhodnutí na přípravě novely ,

přitom při jednání dne 2.9.2008, tj. před vydáním rozhodnutí o odvolání, bylo řešeno

přesunutí látky quinapril z referenční skupiny 25/2 do skupiny 25/1. Nepochybně mu tedy ke

dni rozhodnutí uvedená skutečnost byla známa. Otázka existence povědomí žalovaného o

nesprávném zařazení látky quinapril v referenční skupině 25/2 navíc není pro posouzení věci

rozhodující. Zásadní byla totiž povinnost správního orgánu posoudit vlastnosti léčivého

přípravku TARKA a posoudit, zdali je přípravek Quanpril –Teva přípravkem v zásadě

terapeuticky zaměnitelným, a tedy zdali je přípravek Quinapril-Teva vskutku přiléhavým (a

tedy zákonným) „reprezentantem“ referenční skupiny 25/2. Taková úvaha se nepodává

z žalobou napadeného rozhodnutí ani z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Přitom

povinnost takto postupovat vyplývá již ze samotné definice referenční skupiny uvedené v ust.

Terapeutická zaměnitelnost léčivých přípravků tedy měla

být nastolena jako otázka zásadní, od jejíhož zodpovězení se mělo vyvíjet další posuzování

věci.

Lze shrnout, že v souzené věci byla základní úhrada referenční skupiny č. 25/2

stanovena na základě ceny léčivého přípravku obsahujícího léčivou látku quinapril, která byla

do referenční skupiny č. 25/2 zařazena nesprávně, neboť vzhledem ke svým odlišným

farmakokinetickým vlastnostem a délce účinku mezi léčivé přípravky tvořící tuto referenční

skupinu nepatří (což bylo následně potvrzeno přesunutím quinaprilu do jiné referenční

skupiny). Ke stanovení základní úhrady, která je dle § 39c odst. 1 zákona o veřejném

pokračování 13 7A 92/2011

zdravotním pojištění shodná pro celou referenční skupinu, tak byl v rozporu se zákonem

použit léčivý přípravek obsahující léčivou látku, která do dané referenční skupiny ve

skutečnosti nepatří, což má bez dalšího za následek nesprávnost výpočtu úhrady předmětných

léčivých přípravků ze zdravotního pojištění, který se odvíjí právě od takto (nesprávně)

stanovené základní úhrady dané referenční skupiny. Uvedené pochybení správního orgánu je

samo o sobě důvodem ke zrušení napadeného rozhodnutí pro jeho nezákonnost. Za této

situace soud považuje za předčasné, aby se zabýval důvodností žalobního bodu, v němž

žalobce namítá, že žalovaný nesprávně při stanovení výše základní úhrady referenční skupiny

použil koeficienty dle vyhl. č. Soud přitom vycházel z ustanovení

odst. 2 písmo a) , dle kterého se základní úhrada v referenčních

skupinách stanoví ve výši nejnižší ceny pro konečného spotřebitele připadající na denní

terapeutickou dávku léčivého přípravku zařazeného do referenční skupiny, zjištěné v

kterékoliv zemi Evropské unie pro léčivý přípravek dostupný v České republice. S ohledem

na shora uvedené závěry je patrné, že léčivý přípravek, ze kterého ústav při výpočtu základní

úhrady vycházel, byl ve skupině zařazen nesprávně, a proto i celý výpočet základní úhrady

referenční skupiny byl vzhledem k tomu pochybení nesprávný.

Pokud jde o námitky žalobce směřující proti nesprávnému určení základní úhrady

referenční skupiny č. 24/3, je si soud vědom závěrů, které byly uvedeny v rozsudku ze dne

13.11.2009 , č.j. – 66, avšak vzhledem k obsahu napadeného rozhodnutí,

včetně rozhodnutí, kterým byla stanovena základní úhrada referenční skupiny č. 23/4,

považoval za nutné tyto závěry přehodnotit.

Soud vycházel při přezkoumání jednotlivých námitek z ustanovení § 39c odst. 1

zákona o veřejném zdravotním pojištění, dle kterého Ústav zařazuje léčivý přípravek v rámci

řízení podle § 39g do referenční skupiny. Základní úhrada léčivého přípravku se rovná

základní úhradě referenční skupiny, do které byl léčivý přípravek zařazen. Základní úhrada je

úhrada pro obvyklou denní terapeutickou dávku léčivých látek obsažených v léčivých

přípravcích a je shodná pro celou referenční skupinu. Referenčními skupinami jsou skupiny

léčivých přípravků v zásadě terapeuticky zaměnitelných s obdobnou nebo blízkou účinností a

bezpečností a obdobným klinickým využitím.

