Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 1066/2022

29 Cdo 1066/2022-85

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce ECONTAX, s. r. o., se sídlem v Praze 8, U Pentlovky 466/7, PSČ 181 00, identifikační číslo osoby 61856223, zastoupeného Mgr. Janem Rambouskem, advokátem, se sídlem ve Vraňanech 233, PSČ 277 07, proti žalovaným 1/Ing. Vladanu Daňkovi, narozenému 11. října 1962, bytem v Hosíně 97, PSČ 373 41, a 2/Ing. arch. Petru Prokopovi, narozenému 24. listopadu 1966, bytem v Českých Budějovicích, Matice školské 161, PSČ 370 01, oběma zastoupeným Mgr. Janem Úlehlou, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, PSČ 370 01, o zaplacení částky 303 470 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 37 ECm 3/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. října 2021, č. j. -62, takto:Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. října 2021, č. j. -62, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. dubna 2021, č. j. 37 ECm 3/2020- 48, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajskému soudu v Českých Budějovicích

dne 19. srpna 2020,

se žalobce (ECONTAX, s. r. o.) domáhal po žalovaných (

1/

Ing. Vladanu Daňkovi

a

2/

Ing. arch. Petru Prokopovi

) zaplacení částky

303 470 Kč s příslušenstvím z titulu

škody způsobené porušením povinnosti žalovaných jako členů statutárního orgánu podat včas insolvenční návrh na majetek společnosti Studio ARCHA, s. r. o. (dále jen „společnost SA“ nebo též „dlužník“).

2. Elektronickým platebním rozkazem ze dne 11. září 2020, č. j. -7, soud prvního stupně uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 303 470 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 26. srpna 2019 do zaplacení. Proti elektronickému platebnímu rozkazu podali oba žalovaní odpor.

3. Rozsudkem ze dne 8. dubna 2021, č. j. 37 ECm 3/2020-48, soud prvního stupně zamítl „žalobní návrh“, jímž se žalobce vůči žalovaným domáhá náhrady škody ve výši 303 470 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).

4. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. října 2021, č. j. -62, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

5. Odvolací soud – cituje ustanovení a 2, a , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ustanovení , (dále též jen „obč. zák.“), a ustanovení a , (dále též jen „o. z.“), a odkazuje na označenou judikaturu Nejvyššího soudu, dospěl k následujícím závěrům:

6. Povinnost podat insolvenční návrh podle je povinností trvající.

7. Společnost SA byla v úpadku nejpozději v březnu 2013.

8. K porušení povinnosti žalovaných podat včas a řádně insolvenční návrh jménem společnosti SA došlo nejpozději v červnu 2013, neboť při doložené déletrvající platební neschopnosti se měli žalovaní při náležité pečlivosti v rámci obchodního vedení této společnosti dozvědět o jejím úpadku „nejpozději do několika týdnů a v horizontu dalších několika málo týdnů“ měli jejím jménem podat insolvenční návrh.

9. K námitce žalovaných o promlčení nároku žalobce odvolací soud uvedl, že s ohledem na dobu, kdy došlo k porušení povinnosti podat insolvenční návrh, se promlčení uplatněného nároku řídí , , ve znění účinném do 31. prosince 2013.

10. Skutečnost, že insolvenční návrh byl podán až 29. prosince 2014, je vzhledem k porušení trvající povinnosti podat včas a řádně dlužnický insolvenční návrh již v roce 2013 pro závěr o posouzení promlčení podle dosavadních právních předpisů bez významu.

11. Objektivní tříletá promlčecí doba stanovená v § 106 odst. 2 obč. zák. počíná běžet dnem podání (řádného) insolvenčního návrhu, kterým bylo zahájeno insolvenční řízení, v němž byl zjištěn úpadek dlužníka. V dané věci tak objektivní tříletá promlčecí doba začala běžet od 29. prosince 2014 a ke dni podání žaloby (19. srpna 2020) uplynula.

12. Žalobce netvrdil ničeho o tom, že by žalovaní porušili povinnost podat insolvenční návrh úmyslně, proto nelze uvažovat o objektivní desetileté promlčecí době.

