Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 1452/2019

25 Cdo 1452/2019-466

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: J. Š., narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Svatoplukem Šplechtnou, advokátem se sídlem Na Příkopě 857/18, Praha 1, proti žalované: Chefparade s. r. o., IČO 27893057, se sídlem Jeronýmova 325/7, Praha 3, zastoupená JUDr. Ing. Jindřichem Kalíškem, advokátem se sídlem Vinohradská 1511/230, Praha 10, o 2 793 338 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018, č. j. -429, takto:

Odůvodnění:

1. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 19. 6. 2018, č. j. -300, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 2 793 338 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Učinil tak rozsudkem pro uznání podle , , (dále jen „ “) poté, co žalovaná reagovala opožděně na výzvu k vyjádření podle

2. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 11. 2018, č. j. -429, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že rozsudek pro uznání se nevydává. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání nebyly splněny, neboť před podáním žaloby byla žalovaná s žalobkyní v kontaktu a měla vstřícný přístup k vyřešení věci. Z ničeho tak nebylo možno usuzovat, že žalovaná bude v řízení pasivní, anebo že hodlá činit obstrukce. Jedná se přitom o hledisko významné pro úvahu soudu, zda lze vzhledem k okolnostem případu vydat tzv. kvalifikovanou výzvu podle a 2 , která má zabránit možnosti žalovaného prodlužovat soudní řízení záměrným jednáním a jejíž následek v podobě vydání rozsudku pro uznání je sankcí za nečinnost účastníka řízení. Zmíněný postup podle a 2 dále klade zvýšené nároky na žalobu. V projednávané věci pak jde o komplikovaný spor o náhradu škody na zdraví a je uplatněno více samostatných nároků. V žalobě žalobkyně na bolestném požadovala 105 034 Kč, přičemž odkázala na připojený znalecký posudek. Zároveň poukázala na judikát okresního soudu, zabývající se obdobnou náhradou škody, kde bylo stanoveno vyšší bolestné, a proto si vyhradila možnost v průběhu řízení svůj nárok upravit. Ohledně požadavku na úhradu nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč žalobkyně uvedla, že navrhuje vypracování znaleckého posudku z oboru neurologie a psychiatrie a poté případně v reakci na jeho závěry upraví svůj žalobní požadavek. Právě tyto okolnosti odvolací soud posoudil tak, že povaha věci neumožňovala vydání kvalifikované výzvy a odkázal i na judikaturu Ústavního soudu.

3. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ohledně otázek, zda je pro postup podle a 2 určující 1) ohledně existence procesní pasivity či obstrukcí ze strany žalovaného jeho chování před podáním žaloby, tedy před samotným zahájením řízení, 2) komplikovanost sporu spočívající v uplatnění více samostatných nároků, vycházejících v daném případě ze stejného skutkového základu, 3) připojení znaleckých posudků k žalobě pro prokázaní některých žalobních nároků a návrh, aby soud zadal k vypracování znalecký posudek k prokázání dílčích žalobních nároků, 4) okolnost, že žalobce v žalobě předem upozorní na případné využití svého procesního práva na změnu žaloby ve smyslu Žalobkyně je přesvědčena, že zmíněné otázky dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu řešeny (otázky 1/ a 4/), případně se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo Ústavního soudu, kterou v dovolání citovala. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 2 793 338 Kč s příslušenstvím a uhradit jí náklady řízení před soudy všech stupňů, včetně řízení dovolacího, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání podpořila závěry, na nichž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, které považuje za věcně správné a zcela souladné s rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu. Domnívá se, že žalobkyně především nesplnila požadavek na kvalitu žaloby, která vůbec nebyla projednatelná. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto, a aby dovolací soud vrátil věc soudu prvního stupně k rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení.

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), zastoupeným advokátem ve smyslu , přípustné a důvodné je však jen částečně.

6. Podle dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

7. V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. , publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 2236, dále jen „Soubor“, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. , ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. , či ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. ). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace , provedené s účinností od 30. 9. 2017 (srov. např. usnesení ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. , nebo ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. ). V projednávané věci odvolací soud přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně o nároku na náhradu za bolest, náhradu za ztížení společenského uplatnění, náhradu za (jinou) nemajetkovou újmu, náhradu za ušlou mzdu za dobu pracovní neschopnosti a náhradu za nezbytně vynaložené náklady (aniž by uplatňované nároky snad měly povahu plnění ze spotřebitelské smlouvy – k tomu viz přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. ). V řízení požadovaná náhrada za ušlou mzdu za dobu pracovní neschopnosti činí 44 523 Kč. Dovolání tak v tomto rozsahu směřuje proti výroku rozsudku o věci samé, jímž bylo rozhodnuto o samostatném peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, a jeho přípustnost je tudíž vyloučena zmíněným Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně jako nepřípustné v této části odmítl podle

8. Dovolání je však podle přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o zbylých nárocích, a je důvodné, neboť rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu v otázce podmínek pro vydání tzv. kvalifikované výzvy podle a 2 a následného vydání rozsudku pro uznání.

