Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 59/2020

33 Cdo 59/2020-278

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. D., bytem XY, zastoupeného Mgr. Vítězslavem Musilem, advokátem se sídlem Brno, Hlinky 155/86, proti žalovaným 1) P. H. a 2) L. H., oběma bytem XY, zastoupeným Mgr. Ivanem Brambaškim, advokátem se sídlem Praha 1, U Prašné brány 1079/3, o 1 188 240 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2019, č. j. -260, takto:

Odůvodnění:

Okresní soud Praha – západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 1. 2019, č. j. -227, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaných zaplacení 1 188 240 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Praze (odvolací soud) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Žalobce se jako nástupce původního zhotovitele, který pro žalované na základě uzavřené smlouvy provedl dílo, domáhal úhrady prací provedených zhotovitelem nad rámec původní objednávky. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že předchůdce žalobce jako zhotovitel a žalovaní jako objednatelé uzavřeli 17. 7. 2009 smlouvu o dílo spočívající ve zhotovení projektové dokumentace pro stavební povolení, základové desky a přípojky, stavby nízkoenergetického difuzně otevřeného dřevěného domu, a v měření průzvučnosti. Cena díla byla ve smlouvě ujednána jako konečná; strany si dohodly, že případné vícepráce mohly být sjednány písemnou objednávkou či souhlasem objednatelů včetně vyčíslení jejich ceny. Dílo, jež bylo předmětem smlouvy, bylo dokončeno a předáno žalovaným dne 1. 7. 2010. Zhotovitel ve dnech 12. a 13. 12. 2011 vystavil čtyři faktury, jimiž žalovaným vyúčtoval „vícepráce dle smlouvy o dílo č. 17/2009“.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobce ani přes výzvu neupřesnil a neprokázal, které vícepráce měly být fakturovány, ani jakým způsobem je žalovaní objednali a písemně odsouhlasili, jak bylo sjednáno ve smlouvě, tudíž zhotoviteli nemohl vzniknout nárok na jejich úhradu. Krom toho shledal důvodnou žalovanými uplatněnou námitku promlčení nároku, vycházeje z toho, že dnem, kdy bylo možné právo uplatnit, bylo dokončení víceprací – což podle tvrzení žalobce bylo k datu 1. 7. 2010 (u víceprací provedených v průběhu provádění díla), resp. k datu 12. 12. 2011, kdy zhotovitel vícepráce vyúčtoval, takže k datu podání žaloby (dne 22. 12. 2014) bylo promlčeno.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 ) – dále jen „ “.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podle věty první lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle je dovolatel povinen v dovolání uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle , musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení (či jeho části). Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, znamená, že je povinen uvést, od řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud (i) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo (ii) která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo (iii) která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, (iv) popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , a ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. ).

Formulace, podle níž „přípustnost dovolání spatřuje žalobce v ustanovení , které připouští dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se řízení končí, má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“,významově neodpovídá (ve smyslu ) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“, nýbrž dovolatel se domáhá, aby dovolací soud věc posoudil odlišně od odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 8. 2013, sp. zn. , a z 30. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ostatně okolnost, že určitá právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než jak byla posouzena v napadeném rozhodnutí), a že tedy – jinými slovy řečeno – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem ( ), a již proto nemůže být současně údajem o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006, dovodil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (podle nyní platné úpravy jde o podmínku přípustnosti dovolání podle ). Zpochybněním jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. ).

V projednávané věci odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, který byl založen na dvou závěrech: 1) nebyl prokázán vznik práva na úhradu ceny za vícepráce, a 2) právo na úhradu ceny za vícepráce je promlčeno; každý z nich sám o sobě vedl k zamítnutí žaloby. Jelikož podaným dovoláním nebyl zpochybněn závěr ohledně neprokázání vzniku práva na úhradu víceprací, stalo se nadbytečným zabývat se druhým dovolacím důvodem, tedy správností závěru, na němž je rozsudek odvolacího soudu souběžně založen (tj. promlčení práva na úhradu víceprací), neboť i kdyby odvolací soud v tomto směru pochybil, nebylo by možné dosáhnout zrušení (či změny) napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.

S ohledem na výše uvedené - v souvislosti s argumentací týkající se otázky promlčení práva zaplacení víceprací žalobce – nemůže správnost rozhodnutí odvolacího soudu zvrátit polemika žalobce (že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanými bylo dohodnuto, že veškeré vícepráce budou splatné až po dokončení posledních víceprací, v důsledku čehož nemohlo dojít k promlčení jeho práva na zaplacení víceprací), která je navíc z hlediska posouzení přípustnosti dovolání bezcenná, neboť má výhradně skutkový charakter. Skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný.

Výhrady vůči postupu odvolacího soudu, který dle přesvědčení žalobce vydal nepřezkoumatelné rozhodnutí, neboť nikoli řádně zjistil skutkový stav, neprovedl žalobcem řádně navržené důkazy, nevypořádal se s argumentací žalobce uplatňovanou v odvolání a v celém předcházejícím řízení, a tudíž došlo i k neúplnému a nesprávnému právnímu posouzení věci, k závěru o přípustnosti dovolání nevedou. Těmito námitkami - byť je podpořil odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. , ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. , ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. , ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. a ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. žalobce nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že právní posouzení založil na nesprávně či neúplně zjištěném skutkovém stavu věci a že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne pouze, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle , tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu věty druhé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. , a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. ).

Dovolání směřující proti výrokům o náhradě nákladů řízení není podle přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání odmítl ( ).

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 3. 2021

JUDr. Pavel Horňák předseda senátu