13. Proti té části prvního výroku rozhodnutí, jíž odvolací soud potvrdil bod I. výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé (posuzováno podle obsahu dovolání), podal žalobce dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod dle , (dále jen „ “)], a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

14. Přípustnost dovolání dovolatel vymezuje ve smyslu argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

15. Dovolatel namítá, že odvolací soud na danou věc nesprávně aplikoval ustanovení a o. z. Podle dovolatele je jím uplatněný nárok nutno posuzovat podle , nikoliv podle

16. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2018, sp. zn. , dovolatel tvrdí, že byli-li žalovaní v prodlení se splněním povinnosti podat insolvenční návrh v červnu 2013, pak byli v prodlení se splněním této povinnosti i v roce 2014. Jejich prodlení skončilo až dnem podání insolvenčního návrhu (29. prosince 2014). Porušení povinnosti podat insolvenční návrh „začalo“ před 1. lednem 2014, ale trvalo a skončilo až v roce 2014, tedy za účinnosti

17. Ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016, sp. zn. , dovolatel dovozuje, že dnem, kdy žalobci škoda vznikla (nejpozději mohla vzniknout), je den, kdy byl podán insolvenční návrh (29. prosince 2014). Promlčecí lhůty (objektivní i subjektivní) na náhradu škody nemohou začít běžet dříve, než nastane událost, z níž škoda vznikla. Promlčecí lhůty začaly běžet nejdříve 29. prosince 2014, tedy v době účinnosti

18. Žalovaní ve vyjádření považují rozsudek odvolacího soudu za věcně správný a dovolání za nedůvodné. Navrhují dovolaní odmítnout.

19. Pro dovolací řízení v této věci je rozhodné aktuální znění .

20. Dovolání je přípustné podle , když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle , vypočtených v , a v posouzení dovoláním otevřené právní otázky (určení právního předpisu použitelného na posouzení námitky promlčení nároku žalobce) je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou (ustálenou) judikaturou Nejvyššího soudu.

21. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

22. Ze zjištění obou soudů ve vazbě na obsah insolvenčního spisu plynou následující skutečnosti:

1/ Na základě insolvenčního návrhu dlužníka, který byl podán u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) dne 29. prosince 2014, bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek společnosti SA. Usnesením ze dne 4. února 2015, č. j. -9, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka a prohlásil konkurs na jeho majetek.

2/ Přihláškami pohledávek P1, P4, P7, P9, P12, P15 až P19 přihlásili věřitelé do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka pohledávky, které byly splatné v době od října 2011 do března 2013. Tyto pohledávky byly zjištěny.

3/ Přihláškou P12 přihlásil věřitel J. S. (dále jen „J. S.“) do insolvenčního řízení pohledávku ve výši 303 470 Kč, která byla zjištěna.

4/ Usnesením ze dne 29. června 2018, č. j. -36, insolvenční soud schválil konečnou zprávu insolvenčního správce dlužníka ze dne 17. dubna 2018, podle níž nebylo na uspokojení pohledávky věřitele J. S. plněno ničeho.

5/ Usnesením ze dne 7. srpna 2018, č. j. -38, insolvenční soud zrušil konkurs na majetek společnosti SA z důvodu, že pro uspokojení věřitelů je majetek dlužníka zcela nepostačující.

6/ Dne 7. srpna 2019 uzavřel J. S. jako postupitel a žalobce jako postupník smlouvu o postoupení pohledávky. Šlo o pohledávku ve výši 303 470 Kč z titulu škody vzniklé neuspokojením pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení vedeného na majetek společnosti SA.

23. Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

24. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení a , :

Z ustanovení plyne, že dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou – podnikatelem, je povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku. Tuto povinnost má i tehdy, byl-li pravomocně zastaven výkon rozhodnutí prodejem jeho podniku nebo exekuce podle zvláštního právního předpisu proto, že cena majetku náležejícího k podniku nepřevyšuje výši závazků náležejících k podniku; to neplatí, má-li dlužník ještě jiný podnik (odstavec 1). Povinnost podle odstavce 1 mají i zákonní zástupci dlužníka a jeho statutární orgán a likvidátor dlužníka, který je právnickou osobou v likvidaci. Je-li těchto osob více a jsou-li oprávněny jednat jménem dlužníka samostatně, má tuto povinnost každá z nich. Insolvenční návrh podávají jménem dlužníka (odstavec 2).