Pro posouzení, zda má být léčivý přípravek do referenční skupiny zařazen, je

podstatné odborné posouzení konkrétních léčivých přípravků obsahujících určitou léčivou

látku a hodnocení, zda je tento přípravek v zásadě terapeuticky zaměnitelný s ostatními

přípravky z této referenční skupiny. Soud ale dospěl k závěru, že ze zákona nevyplývá, že by

byla požadována absolutní shoda v účinnosti, bezpečnosti a klinickém využití pro všechny

indikace nebo pro všechny pacienty, pro něž je posuzovaný léčivý přípravek určen k úhradě.

To vyplývá z výkladu citovaného ustanovení § 39c odst. 1 věta čtvrtá, ve které je zdůrazněno,

že se do referenční skupiny zařazují „v zásadě terapeuticky zaměnitelné“ léčivé přípravky.

Tento závěr podporuje i ustanovení § 39b odst. 6 zákona, ze kterého je patrné, že

zákon s takovou situací, kdy posuzovaný léčivý přípravek není v zásadě terapeuticky

zaměnitelný s dalšími léčivými přípravky do referenční skupiny zařazení pro všechny

indikace a všechny skupiny pacientů, počítá a umožňuje stanovit léčivému přípravku vedle

výše a podmínek úhrady odpovídající základní úhradě referenční skupiny i jednu další

zvýšenou úhradu.

Podstatou žalobcem uvedených námitek je jeho tvrzení, že přípravky s prodlouženým

uvolňováním nejsou vzájemně zaměnitelné s přípravky s okamžitým uvolňováním. Soud se

pokračování 14 7A 92/2011

proto zabýval tím, zda žalobce v průběhu správního řízení toto své tvrzení řádně prokázal.

Vzhledem k tomu, že zjistil, že žalobce nepodpořil žádnými důkazy své tvrzení o tom, že oba

výše uvedené typy lékových forem jsou při terapii hypertenze terapeuticky nezaměnitelné, má

za to, že žalobce své tvrzení řádně neprokázal, což má vliv i na posouzení důvodnosti dalších

žalobcových námitek. Je nutné zdůraznit, že Ústav i žalovaný vycházeli z údajů uvedených

v platných souhrnech údajů o přípravku, kde jsou v případě obou lékových forem, tedy jak

s okamžitým uvolňováním, tak s prodlouženým uvolňováním, uvedeny shodné indikace.

Žalobce sice poukazuje na stanoviska expertů, ze kterých má vyplývat závěr o vhodnosti

retardované lékové formy pro léčbu hypertenze, a to konkrétně na vyjádření Prof. MUDr.

Richarda Češky, CSc. a prof. MUDr. Jana Bultase, CSc. Ze správního spisu však soud

nezjistil, že by tato vyjádření byla předložena již v průběhu správního řízení. K požadavku

žalobce, aby soud zohlednil, že správní orgány již v době rozhodování byly seznámeny

s obsahem těchto vyjádření, neboť je žalobce předložil v jiných řízeních, uvádí soud, že každé

správní řízení je řízením samostatným a v každém z těchto řízení je účastník v souladu

s ustanovením povinen označit důkazy na podporu svých tvrzení.

Žalobce se nemůže dovolávat důkazů, které byly provedeny v jiném řízení, aniž by jejich

provedení navrhl i v správním řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí.

Žalovanému proto nelze vytýkat, že se uvedenými odbornými vyjádřeními v napadeném

rozhodnutí nezabýval a nevypořádal se s jejich obsahem. Žalovaný i Ústav vycházely

z podkladů předložených v tomto řízení a právě ty v rámci rozhodování hodnotily. Nelze jim

proto vytýkat, že pouze na základě tvrzení žalobce, že retardované lékové formy mají oproti

neretardovaným zásadně odlišnou bezpečnost, nedospěly k závěru, že posuzované přípravky

jsou terapeuticky nezaměnitelné. Z prvostupňového rozhodnutí je patrné, že Ústav své závěry

týkající se této problematiky řádně odůvodnil a uvedl i konkrétní podklady, ze kterých

vycházel.

Žalobce namítá, že výše základní úhrady nezajistí řádnou farmakoterapii pacientů,

kterým jsou indikovány retardované léčivé přípravky obsahující blokátory kalciových kanálů

fenylalkylaminového a benzothiazepinového typu (tj. také předmětný přípravek). současně

opět zdůraznil odlišnosti lékové formy s okamžitým uvolňováním léčivé látky a lékové formy

s prodlouženým uvolňováním. Soud proto odkazuje pro přehlednost na shora uvedené

vypořádání se s touto námitkou, ve které dospěl k závěru, že žalobce tvrzené odlišnosti

lékových forem neprokázal, a proto není možné žalovanému vytýkat, že žalobcem tvrzené

odlišnosti ve svém rozhodnutí nezohlednil.

Žalobce se současně dovolává porušení ustanovení § 39c odst. 5 zákona o veřejném

zdravotním pojištění, neboť nedošlo k zohlednění žalobcem uvedených faktorů, konkrétně

charakteristiky lékové formy a obvyklé dávkování a úhrada předmětného přípravku nebyla

upravena.

