Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 1765/2019

29 Cdo 1765/2019-103

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce STEBAL Spedition, s. r. o.,se sídlem v Dubí, Horská 302, PSČ 417 02, identifikační číslo osoby 25036114, zastoupeného Mgr. Davidem Navrátilem, advokátem, se sídlem v Plzni, Hluboká 1336/55, PSČ 326 00, proti žalované A. C., narozené XY, bytem XY, zastoupené opatrovníkem P. H., advokátem, se sídlem XY, o zaplacení částky 187.108 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. ledna 2019, č. j. -82, takto:

Odůvodnění:

1. Žalobou ze dne 3. srpna 2015 se žalobce (STEBAL Spedition, s. r. o.) domáhal po žalované (A. C.) zaplacení částky 187.108 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené porušením povinnosti podat insolvenční návrh.

2. Rozsudkem ze dne 2. května 2018, č. j. -57, Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl, že základ žalobního nároku žalobce je opodstatněný a po právu.

3. Soud prvního stupně uzavřel, že jsou co do základu naplněny předpoklady pro odpovědnost žalované za škodu dle a , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ); vznesenou námitkou promlčení se nezabýval.

4. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

5. Odvolací soud – odkazuje na a , a 2 , (dále též jen „obč. zák.“), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016, sp. zn. – uzavřel, že žalobou uplatněný nárok (dovozovaný z ) se promlčel, neboť dvouletá subjektivní promlčecí doba počala běžet dnem podání insolvenčního návrhu vůči dlužníku (1. prosince 2009) a ke dni podání žaloby (5. srpna 2015) již uplynula. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby je určující, kdy se poškozený dozví o vzniklé škodě a kdo za ni odpovídá. Je nepochybné, že žalobce se o vzniklé škodě dozvěděl (nejpozději) prostřednictvím zveřejnění vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení ve věci dlužníka v insolvenčním rejstříku ( a a 2 ). Vědomost o výši škody je pro závěr o plynutí promlčecí doby nerozhodná.

6. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení , (dále též jen „ “), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.

7. Dovolatel namítá (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle ), snášeje v dovolání argumenty na podporu závěru, že okamžik vzniku škody, a tím i počátek běhu objektivní i subjektivní promlčecí doby lze zásadně ztotožňovat až s okamžikem, kdy jsou naplněny definiční znaky vzniku škody dle , tj. přihlášení pohledávky věřitelem do insolvenčního řízení dlužníka, její zjištění a stanovení alespoň přibližné míry nedobytnosti pohledávky v insolvenčním řízení. Požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje, případně aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

8. Žalovaná se ve vyjádření ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu a požaduje dovolání zamítnout.

9. Rozhodné znění pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

10. Dovolání, které nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v , je přípustné podle , když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle vypočtených v , a v posouzení otázky dovoláním předestřené je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.

11. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval nejprve tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem co do počátku běhu subjektivní promlčecí doby u žalobou uplatněného nároku.

12. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

13. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná následující skutková zjištění (z nichž vyšel odvolací soud):

[1] Dovolatel měl vůči dlužníku, společnosti D. S., pohledávku v celkové výši 192.037,66 Kč za provedené přepravy.

[2] Žalovaná byla jedinou společnicí dlužníka, funkci jednatelky vykonávala podle obchodního rejstříku v době od 15. prosince 2008 do 30. března 2011.

[3] Dne 1. prosince 2009 bylo u insolvenčního soudu zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka; téhož dne, v 9.25 hodin, zveřejnil insolvenční soud v insolvenčním rejstříku vyhlášku, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka.

[4] Usnesením ze dne 11. května 2011, č. j. (zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 12. května 2011), zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka.

[5] Dovolatel přihlásil své pohledávky do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka dne 9. prosince 2009, přičemž tyto byly v rozsahu částky 192.037,66 Kč zjištěny při přezkumném jednání (jež se konalo 12. července 2011).

14. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení , , , a , (dále též jen „o. z.“):

( )

(…)

(2) Při doručení vyhláškou se písemnost považuje za doručenou dnem, popřípadě okamžikem jejího zveřejnění v insolvenčním rejstříku; okamžikem zveřejnění písemnosti v insolvenčním rejstříku se rozumí den, hodina a minuta zveřejnění.

(3) Povinnost insolvenčního soudu zveřejnit vyhláškou různé údaje, stanovená v tomto zákoně, je splněna vyvěšením příslušné písemnosti na úřední desce insolvenčního soudu se současným zveřejněním v insolvenčním rejstříku, pokud zákon nestanoví pouze zveřejnění písemnosti na úřední desce insolvenčního soudu; při zveřejnění písemnosti v insolvenčním rejstříku platí odstavec 2 obdobně.

( )

(1) Osoba, která v rozporu s ustanovením § 98 nepodala insolvenční návrh, odpovídá věřiteli za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobí porušením této povinnosti.

(2) Škoda nebo jiná újma podle odstavce 1 spočívá v rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel.

(3) Osoba uvedená v odstavci 1 se odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu podle odstavce 2 zprostí, jen prokáže-li, že porušení povinnosti podat insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem v insolvenčním řízení, nebo že tuto povinnost nesplnila vzhledem ke skutečnostem, které nastaly nezávisle na její vůli a které nemohla odvrátit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po ní spravedlivě požadovat.

§ 106 (obč. zák.)

(1) Právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.

(2) Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.

(…)

§ 3036 (o. z.)

Podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platilo ustanovení a 3 v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka a ustanovení platí v nezměněné podobě od zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka. Ustanovení obč. zák. platilo v citované podobě v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka a do 1. ledna 2014, kdy byl , , nahrazen , , nedoznalo změn. Ustanovení o. z. v citované podobě platí od 1. ledna 2014.

15. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že odpovědnost osob uvedených v za porušení povinnosti podat insolvenční návrh je obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu založenou na presumpci zavinění, s možností dotčených osob se této odpovědnosti zprostit. Srov. vedle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2018, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 44/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2018, sp. zn. , uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2020, pod číslem 28, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2019, sp. zn. , jakož i nemeritorní usnesení Nejvyššího soudu (o odmítnutí dovolání) ze dne 26. července 2016, sp. zn. , ze dne 25. července 2018, sp. zn. , ze dne 31. října 2018, sp. zn. , a ze dne 29. srpna 2019, sp. zn. (jež se tohoto závěru dovolávají).

16. Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. se dále podává, že povinnost podat insolvenční návrh dle je povinností trvající (nikoli jednorázovou).

17. Co do posouzení (nejzazšího) okamžiku vzniku škody způsobené porušením povinnosti podat insolvenční návrh pak Nejvyšší soud ustáleně vychází ze závěru formulovaného v rozsudku sp. zn. , v němž na dané téma uzavřel, že má-li být náhrada škody či jiné újmy ve formě peněžitého plnění poskytnuta v rozsahu odpovídajícím rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel, pak dnem, kdy taková škoda vznikla (nejpozději mohla vzniknout), je den, kdy byl podán insolvenční návrh. Od tohoto dne totiž již případný pokles míry uspokojení věřitelovy pohledávky z majetku dlužníka nelze odvozovat od porušení povinnosti podat insolvenční návrh. Tohoto závěru se dovolávají např. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 2019, sp. zn. . Na tomto závěru nemá Nejvyšší soud důvod ničeho měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.