Podle ustanovení osoba, která v rozporu s ustanovením nepodala insolvenční návrh, odpovídá věřiteli za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobí porušením této povinnosti (odstavec 1). Škoda nebo jiná újma podle odstavce 1 spočívá v rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel (odstavec 2). Osoba uvedená v odstavci 1 se odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu podle odstavce 2 zprostí, jen prokáže-li, že porušení povinnosti podat insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem v insolvenčním řízení, nebo že tuto povinnost nesplnila vzhledem ke skutečnostem, které nastaly nezávisle na její vůli a které nemohla odvrátit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po ní spravedlivě požadovat (odstavec 3).

Dle ustanovení § 3036 o. z. se podle dosavadních právních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

Podle ustanovení § 3079 o. z. právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů (odstavec 1).

25. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož s ohledem na dobu, kdy došlo k porušení povinnosti podat insolvenční návrh, se promlčení jím uplatněného nároku řídí Poukazuje přitom na skutečnost, že k porušení povinnosti žalovaných docházelo v roce 2013 i v roce 2014, kdy již byl podán dlužnický insolvenční návrh.

26. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že odpovědnost osob uvedených v za porušení povinnosti podat insolvenční návrh je obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu založenou na presumpci zavinění, s možností dotčených osob se této odpovědnosti zprostit. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2018, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 44/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. , rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2019, sp. zn. , a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 2019, sp. zn. .

27. V rozsudku sp. zn. Nejvyšší soud formuloval závěr, že povinnost podat insolvenční návrh dle je povinností trvající (nikoli jednorázovou). Srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 2019, sp. zn. , nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2021, sp. zn. .

28. V rozsudku ze dne 15. dubna 2021, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 6/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 6/2022“), Nejvyšší soud při řešení otázky promlčení náhrady nemajetkové újmy způsobené zásahem do osobnostních práv dospěl k závěru, že sděluje-li určitá skupina článků tutéž či obdobnou informaci, resp. vyjadřuje se v různých obměnách ke společnému tématu, spoluvytváří ve výsledku jednotnou újmu, a povyšuje tak svou negativní kvalitu na úroveň celistvého působení, aniž by bylo dost dobře možné určit, jakou část celkové újmy ten který článek způsobil; počátek běhu promlčecích lhůt se tehdy odvíjí až od ukončení takto uceleného působení. Dále dovodil, že souhrn šedesáti dvou článků vydaných žalovanou v době od 11. června 2012 do 16. října 2015 o soukromých vztazích prvního žalobce k ostatním žalobcům představuje neobvykle masivní mediální působení prolínající se navíc tematicky i časově s negativním působením obdobné činnosti dalších mediálních subjektů. Je třeba je považovat za jediný pokračující zásah, jehož skončení spadá do doby účinnosti , podle nějž se tudíž promlčení posuzuje.

29. V R 6/2022 Nejvyšší soud posoudil protiprávní jednání škůdce jako jediný pokračující zásah, který skončil v době účinnosti , a proto podle této právní úpravy posoudil též otázku promlčení. Zabýval se přitom opakovaným aktivním jednáním škůdce, které proběhlo v blízké časové a věcné souslednosti a zasahovalo do doby účinnosti i (do působnosti obou právních úprav).

30. Výše uvedené závěry se prosadí i v nyní posuzovaném případě, kdy škodlivé jednání spočívá v opomenutí právní povinnosti, k němuž došlo již v roce 2013 a trvalo i v roce 2014. Jelikož k porušování (trvající) povinnosti podat insolvenční návrh dle docházelo jak v době účinnosti , tak i v době účinnosti , je nutno otázku promlčení žalobou uplatněného nároku na náhradu škody způsobené porušením povinnosti podat insolvenční návrh posoudit podle pozdější právní úpravy, tedy podle (jak správně namítá dovolatel).

31. Nejvyšší soud dále připomíná, že jeho judikatura k výkladu a k běhu promlčecích lhůt u práva na náhradu škody je jednotná v závěrech, podle nichž:

1/ Lhůta k podání insolvenčního návrhu určená ustanovením , je lhůtou velmi krátkou, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu. K tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2013, sp. zn. , včetně judikatury zmíněné v jeho důvodech, nebo opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. .

2/ Má-li být náhrada škody či jiné újmy ve formě peněžitého plnění poskytnuta v rozsahu odpovídajícím rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel, pak dnem, kdy taková škoda vznikla (nejpozději mohla vzniknout), je den, kdy byl podán insolvenční návrh. Od tohoto dne totiž již případný pokles míry uspokojení věřitelovy pohledávky z majetku dlužníka nelze odvozovat od porušení povinnosti podat insolvenční návrh. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. nebo opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. .