Podle ustanovení § 39c odst.5 zákona o veřejném zdravotním pojištění v případě, že

po stanovení úhrady podle ustanovení § 39b až 39e není v některé ze skupin léčivých látek

uvedených v příloze č. 2 alespoň 1 léčivý přípravek plně hrazen, Ústav upraví rozhodnutím

úhrady tak, aby nejméně nákladný léčivý přípravek náležející do této skupiny byl plně hrazen.

Jak soud již shora uvedl, výpočet, kterým ústav stanovil základní úhradu ve výši

3,6588 za ODTD, považuje soud za provedený v souladu se zákonem. Z rozhodnutí je patrné,

že základní úhrada vychází z ceny pro konečného spotřebitele přípravku Verapamil AL 80

obchodovaného v České republice. Vycházel při tom z toho, že

léčivé látky referenční skupiny byly v době rozhodování zařazeny do skupiny č. 78 přílohy č.

pokračování 15 7A 92/2011

2 zákona o veřejném zdravotním pojištění (blokátory vápníkových kanálů ostatních

skupin, perorální podání). Dle § 15 odst. 5 věta druhá zákona o veřejném zdravotním

pojištění se v každé skupině léčivých látek uvedených v příloze č. 2 ze zdravotního pojištění

vždy plně hradí nejméně jeden léčivý přípravek nebo potravina pro zvláštní lékařské účely.

Ústav v rozhodnutí uvedl důvody, pro které dospěl k závěru, že léčivé přípravky obsahující

verapamil v retardované a neretardované formě jsou terapeuticky zaměnitelné, když hodnotil

referenční indikace terapie arytmií i s ohledem na obsah platných SPC, ze kterých vyplývá,

že k prevenci a léčbě poruch srdečního rytmu jsou indikovány neretardované i retardované

formy verapamilu a dithiazemu, které jsou stejně tak indikovány i k terapii hypertenze a

ICHS resp. anginy pectoris. Tyto závěry, jak soud již uvedl shora, žalobce nijak

nezpochybnil. Z uvedeného je patrné, že ve skupině č. 78 dle přílohy 2. zákona byla zajištěna

plná úhrada přípravku náležejícího do této skupiny, kterým je VERAPAMIL AL 80.

Ustanovení § 39c odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění, jehož porušení namítá

žalobce, nebylo v daném případě vůbec aplikováno. I tato námitka je proto nedůvodná.

Vzhledem k tomu, že soud shledal podanou žalobu částečně důvodnou, napadené

rozhodnutí zrušil podle a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (ust.

odst. 4 ).

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. , dle kterého má

žalobce, který byl ve věci úspěšný, právo na náhradu nákladů řízení. Náklady, které žalobci

v řízení vznikly, spočívají v zaplaceném soudním poplatku za řízení o žalobě ve výši 2.000,-

Kč, v zaplaceném soudním poplatku za řízení o kasační stížnosti ve výši 5.000,- Kč, a dále

v nákladech souvisejících s právním zastoupením žalobce advokátem., a to za šest úkonů

právní služby (převzetí zastoupení, sepsání žaloby, účast u jednání dne 13.11.2009 a

15.11.2012, vyjádření žalobce ke kasační stížnosti žalovaného ze dne 13.3.2010, kasační

stížnost ze dne 20.12.2012, přičemž sazba odměny za každý tento úkon právní služby činí dle

advokátního tarifu 2.100,- Kč ( , , ve znění

účinném od 1.12.2012), dále za jeden úkon právní služby (účast při ústním jednání dne

3.12.2015), přičemž sazba odměny za jeden úkon této právní služby činí dle advokátního

tarifu - , 3.100,- Kč ( , ve znění

účinném od 1.1.2013). Náklady související s právním zastoupením žalobce advokátem jsou

dále tvořeny sedmi paušálními částkami ve výši 300,- Kč (

Sb.,) a částkou 3.738,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty. Celková výše nákladů, které

žalobci v tomto řízení vznikly, tak činí 28.538,- Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost

zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v této výši, a to ve stanovené lhůtě k rukám právního

zástupce žalobce advokáta JUDr. PharmDr. Vladimíra Bíby ( ve spojení s §

64 ).

Pokud jde o náklady řízení, které vznikly osobám zúčastněným na řízení, soud dospěl

k závěru, že v dané věci nejsou dány předpoklady pro rozhodnutí soudu o jejich náhradě.

Podle ustanovení má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch

nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinností, kterou jí soud uložil.

V posuzované věci soud osobám zúčastněným na řízení žádnou povinnost v řízení nestanovil,

pouze jim dal možnost uplatnit právo v probíhajícím řízení.

pokračování 16 7A 92/2011

P o u č e n í :

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho

doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního

soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní

soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením

shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední

den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující

pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení

a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž

směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo

rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li

stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské

právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol

pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho

internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 3. prosince 2015

JUDr. Hana V e b e r o v á

předsedkyně senátu