18. Případná nejistota věřitele o přesné výši škody (způsobené tím, že insolvenční návrh nebyl podán dříve) je nevýznamná i pro posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby, když pro podání žaloby o náhradu škody postačuje i jen orientační (přibližná) znalost rozsahu (výše) škody; srov. např. již stanovisko bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. listopadu 1983, Cpj 10/83, uveřejněné pod číslem 3/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 3/1984“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2017, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2018, pod číslem 33, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2019, sp. zn. . Z dikce je přitom zjevné, že toto ustanovení přinejmenším limituje (vymezuje) výši možné škody výší do insolvenčního řízení přihlášené (a následně zjištěné) pohledávky věřitele, takže ani úsudek o přibližné výši škody vyjádřitelné v penězích není v době jejího vzniku(ve smyslu závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ) tak obtížný, jak dovolatel dovozuje.

19. Obě dvě promlčecí doby (objektivní a subjektivní) počínají běžet a končí nezávisle na sobě. Obecně však platí, že nárok na náhradu škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě doby, tj. doba objektivní a v jejím rámci doba subjektivní; marným uplynutím jedné z těchto dob se nárok promlčuje, i když poškozenému ještě běží i druhá promlčecí doba. Výjimku z tohoto pravidla představuje nárok na náhradu škody na zdraví (o kterou však v posuzované věci nejde), k jehož uplatnění je stanovena pouze subjektivní promlčecí doba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10-11, ročník 2011, pod číslem 164).

20. Ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. (ve věci i nadále uplatnitelné se zřetelem k § 3036 o. z.) váže počátek běhu subjektivní promlčecí doby ke dni, kdy se poškozený dozví o vzniklé škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby se tedy váže k okamžiku, kdy poškozený prokazatelně nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo ke škodě (nikoliv tedy jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. To předpokládá, že se poškozený dozvěděl jak o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné objektivně vyjádřit v penězích, tak i o odpovědném subjektu. Dozvědět se o škodě znamená, že se poškozený dozví o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze natolik objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu důvodně uplatnit u soudu. Znalost poškozeného o osobě škůdce se pak váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná; pouhý předpoklad či možnost dozvědět se o škodě a osobě, která za vzniklou škodu odpovídá, nestačí, přičemž počátek běhu subjektivní lhůty může být odlišný ve vztahu k vědomosti poškozeného o škodě a k jeho vědomosti o škůdci. Srov. již rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. září 1974, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 38/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, R 3/1984, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2003, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2008, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 98/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

21. Z ustanovení a 3 (v rozhodném znění) vyplývá [a závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sen. zn. , uveřejněném ve zvláštním čísle I. časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a insolvenční), ročník 2012, pod číslem 21, potvrzují], že dovolatel se podle považuje za informovaného o tom, že bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka, od okamžiku zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku. Z vědomosti věřitele (dovolatele) o tom, že bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek jeho dlužníka, lze ve skutkové rovině nepochybně usuzovat, že pohledávka tohoto věřitele vůči dlužníku bude zřejmě uspokojena jen poměrně, respektive, že některé její části (typicky příslušenství) nebudou uspokojeny vůbec ( , a b/ ). Taková vědomost (že je zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka) však nemá žádnou vypovídací schopnost ohledně toho, zda vůbec, případně v jakém rozsahu, mělo vliv na míru očekávaného uspokojení věřitelovy pohledávky v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka protiprávní jednání některé z osob uvedených v spočívající v porušení povinnosti bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděla, nebo při náležité pečlivosti měla dozvědět o úpadku dlužníka, podat jménem dlužníka insolvenční návrh na jeho majetek. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. .

22. Právní posouzení věci odvolacím soudem (co do závěru o počátku běhu subjektivní promlčecí doby) již proto správné není. Nelze automaticky dovozovat, že okamžikem zveřejnění vyhlášky oznamující zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku začíná bez dalšího běžet subjektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody vůči osobám uvedeným v .

23. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislého výroku o nákladech řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( a 2 ).

24. Úkolem odvolacího soudu v další fázi řízení bude vypořádat se s otázkou běhu objektivní promlčecí doby (kterou v napadeném rozhodnutí pominul).

25. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 3. 2021

JUDr. Jiří Zavázal

předseda senátu