9. Nesprávné právní posouzení věci ( ) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

10. Ustanovení dává soudu možnost v rámci přípravy jednání přistoupit k použití tzv. kvalifikované výzvy, vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem. Žalovanému je usnesením uloženo, aby se ve stanovené lhůtě ve věci vyjádřil a aby v případě, že žalobou uplatněný nárok zcela neuzná, vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svou obranu. Zároveň je povinen splnit i svou důkazní povinnost tím, že připojí listinné důkazy, jichž se dovolává, případně označí důkazy, jimiž hodlá prokázat svá skutková tvrzení. Pokud žalovaný těmto svým povinnostem nedostojí a bez vážného důvodu se ve stanovené lhůtě nevyjádří a ani nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že uznává nárok, který je proti němu uplatňován. Fikce uznání uplatněného nároku nastupuje ovšem jen v případě, že byl žalovaný o tomto následku poučen. Na základě této fikce pak soud o uplatněném nároku rozhodne rozsudkem pro uznání podle Na rozdíl od znění („může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání“) dikce („rozhodne soud rozsudkem pro uznání“) nedává soudu možnost volné úvahy, zda rozsudek pro uznání vydá či nikoli. Jsou-li splněny zákonné podmínky, soud je povinen rozsudek pro uznání vydat, a to i v případě, že jde o fikci uznání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. ).

11. Tato úprava sleduje naplnění základních principů civilního řízení, zejména zásady rychlosti a hospodárnosti, má bránit žalovanému v prodlužování soudního řízení a motivovat jej ke spolupráci při projednání věci. Nicméně s ohledem na to, že se tak děje na úkor řádného projednání věci a plného uplatnění procesních práv žalovaného, je nutné při její aplikaci postupovat obezřetně. Nepřípadná a nespravedlivá aplikace může vést k porušení práva žalovaného být slyšen a vyjádřit se k věci podle usnesení předsednictva České národní rady č. , o vyhlášení d („dále jen Listina“), jakož i k porušení jeho práva na spravedlivý proces obecně, ba dokonce k odepření spravedlnosti (porušení práva na přístup k soudu) podle y (např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 191/2016). Z uvedených důvodů je nutné podmínky v (povaha věci a okolností případu) vykládat restriktivně (nález Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. , publikovaný tamtéž pod č. 54/2018). Fikci uznání zpravidla nebude možné použít, pokud žalovaný není k žalobě lhostejný, obstrukčně pasivní, nechce nijak taktizovat a jeho jednáním nedošlo k průtahům ve věci (nález Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. , publikovaný tamtéž pod č. 27/2017). Na druhé straně uvedené okolnosti lze zkoumat pouze v rámci omezeného časového prostoru a na základě omezených informací, které má soud k dispozici mezi podáním žaloby a okamžikem, kdy zkoumá splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání.

12. K přípravě jednání a v jejím rámci též k vydání usnesení podle může soud přistoupit zásadně jen tehdy, jsou-li splněny podmínky řízení a byly-li odstraněny případné vady žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. , publikovaný pod C 2089 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“). Žalovanému může být uložena povinnost kvalifikovaného vyjádření jen ve vztahu k dostatečně určité, konkrétní a věcně odůvodněné žalobě. Žaloba musí vedle obecných náležitostí stanovených pro každé podání v obsahovat dále náležitosti uvedené v Žalobce je povinen vedle označení účastníků vylíčit rozhodující skutečnosti, označit důkazy, jichž se dovolává, a z žaloby musí být patrné, čeho se domáhá (žalobní petit), aniž by byla vyžadována právní kvalifikace uplatněného nároku. Žalobní petit musí být přesný, srozumitelný a určitý. Jde-li o nárok na peněžité plnění, musí žalobce v žalobě jasně a přesně uvést peněžitou částku, jejíhož zaplacení se domáhá (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 6. 1970, sp. zn. , uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudu a soudních rozhodnutí IV. Praha: SEVT, 1986, s. 702–703). Jedná-li se o více samostatných nároků, musí žalobce každý nárok vyčíslit zvlášť (srov. např. u náhrady nemajetkové újmy usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. ; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. ). Protože soud je ve sporném řízení návrhy účastníků vázán, nemůže jim přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti, než jsou navrhovány; svým rozhodnutím musí žalobní petit zcela vyčerpat a nesmí jej překročit (s výjimkami uvedenými v ). Soudu tedy ani nepřísluší, aby předmět řízení (žalobní petit) vymezoval či dodatečně konkretizoval namísto účastníka tím, že určí, jaká část z celkové žalované částky připadá na každý z nároků. Takový postup by nerespektoval zásadu, podle níž sporem disponuje žalobce, a zasahoval by do rovnosti stran v řízení a tím i v konečném důsledku do práva účastníků na spravedlivý proces.