3/ Základním předpokladem pro vznik škody je to, že pohledávka věřitele není uspokojena v insolvenčním řízení. Pro závěr, zda jednáním škůdce skutečně vznikne věřiteli škoda, je proto podstatné zjištění, že pohledávka věřitele v insolvenčním řízení je (či se stala) nedobytnou (nebude alespoň zčásti uspokojena). Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2021, sp. zn. .

4/ Otázka nemožnosti (plného nebo částečného) uspokojení pohledávky věřitele může být zodpovězena (podle stavu insolvenčního řízení, v němž se úpadek dlužníka řeší konkursem) i dříve než při rozvrhu (k němuž ani nemusí dojít). Především může být míra možného uspokojení věřitelů dlužníka objasněna již při vydání částečného rozvrhu. V řadě případů pak bude možné uzavřít, v jaké výši vznikla věřiteli uspokojovanému jako nezajištěnému škoda, již při pravomocném schválení konečné zprávy, bude-li z ní patrno, že dosažený výtěžek zpeněžení majetkové podstaty nebude postačovat ani k plnému uspokojení pohledávek uvedených v , takže nezajištění věřitelé neobdrží při rozvrhu ničeho (srov. ). Srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2016, sp. zn. .

5/ Ustanovení § 619 o. z. upravuje obecně počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nároků vymahatelných u orgánu veřejné moci. Lhůta počne běžet tehdy, kdy se oprávněná osoba dozvěděla nebo se měla a mohla dozvědět o všech okolnostech relevantních z pohledu promlčení. Běh subjektivní lhůty není proto nezbytně spojen s vědomostí o rozhodných skutečnostech, ale i se stavem, kdy se o nich oprávněný subjekt dozvědět mohl a měl (zaviněná nevědomost), což vyjadřuje zásadu, že práva patří bdělým (vigilantibus iura scripta sunt). Jde o ustanovení obecné, jež se uplatní při výkladu ustanovení, jež upravují počátek běhu promlčecí lhůty ve zvláštních případech, a to jak u nároků podle ( až ), tak i u nároků podle zvláštních předpisů.

6/ Pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle § 620 odst. 1 o. z. je rozhodnou okolností vědomost o vzniku škody a o totožnosti odpovědné osoby. Dosavadní judikatura (přijatá při výkladu ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák.) je přiměřeně použitelná k výkladu toho, kdy se poškozený o relevantních skutečnostech skutečně dozvěděl. Lze tak i nadále vycházet z toho, že poškozený se dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích), a není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná. Vědomost poškozeného o osobě odpovědné za škodu, s níž zákon spojuje počátek běhu subjektivní promlčecí doby, nepředpokládá nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody. Najisto lze odpovědnost určité osoby postavit až na základě dokazování v soudním řízení, které je teprve podáním žaloby, tedy uplatněním nároku u soudu, zahájeno. Zákon proto vychází z předpokladu, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou.

K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 91/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně judikatury tam dále označené), nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2021, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 71/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

7/ Objektivní promlčecí lhůtu práva na náhradu škody upravuje ustanovení § 636 odst. 1 o. z., podle kterého se právo na náhradu škody nebo jiné újmy promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla. Obě dvě promlčecí lhůty (objektivní a subjektivní) počínají běžet a končí nezávisle na sobě. Obecně však platí, že nárok je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní; marným uplynutím jedné z těchto lhůt se nárok promlčuje, i když ještě běží i druhá promlčecí lhůta. Srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2019, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 68/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

32. Vzhledem k výše dovozeným závěrům o nutnosti aplikace na posouzení promlčení žalobou uplatněného nároku je zřejmé, že právní posouzení věci odvolacím soudem (jenž uzavřel, že objektivní tříletá promlčecí doba stanovená v obč. zák. ke dni podání žaloby uplynula) není správné. Dovolání je tudíž důvodné.

33. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle zrušil. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud tudíž zrušil i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( a 2 ).

34. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný ( věta první za středníkem, ).

35. Úkolem soudu prvního stupně v další fázi řízení bude se opětovně vypořádat s otázkou běhu promlčecích lhůt v projednávané věci. Neopomene přitom přihlédnout též k závěrům judikatury Nejvyššího soudu vymezené v odstavci 31.

36. V novém rozhodnutí rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 9. 2023

JUDr. Helena Myšková

předsedkyně senátu