13. Uplatnil-li žalobce v žalobě více práv (nároků) se samostatným skutkovým základem a soud je projednává (aniž by postupoval podle ustanovení ) ve společném řízení, nastává (může nastat) fikce uznání ve smyslu ustanovení vůči každému z těchto práv (nároků) - jak vyplývá z jejich povahy a principu tzv. objektivní kumulace - samostatně a také samostatně vůči nim soud posuzuje i předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. ).

14. V projednávané věci Nejvyšší soud nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu v otázce (ne)splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání soudem prvního stupně. V posuzované věci byl rozsudek pro uznání vydán na základě fikce uznání ( ), přičemž formální předpoklady pro jeho vydání ( ) byly splněny. Pro vydání výzvy podle byly splněny všechny zákonné podmínky, výzva byla žalované řádně doručena, žalovaná se bez vážného důvodu na výzvu soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřila a ani v této lhůtě nesdělila, jaký vážný důvod jí v tom bránil, a byla poučena, za jakých podmínek soud rozhodne rozsudkem pro uznání podle

15. Jak je patrné z výše uvedeného, Nejvyšší soud si je vědom judikatury Ústavního soudu odmítající přepjatý právní formalismus soudní praxe při rozhodování rozsudkem pro uznání, avšak k takovému postupu v projednávané věci nedošlo. Byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jejím zmeškáním právní následky, nemůže být v rozporu s právem na spravedlivý proces ( d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) postup soudu, kterým přijme těmto právním následkům odpovídající opatření, a to zvláště v situaci, v níž účastníku žádný objektivní důvod vyjádřit se k podané žalobě nebránil. V případě, že za řízení nastala ve smyslu fikce uznání nároku uplatněného proti žalované v žalobě, je v souladu s pravidly spravedlivého procesu, jestliže soud z její nečinnosti vyvodil zákonu odpovídající závěry a rozhodl v její neprospěch rozsudkem pro uznání. Jestliže účinky fikce nastaly, pak na jejích důsledcích ve smyslu existence základu pro vydání rozsudku pro uznání nemůže ničeho změnit ani okolnost, že později žalovaná uplatněnému nároku oponovala (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. , uveřejněné pod č. 175 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. publikovaný pod č. 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírka“). Nelze tak souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že soud prvního stupně neměl vydávat výzvu podle a 2 proto, že žalovaná byla před podáním žaloby aktivní a s žalobkyní spolupracovala. Sankce v podobě vydání rozsudku pro uznání se neváže k postoji účastníka řízení před podáním žaloby, ale k průběhu soudního řízení a především k pasivitě žalované, která neodpověděla na kvalifikovanou výzvu soudu v zákonem stanovené lhůtě.

16. Kvalifikovaná příprava jednání je judikaturou pojímána jako pravidlo a případy, kdy žaloba je zjevně bezdůvodná či věc zcela jednoduchá, takže nevyžaduje přípravu jednání postupem podle , budou spíše výjimečné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. , ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. , ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. , a ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. ). Povaha věci vyžaduje vydání výzvy podle právě zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů mimořádně obtížné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. ). V projednávané věci je již ze žaloby zřejmé, že jde o složitou věc mnoha dílčích nároků na náhradu za škodu na zdraví, kterou je navíc nutno posuzovat podle nové právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, tedy za účinnosti nového , proto byla výzva podle ze strany soudu prvního stupně důvodná a oprávněná a zcela v souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení, především pak s požadavkem projednat věc a rozhodnout o ní při prvním soudem nařízeném jednání. Nesprávný je proto závěr odvolacího soudu, že takto komplikované spory nedovolují svojí povahou soudu postupovat podle

17. Žaloba obsahovala obecné náležitosti ve smyslu i náležitosti uvedené v a byla dostatečně určitá, srozumitelná, konkrétní a věcně odůvodněná. Ve věci byl uplatněn nárok na peněžité plnění, přičemž se jednalo o více samostatných dílčích nároků, z nichž každý žalobkyně vyčíslila zvlášť. Na věci pak nic nemění ani okolnost, že žalobkyně v žalobě navrhla, aby soud zadal k vypracování znalecký posudek k prokázání dílčích žalobních nároků, případně okolnost, že předem upozornila na případné využití svého procesního práva na změnu žaloby ve smyslu v reakci na zmíněný posudek. Jak bylo již uvedeno, v případě uznání nároku žádné dokazování nepřichází v úvahu a je-li na základě uznání vydán rozsudek pro uznání, pak pochopitelně již není dán žádný procesní prostor pro změny žaloby. Žaloba tedy byla věcně projednatelná a žalované nic nebránilo, aby žalobní nárok uznala (v žalobou požadované výši), anebo naopak neuznala a vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví svou obranu.

18. Nejvyšší soud z těchto důvodů rozsudek odvolacího soudu s výjimkou části výroku, jíž se týkalo nepřípustné dovolání, podle zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( věta první ).

19. Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný ( věta první ve spojení s téhož zákona).

20. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 4. 2021

JUDr. Robert Waltr

předseda senátu